ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.1897.2019.1
sp. zn. 32 Cdo 1897/2019-206
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně F. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené JUDr. Petrem Navrátilem, advokátem se sídlem v Brně, Joštova 138/4, proti žalované XY , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené Mgr. Pavlem Čvančarou, advokátem se sídlem v Praze 5, Vrázova 2243/7, o zaplacení částky 144 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 23 C 220/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2019, č. j. 15 Co 431/2018-164, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelka předesílá, že za základní otázku daného sporu považuje přístup obecných soudů k předkládání padělaných listin vytvářených ad hoc pro konkrétní obranu jedné ze stran sporu, a to ve světle nové právní úpravy dané ustanovením §347a zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „TZ“). Dovolání má za přípustné proto, že napadené rozhodnutí „závisí dílem na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se dovolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dílem se týká otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vysvětlil, že má-li předpoklad přípustnosti dovolání spočívat v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. usnesení ze dne 23. 1. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4443/2013, ze dne 23. 6. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2324/2016, ze dne 28. 7. 2016, sen. zn. 29 NSČR 113/2016, či ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 21 Cdo 4646/2017, která jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupná na jeho webových stránkách). Má-li pak být dovolání přípustné proto, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, musí dovolatel formulovat právní otázku, kterou se Nejvyšší soud ve své dosavadní rozhodovací praxi dosud nezabýval a kterou by měl vyřešit právě v souzené věci (srov. např. usnesení ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2478/2018, a ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 32 Cdo 358/2019).
Zároveň platí, že Nejvyšší soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3, větu první, o. s. ř.), z čehož mimo jiné vyplývá, že může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Dovolací soud totiž nemůže z řady dovolacích argumentů, které přicházejí v úvahu, sám nějaký zvolit a z vlastní iniciativy se jím z libovolného úhlu pohledu zabývat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4807/2017, a ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 23 Cdo 825/2018).
Dovolatelka sice argumentuje „ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu ČR v oblasti hodnocení důkazů z hlediska pravdivosti“, citované judikatorní závěry však neprovází odkazem na příslušná rozhodnutí (zřejmě ponechává na dovolacím soudu, aby si je sám dohledal) a zejména je nevztahuje ke konkrétním právním otázkám, pro jejichž řešení by ve smyslu §237 o. s. ř. mělo být dovolání přípustné.
Závěry vysvětlující postup soudu při hodnocení důkazů z hlediska věrohodnosti, citované na str. 4 dovolání pod body a), b), c) a e), se zjevně vztahují k polemice s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů, jejímž prostřednictvím dovolatelka zpochybňuje zjištěný skutkový stav věci. Pod bodem d) je evidentně citován judikatorní závěr ke skutkovému dovolacímu důvodu stanovenému v §241a odst. 3 občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012. Dovolatelka patrně přehlédla, že v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 nejsou nesprávná skutková zjištění způsobilým dovolacím důvodem, skutkový základ sporu tudíž nelze s úspěchem zpochybnit a skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů je pro dovolací soud závazný. Stejně tak způsob ani výsledek hodnocení důkazů (se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř.) promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely, nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario a k tomu např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Dovolací přezkum je v §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
Obsah dovolání neumožňuje zjistit, k jaké odvolacím soudem řešené právní otázce se má vztahovat judikatorní závěr citovaný na str. 4 dovolání pod písm. f) tak, že „skutkové zjištění, které je vnitřně rozporné, případně vnitřní rozpornost či absence skutkového závěru znemožňuje posoudit správnost přijatého právně kvalifikovaného závěru takto zjištěného skutku, což jde na vrub správnosti právního posouzení věci“. Stejně tak není zřejmé, v čem se měl odvolací soud odchýlit od závěru citovaného na str. 5 dovolání pod písm. g), podle něhož výklad projevu vůle za použití výkladových pravidel je právním posouzením, otázka správnosti takového posouzení je tedy otázkou právní.
Otázky zformulované pod bodem 12 dovolání, tj. zda „je pro dlužníka dostatečným důkazem existence postoupení pohledávky, jestliže postupitel mu doručí oznámení podle §526 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušeného k 1. 1. 2014, a nyní obdobně vyrozumění podle §1882 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve kterém uvede určitou osobu jako postupníka“, a zda „má dlužník právo předpokládat, že postupitelem v oznámení/vyrozumění uvedená osoba je vlastníkem postupované pohledávky“, k závěru o přípustnosti dovolání vést nemohou, neboť na jejich řešení napadené rozhodnutí nezávisí (srov. §237 o. s. ř. a z judikatury Nejvyššího soudu např. usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, či ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 32 Cdo 1001/2018). Napadené rozhodnutí je totiž založeno na závěru, že po oznámení o postoupení pohledávky byly učiněny takové právní kroky, v jejichž důsledku se žalobkyně znovu stala majitelkou předmětných pohledávek. Ke správnosti tohoto právního závěru dovolatelka předpoklad přípustnosti dovolání nevymezila a řešení této otázky tak není otevřeno dovolacímu přezkumu.
Nad rámec uvedeného k tomu lze dodat, že z hlediska postavení dlužníka jsou významné závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 32 Odo 293/2002, uveřejněného pod číslem 16/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle nichž oznámil-li postupitel dlužníku postoupení pohledávky a dlužník na základě tohoto oznámení splnil dluh postupníku, došlo ke splnění dluhu, i když smlouva o postoupení pohledávky je neplatná (§524 a násl. obč. zák.). Obdobně to platí pro případ, že smlouva o postoupení pohledávky vůbec uzavřena nebyla anebo byla zrušena. Účelem ustanovení §526 odst. 1 věty druhé a odst. 2 obč. zák. je ochrana dlužníka, který plnil svůj závazek osobě (postupiteli nebo postupníku), jež podle hmotného práva nebyla v době plnění věřitelem pohledávky, např. proto, že smlouva o jejím postoupení byla neplatná anebo neexistovala (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, uveřejněného pod číslem 61/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 61/2010“). Dovolatelka se však ve zde souzené věci nebrání tvrzením, že oznámenému postupníku plnila (podle obsahu spisu se tak nestalo).
Míří-li snad dovolatelka na závěry obsažené v R 61/2010, pak ty řeší vztah mezi dlužníkem a postupníkem, zatímco v souzené věci jde o vztah mezi dlužníkem a postupitelem. K takovému vztahu se Nejvyšší soud vyjádřil např. v rozsudku ze dne 11. 2. 2010, sp. zn. 21 Cdo 5427/2007, v němž vysvětlil, že v případě, že smlouva o postoupení pohledávky je neplatná, byla zrušena nebo jinak zanikly (pominuly) účinky postoupení pohledávky, je dlužník povinen plnit postupiteli tehdy, jakmile mu budou tyto následky oznámeny nebo prokázány; protože se podle smlouvy o postoupení pohledávky stal věřitelem postupník, z logiky věci plynoucí z §526 obč. zák. lze dovodit, že uvedené následky dlužníku postupník oznamuje a postupitel prokazuje. Při vymáhání dluhu odpovídacího pohledávce v občanském soudním řízení platí, že pro rozsudek soudu je rozhodující stav v době jeho vyhlášení (§154 odst. 1 o. s. ř.); znamená to mimo jiné, že při rozhodování ve věci soud přihlédne rovněž ke skutečnostem, k nimž došlo teprve po zahájení řízení, nejpozději však do vyhlášení rozhodnutí, kterým se řízení končí. K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil též např. v rozsudku ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2364/2015. Ve zde souzené věci vzal odvolací soud za prokázané (resp. učinil tak soud prvního stupně, z jehož skutkových zjištění odvolací soud vycházel), že žalobkyně (postupitel) a M. M. (postupník) se dohodli na odstoupení od všech úkonů spojených s postoupením pohledávek, zrušení smlouvy o postoupení pohledávky tedy bylo postupníkem v řízení prokázáno v intencích rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 5427/2007.
Přípustnost dovolání nemohou založit ani otázky zformulované pod bodem 13 dovolání, totiž „jak by se mělo do rozhodovací praxe obecných soudů v civilním řízení projevit nové ustanovení §347a TZ, jak má reagovat občanskoprávní soud v prvním, případně druhém stupni na skutečnost, že jednou ze stran byla předložena listina, která je falsum, a zda se vztahuje §347a TZ na předložení listiny, o které strana, jíž její obsah svědčí, prohlásí, že jde o listinu vzniklou v reálném čase, avšak dalšími důkazy je prokázáno, že v reálném čase nevznikla (není autentická), ale vznikla účelově ad hoc pro prokázání tvrzení předkládající osoby“. Jak dovolatelka sama konstatuje, zákon č. 287/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, jímž bylo do trestního zákoníku vloženo ustanovení §347a, nabyl účinnosti dnem 1. 2. 2019, tedy po vydání napadeného rozhodnutí, to proto již z tohoto důvodu na řešení první a třetí z předestřených otázek nemůže záviset (odvolací soud takové otázky prostě řešit nemohl). Otázku v pořadí druhou pak odvolací soud neřešil a neměl důvod řešit, neboť nedospěl k závěru, že listina datovaná dnem 3. 9. 2011 je falzum.
Otázky předložené pod bodem 14 dovolání, totiž „jak nakládat se svědeckou výpovědí svědka v řízení, ve kterém o něm strana sporu, která jej navrhla, prohlásí, že je osobou ochotnou lhát“, „jak důvěryhodný je důkazní prostředek výslechem takového svědka“, „jak v daném řízení nakládat s důkazním prostředkem výslechem svědka, který v daném řízení lhal, přičemž byl objektivními důkazy v tomto řízení usvědčen ze lži, anebo lhal – byť jako „pouhý“ účastník – v řízení jiném, které se však týkalo téhož skutkového děje“, a „ jaký význam má pro hodnocení důkazu svědeckou výpovědí skutečnost, že svědek je ochoten lhát, ať již v jakémkoliv procesním postavení, resp. do jaké míry je „plodem otráveného stromu“ svědectví svědka, který je ochoten lhát“, nejsou otázkami procesního práva ve smyslu §237 o. s. ř., které by jako otázky dosud judikatorně nevyřešené Nejvyšší soud mohl a měl vyřešit právě ve zde souzené věci, nejen pro účely přezkumu správnosti právního posouzení odvolacího soudu, nýbrž zejména pro futuro, při plnění své úlohy zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování [srov. §14 odst. 1 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů]. Hodnocení důkazů soudem se opírá o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř., jež ponechává na soudci, aby na základě vlastního uvážení dospěl k přesvědčení o pravdivosti nebo nepravdivosti skutkových tvrzení, a nepředepisuje mu tedy, jakou důkazní sílu jednotlivé důkazní prostředky mají. Důkazy hodnotí jen soudce, který je provedl (zásada přímosti), a hodnotí je nejen jednotlivě, nýbrž i v jejich vzájemné souvislosti, jde tedy vždy o hodnocení individuální, založené na konkrétní důkazní situaci. Zákon nepředepisuje (ani předepisovat nemůže) pravidla, z nichž by mělo vycházet hodnocení jednotlivých důkazů i hodnocení jejich vzájemné souvislosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. 25 Cdo 133/2011), a nemůže tak činit prostřednictvím své rozhodovací činnosti ani dovolací soud. Nelze proto předepisovat soudům v obecné poloze, jak hodnotit z hlediska věrohodnosti výpověď svědka, který v jiném řízení jako jeho účastník tvrdil nepravdivé skutečnosti. Dovolatelka tu prostřednictvím takto položených otázek nečiní z hlediska věcného (obsahového) nic jiného, než že zpochybňuje hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Jak již bylo vysvětleno, v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 nelze hodnocení důkazů právě se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů úspěšně napadnout dovolacím důvodem a námitky k němu vztažené tedy nemohou přivodit závěr o přípustnosti dovolání.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalované v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, dovolání proti rozhodnutí o nákladech řízení však není vzhledem k §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání též v této části podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 6. 2019
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu