ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.825.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 825/2018-128
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobce COOP Centrum družstvo , se sídlem v Praze 3, U Rajské zahrady 1912/3, identifikační číslo osoby 60194910, proti žalované AMK Export, s. r. o. , se sídlem v Poděbradech, Ovocná 1419, identifikační číslo osoby 27600718, zastoupené JUDr. Daliborem Vančurou, advokátem se sídlem v Nymburce, Palackého třída 115/27, o zaplacení částky 151.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 14 C 142/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2017, č. j. 21 Co 378/2017-107, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 27. 6. 2017, č. j. 14 C 142/2017-82, uložil žalované povinnost uhradit žalobci částku 151.000 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže určeným (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (bod II. výroku).
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v plném rozsahu, podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) spatřuje dovolatelka v otázce „posouzení zaplacené sankce uložené za porušení smluvních ujednání jako nároku žalobce na plnění ze smlouvy, a nikoliv jako případného nároku ze vztahu vyplývajícího z náhrady škody, tedy nároku z odpovědnosti za způsobenou škodu ve smyslu §373 obchodního zákoníku“, a v otázce posouzení „právního charakteru rámcové smlouvy a z ní vyplývajících závazků, tedy zda z rámcové smlouvy mohou vyplývat přímo závazky pro smluvní strany“.
K dovolání žalované se žalobce dle obsahu spisu nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že účastníci uzavřeli dne 21. 4. 2008 rámcovou kupní smlouvu, jejímž předmětem byly dodávky zboží na základě dílčích kupních smluv (potvrzených objednávek). V článku 3 bod 6 smlouvy si účastníci dohodli, že prodávající je povinen dodat zboží v souladu s ustanoveními zákonů v platném znění a z nich vyplývajících vyhlášek (prováděcích předpisů). V bodě 8 tohoto článku se strany dohodly, že prodávající (tedy žalovaná) ručí za dodržení všech znaků a vlastností vyplývajících pro něho z platných právních předpisů po celou dobu použitelnosti či minimální trvanlivosti a zavazuje se uhradit všechny případné sankce, které by kontrolní orgány vůči kupujícímu a příjemci zboží uplatnily z titulu nedodržení těchto povinností, včetně případné náhrady škody, a to i škody způsobené na zdraví konečného spotřebitele.
Dovolatelka předně namítá, že odvolací soud „nesprávně právně posoudil věc jako nárok vyplývající ze smlouvy, ač jej měl správně posoudit jako případný nárok na náhradu škody z případného porušení smluvní povinnosti“.
Otázkou, kterou žalovaná předkládá, se dovolací soud v obdobných souvislostech zabýval již v rozsudku ze dne 22. 8. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1569/99, a znovu pak i v důvodech rozsudku ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 25 Cdo 3053/2006. Dle závěrů obsažených v citovaných rozhodnutích platí, že i když nesplnění smluvní povinnosti (jakožto porušení právní povinnosti) může být také jedním z předpokladů odpovědnosti za škodu ve smyslu §420 obč. zák., nepřichází aplikace tohoto ustanovení v úvahu v případě, že na účastníku závazkového právního vztahu je požadováno splnění jeho povinnosti ze smlouvy, tedy jestliže uplatněný nárok na plnění v požadované výši vyplývá přímo ze smluvního závazku.
Závěr odvolacího soudu o tom, že v posuzované věci nejde o vztah vyplývající z náhrady škody, ale jde o vztah z uzavřeného závazkového vztahu, tedy z kupní smlouvy ve spojení s rámcovou kupní smlouvou, je v souladu s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu. Zavázala-li se v dané věci žalovaná uhradit všechny případné sankce, které by kontrolní orgány vůči kupujícímu a příjemci zboží uplatnily, včetně případné náhrady škody, je uplatněný nárok žalobce po právní stránce nárokem na plnění ze závazkového právního vztahu založeného smlouvou.
Odpovědnost za škodu při porušení smluvní povinnosti nastupuje teprve tehdy, neřeší-li smlouva důsledky tohoto porušení a je-li jím zároveň způsobena škoda (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 25 Cdo 3053/2006). Napadené rozhodnutí tak nemůže být v rozporu ani s odkazovaným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 948/2014, v němž Nejvyšší soud uzavřel, že při posuzování nároku na náhradu škody, která vznikla v důsledku porušení sjednané smluvní povinnosti, je třeba stejně jako v případě posuzování vzniku náhrady škody z titulu porušení zákonem stanovené povinnosti zjišťovat, zda jsou naplněny předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu.
Na uvedeném nemůže nic změnit ani námitka, že žalobce či ZKD Sušice nepodali proti uložení pokuty opravný prostředek. Odvolací soud ve svém odůvodnění vycházel ze zjištění, že v článku 3 bod 8 nebyla sjednána žádná další podmínka; nebylo uvedeno, že kupující čí příjemce je povinen podat proti rozhodnutí o uložení sankce opravný prostředek.
Předkládá-li dovolatelka „otázku právního charakteru rámcové smlouvy a z ní vyplývajících závazků, tedy zda z rámcové smlouvy mohou vyplývat přímo závazky pro smluvní strany,“ kterou měl odvolací soud řešit v rozporu s odkazovanou judikaturou Nejvyššího soudu, pak ani tato otázka přípustnost dovolání nezakládá.
K tzv. rámcové smlouvě, v obchodní praxi běžně užívané, Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vysvětlil, že význam rámcové smlouvy spočívá v tom, že strany tam, kde předpokládají dlouhodobější obchodní vztah, stanoví jejím prostřednictvím základní pravidla, jimž budou podléhat všechny konkrétní (tzv. realizační) smlouvy na jejím základě v budoucnu uzavřené, nebude-li v té či oné realizační smlouvě ujednáno jinak. Rámcová smlouva tak nemá jiný význam (jinou funkci), než že stanoví smluvní podmínky následně uzavíraných konkrétních, realizačních smluv, tj. v tom či onom rozsahu předurčuje jejich obsah. Při vzniku realizační smlouvy uzavřené na základě rámcové smlouvy se tedy v rozsahu, v němž strany nesjednaly v realizační smlouvě jinak, stávají pravidla (smluvní podmínky) sjednaná v rámcové smlouvě součástí obsahu realizační smlouvy (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3488/2010, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2013, pod číslem 79, k jehož závěrům se Nejvyšší soud dále přihlásil např. v rozsudku ze dne 19. 12. 2013, sp. zn. 29 Cdo 4463/2011, a rozsudku ze dne 29. 9. 2014, sen. zn. 29 ICdo 26/2012, uveřejněném pod číslem 25/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Odvolací soud se svým rozhodnutím od výše judikovaných závěrů neodchýlil. V projednávaném případě přitom nebylo sporu o tom, že účastníci uzavřeli kupní (realizační) smlouvu na základě rámcové kupní smlouvy ze dne 21. 4. 2008 dle §409 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník. Uvedl-li odvolací soud, že při vzniku kupní smlouvy uzavřené na základě rámcové smlouvy se tam, kde strany neujednaly jinak, stávají tyto „obchodní podmínky“ součástí smluvního ujednání, tvoří (spoluvytvářejí) obsah (realizační) kupní smlouvy, je jeho závěr zcela v souladu s výše citovanou judikaturou Nejvyššího soudu.
Dovolatelka dále namítá, že odvolací soud zjistil skutkový stav neúplně (že odvolací soud nezjišťoval, za jaké pochybení byla ZKD Sušice pokuta uložena, že nebylo zjištěno, zda skutečně došlo k zápočtu), že skutková zjištění odvolacího soudu jsou nesprávná (odvolací soud uvádí, že kontrola měla být provedena v ZKD Sušice dne 13. 5. 2015, přitom v tento den byla provedena kontrola v ZKD Plzeň). Z pohledu přípustnosti dovolání tyto námitky nemůžou obstát. Od 1. 1. 2013 nelze v režimu dovolacího řízení úspěšně zpochybnit skutková zjištění učiněná v nalézacím řízení, tedy ani jejich správnost či úplnost. Těmito skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Přitom nelze vycházet z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud.
Pokud dovolatelka odvolacímu soudu vytýká možné vady řízení (že neprovedl důkazy o existenci započítávané pohledávky žalobce za ZKD Sušice), jsou tyto její námitky irelevantní, protože podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tvrzení dovolatelky o procesních pochybeních soudu nezahrnují žádnou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v §237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se odvolací soud namítaných procesních pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015), a k vadám řízení (i kdyby byly dány) dovolací soud přihlíží jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
V další části dovolání pak dovolatelka neformuluje žádnou konkrétní otázku, pro jejíž řešení by ve smyslu §237 o. s. ř. bylo dovolání přípustné. Dovolací soud je přitom při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Dovolací soud totiž nemůže z řady dovolatelčiných argumentů, které teoreticky přicházejí v úvahu, sám nějaký zvolit a z vlastní iniciativy se jím z libovolného úhlu pohledu zabývat. Pouhá polemika s názorem odvolacího soudu přípustnost dovolání nemůže založit (k vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, a ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14). Nadto nelze rovněž odhlédnout od toho, že podstatná část těchto námitek vychází z předpokladu, že by odvolací soud posoudil nárok žalobce jako nárok z odpovědnosti za škodu.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolatelka v dovolání zároveň navrhla odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Nejvyšší soud je nucen upozornit na nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, v němž byl přijat závěr, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na výše uvedené se proto Nejvyšší soud návrhem žalované na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu nezabýval.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 5. 2018
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu