ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.20.2018.1
sp. zn. 32 Cdo 20/2018-415
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobkyně Weinhold Legal, v. o. s. advokátní kanceláře , se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, identifikační číslo osoby 25628470, zastoupené JUDr. Zbyškem Kordačem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, proti žalované České republice - Ministerstvu vnitra , se sídlem v Praze 7, Nad štolou 936/3, identifikační číslo osoby 00007064, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby 69797111, o zaplacení částky 13 793 126 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 295/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2017, č. j. 12 Co 397/2016-373, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2017, č. j. 12 Co 397/2016-373, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 19. 5. 2016, č. j. 10 C 295/2013-334, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
V řízení zahájeném dne 21. 12. 2012 se žalobkyně domáhá zaplacení částky 13 793 126 Kč s příslušenstvím za poskytnuté právní služby v lednu až srpnu roku 2010 v rámci realizace projektů informačních a komunikačních technologií (dále jen „projekty ICT“) podle prováděcí smlouvy ze dne 10. 8. 2009 uzavřené na základě rámcové smlouvy ze dne 11. 3. 2009.
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 19. 5. 2016, č. j. 10 C 295/2013-334, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Soud prvního stupně vyšel z toho, že dne 11. 3. 2009 žalovaná na straně jedné a žalobkyně spolu s dalšími dvěma advokátními kancelářemi na straně druhé uzavřely rámcovou smlouvu o poskytování právních služeb při realizaci projektů ICT na dobu určitou, a to dvou let ode dne nabytí její účinnosti. Mezi účastnicemi byla následně na základě podmínek rámcové smlouvy uzavřena dne 10. 8. 2009 prováděcí smlouva (dále jen „první prováděcí smlouva“), jejímž předmětem bylo poskytování právních služeb, zejména zadávání veřejných zakázek v oblasti informačních a komunikačních technologií a informačních a telekomunikačních služeb, konzultace s poskytovateli informačních a komunikačních technologií a informačních a telekomunikačních služeb při realizaci vzájemných smluv a vypracování podkladů a stanovisek pro rozhodnutí zadavatele v oblasti informačních a komunikačních technologií a telekomunikačních a informačních systémů s tím, že cena za poskytnuté služby nepřekročí částku 5 472 000 Kč bez DPH, tedy 6 511 680 Kč včetně DPH. Žalobkyně se zavázala nepřekročit stanovenou cenu za služby, nedojde-li k podstatné změně zadání žalovanou. Současně měla žalobkyně právo na náhradu výdajů účelně vynaložených v souvislosti s poskytováním právních služeb. První prováděcí smlouva byla uzavřena na dobu určitou a měla zaniknout dosažením nabídkové ceny nejpozději dne 11. 3. 2011. Měněna nebo doplňována mohla být pouze ve formě písemných dodatků podepsaných všemi stranami smlouvy. Soud prvního stupně dále zjistil, že mezi stranami byla podle rámcové smlouvy uzavřena další prováděcí smlouva označená jako MV-32769-25/REG/1-2009 (dále jen „druhá prováděcí smlouva“), ve které bylo, mimo shora uvedených ujednání jako u první prováděcí smlouvy, sjednáno, že cena za služby nepřekročí částku 1 094 400 Kč bez DPH, tedy 1 313 280 Kč včetně DPH. V rámcové i v prováděcích smlouvách bylo dohodnuto, že se závazkový vztah řídí zákonem č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, účinného do 31. 12. 2013 (dále též jen „obch. zák.“) a zákonem č. 85/1996 Sb., o advokacii. Soud prvního stupně rovněž učinil zjištění o tom, že jednání osob za žalovanou se stalo předmětem trestního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 40 T 7/2014. Z rozsudku v této trestní věci ze dne 12. 8. 2014 vzal za prokázané, že žalovaná proplatila veškeré fakturované služby za rok 2009 a současně zjistil, že v období od ledna 2010 do srpna 2010 žalovaná zadávala žalobkyni úkoly a žalobkyně poskytovala právní služby.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že rámcová smlouva, která byla uzavřena podle ustanovení §11 ve spojení s §89 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, účinného do 30. 9. 2016 (dále též jen „zákon o veřejných zakázkách“), nezakládá závazkový vztah a pohledávky a závazky smluvních stran z ní tudíž nevznikají. Dále uzavřel, že vystavením faktury č. 2010010342 ze dne 14. 12. 2009 na částku 595 065,18 Kč došlo k překročení limitu stanoveného v první prováděcí smlouvě. Účastnice proto uzavřely druhou prováděcí smlouvu, ve které byl navýšen limit o 20%, to znamená, že bylo dohodnuto, že cena za služby nepřekročí částku 1 313 280 Kč včetně DPH. Žalobkyně se zavázala v průběhu poskytování služeb podle této smlouvy nepřekročit uvedenou cenu. Smluvní strany se dohodly, že druhá prováděcí smlouva se uzavírá na dobu určitou a zaniká dosažením nabídkové ceny nejpozději dne 11. 3. 2011. Soud prvního stupně z uvedeného vyvodil, že druhá prováděcí smlouva měla být dodatkem k první prováděcí smlouvě. Vystavením faktury č. 2010010504 ze dne 14. 1. 2010 na částku 1 969 796,65 Kč došlo nejen k dosažení nabídkové ceny, ale i k překročení stanoveného (druhou prováděcí smlouvou navýšeného) limitu.
Soud prvního stupně citoval ustanovení §272 odst. 2 obch. zák. a ustanovení §7 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách a uzavřel, že dosažením nabídkové ceny došlo k zániku první i druhé prováděcí smlouvy. S ohledem na to, že rámcová smlouva nezakládá žádný závazkový vztah a za řízení nebylo prokázáno, že by byla mezi účastnicemi uzavřena ještě jiná písemná smlouva, dospěl k závěru, že mezi účastnicemi neexistoval smluvní vztah, na základě kterého by žalobkyně byla oprávněna po žalované požadovat zaplacení právních služeb a náhradu výdajů účelně vynaložených v souvislosti s jejich poskytováním za leden až srpen roku 2010.
Dále dodal, že žalobkyně, jako odborník na veřejné zakázky, byla povinna ve smyslu ustanovení §5 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, jednat se znalostí a pečlivostí a s vědomím, že žalovaná není oprávněna plnit bez řádně uzavřené písemné smlouvy. Žalobkyně však žalovanou neupozornila na překročení původně dohodnuté výše odměny, své služby v roce 2010 prováděla bez přidělení veřejné zakázky a plněním ze strany žalované by získala neoprávněnou výhodu materiální povahy. Přiznání úhrady za právní služby a náhrady výdajů za leden až srpen 2010 by tak bylo v rozporu s dobrými mravy.
K námitce promlčení vznesené žalovanou soud prvního stupně uzavřel, že žalovaný nárok nelze přiznat ani z titulu bezdůvodného obohacení, neboť v daném případě nejde o spor mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, tedy z obchodního závazkového vztahu, když žalovanou je Česká republika, kterou nelze považovat za podnikatele podle ustanovení §2 odst. 2 obch. zák. Promlčení pohledávky žalobkyně se tak řídí ustanovením §107 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“). Byla-li žaloba podána dne 21. 12. 2012, stalo se tak po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud měl za to, že soud prvního stupně si pro svá zjištění opatřil dostatek podkladů zákonně provedeným dokazováním a zjištění z něho učiněná správně právně posoudil.
Rekapituloval, že na základě zadávacího řízení pro veřejnou zakázku byla mezi účastnicemi uzavřena rámcová smlouva, podle níž byla uzavřena první prováděcí smlouva s maximální stanovenou odměnou pro žalobkyni ve výši 6 621 120 Kč včetně DPH. Z důvodu překročení tohoto limitu byla uzavřena druhá prováděcí smlouva, podle které měla žalobkyně obdržet maximálně dalších 1 324 224 Kč včetně DPH, celkově tedy maximálně částku 7 945 344 Kč včetně DPH. Přesto však žalobkyně v rámci plnění podle zadání veřejné zakázky obdržela částku 9 019 374,42 Kč, tedy o 1 074 030,42 Kč více, než vysoutěžila. V řízení se domáhá zaplacení dalších 13 793 126 Kč, celkově tak žalobkyně nárokuje částku ve výši téměř 23 000 000 Kč a to při tvrzení o poskytování právních služeb na základě zadání trestně stíhaných osob bez řádného výběrového řízení procesem zadání veřejné zakázky podle zákona o veřejných zakázkách. Podotkl, že významná jsou také všechna zjištění učiněná v trestním řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 40 T 7/2014.
Odvolací soud proto ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že požadované plnění již nebylo kryto smluvně, žádným z následně učiněných kroků nebyl zhojen předchozí zánik prováděcích smluv uzavřených podle rámcové smlouvy a nelze uvažovat o uzavření jakékoliv další smlouvy mezi žalobkyní a žalovanou. Podle názoru odvolacího soudu nároku na zvýšenou cenu v případě rozšíření poskytovaných služeb musí předcházet dohoda se zadavatelem na změně smlouvy, a pokud k takové dohodě nedošlo, nelze po zadavateli požadovat cenu vícepráce, navíc v hodnotě plnění již zaniklé smlouvy.
Na základě shora uvedeného proto odvolací soud považoval žalobkyní poskytnuté plnění za plnění bez právního důvodu. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, který při posouzení závazkového vztahu účastníků aplikoval ustanovení občanského zákoníku, jelikož stát v tomto vztahu nevystupoval v postavení podnikatele. Žalobkyní poukazovaná judikatura Nejvyššího soudu (na niž žalobkyně odkazuje i v rámci dovolacího řízení, viz níže) pak podle názoru odvolacího soudu na projednávanou věc nedopadá i proto, že nešlo o pokračování původního vztahu mezi žalobkyní a žalovanou, který zcela zanikl naplněním původní prováděcí smlouvy, a že žalobkyně měla poskytovat právní služby podle zadání osob, které ji prostřednictvím trestné činnosti zásadně zvýhodnily. V této věci tak nešlo o obchodně právní vztah. Námitku promlčení shodně se soudem prvního stupně posoudil podle ustanovení §107 obč. zák. a dospěl k závěru, že žaloba byla podána po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby. Rozsudek soudu prvního stupně proto potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž co do přípustnosti uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu a Ústavního soudu, dále otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu a Ústavního soudu a konečně otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Dovolatelka namítá, že ačkoliv odvolací soud převzal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, založil své rozhodnutí na jiných skutkových zjištěních než těch, z nichž vyšel soud prvního stupně, aniž by v odvolacím řízení provedl jakékoliv dokazování a z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu není zřejmé, jakými úvahami se odvolací soud řídil. Podle jejího názoru je rozsudek odvolacího soudu založen na skutkových zjištěních, které spočívají na svévolném hodnocení důkazů. Dovolatelka má za to, že odvolací soud se při řešení otázek souvisejících se způsobem zjištění skutkového stavu odchýlil od citované judikatury dovolacího a Ústavního soudu.
Odvolacímu soudu rovněž vytýká, že se odchýlil od judikatury dovolacího a Ústavního soudu, z níž cituje, při řešení otázky „právního režimu závazkového vztahu z bezdůvodného obohacení, k němuž došlo tím, že státní organizace nabyla neoprávněný majetkový prospěch poskytnutím služeb v rozsahu přesahujícím veřejnou zakázku (smlouvu sjednanou v režimu veřejných zakázek), tedy služeb poskytnutých bez právního důvodu“, neboť odvolací soud vztah žalobkyně a žalované nesprávně posoudil nikoliv jako vztah obchodněprávní, ale jako vztah řídící se občanským zákoníkem.
Odvolací soud podle mínění dovolatelky současně nesprávně vyřešil otázku, „zda působnost žalované či osob jednajících jménem žalované se posuzuje podle zákona č. 137/2006 Sb., resp. zda zákon č. 137/2006 Sb., omezuje působnost hranicemi veřejné zakázky“, která podle jejího názoru dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Odvolacímu soudu vytýká nesprávnost závěru, že osoby jednající za žalovanou překročily působnost omezenou hranicemi veřejné zakázky, tedy zákonem o veřejných zakázkách. Tento závěr však podle dovolatelky nemá oporu v provedeném dokazování a nadto zákon o veřejných zakázkách otázku působnosti neupravuje. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů, věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení.
Žalovaná navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl jako nepřípustné, případně aby je zamítl.
Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a k době zahájení řízení se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelka má za to, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu. Namítá, že odvolací soud napadený rozsudek založil na jiných skutkových zjištěních než těch, která dovodil soud prvního stupně, aniž by v odvolacím řízení provedl jakékoliv dokazování a z odůvodnění rozhodnutí není jasné, jakými úvahami se odvolací soud řídil, když taková zjištění učinil. Odvolacímu soudu dále vytýká, že své rozhodnutí opřel o skutková zjištění, která jsou v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, že učinil skutkové závěry na základě listin, které nebyly v řízení provedeny k důkazu, že nesprávně opřel své rozhodnutí o soudní rozhodnutí vydané v trestní věci, které však bylo zrušeno, jakož i o rozhodnutí soudu prvního stupně vydané v této jiné trestní věci, které nenabylo v době rozhodování odvolacího soudu právní moci a že rozsudek odvolacího soudu je podle jejího názoru založen na skutkových zjištěních, které spočívají na svévolném hodnocení důkazů. Tvrdí tak možné vady řízení, na podporu svých argumentů cituje řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavního soudu i Nejvyššího správního soudu a odvolacímu soudu vytýká, že odůvodnění rozsudku je nepřezkoumatelné. Tvrzení dovolatelky o vadách řízení však nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se odvolací soud namítaných procesních pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015, která jsou, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách).
Dovolání je však přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. pro řešení otázky „právního režimu závazkového vztahu z bezdůvodného obohacení, k němuž došlo tím, že státní organizace nabyla neoprávněný majetkový prospěch poskytnutím služeb v rozsahu přesahujícím veřejnou zakázku (smlouvu sjednanou v režimu veřejných zakázek), tedy služeb poskytnutých bez právního důvodu“, v němž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle ustanovení §1 obch. zák. tento zákon upravuje postavení podnikatelů, obchodní závazkové vztahy, jakož i některé jiné vztahy s podnikáním související (odstavec 1). Právní vztahy uvedené v odstavci 1 se řídí ustanoveními tohoto zákona. Nelze-li některé otázky řešit podle těchto ustanovení, řeší se podle předpisů práva občanského. Nelze-li je řešit ani podle těchto předpisů, posoudí se podle obchodních zvyklostí, a není-li jich, podle zásad, na kterých spočívá tento zákon (odstavec 2).
Podle ustanovení §261 obch. zák. tato část zákona upravuje závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti (odstavec 1). Touto částí zákona se řídí rovněž závazkové vztahy mezi státem nebo samosprávnou územní jednotkou a podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, jestliže se týkají zabezpečování veřejných potřeb. K tomuto účelu se za stát považují i státní organizace, jež nejsou podnikateli, při uzavírání smluv, z jejichž obsahu vyplývá, že jejich obsahem je uspokojování veřejných potřeb (odstavec 2).
Podle ustanovení §451 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat (odstavec 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (odstavec 2).
Podle ustanovení §489 obč. zák. závazky vznikají z právních úkonů, zejména ze smluv, jakož i ze způsobené škody, z bezdůvodného obohacení nebo z jiných skutečností uvedených v zákoně.
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je jednotná v závěru, že obchodním závazkovým vztahem může být i vztah, který je komplexně upraven v jiném zákoně, jako např. právě institut bezdůvodného obohacení v občanském zákoníku. Podstatné je, aby šlo o tzv. relativní obchod ve smyslu ustanovení §261 odst. 1 a 2 obch. zák., o tzv. absolutní obchod ve smyslu výčtu podávajícího se z ustanovení §261 odst. 3 obch. zák. nebo o závazkový vztah, jemuž strany přisoudily povahu obchodního vztahu písemnou volbou práva podle §262 obch. zák. Jak Nejvyšší soud vysvětlil v rozsudku velkého senátu obchodního kolegia ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 2003, pod číslem 143, který dovolatelka správně cituje, je tomu tak proto, že obchodní zákoník neupravuje veškeré závazkové vztahy, do nichž podnikatelé, popřípadě jiné k tomu oprávněné osoby (srov. např. §261 odst. 2 obch. zák.) vstupují. Jen z toho, že určitý závazkový vztah je upraven pouze v občanském zákoníku, nelze vyvozovat, že jde o vztah občanskoprávní. Vznikne-li tak ve vztazích mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti nebo ve vztazích mezi státem nebo samosprávnou územní jednotkou a podnikatelem při jeho podnikatelské činnosti, týkající se zabezpečování veřejných potřeb, bezdůvodné obohacení plněním z právního důvodu, který odpadl, řídí se promlčení práva na jeho vydání právní úpravou obchodního zákoníku. Tyto závěry pak lze nepochybně vztáhnout i na situaci, kdy jde o vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním bez právního důvodu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 33 Odo 478/2004, na který dovolatelka správně odkazuje)
K závěru, že vztah z bezdůvodného obohacení vzniklého přijetím plnění bez právního důvodu (srov. §451 odst. 2 obč. zák.) je obchodním závazkovým vztahem, je nezbytný předchozí úsudek, že majetkový prospěch, o jehož vydání jde, byl získán na základě vztahu, který svým pojetím odpovídá ustanovením §261 odst. 1 až 3 a §262 obch. zák. Tak je tomu i v projednávané věci.
Obchodní charakter závazkového vztahu podle úpravy obchodního zákoníku vyplývá buď z toho, že jde o závazkový vztah mezi podnikateli při jejich podnikání, nebo mezi podnikatelem při jeho podnikání a státem nebo samosprávnou územní jednotkou při zabezpečení veřejných potřeb, popřípadě státní organizací, na kterou bylo zabezpečení veřejných potřeb státem přeneseno (relativní obchody), nebo z povahy věci samé - z povahy určitých typických obchodních nebo jiných podnikatelských jednání, u určitých smluv, kterým byl na základě jejich povahy tento charakter přiznán (absolutní obchody). Pokud jde o vztahy mezi podnikatelem a státem nebo územní samosprávnou jednotkou, popřípadě státní organizací, je podmínkou, že jde o zajištění veřejných potřeb. Veřejnou potřebou bude nejen potřeba týkající se všech občanů, ale i potřeba, na níž je zájem z hlediska určité územní oblasti (která se nemusí krýt s určitým krajem) nebo obce, potřeba v určitých věcných oblastech a úsecích, na kterých je obecně uznávaný zájem. Půjde o zájmy v oblasti hospodářské, zdravotnictví, životního prostředí, sociální nebo kulturní. Typicky půjde o akce zajišťované veřejnými zakázkami, např. stavby státních nemocnic, škol, komunikací, a to i místních, zajišťování potřeb škol a státních nemocnic, ale dále podle převažujících názorů např. i provádění správy domů ve vlastnictví obce (srov. Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol., Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 896 a násl.). Podmínka aplikace obchodního zákoníku na závazkové vztahy ve smyslu ustanovení §261 odst. 2 obch. zák. vztahující se k vymezení předmětu vztahu, tj. že musí jít o vztahy týkající se zabezpečování veřejných potřeb, je splněna i v případě širší souvislosti (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 1999, sp. zn. 29 Cdo 2115/98, uveřejněný pod číslem 41/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4437/2010, na který dovolatelka odkazuje, a již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 33 Odo 478/2004).
V projednávané věci odvolací soud považoval skutková zjištění soudu prvního stupně za dostatečná, přičemž soud prvního stupně uzavřel, že předmětem rámcové smlouvy, a na jejím základě uzavřených prováděcích smluv, bylo poskytování právních služeb zejména zadávání veřejných zakázek v oblasti informačních a komunikačních technologií a informačních a telekomunikačních služeb, konzultace s poskytovateli informačních a komunikačních technologií a informačních a telekomunikačních služeb při realizaci vzájemných smluv a vypracování podkladů a stanovisek pro rozhodování zadavatele (veřejné zakázky) v oblasti informačních a komunikačních technologií a telekomunikačních a informačních systémů při realizaci projektů ICT. Předmětem smluvního vztahu účastnic tedy bylo poskytování právních služeb žalobkyní v oblasti zadávání veřejných zakázek, když rámcová smlouva mezi účastnicemi byla rovněž uzavírána v režimu zákona o veřejných zakázkách. Ačkoliv smluvní vztah mezi účastnicemi zanikl dosažením nabídkové ceny, žalovaná nadále (za stejným účelem) zadávala žalobkyni úkoly a žalobkyně poskytovala právní služby v období od ledna do srpna roku 2010. S ohledem na shora uvedené je tak nepochybné, že v projednávané věci jde o závazkový vztah mezi podnikatelem a státem, jehož obsahem je zabezpečování veřejných potřeb, tedy o vztah obchodněprávní (srov. §261 odst. 2 obch. zák.).
Podle ustanovení §397 obch. zák. nestanoví-li zákon pro jednotlivá práva jinak, činí promlčecí doba čtyři roky.
Jestliže obchodní zákoník v ustanoveních §387 až 408 obsahuje kogentní a ucelenou úpravu promlčení, pak promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení z obchodního vztahu je třeba posuzovat podle této úpravy. Jelikož obchodní zákoník je v poměru k občanskému zákoníku předpisem zvláštním, což platí i pro ustanovení §397 obch. zák. v poměru k ustanovení §107 odst. 1 a 2 obč. zák., použije se při řešení otázky promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení v obchodních vztazích především úprava obsažená v obchodním zákoníku. Je-li tedy vztah bezdůvodného obohacení vzniklého poskytnutím (a přijetím) plnění bez právního důvodu obchodním závazkovým vztahem (jako je tomu v projednávané věci), pak se promlčecí doba řídí ustanovením 397 obch. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 383/2001).
Dovodil-li odvolací soud, že právo žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení se promlčelo podle ustanovení §107 odst. 1 obč. zák. uplynutím dvouleté subjektivní promlčecí doby před podáním žaloby, je jeho právní posouzení věci nesprávné a dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i jej a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu neobstálo co do závěru o povaze vztahu mezi účastnicemi a promlčení práva žalobkyně z tohoto vztahu, Nejvyšší soud se již nezabýval dalšími dovolacími námitkami, neboť ty nemohly na výsledku dovolacího řízení ničeho změnit.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1 věta první o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 4. 2019
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu