ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.233.2019.1
sp. zn. 32 Cdo 233/2019-90
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobkyně Jatky Bučovice, s. r. o. , se sídlem v Bučovicích, Nová 715, identifikační číslo osoby 47903562, zastoupené Mgr. Janem Hrežem, advokátem se sídlem ve Vyškově, Purkyňova 143/18, proti žalovanému R. S. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Bohuslavem Novákem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 843/4, o zaplacení částky 888 527 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 11 C 24/2017, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 7. 2018, č. j. 74 Co 72/2018-53, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud ve Vyškově usnesením ze dne 3. 1. 2018, č. j. 11 C 24/2017-45, zamítl námitku místní nepříslušnosti vznesenou žalovaným v podání ze dne 1. 12. 2017.
V záhlaví označeným usnesením Krajský soud v Brně k odvolání žalovaného usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž co do přípustnosti citoval ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“), maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci a navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a „věc vrátil soudu prvého stupně k novému projednání“.
Žalobkyně považuje dovolání za nepřípustné a navrhuje, aby je dovolací soud odmítl, případně aby je zamítl.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolání trpí vadou, neboť dovolatel oproti požadavkům určeným pro obsah dovolání ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení §237 o. s. ř.).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených čtyř rozdílných předpokladů přípustnosti považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části. Jiný výklad by vedl ke zjevně nesprávnému (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2649/2013, ze dne 31. 10. 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, a ze dne 30. 1. 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014, která jsou veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách).
Těmto požadavkům dovolatel nedostál, neboť ač zastoupen advokátem, na vymezení přípustnosti zcela rezignoval, a omezil se pouze na citaci ustanovení §237 o. s. ř.
Je ostatně na místě dodat, že pokud dovolatel argumentuje ve prospěch názoru, že v projednávané věci vystupuje v pozici spotřebitele (a nikoliv tedy v postavení podnikatele), kritizuje napadené rozhodnutí především prostřednictvím polemiky se skutkovým stavem věci osvědčeným v řízení před odvolacím soudem. Takovým způsobem nesprávnost právních závěrů odvolacího soudu v dovolacím řízení namítat nelze. Argumentace vycházející z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, není zpochybněním právního posouzení věci. Skutkový stav věci v dovolacím řízení zpochybnit nelze. Námitky takové povahy nemohou tudíž přivodit ani závěr o přípustnosti dovolání (srov. R 4/2014, dále např. usnesení ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014, ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1327/2014, ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015, a ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1189/2015).
Nejvyšší soud proto dovolání proti usnesení odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako vadné.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodnuto, protože nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. ustanovení §151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 2. 2019
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu