ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.2359.2019.1
sp. zn. 32 Cdo 2359/2019-413
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobců a) O. Y. H. , narozeného XY, bytem v XY, Izrael, b) R. O. , narozeného XY, bytem v XY, Izrael a c) N. H. , narozeného XY, bytem v XY, Izrael, všech zastoupených JUDr. Zdeňkem Jankovským, advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 292/15, proti žalovaným 1) J. U. , narozené XY, bytem v XY a 2) D. U. , narozenému XY, bytem jako žalovaná 1), oběma zastoupeným Mgr. Davidem Babincem, advokátem se sídlem v Praze 5, Na bělidle 830/2, o zaplacení částky 162 988,30 Kč s příslušenstvím, o žalobě pro zmatečnost podané žalovanými proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2015, č. j. 19 Co 189/2015-198, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 19 Co 189/2015, o dovolání žalovaných proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 6. 2017, č. j. 4 Co 247/2016-312, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaní 1) a 2) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobcům na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4 719 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejich zástupce.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. 6. 2016, č. j. 19 Co 189/2015-291, zamítl žalobu pro zmatečnost podanou žalovanými proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2015, č. j. 19 Co 189/2015-198 (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením k odvolání žalovaných potvrdil usnesení soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu, podali žalovaní dovolání, majíce za to, že „odvolací soud jakož i soud prvního stupně postupoval v rozporu s ústavně zaručeným právem žalovaných na spravedlivý proces, čímž se nedůvodně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i soudu ústavního“. Odvolacímu soudu vytýkají nesprávné právní posouzení věci a navrhují, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobci považují napadené rozhodnutí za správné a navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm - v souladu s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony - podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolatelé odvolacímu soudu i soudu prvního stupně vytýkají nesprávnost výkladu ustanovení §164, respektive §204 odst. 1 o. s. ř. a namítají, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Argument, podle kterého napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o jakou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, a ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013, jež jsou veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách). Tomuto požadavku dovolatelé nedostáli, neboť žádné rozhodnutí dovolacího soudu, od něhož se měl odvolací soud podle jejich názoru odchýlit, neuvedli.
Pro úplnost lze uvést, že pokud soudy nižších stupňů uzavřely, že opravnými usneseními se lhůta pro podání odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. 3. 2011, č. j. 20 C 152/2010-71, neotevřela, neboť jimi nedošlo k opravě výroku rozhodnutí o obsahu práv a povinností, jenž byly předmětem rozhodnutí, ale pouze k opravě jeho záhlaví, postupovaly zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 310/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 46/2005, dále usnesení ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2402/2012, nebo ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 33 Cdo 849/2017).
Dovolatelé dále mají za to, že odvolacím soudem provedený výklad ustanovení §164, respektive §204 odst. 1 o. s. ř. je „formalistický a ve svém důsledku v případě dovolatelů vedl ke zkrácení jejich práva na spravedlivý proces“ a současně takový postup vedl „k zamezení přístupu dovolatelů k dovolacímu soudu“. Ač výslovně neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání uplatňují, z obsahu dovolání lze dovodit, že podle jejich názoru se odvolací soud odchýlil od judikatury Ústavního soudu, na kterou odkazují. Nejvyšší soud s ohledem na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, Pl. ÚS 45/16, bod 43, 44 (jež je veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na jeho webových stránkách), posuzoval, zda se odvolací soud odchýlil od dovolateli citovaných rozhodnutí Ústavního soudu, a dospěl k závěru, že nikoli.
V usneseních ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, a ze dne 8. 9. 2015, sp. zn. II. ÚS 941/15, a v nálezu ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 1113/16, Ústavní soud uzavřel, že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je uplatnitelná i jako dovolací důvod podle ustanovení §241a o. s. ř., že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Mají-li dovolatelé s odkazem na shora uvedená rozhodnutí Ústavního soudu za to, že přípustnost dovolání je dána na základě nesprávného právního posouzení, které vedlo k porušení jejich práva na spravedlivý proces, uvedený závěr zjevně nepochopili. Dovolací soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím bylo zasaženo do práva dovolatelů na spravedlivý proces, když toto právo představuje garanci určitého zákonem stanoveného postupu při domáhání se ochrany práv, nelze ho však chápat jako jakousi apriorní záruku úspěšného výsledku řízení pro dovolatele, jelikož pochopitelně neexistuje právo účastníka na úspěch v soudním řízení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. II. ÚS 2493/18, nebo ze dne 18. 12. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2405/18).
Závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3476/11, vycházejí z odlišné procesní situace, neboť v této jiné věci se Ústavní soud zabýval počátkem běhu lhůty pro podání správní žaloby v případě nesprávného poučení správního orgánu o možnosti podat odvolání proti jeho rozhodnutí. Dovolatelé současně přehlížejí, že Ústavní soud v citovaném rozhodnutí mj. výslovně uvedl, že nesprávné poučení nemůže založit v rozporu se zákonem přípustnost opravného prostředku. Obdobně pokud jde o závěry nálezu ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 487/03, v němž se Ústavní soud zabýval během lhůty pro podání správní žaloby v případě nesprávného poučení při vyvěšení rozhodnutí na úřední desce více správních orgánů podle ustanovení §48 odst. 1 vyhlášky č. 132/1998 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení stavebního zákona. I toto rozhodnutí tak vychází ze zcela odlišné procesní situace. V nálezu ze dne 20. 2. 2002, sp. zn. II. ÚS 618/01, se Ústavní soud zabýval vadným poučením o délce lhůty k podání dovolání, když stěžovatel na základě nesprávného poučení podal dovolání opožděně, jež bylo následně odmítnuto, a v nálezu ze dne 1. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 2912/10, se pak Ústavní soud zabýval nesprávným poučením o nemožnosti podat dovolání, ačkoliv občanský soudní řád proti předmětnému rozhodnutí dovolání výslovně připouštěl, čímž došlo k porušení stěžovatelova práva na soudní ochranu. I tato rozhodnutí tak vycházejí z odlišné procesní situace a přípustnost dovolání tak založit nemohou.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani odkaz dovolatelů na usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. I. ÚS 148/02, a ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 2435/13, a nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1796/11, a ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. III. ÚS 3317/15. Ústavní soud v těchto rozhodnutích shodně uzavřel, že v případě subjektivního práva na soudní ochranu je třeba vždy zkoumat, jak porušení procesních předpisů zkrátilo jednotlivce na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit pro jednotlivce příznivější rozhodnutí ve věci samé. S ohledem na shora uvedené je zřejmé, že postupem soudů nižších stupňů nedošlo ke zkrácení procesních práv dovolatelů, a tedy ani k porušení práva na soudní ochranu.
Nejvyšší soud proto dovolání směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu prvního výroku odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné.
Dovolání výslovně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu. Dovolání v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení trpí vadou, poněvadž dovolatelé v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. neuvedli, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §237 o. s. ř.) a nesprávnost rozhodnutí. K výrokům o nákladech řízení chybí v dovolání jakákoliv argumentace. Vytýkaný nedostatek nelze již odstranit, protože lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit, uplynula. V důsledku absence uvedených náležitostí nelze v tomto rozsahu posoudit přípustnost a důvodnost dovolání. Nejvyšší soud proto dovolání v této části odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. pro vady.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 27. 11. 2019
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu