ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.2813.2019.1
sp. zn. 32 Cdo 2813/2019-197
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně Porta Reality s. r. o. , se sídlem v Praze 3 – Vinohradech, Lucemburská 2136/16, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 28382765, zastoupené Mgr. Stanislavem Beranem, advokátem se sídlem v Praze 10, Novgorodská 948/8, proti žalovanému A. F. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Ivetou Moroz, advokátkou se sídlem v Praze 2, Balbínova 404/22, o zaplacení částky 2 805 591 Kč, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 7 C 138/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2018, č. j. 30 Co 501/2017-142, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 24 006,40 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho advokátky.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se pro dovolací řízení uplatní - v souladu s bodem 1 článku II části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř., Nejvyšší soud přípustným neshledal.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání v tom, že odvolací soud se při řešení otázek hmotného práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Z obsahu dovolání je patrno, že odvolacímu soudu vytýká odklon od závěrů přijatých Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 3. 4. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1313/2000 (který je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách), při výkladu a aplikaci ustanovení §2454 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“), a nerespektování rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3661/2010, a ze dne 19. 7. 2012, sp. zn. 25 Cdo 45/2011, jestliže nebylo shledáno naplnění předpokladů pro aplikaci §549 odst. 2 o. z.
Odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1313/2000 je nepřípadný. Právní závěr odvolacího soudu, že nedošlo-li k převodu obchodních podílů do 30. 12. 2015, dovolatelce právo na sjednanou provizi nevzniklo, není výsledkem výkladu ustanovení §2454 o. z., popř. důsledkem opomenutí tohoto ustanovení, co do dikce totožného s ustanovením §651 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále též jen „obch. zák.“), k němuž se Nejvyšší soud vyjadřuje v uvedeném rozhodnutí. Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně dovodil, že §2454 o. z. je ustanovení dispozitivní a že účastníci odchylně od něho sjednali, že vznik práva na provizi je vázán na uskutečnění převodu obchodních podílů do určitého data.
Dovolatelka zpochybňuje též závěr odvolacího soudu o obsahu onoho ujednání (o tom, jaká vůle stran v něm byla projevena, tj. práva a povinnosti z něho vyplývaly), leč bezúspěšně, neboť tak nečiní způsobem, jenž by splňoval požadavky na vymezení některého z předpokladů přípustnosti dovolání stanovených v §237 o. s. ř.
Přípustnost dovolání nezakládá ani argumentace závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3661/2010 a sp. zn. 25 Cdo 45/2011 ve vztahu k aplikaci §549 odst. 2 o. z., resp. k aplikaci §2448 věty první o. z. Dovolatelka tu především zpochybňuje právní posouzení odvolacího soudu tím způsobem, že prosazuje vlastní verzi skutkového stavu věci a na ní zakládá právní závěry, jež pak konfrontuje s judikatorními závěry dovolacího soudu. Nejvyšší soud v rozhodovací praxi opakovaně vysvětluje, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Při úvaze, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem - v mezích právních otázek vytyčených dovolatelem - správné, Nejvyšší soud vychází ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
Názor, který v závěrech rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3661/2010 a sp. zn. 25 Cdo 45/2011 nalézá dovolatelka (totiž že nedojde-li ke splnění podmínek z důvodů, respektive projevem vůle, na straně jednoho z účastníků smluvního vztahu bez toho, aby toto mohla druhá strana smluvního vztahu, která má na splnění podmínky zájem, jakýmkoliv způsobem ovlivnit, jedná se o případ, kdy je nezbytné aplikovat §549 odst. 2 o. z.), z těchto rozhodnutí nevyplývá. V prvním z nich Nejvyšší soud uzavřel, že za záměrné a neoprávněné zmaření odkládací podmínky nelze považovat jednání, se kterým byla druhá smluvní strana srozuměna a k němuž dala svůj souhlas, v druhém se pak jednání pronajímatele, pro něž uzavřená nájemní smlouva nenabyla v důsledku nesplnění odkládací podmínky účinnosti, posoudil jako porušení prevenční povinnosti ve smyslu §415 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušeného ke dni 1. 1. 2014. Též v tomto případě je tedy odkaz na judikaturu dovolacího soudu nepřípadný.
Argumentuje-li pak dovolatelka tím, že k přerušení jednání nedošlo z nějaké vyšší moci, kterou by žalovaná nebyla schopna ovlivnit, nýbrž šlo o vyjednávací strategii stran, pak pomíjí zcela jasnou, rozumnou pochybnost nevzbuzující dikci hypotézy ustanovení §549 odst. 2 o. z., zahrnující záměr (úmysl) zmařit splnění podmínky, tak jak tomu bylo též v ustanovení §36 odst. 3 obč. zák. Existenci takového záměru soudy nižších stupňů nezjistily.
Nakonec lze připomenout, že v rozsudku ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 33 Cdo 3256/2012, Nejvyšší soud uzavřel, že byla-li povinnost zaplatit provizi zprostředkovateli vázána na dokončení přivedení veřejných sítí do konkrétního data, jedná se o předpoklad pro vznik nároku na odměnu za zprostředkování, nikoli o podmínku v právním smyslu.
Aplikace ustanovení §2448 o. z. pak nepřichází v poměrech souzené věci vůbec v úvahu, a to ani za užití analogie (v souzené věci byl předpoklad pro vznik práva na provizi ujednán jinak, než jak předjímá hypotéza tohoto ustanovení), neboť ve sjednané lhůtě nedošlo ani k uzavření zprostředkovávané smlouvy a plněno ze zprostředkované smlouvy tedy za žádných okolností být nemohlo. To platí bez zřetele na to, že se odvolací soud předpoklady pro aplikaci tohoto ustanovení (nadbytečně) zabýval.
Dovolatelka výslovně napadla rozhodnutí odvolacího soudu též ve výrocích o nákladech odvolacího řízení. Podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení dovolání přípustné není.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 18. 12. 2019
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu