ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.3113.2019.1
sp. zn. 32 Cdo 3113/2019-468
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně INTERCOLOR, akciové společnosti , se sídlem v Červené Vodě, Bílá Voda 100, identifikační číslo osoby 45534063, zastoupené Mgr. Libuší Betášovou, advokátkou se sídlem v Broumově, Máchova 187, proti žalovanému M. V. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Vlastimilem Němcem, advokátem se sídlem v Přerově, Wilsonova 217/7, o zaplacení částky 34 606,32 EUR s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 17/13 Cm 31/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 4. 2019, č. j. 4 Cmo 186/2017-419, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12 200 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám její zástupkyně.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. 2. 2017, č. j. 17/13 Cm 31/2009-244, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 34 606,32 EUR se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 5. 2. 2012 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. v části, jíž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 34 606,32 EUR, potvrdil (první výrok), ve zbývající části výroku I. co do zákonného úroku z prodlení z částky 34 606,32 EUR od 5. 2. 2012 do zaplacení rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (třetí a čtvrtý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně pouze proti prvnímu, třetímu a čtvrtému výroku, podal žalovaný dovolání, maje za to, že odvolací soud se při řešení otázky hmotného a procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dále, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, která dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci a navrhuje, aby Nejvyšší soud v napadeném rozsahu rozsudek odvolacího soudu zrušil, věc mu vrátil k dalšímu řízení a přiznal žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně považuje dovolání za nepřípustné a navrhuje, aby je dovolací soud odmítl a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení.
Podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolatel předkládá otázku „zda k tvrzením učiněným dřívějším právním zástupcem žalovaného ve vyjádření k žalobě a v protokolu o prvním jednání před soudem prvního stupně, jakož i k důkazům provedeným ve věci jiným soudcem než soudcem, který následně ve věci rozhodoval, lze přihlížet či nikoliv“, maje za to, že tato otázka nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena. Tvrzený předpoklad přípustnosti však není dán, neboť o neřešenou otázku nejde. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 3. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1755/2016 (jenž je veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách), uzavřel, že použití ustanovení §119 odst. 3 o. s. ř., které zásadně dopadá na případy, kdy dojde ke změně v obsazení soudu po odročení jednání v důsledku nemoci soudce (přísedících), změn v rozvrhu práce apod., nebrání ani zásada ústnosti (vyjádřená v ustanovení §115, §214 odst. 1 o. s. ř.), ani zásada přímosti provádění důkazů (vyjádřená v ustanovení §122 odst. 1, §211, §213 o. s. ř.), neboť ani tyto zásady se v občanském soudním řízení neuplatňují bezvýjimečně, ale působí ve spojení s ostatními zásadami, zejména s požadavkem, aby ochrana práv byla rychlá a účinná (srov. ustanovení §6 o. s. ř.). Ustanovení §119 odst. 3 o. s. ř. brání tomu, aby pro změnu v obsazení senátu bylo třeba opakovat provedené důkazy, případně celé dokazování. Ani Ústava, ani Listina základních práv a svobod neobsahují při regulaci práva na spravedlivý proces požadavek, aby v občanském soudním řízení byly při změně v obsazení senátu opakovány všechny provedené důkazy (srov. dále odůvodnění rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1916/2004, a ze dne 27. 10. 2016, sp. zn. 21 Cdo 127/2015, nebo ze dne 10. 2. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2475/2003). Uzavřel-li v projednávané věci odvolací soud, že má-li žalovaný za to, že k učiněným tvrzením a důkazům provedeným před jiným soudcem než soudcem, který následně ve věci rozhodl, nelze přihlížet, neboť při změně soudce je třeba veškerá tvrzení a provedené důkazy opakovat, nemá tento názor oporu v občanském soudním řádu, je jeho závěr v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Dovolatel dále formuluje otázku „zda lze přihlížet k nesporným skutečnostem učiněným žalovaným, pokud tento následně v průběhu odvolacího řízení původně učiněné nesporné skutečnosti zpochybní“, která podle jeho názoru nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena a argumentuje ve prospěch názoru, že rozhodnutí odvolacího soudu, jež je podle něj prakticky výlučně založeno na skutečnosti, že právní zástupce žalovaného původně učinil skutková tvrzení žalobkyně nespornými, je nezákonné. Ani v tomto případě však o neřešenou otázku nejde, tvrzený předpoklad přípustností tak není dán. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 26 Cdo 3244/2012, dospěl k závěru, že byla-li určitá tvrzení mezi účastníky shodná až do vyhlášení rozhodnutí soudu prvního stupně, jsou způsobilým podkladem, z něhož může čerpat svá skutková zjištění významná pro právní posouzení věci. Takto - v souladu s ustanovením §120 odst. 4 o. s. ř. - získané poznatky o skutkovém stavu věci pak již nelze v odvolacím řízení úspěšně zpochybnit odvolací námitkou, která vylučuje správnost skutkového tvrzení, jež bylo až doposud mezi účastníky shodné. Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že ke shora popsané situaci v projednávané věci nedošlo, neboť dovolatel svá skutková tvrzení změnil již v rámci řízení před soudem prvního stupně (srov. čl. 177 spisu). Soud prvního stupně, na jehož skutková zjištění odvolací soud odkázal, při posouzení vzniku a obsahu předmětného závazku mezi účastníky nevyšel pouze z nesporného tvrzení stran (jak se patrně dovolatel domnívá), ale danou skutečnost vzal za prokázanou mj. z interního dokladu žalobkyně mapujícího tzv. spárování faktur vystavených žalobkyní od roku 2005 do roku 2008, které žalovaný bez problému v předmětném období platil podle sjednaných podmínek, s odkazem na ustanovení §266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění tehdejších předpisů (dále jen „obch. zák.“) a za pomocí výkladových pravidel tam uvedených dospěl k závěru, že vůlí stran bylo uzavřít ústní smlouvu o dílo s jasně daným obsahem a tato smlouva o dílo byla ze strany žalobkyně splněna, když skutečnost o vzniku a splnění smlouvy o dílo vyplývá i z provedených důkazů výslechem svědků C., B. a K. a z provedeného účastnického výslechu žalovaného (tuto skutečnost odvolací soud výslovně zdůraznil). Naopak tvrzení žalobce, že byl pouze zprostředkovatelem a žádný vztah mezi ním a žalobkyní neexistoval, nebylo žádným z provedených důkazů prokázáno.
Jestliže dovolatel poukazuje na to, že nebyl dostatečně prokázán předmět díla, dohoda o ceně díla a nebylo prokázáno provedení díla, zakládá kritiku správnosti závěru odvolacího soudu na odlišném skutkovém základě, než jak byl zjištěn. Takovým způsobem nesprávnost právních závěrů odvolacího soudu v dovolacím řízení namítat nelze. Argumentace vycházející z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, není zpochybněním právního posouzení věci. Skutkový stav věci v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 30. 9. 2017 zpochybnit nelze a ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. Námitky takové povahy nemohou tudíž přivodit ani závěr o přípustnosti dovolání (srov. R 4/2014, dále např. usnesení ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014, ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1327/2014, ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015, a ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1189/2015). Přípustnost dovolání tak v této části nemůže založit ani odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2007, sp. zn. 32 Odo 400/2006, od nějž se podle jeho názoru odvolací soud odchýlil.
Obdobně pokud jde o otázku „vzniku práva na zaplacení ceny díla“, při jejímž řešení se odvolací soud podle názoru dovolatele odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2002, sp. zn. 29 Odo 416/2001. Dovolatel zpochybňuje příslušný právní závěr odvolacího soudu na základě vlastní verze skutkového stavu věci, odlišné od skutkových zjištění a závěrů, na nichž je pro něj nepříznivé právní posouzení založeno. Ve skutečnosti tak nezpochybňuje správnost právního posouzení, nýbrž správnost zjištěného skutkového stavu věci (který, jak už bylo shora uvedeno, v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 30. 9. 2017 v žádném ohledu zpochybnit nelze), a přisuzuje odvolacímu soudu právní závěry, které neučinil a na nichž tudíž jeho rozhodnutí nezávisí. Odvolací soud nedospěl k závěru, že by dílo nebylo řádně provedeno, současně považoval za rozhodné, že pokud žalovaný reklamoval vady až v únoru roku 2010 ohledně realizovaných dodávek od ledna do června 2008, neuplatnil reklamaci včas. Pro úplnost lze dodat, že odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2002, sp. zn. 29 Odo 416/2001, jako na rozhodnutí, od něhož se měl odvolací soud odchýlit při posouzení práva žalobkyně na zaplacení ceny díla, není správný, protože dovolatelem tvrzený závěr toto rozhodnutí neobsahuje.
Obsáhlá argumentace, kterou dovolatel brojí proti závěru odvolacího soudu o nedůvodnosti námitky opírající se o ustanovení §562 odst. 3 ve spojení s ustanovením §428 odst. 3 obch. zák., jímž se měl odvolací soud odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 32 Odo 1604/2006, ve skutečnosti směřuje proti hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Odvolací soud uzavřel, že pro tvrzení žalovaného, že žalobkyně musela o vadách barvení vědět již v době dodání obarvených oděvů žalovanému, provedené důkazy nesvědčí. Tvrdí-li dovolatel, že z provedených důkazů (např. z výslechu svědkyně C.), vyplývá opak, zakládá kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem na odlišném hodnocení v řízení provedených důkazů. Takovým způsobem však přípustnost dovolání nemůže být založena (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, in www.usoud.cz ).
Nejvyšší soud proto dovolání směřující proti prvnímu výroku odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Dovolání proti výrokům o nákladech řízení není přípustné vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017. Nejvyšší soud tak dovolání i v této části podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
K doplnění dovolání ze dne 14. 8. 2019, doručenému do datové schránky soudu prvního stupně téhož dne, dovolací soud nemohl přihlédnout, neboť dovolatel tak učinil až po uplynutí lhůty k dovolání (srov. §242 odst. 4 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 18. 12. 2019
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu