ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.3354.2019.1
sp. zn. 32 Cdo 3354/2019-929
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně J. P. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Liborem Hlavsou, advokátem se sídlem v Plzni, Klatovská třída 73/7, proti žalované obci Milíře , se sídlem v Tachově, Milíře 140, PSČ 347 01, identifikační číslo osoby 00573639, zastoupené Mgr. Michalem Bernáškem, advokátem se sídlem v Plzni, náměstí Republiky 204/30, o žalobě pro zmatečnost podané žalobkyní proti rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 9. 12. 2014, č. j. 4 C 60/2012-294, a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 4. 2015, č. j. 61 Co 66/2015-358 , vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 4 C 60/2012, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 2. 2019, č. j. 61 Co 70/2018-879, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce Mgr. Michala Bernáška.
Odůvodnění:
Žalobkyně podala dovolání proti v záhlaví označenému usnesení, jímž Krajský soud v Plzni potvrdil usnesení Okresního soudu v Tachově ze dne 20. 12. 2017, č. j. 4 C 60/2012-752, ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba pro zmatečnost podaná žalobkyní proti rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 9. 12. 2014, č. j. 4 C 60/2012-294, a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 4. 2015, č. j. 61 Co 66/2015-358 (výrok I.), změnil jej ve výroku o nákladech řízení (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.).
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [odstavec 1]. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) [odstavec 2]. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení [odstavec 3].
Dovolání, z jehož obsahu se podává, že směřuje toliko proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu, trpí vadou, neboť neobsahuje obligatorní náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Pouhý odkaz na §237 o. s. ř. a jeho citace (či jeho části) není postačující, a to již proto, že v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné [srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 4/2014“), a rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2014, pod číslem 116, a usnesení ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013, jež jsou – stejně jako všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách]. Z povahy věci přitom vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání – splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje, a má-li být přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dovolacím soudem dosud nevyřešenou (srov. již citované R 4/2014).
Uvádí-li dovolatelka v souvislosti s tvrzenou přípustností dovolání podle §237 o. s. ř., že rozhodnutí odvolacího soudu „závisí na vyřešení otázek procesního práva, při jejichž řešení odvolací soud postupoval v přímém rozporu s platnou právní úpravou a současně se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“ a zároveň, že „závisí na vyřešení otázek procesního práva, které dosud nebyly vyřešeny v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebo mají být posouzeny dovolacím soudem jinak“, pak zákonnému požadavku na vymezení přípustnosti nedostála, neboť označila celkem tři předpoklady přípustnosti dovolání, aniž vymezila, který z těchto předpokladů přípustnosti zamýšlela uplatnit u té které ze čtyř právních otázek, které v dovolání formulovala. Navíc přehlédla, že poslední ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání zakotvených v §237 o. s. ř., tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, míří pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, jak se mylně domnívá dovolatelka, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím. Nejvyšší soud zdůraznil již například v usnesení ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněném pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (a dále například v usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), že požadavek, aby právní otázka vyřešená v souzené věci byla dovolacím soudem posouzena jinak, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání v režimu §237 o. s. ř.
I kdyby dovolání netrpělo vadou (viz výše), dovolatelkou předestřené otázky by jeho přípustnost podle §237 o. s. ř. založit nemohly. Jak Nejvyšší soud vysvětlil již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013, dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předkládá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Tak tomu bylo i v nyní projednávané věci. Otázky, které dovolatelka formulovala (jaký je vztah §3 a §14 odst. 4 o. s. ř., zda „je vyloučený předseda soudu jako soudce z projednávání konkrétní věci v řízení o žalobě pro zmatečnost, pokud se z pozice státní správy soudu seznámí se spisem v konkrétní věci, kterou má následně řešit“, zda „je ohrožena nestrannost a nezávislost soudu, pokud předseda soudu obsazuje jednotlivé věci podle své vůle, a to na základě opatření předsedy soudu, bez splnění podmínek pro takové jednání státní správy soudu“ a zda „obsazení senátu konkrétní projednávané věci se řídí rozvrhem práce soudu účinným ke dni rozhodnutí o změně složení senátu, nebo tím rozvrhem práce soudu, který byl účinný ke dni nápadu konkrétní věci k soudu“), odvolací soud neřešil a na jejich řešení své rozhodnutí nezaložil. Odvolací soud, jak sám uvedl v odůvodnění dovoláním napadeného usnesení (viz bod 23), své rozhodnutí založil na jiných důvodech než soud prvního stupně, a sice že žaloba neobsahuje řádné vymezení důvodů zmatečnosti a že toto vymezení dovolatelka učinila až po uplynutí lhůty stanovené v §234 odst. 1 o. s. ř.
Argumentace, jejímž prostřednictvím dovolatelka kritizuje hodnocení důkazů a postup odvolacího soudu a vytýká napadenému rozhodnutí nepřezkoumatelnost, nebyla způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku a dovolatelka ji zakládá na jiném hodnocení důkazů, než jak je učinil odvolací soud. Pomíjí, že ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 nelze hodnocení důkazů (se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů zakotvené v §132 o. s. ř.) úspěšně napadnout dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96) a že nezahrnuje-li námitka vad řízení (kterou je i námitka nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí) odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, pak neodpovídá kritériím stanoveným v §237 o. s. ř. (vzhledem k §241a odst. 1 o. s. ř. není ani způsobilým dovolacím důvodem), tudíž ani ona nemůže založit přípustnost dovolání, a to i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 32 Cdo 5325/2015). Jak bylo vysvětleno již shora, k vadám řízení (i kdyby byly dány) dovolací soud přihlíží jen v případě přípustného dovolání.
Namítá-li dovolatelka, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávně zjištěného skutkového stavu, který nemá oporu v provedeném dokazování, přehlíží, že dovolací přezkum je podle §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. Například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 27. 11. 2019
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu