ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.3502.2018.1
sp. zn. 32 Cdo 3502/2018-922
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobkyně DELEX GROUP, s. r. o. , se sídlem v Plzni, Edvarda Beneše 2254/56, identifikační číslo osoby 63509474, zastoupené JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem se sídlem v Plzni, náměstí Republiky 2/2, proti žalované ZAO Zavod TYUMENREMDORMASH , se sídlem Proizvodstvenaja 30, 625061 Tyumen, Tyumenská oblast, Ruská federace, zastoupené JUDr. Hanou Klímovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Hradčanské náměstí 60/12, o zaplacení částky 171 350 EUR s příslušenstvím a smluvní pokuty ve výši 163 810,60 EUR, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 45 Cm 518/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 4. 2018, č. j. 12 Cmo 16/2018-873, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 11. 10. 2017, č. j. 45 Cm 518/2009-832 (v pořadí druhým ve věci), uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 171 350 EUR s příslušenstvím a smluvní pokutu ve výši 163 810,60 EUR (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).
Vrchní soud v Praze k odvolání žalované v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. v části, v níž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 171 350 EUR (první výrok), ve výrocích II. a III. a v té části výroku I., v níž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni úrok z prodlení z částky 171 350 EUR a smluvní pokutu ve výši 163 810,60 EUR, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání (výslovně pouze proti prvnímu výroku) v němž co do přípustnosti odkazuje na ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“), a uvádí, že „odvolací soud se dle názoru dovolatele při řešení hmotného a procesního práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“. Formuluje deset otázek, přičemž podle jejího názoru jde o „otázky zásadního právního významu, resp. otázky dosud neřešené v judikatuře Nejvyššího soudu“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje dovolání za nepřípustné, případně nedůvodné, a navrhuje, aby je Nejvyšší soud odmítl a aby žalobkyni přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Argument, podle kterého napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, a ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013, jež jsou veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách). Tomuto požadavku dovolatelka nedostála, neboť toliko tvrdí, že „odvolací soud se dle názoru dovolatele při řešení hmotného a procesního práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, aniž by odkázala na rozhodnutí dovolacího soudu, od něhož se měl odvolací soud odchýlit, a aniž by uvedla, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde.
Dále dovolatelka formuluje deset otázek, které podle jejího názoru v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Nejprve předkládá otázku, zda Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží (dále jen „Vídeňská úmluva“ či „Úmluva“) má přednost před smluvně sjednaným národním právem, když je z textu smlouvy i z faktického plnění zřejmé, že šlo o instalaci technologického celku, tedy určitého funkčního díla. V té souvislosti uvádí, že podle jejího názoru je předmětná kupní smlouva „ve své podstatě smlouvou smíšenou, což znamená, že obsahuje prvky jak smlouvy kupní, tak prvky smlouvy o dílo (plnění práce), tak i prvky smluvního zajištění (poskytnutí) služeb“. Prostřednictvím této otázky dovolatelka nevymezuje žádnou otázku hmotného ani procesního práva, která by mohla být v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena, nýbrž toliko zpochybňuje výsledky, k nimž odvolací soud dospěl při právním posouzení věci na základě skutkového stavu v ní zjištěného, zejména při výkladu a posouzení smlouvy č. 20060117 uzavřené mezi účastnicemi dne 24. 2. 2006 a přílohy č. 1 k této smlouvě. Odvolací soud svůj závěr o aplikaci Vídeňské úmluvy opřel o zjištění učiněná z obsahu smlouvy, co bylo jejím předmětem a z čeho se skládala dohodnutá celková cena smluvního plnění. Takto položená otázka proto kritéria uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. nesplňuje. Ostatně tato otázka vychází z mylného předpokladu, že Vídeňská úmluva není součástí národního práva. Pokud ji strany nevyloučily, řídí se smlouva Vídeňskou úmluvou jakožto součástí národního práva.
Dovolatelka má za to, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena otázka, zda soud může účelově oddělovat pořizovací cenu technologického výrobního celku od servisních prací souvisejících s dodávkou technologické výrobní linky, když cílem prodeje linky je množstevní produkční funkčnost výrobního celku. Tímto způsobem však nelze přípustnost dovolání založit, neboť řešením dovolatelkou formulované otázky se odvolací soud nezabýval, když zdůraznil, že cena šéfmontáže, zaškolení a spouštěcích a seřizovacích prací ve smlouvě výslovně uvedena nebyla. Dovolatelka pomíjí, že podle dikce ustanovení §237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Pokud dovolatelka tvrdí, že cílem prodeje byla „množstevní produkční funkčnost výrobního celku“, není zřejmé, co tímto tvrzením zamýšlela. Patrně jím zpochybňuje skutková zjištění odvolacího soudu ohledně funkčnosti dodaného zařízení, která dovolací soud není oprávněn přezkoumávat, protože skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. 32 Cdo 4867/2007, či jeho usnesení ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 23 Cdo 5362/2007).
Dále se dovolatelka táže, zda „pokud odvolací soud upřednostnil Úmluvu a zhodnotil Zařízení jako zboží, měl postavit na jisto, že bylo dodáno zařízení ve zjevném rozporu se sjednanou kvalitou a kapacitou“. Dovolatelka tímto způsobem patrně směřuje ke zpochybnění závěru soudů nižších stupňů, podle nichž bylo dodané zařízení plně funkční. Touto námitkou tedy ve skutečnosti rovněž zpochybňuje skutková zjištění soudů obou stupňů a skutkové závěry, na nichž soudy založily svá rozhodnutí. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů však v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 30. 9. 2017 v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
Podle názoru dovolatelky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena otázka, zda je porušením rovnosti procesních stran, když soud při použití jiného právního systému k rozhodnutí sporu užije pouze ty důkazy, které svědčí jedné straně, přičemž rozsudek nalézacího soudu takto potvrdí v neprospěch žalovaného. Uvedenou námitkou dovolatelka zpochybňuje hodnocení důkazů odvolacím soudem, pomíjí však, že ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 nelze hodnocení důkazů (se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) úspěšně napadnout dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, in www.usoud.cz ). Nadto nelze přisvědčit tvrzení dovolatelky o „použití jiného právního systému“, jak bude uvedeno níže.
Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka, zda je porušením Vídeňské úmluvy, když soud svévolně a v rozporu s dokazováním určí datum běhu lhůty k uplatnění smluvní pokuty za nedoplacení ceny zboží. Tuto otázku odvolací soud neřešil, neboť co do smluvní pokuty označil rozhodnutí soudu prvního stupně za nepřezkoumatelné a v této části je zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovoláním napadeným prvním výrokem odvolací soud rozhodl o zaplacení zůstatku kupní ceny, nikoliv o smluvní pokutě.
Dovolatelka dále považuje za otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou, zda jde o překvapivé rozhodnutí, pokud „odvolací soud na jiném právním základě, než podle kterého rozhodoval nalézací soud, ale na základě výběru stejných důkazů obsažených v prvoinstančním dokazování, vydá rozsudek potvrzující rozhodnutí soudu nalézacího“. Oproti názoru dovolatelky nejde o otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou. Překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení, předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudem prvního stupně (shodně srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2008, sp. zn. 33 Odo 1255/2006, či ze dne 24. 8. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1040/2009). Překvapivým je takové rozhodnutí, které bere v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009). V dané věci však rozhodnutí odvolacího soudu dovolatelku překvapit nemohlo, neboť odvolací soud vyšel z týchž skutkových zjištění, která byla základem rozhodnutí soudu prvního stupně (jak konečně uvádí sama dovolatelka), a v rozhodnutí se vypořádal se všemi námitkami a výhradami, které obě strany vznesly a k nimž měly (navzájem) možnost se vyjádřit. Žalobkyně svůj nárok kvalifikovala podle Vídeňské úmluvy již přímo v žalobě, rovněž soud prvního stupně ve svém (v pořadí prvním) rozsudku ze dne 31. 1. 2012, č. j. 45 Cm 518/2009-264, uzavřel, že by se spor měl řídit Vídeňskou úmluvou (byť považoval za vhodné přihlédnout též k normám ruského práva, „protože při sjednání mezi účastníky bylo prorogováno ruské právo“). Tento závěr nezpochybnil ani posléze odvolací soud ve svém usnesení ze dne 1. 6. 2015, č. j. 8 Cmo 326/2013-586, ani soud prvního stupně ve svém následném rozsudku ze dne 11. 10. 2017, č. j. 45 Cm 518/2009-832. Tvrzení dovolatelky, že „doposud české soudy jednoznačně respektovaly smluvní právo ruské“, tak neodpovídá průběhu řízení.
Přípustnost dovolání nezakládají ani další otázky formulované dovolatelkou (zda je porušením zákonnosti, když odvolací soud určí jiný hmotněprávní základ pro hodnocení sporu a přitom neumožní stranám uplatnit argumentaci pro či proti; zda je porušením zákonnosti, pokud odvolací soud poté, co sám určí jiný hmotněprávní základ sporu, neumožní stranám uplatnit důkazy svědčící nebo odporující této změně a navrhnout doplnění dokazování; zda je porušením zákonnosti, jestliže odvolací soud vysloví právní názor měnící právní systém pro posouzení sporu, nezruší rozsudek soudu prvního stupně a nevrátí mu věc k novému rozhodnutí; a zda je porušením zákonnosti, když v přezkumném řízení změní hmotněprávní základ pro rozhodnutí ve sporu, aniž to kterákoli strana uplatňovala), neboť rovněž v těchto otázkách dovolatelka vychází z předpokladu, že odvolací soud překvapivě změnil kvalifikaci předmětné smlouvy na smlouvu o koupi zboží podle Vídeňské úmluvy. Jak bylo již uvedeno výše, takové tvrzení nemá oporu v obsahu spisu.
Nejvyšší soud proto dovolání směřující proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu prvního výroku podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodnuto, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. ustanovení §151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 3. 2019
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu