ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.4515.2018.1
sp. zn. 32 Cdo 4515/2018-502
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobkyně E.ON Distribuce, a. s. , se sídlem v Českých Budějovicích, F. A. Gerstnera 2151/6, identifikační číslo osoby 28085400, proti žalované Valašský Ogar, s. r. o. , se sídlem v Pozlovicích, Hlavní 47, identifikační číslo osoby 25503529, zastoupené JUDr. Vladimírem Muzikářem, advokátem se sídlem v Brně, Havlíčkova 127/13, o zaplacení částky 991 029 Kč, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 19 C 137/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 6. 2018, č. j. 47 Co 114/2016-479, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 18. 12. 2015, č. j. 19 C 137/2014-428, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 18. 4. 2016, č. j. 19 C 137/2014-466, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 11 038,80 Kč (výrok I.), zamítl žalobu co do částky 979 990,20 Kč (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastnic a státu (výroky III. a IV.).
V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Brně k odvolání žalobkyně změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni částku 573 543,99 Kč (první výrok), ve zbývající části výroku II. co do částky 406 446,21 Kč rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (druhý výrok) a rozhodl o nákladech řízení účastnic a státu (třetí až pátý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně pouze proti prvnímu a třetímu až pátému výroku, podala žalovaná dovolání, aniž by uvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje dovolání za nepřípustné a navrhuje, aby je dovolací soud odmítl.
Podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vysvětlil, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených čtyř rozdílných předpokladů přípustnosti považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části. Jiný výklad by vedl ke zjevně nesprávnému (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2649/2013, ze dne 31. 10. 2013, sen. zn. 29 NSČR 97/2013, a ze dne 30. 1. 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014, která jsou veřejnosti dostupná, stejně jako ostatní citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách).
Tomuto požadavku dovolatelka nedostála, neboť ač zastoupena advokátem, přes správné poučení odvolacím soudem, na vymezení přípustnosti dovolání zcela rezignovala a omezila se pouze na kritiku správnosti závěrů odvolacího soudu (počátku běhu promlčecí doby). Pouhý nesouhlas s právním posouzením věci odvolacím soudem však přípustnost dovolání založit nemůže (k tomu srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5211/2016, a ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. 32 Cdo 587/2017).
Je ostatně na místě dodat, že dovolatelka v rámci vymezení dovolacího důvodu napadené rozhodnutí kritizuje především prostřednictvím polemiky se skutkovým stavem věci zjištěným v řízení před odvolacím soudem. Takovým způsobem nesprávnost právních závěrů odvolacího soudu v dovolacím řízení namítat nelze. Argumentace vycházející z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, není zpochybněním právního posouzení věci. Skutkový stav věci v dovolacím řízení zpochybnit nelze a ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. Námitky takové povahy nemohou tudíž přivodit ani závěr o přípustnosti dovolání (srov. R 4/2014, dále např. usnesení ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014, ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1327/2014, ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015, a ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1189/2015).
Tvrzení dovolatelky o vadě řízení (přiznání nároků, které nebyly předmětem žaloby), nezahrnuje žádnou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř., a k vadám řízení (i kdyby byly dány) dovolací soud přihlíží jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto dovolání směřující proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu výroku ve věci samé podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady.
Dovolání výslovně směřuje i proti třetímu až pátému výroku rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolání směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení však není přípustné vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 16. 1. 2019
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu