ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.505.2019.1
sp. zn. 32 Cdo 505/2019-208
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobkyně ČSOB Factoring, a. s. , se sídlem v Praze 5, Výmolova 353/3, identifikační číslo osoby 45794278, zastoupené Mgr. Naděždou Priečinskou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Zborovská 619/49, proti žalované Pavlík - ENERGO spol. s r. o. , se sídlem v Moravské Třebové, Dvorní 1489/2b, identifikační číslo osoby 27511731, zastoupené Mgr. Markem Hejdukem, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 620/29, o zaplacení částky 2 587 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 6 C 123/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 17. 10. 2018, č. j. 27 Co 219/2018-171, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 22 942 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám její zástupkyně.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Svitavách rozsudkem ze dne 17. 4. 2018, č. j. 6 C 123/2017-143, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 2 587 500 Kč s příslušenstvím (výrok I.), dále náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích k odvolání žalované v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání (výslovně v celém rozsahu), v němž co do přípustnosti uvádí, že „napadený rozsudek závisí na právním posouzení (vyřešení otázky) hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ČR“ a dále že odvolací soud rozhodl nesprávně v otázce hmotného práva, která je v judikatuře Nejvyššího soudu řešena rozdílně. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně uvádí, že dovolání není přípustné, a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolatelka považuje za nesprávný závěr odvolacího soudu, podle kterého žalobou uplatněný nárok uznala. Má za to, že neprojevila vůli uznat dluh co do důvodu a výše, a zdůrazňuje, že předmětné listiny nebyly označeny jako uznání dluhu. Předně se domnívá, že dluh neuznala listinou založenou na č. l. 60 spisu označenou jako ověření salda k 29. 6. 2016. Tato listina podle jejího názoru neobsahuje formulaci, že dlužník uznává dluh co do důvodu a výše, a není adresována žalobkyni jako věřiteli. S tímto tvrzením však nelze souhlasit. Podle zjištění odvolacího soudu předmětná listina, v níž žalovaná učinila uznávací projev, je reakcí na výzvu od ČSOB Factoring, a. s. ze dne 29. 6. 2016 založenou na č. l. 56 spisu k ověření salda, opatřenou taktéž razítkem a podpisem žalované, a adresátem je právě tato společnost. Dovolatelka dále s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2431/2007 (jenž je veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách), uvádí, že listina obsahující pouhý seznam faktur není projevem vůle směřujícím k následkům, které zákon s uznáním závazku spojuje. Odvolací soud se však od citovaného rozhodnutí neodchýlil. Listina založená na č. l. 60 spisu totiž nepředstavuje - oproti tvrzení dovolatelky - „pouhý seznam faktur“. Naopak v ní žalovaná výslovně uvedla, že předmětná pohledávka ve výši 2 587 500 Kč vznikla na základě dokladu (faktury) č. 2161070 s datem splatnosti 27. 9. 2016, a dále jasně formulovala, že pohledávku uvedenou v tomto ověření salda uznává, a potvrdila, že ji vede jako závazek vůči ČSOB Factoring, a. s. Žalovaná tedy dluh řádně uznala co do důvodu a výše.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 29 Odo 1297/2004, uveřejněný pod číslem 101/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, který dovolatelka cituje na podporu tvrzení, že dluh neuznala ani návrhem splátkového kalendáře ze dne 7. 2. 2017 založeným na č. l. 26 spisu. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že argumenty týkající se listiny založené na č. l. 26 spisu nemohou ničeho změnit na závěru, že - jak bylo uvedeno výše - žalovaná dluh uznala co do důvodu a výše listinou založenou na č. l. 60 spisu (ověření salda).
Dovolatelka dále nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, který s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu uzavřel, že neexistence dluhu nečiní uznání dluhu neplatným. Dovolatelka odkazujíc na další judikaturu Nejvyššího soudu tvrdí opak a má za to, že v případě neexistence dluhu je projev vůle spočívající v uznání dluhu neplatný, nepřihlíží se k němu a v takovém případě ani nedochází k přechodu důkazního břemene na žalovaného. Podle dovolatelky jde o otázku, která je v rozhodovací praxi dovolacího soudu rozhodována rozdílně. Tomuto názoru dovolatelky však nelze přisvědčit, neboť rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2002, sp. zn. 33 Cdo 1171/2000, ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. 29 Odo 910/2003, a ze dne 26. 2. 2002, sp. zn. 29 Cdo 1584/2000, které dovolatelka cituje na podporu názoru, že „v případě neexistence dluhu je projev vůle spočívající v uznání dluhu neplatný“, vycházejí z jiného skutkového stavu než v projednávané věci. Šlo v nich o situaci, kdy domněnka založená uznáním dluhu byla vyvrácena procesem dokazování, tedy kdy bylo v řízení dokazováním zjištěno, že uznaný závazek v době uznání ve vztahu k věřiteli neexistoval. Takový závěr není v rozporu s judikaturou, na kterou odkázal odvolací soud a podle níž důsledkem uznání závazku je založení vyvratitelné domněnky existence dluhu a v procesní rovině přechod důkazního břemene z věřitele na dlužníka. V projednávané věci žalovaná neexistenci uznaného dluhu toliko namítá, avšak nepodařilo se jí domněnku o jeho existenci vyvrátit, a proto je třeba mít existenci uznaného dluhu za prokázanou. K tomu Nejvyšší opakovaně zdůrazňuje, že pokud by platilo, že nelze platně uznat nedluh, pak by účinky uznání dluhu vůbec nenastaly (včetně uplatnění vyvratitelné právní domněnky), což by znamenalo, že důkazní břemeno ohledně neexistence dluhu by nikdy nenesl dlužník. Naopak věřitel by musel vždy, dovolávaje se uznání dluhu, prokazovat existenci uznaného dluhu jako podmínku platnosti uznání dluhu, a tedy i jako předpoklad k uplatnění jeho účinků (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2004, sp. zn. 32 Odo 453/2004, či ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2981/2014). Kladné řešení otázky, zda účastník řízení unesl důkazní břemeno, nemůže být založeno na pouhém popření skutečnosti, o které platí vyvratitelná domněnka, tímto účastníkem (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3894/2010, či ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3496/2011). Závěr odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
Odvolací soud podle názoru dovolatelky „rozhodl v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu v otázce procesního práva ohledně povinnosti žalobce tvrdit rozhodné skutečnosti i v případě, že je v řízení prokázáno, že došlo k uznání dluhu“. Dovolatelka má za to, že žalobkyně netvrdila skutkové okolnosti o dodání travní senáže, a namítá, že odvolací soud se odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. 32 Odo 1173/2004. Ani tato námitka přípustnost dovolání nezakládá. Soud prvního stupně (s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil) zjistil, že ze žaloby vyplývá, že předmětem kupní smlouvy měla být dodávka 3 000 tun travní senáže za cenu 750 Kč za tunu, přičemž dodávky se měly uskutečnit v červnu 2016 za celkovou cenu 2 587 500 Kč, a uzavřel, že žalobní návrh je dostatečně individualizovaný, žalobní tvrzení jsou zcela jasná, jednoznačná a nezaměnitelná s jinými. Tomuto jeho závěru nelze ničeho vytknout, soudy nižších stupňů se od dovolatelkou citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu neodchýlily.
Dovolatelka dále - aniž by formulovala konkrétní otázku procesního práva - namítá, že soud prvního stupně rozhodl v její neprospěch, aniž by ji řádně poučil, a uvádí, že neposkytnutí poučení podle ustanovení §118a představuje vadu řízení. Dále má za to, že odůvodnění napadeného rozsudku trpí zásadními vadami a je nepřezkoumatelné. Patrně však přehlíží, že podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a proto nejsou námitky případných vad řízení relevantní.
Nejvyšší soud proto dovolání směřující proti výroku ve věci samé podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Dovolatelka výslovně napadla rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, dovolání proti výrokům o nákladech řízení však není přípustné vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017. Nejvyšší soud proto dovolání i v této části podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 18. 6. 2019
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu