ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.785.2018.3
sp. zn. 32 Cdo 785/2018-525
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně TIME : SERVICE, a. s. , se sídlem v Praze 7, Holešovice, Osadní 869/32, PSČ 170 00, identifikační číslo osoby 63999820, zastoupené Mgr. Janem Pacovským, LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 2, Čelakovského sady 433/10, proti žalované euroAWK s. r. o. , se sídlem v Praze 4, Chodov, Babákova 2390/2, PSČ 148 00, identifikační číslo osoby 24196819, o zaplacení částky 525 391 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 Cm 29/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 2. 2017, č. j. 2 Cmo 168/2015-461, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12 971,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
V souzené věci se žalobkyně domáhala po původní žalované euroAWK s. r. o., se sídlem v Praze 10 - Vršovicích, Konopišťská 739/16, PSČ 100 00, identifikační číslo osoby 43965717, úhrady sjednané ceny za plnění poskytnuté jí na základě komisionářské smlouvy ze dne 10. 1. 2002, ve znění dodatku č. 1 ze dne 13. 1. 2004. V průběhu dovolacího řízení původní žalovaná zanikla ke dni 31. 12. 2017 výmazem z obchodního rejstříku. Usnesením ze dne 18. 4. 2018, č. j. 32 Cdo 785/2018-522, Nejvyšší soud rozhodl, že v řízení bude na straně žalované pokračováno se společností euroAWK s. r. o., se sídlem v Praze 10 - Vršovicích, Konopišťská 739/16, PSČ 100 00, identifikační číslo osoby 24196819, jako s procesní nástupkyní původní žalované.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a k době zahájení řízení se pro dovolací řízení uplatní - v souladu s bodem 2 článku II části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2 článku II části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání předně v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení „otázky platného uzavření komisionářské smlouvy mezi žalobkyní a žalovanou dne 10. 1. 2002 ve znění jejího dodatku č. 1 ze dne 8. 9. 2004, a to včetně možnosti případnou neplatnost smlouvy zhojit“, která by „měla být dovolacím soudem vyřešena odlišně od dosavadní rozhodovací praxe, resp. ve vztahu k možnosti zhojit případnou neplatnost smlouvy vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“.
Ve vztahu k první části takto formulované otázky dovolatelka prosazuje názor, že Nejvyšší soud by měl platnost uvedené smlouvy posoudit rozdílně od svého rozhodnutí ze dne 19. 6. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4432/2013, (jež je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na http://www.nsoud.cz ) a argumentuje, že na daný případ není možné vztáhnout ani rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1082/2005, sp. zn. 29 Cdo 2031/2010 a sp. zn. 29 Cdo 3191/2010. K tomu je třeba v prvé řadě poznamenat, že otázka hmotného nebo procesního práva, kterou by měl dovolací soud ve smyslu §237 o. s. ř. posoudit jinak, než jak ji řešil ve své dosavadní rozhodovací praxi, tj. při jejímž řešení by měl svou rozhodovací praxi v příslušném dovolacím řízení a zejména též pro futuro změnit, je otázkou judikatorní, tj. otázkou výkladu normy hmotného či procesního práva použitelného v jiných takových či obdobných případech, nejde tedy o právní posouzení konkrétní věci, o výsledek aplikace normy hmotného nebo procesního práva v individuálních poměrech určitého sporu. Usnesení ze dne 19. 6. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4432/2013, pak není rozhodnutím, v němž by Nejvyšší soud řešil otázky hmotného či procesního práva a od něhož by se mohl odklonit ve smyslu §237 o. s. ř.; jde o procesní rozhodnutí, jímž Nejvyšší soud odmítl dovolání jako nepřípustné. Požadavek, aby dovolací soud posoudil přípustnost dovolání v určité věci jinak, než jak ji posoudil v předchozím dovolacím řízení ve skutkově souvisejícím sporu mezi týmiž účastníky, neodpovídá v pořadí čtvrtému z předpokladů přípustnosti dovolání stanovených v §237 o. s. ř. a k závěru o přípustnost dovolání tudíž vést nemůže.
Přípustnost dovolání však nezakládá ani argumentace, že na daný případ není možné vztáhnout další citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu. Dovolatelka jejím prostřednictvím zpochybňuje závěr odvolacího soudu, odkazujícího se na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2007, sp. zn. 29 Odo 1082/2005, uveřejněný pod číslem 17/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 17/2008“), že jednatel žalované společnosti J. H., který podle společenské smlouvy a zápisu způsobu jednání v obchodním rejstříku nebyl oprávněn jednat jménem žalované samostatně, nýbrž pouze společně s dalším jednatelem, nemohl jednat za žalovanou samostatně jako zmocněnec na základě generální plné moci udělené mu druhým jednatelem (rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 2031/2010 a sp. zn. 29 Cdo 3191/2010 odvolací soud nezmínil). Argumentací, že kdyby byla plná moc udělena třetí osobě, byla by platná, a vázat platnost plné moci na pouhém výběru osoby, které bude udělena, je zavádějící, dovolatelka ve skutečnosti zpochybňuje závěry R 17/2008. Od nich se Nejvyšší soud odchýlit nehodlá; dovolatelčina argumentace se zcela míjí s důvody, pro něž byly tyto závěry přijaty. Skutečnost, že druhý z jednatelů A. K., jenž plnou moc H. vystavil, byl oprávněn jednat jménem žalované společnosti samostatně, je z pohledu použitelnosti závěrů R 17/2008 nevýznamná; podstatné je, že H. jednat jménem žalované společnosti samostatně oprávněn nebyl.
K závěru o přípustnosti dovolání nevede ani argumentace judikaturou Ústavního soudu, podle níž základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, jenž nevede k závěru o neplatnosti smlouvy, je-li takový výklad možný (srov. např. nález ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Dovolatelka pomíjí, že v dané souvislosti vůbec nejde o výklad smlouvy, tj. o zjištění skutečné vůle stran smlouvou projevené, natož pak o situaci, v níž přichází v úvahu takový výklad, který nevede k závěru o neplatnosti smlouvy. V souzené věci ostatně, oproti tomu, jak se nepřesně vyjádřily soudy nižších stupňů, ve skutečnosti nejde o neplatnost smlouvy. Nejvyšší soud již v usnesení sp. zn. 29 Cdo 4432/2013 poukázal na svou judikaturu (na rozsudek ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 21 Cdo 265/2007, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2008, pod číslem 51, a na rozsudky ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2031/2010, a ze dne 24. 10. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3191/2010), podle jejíchž závěrů jednal-li jménem žalované jednatel, který nebyl oprávněn činit jejím jménem právní úkony samostatně, ale pouze společně s dalším jednatelem, nelze takový projev vůle považovat za projev vůle společnosti. Protože právní úkon je projev vůle (srov. §34 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, zrušeného k 1. 1. 2014), není důsledkem absence projevu vůle směřující k uzavření smlouvy (ať již oferty či akceptace) neplatnost smlouvy, nýbrž to, že k uzavření smlouvy nedošlo.
Dovolatelka při prosazování svého názoru o platném uzavření smlouvy argumentuje též ustanoveními části první hlavy I zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a přechodným ustanovením v jeho §3030, majíc za to, že Nejvyšší soud by se měl ve světle těchto ustanovení od své dosavadní judikatury odchýlit. Tím podle obsahu, v tomto případě skutečně, uplatňuje v pořadí čtvrtý z předpokladů přípustnosti dovolání stanovených v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněném pod číslem 4/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 4/2016“), formuloval a odůvodnil závěr, že přechodné ustanovení §3030 o. z. nelze vykládat tak, že by způsobovalo (umožňovalo) pravou zpětnou účinnost ustanovení §1 až 14 o. z. na dříve (do 31. 12. 2013) vzniklé právní vztahy (poměry). V návaznosti na toto rozhodnutí pak Nejvyšší soud uvedl v usnesení ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016 (ve sporu mezi týmiž účastníky o úhradu z téže smlouvy), že žádné z ustanovení §1 až 14 o. z. není tudíž přípustné aplikovat způsobem, který by vedl k tomu, že „dosavadní právní úprava“ bude vykládána odlišně, v rozporu s ustálenou judikaturou. S tímto názorem se Nejvyšší soud ztotožňuje též ve zde souzené věci a v argumentaci dovolatelky neshledává důvod, proč by měl otázku hmotného práva vyřešenou v R 17/2008 řešit jinak. Dovolatelka ostatně sama zpochybňuje opodstatněnost své argumentace, jestliže v uvedených ustanoveních nového občanského zákoníku spatřuje dostatečně pádný důvod k zásadní změně dosavadní dlouhodobě ustálené judikatury, zároveň však, ve snaze vypořádat se se závěry R 4/2016, poukazuje na to, že tato ustanovení jsou „převtělením“ základních zásad soukromého práva, které byly vlastní českému právnímu řádu rovněž „podle dosavadních právních předpisů“ a nejedná se tak o zcela nové razantní změny.
K závěru o přípustnosti dovolání nevede ani otázka možnosti zhojení absolutní neplatnosti smlouvy, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od závěrů rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5361/2008 a sp. zn. 29 Cdo 2170/2011. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 5361/2008, je rozhodnutím procesním, jímž bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné, a závěr, že absolutní neplatnost smlouvy spočívající v její neurčitosti může být zhojena dlouhodobou praxí mezi oběma stranami, v něm obsažen není, nehledě na to, že v souzené věci nejde o neplatnost smlouvy pro neurčitost (a ve skutečnosti nejde o neplatnost smlouvy vůbec). V rozsudku ze dne 16. 10. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2170/2011, Nejvyšší soud oproti mínění dovolatelky nedovodil, že došlo-li k neplatnému uzavření písemné smlouvy, ale následně obě strany jednaly v souladu s touto smlouvou, došlo k platnému uzavření smlouvy konkludentně, nýbrž vysvětlil, že je-li písemně uzavřená smlouva o převodu cenných papírů neplatná a následně dojde k předání cenných papírů kupujícímu uvedenému ve smlouvě, mohlo dojít ke konkludentnímu uzavření smlouvy, tj. že, jak výslovně zdůraznil, je takový postup možný. Zejména však, oproti tomu, co mu připisuje dovolatelka, nepřipustil možnost dodatečného zhojení absolutně neplatné smlouvy, nýbrž možnost konkludentního uzavření další, tedy jiné smlouvy. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, vztažené ke kodexům soukromého práva zrušeným k 1. 1. 2014, absolutně neplatnou smlouvu strany dodatečně zhojit nemohly, dokonce ani výslovným projevem vůle (srov. např. usnesení ze dne 7. 2. 2006, sp. zn. 29 Odo 1241/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročník 2006, pod číslem 89, a rozsudky ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 29 Cdo 1952/2009, ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 26 Cdo 140/2010, a ze dne 27. 11. 2014, sen. zn. 29 ICdo 73/2014). Ve zde souzené věci odvolací soud dospěl ke skutkovému závěru, že úmyslem stran bylo uzavřít smlouvu písemně, nikoliv konkludentně.
Podpůrně (z procesní opatrnosti) dovolatelka shledává dovolání přípustným též pro řešení „otázky právního posouzení bezdůvodného obohacení vzniklého tím, že žalobkyně plnila smlouvu a žalovaná nikoliv“, a „otázky právního posouzení náhrady škody dle §268 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník“, zrušeného k 1. 1. 2014 (dále jen „obch. zák.“), při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Na řešení otázky, kterou v rámci příslušné argumentace dovolatelka rovněž otevírá, zda byla mezi účastníky uzavřena komisionářská smlouva podle §577 a násl. obch. zák. či „smlouva nepojmenovaná s prvky smlouvy nájemní a smlouvy o spolupráci“, právní posouzení odvolacího soudu v rovině bezdůvodného obohacení nezávisí (nehledě na to, že vzhledem ke skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů nebyla přesně vzato uzavřena vůbec žádná smlouva) a není tak splněno jedno z kritérií přípustnosti dovolání vymezených v §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, a ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 32 Cdo 1001/2018). Závěr, že u žalované nedošlo ke vzniku bezdůvodného obohacení na úkor dovolatelky, odvolací soud opřel o skutková zjištění, podle nichž žalovaná smlouvu ke dni 23. 11. 2007 (nadbytečně) vypověděla, čímž (jakož i související korespondencí) dala jednoznačně najevo, že nemá nadále o žádné plnění ze strany dovolatelky zájem, v rozhodné době (v březnu 2009) žádné plnění nepřevzala, reklamní plochy třetím osobám nepronajímala ani jim možnost využívat tyto plochy k reklamním účelům neprodávala. I kdyby tudíž byla smlouva mezi účastníky uzavřena a i kdyby se podle obsahu jednalo v příslušné její části o smlouvu nájemní, neuplatnily by se závěry dovolatelkou citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu, vycházející z kvalitativně odlišného skutkového základu (usnesení ze dne 9. 12. 2008, sp. zn. 33 Odo 1608/2006: žalovaný po skončení nájemního vztahu nebytové prostory žalobci nepředal, měl k nim přístup, neboť disponoval klíči, jež žalobci neodevzdal, a v rozhodném období v nich měl uskladněny své věci; rozsudek ze dne 11. 8. 2006, sp. zn. 33 Odo 774/2004: žalobkyně po uzavření neplatné smlouvy umožnila žalovanému, aby v nebytových prostorách provozoval svou živnost, tedy s předmětem nájmu dále disponovala; rozsudek ze dne 19. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 291/2002, a usnesení ze dne 16. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 1175/2004: pronajímatel pod dojmem platnosti nájemní smlouvy užívací právo k věci nájemci fakticky přenechává a nájemce je přijímá, čímž získává majetkový prospěch spočívající v užívacím právu k věci; usnesení ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 620/2011: bylo – li plnění poskytnuté pronajímatelem nájemci zkonzumováno, mohl by pronajímatel požadovat vrácení jeho hodnoty). Neobstojí tedy argument, že se odvolací soud od těchto rozhodnutí dovolacího soudu odchýlil.
Zpochybňuje-li pak dovolatelka právní závěry odvolacího soudu prostřednictvím tvrzení, že žalovaná až do března 2010 mlčky přijímala plnění spočívající ve vyvěšování svých vykrývacích plakátů na reklamních plochách a byla s ním srozuměna, respektive měla na jejich vyvěšování značný zájem, pak zakládá kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem na své vlastní verzi skutkového stavu věci, odlišné od skutkových zjištění, na nichž je pro ni nepříznivé právní posouzení založeno, a ve skutečnosti tak nezpochybňuje správnost právního posouzení, nýbrž správnost zjištěného skutkového stavu věci. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů však v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 zpochybnit nelze.
Výraz „vnucené plnění“ použil ve svých úvahách soud prvního stupně, odvolací soud jeho závěry citoval a označil za správné s výslovnou výhradou, že jsou „poněkud nepřesně formulované“, a se soudem prvního stupně se ztotožnil v tom ohledu, že žalovaná se na úkor dovolatelky neobohatila.
Prostřednictvím poslední z předestřených otázek dovolatelka prosazuje názor, že dospěl-li odvolací soud k závěru, že smlouva je neplatná a není možné přiznat ani plnění z bezdůvodného obohacení, bylo namístě přistoupit k posouzení nároku na náhradu škody podle §268 obch. zák. (má tím zřejmě na mysli, že jí tento nárok měl být přiznán, protože odvolací soud se takovým posouzením zabýval), a jestliže tak odvolací soud neučinil, odchýlil se „od ustálené rozhodovací praxe v otázce náhrady škody dle §268 obch. zák. a v zásadě i od samotného zákona“. Závěry dovolacího soudu, od nichž se měl odvolací soud odchýlit, však dovolatelka oproti judikatorně vymezeným požadavkům na obligatorní náležitosti dovolání (srov. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) nikterak neoznačila. Tento nedostatek nelze napravit, neboť lhůta, během níž bylo možno tak učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), již uplynula, a pouhý nesouhlas dovolatelky s právním posouzením věci odvolacím soudem přípustnost dovolání založit nemůže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5211/2016, či ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. 32 Cdo 587/2017).
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. dílem jako nepřípustné, dílem jako vadné (stran poslední z otázek) odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 19. 2. 2019
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu