ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.803.2019.1
sp. zn. 32 Cdo 803/2019-292
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Bohemia Faktoring, a.s. , se sídlem v Praze 1 - Malé Straně, Letenská 121/8, PSČ 118 00, identifikační číslo osoby 27242617, zastoupené JUDr. Ing. Karlem Goláněm, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Letenská 121/8, proti žalovanému J. H. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Ing. Jiřím Němcem, advokátem se sídlem v Brně, Štefánikova 114/45, o zaplacení 43 425,83 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 38 C 190/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 12. 6. 2017, č. j. 38 C 190/2016-164, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 6. 2018, č. j. 15 Co 401/2017-225, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 12. 6. 2017, č. j. 38 C 190/2016-164, se zastavuje .
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 6. 2018, č. j. 15 Co 401/2017-225, se odmítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 824 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce JUDr. Ing. Karla Goláně, Ph.D.
Odůvodnění:
Okresní soud v Bruntále rozsudkem ze dne 12. 6. 2017, č. j. 38 C 190/2016-164, zastavil řízení ohledně částky 2 520,95 Kč (výrok I.), uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 43 425,83 Kč s 12% úrokem p. a. od 20. 4. 2013 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,05 % p. a. od 20. 4. 2013 do zaplacení, kapitalizovaný úrok ve výši 1 316,52 Kč a kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 1 508,01 Kč (výrok II.). Dále rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky (výrok III.).
Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozsudkem odmítl odvolání žalovaného v části, v níž směřovalo proti rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu jeho výroku I. (první výrok), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. (druhý výrok), změnil ho ve výroku III. ve výši náhrady nákladů řízení (třetí výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení mezi účastníky (čtvrtý výrok). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně platně odstoupila od smlouvy o úvěru uzavřené se žalovaným, úvěr zesplatnila a vznikl jí vůči žalovanému nárok na celou dosud nesplacenou část jistiny včetně požadovaného úroku a úroku z prodlení. Námitku promlčení vznesenou žalovaným posoudil jako nedůvodnou.
Výslovně oba rozsudky označené v záhlaví (rozsudek soudu prvního stupně ve II. a III. výroku a rozsudek odvolacího soudu ve druhém a třetím výroku) napadl žalovaný dovoláním s tím, že jako dovolací důvod ohlašuje nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Namítá, že odvolací soud při rozhodování nerespektoval judikaturu Ústavního soudu, od jejichž závěrů se bez dostatečně odůvodněné argumentace odchýlil, v důsledku čehož trpí jeho rozsudek nepřezkoumatelností. Poukazuje na to, že odvolací soud usnesením ze dne 29. 1. 2018, č. j. 15 Co 401/2017-192, jímž v průběhu řízení nepřipustil jeho zastoupení v řízení L. L., porušil práva účastníka řízení. Toto jeho rozhodnutí označuje za nepřezkoumatelné, diskriminační, nejasné a nevykonatelné a vytýká mu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování a že zatížil řízení vadou, která mohla mít a měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Podle jeho názoru soud nevzal v úvahu, že jmenovaný ho nezastupuje jako obecný zmocněnec, nýbrž jako zaměstnanec. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů v napadeném rozsahu a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 1. 2018, č. j. 15 Co 401/2017-192, a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Žalobkyně ve vyjádření označuje dovolání za nedůvodné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění účinném od 30. 9. 2017.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval „dovoláním“ proti rozsudku soudu prvního stupně.
Dovolání je ve smyslu §236 odst. 1 o. s. ř. mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Z uvedeného vyplývá, že dovoláním rozhodnutí soudu prvního stupně úspěšně napadnout nelze. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle §201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje; občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 12. 6. 2017, č. j. 38 C 190/2016-164, podle §104 odst. 1 věty první o. s. ř. ve spojení s §243b o. s. ř. zastavil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud se dále zabýval přípustností dovolání směřujícího proti rozsudku odvolacího soudu.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. je tak i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, jež je – stejně jako i dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu – veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách).
Dovolatel však své zákonné povinnosti na vymezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., jak mu ukládá §241a odst. 2 o. s. ř. nedostál, neboť prostřednictvím svých námitek žádnou otázku (procesního či hmotného práva), kterou by odvolací soud řešil a na jejímž řešení by své rozhodnutí založil, neformuluje a taková otázka nevyplývá ani z obsahu dovolání. Z vylíčení ohlášeného dovolacího důvodu je zřejmé, že dovolatel učinil obsahem dovolání pouze otázku jeho zastoupení v řízení před odvolacím soudem, kterou odvolací soud řešil v usnesení ze dne 29. 1. 2018, č. j. 15 Co 401/2017-192, se závěrem, že zastoupení žalovaného zástupcem L. L. nepřipustil. Dovolatel se v dovolání soustředil výhradně na kritiku postupu odvolacího soudu při řešení této otázky, aniž vzal v potaz, že touto otázkou se odvolací soud v napadeném rozsudku nezabýval a na jejím řešení toto své rozhodnutí nezaložil.
Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí, čímž naznačuje možnou vadu řízení, je tato jeho námitka irelevantní. Vady řízení nejsou totiž samy o sobě způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k jejich případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout z úřední povinnosti jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v projednávané věci není naplněno. Tvrzení dovolatele o uvedeném procesním pochybení nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v §237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se odvolací soud vytýkaného pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015).
Pokud pak dovolatel namítá, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, směřuje tyto výhrady proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž odvolací soud nepřipustil jeho zastoupení v řízení zvolenou osobou. Pro úplnost je však možné v této souvislosti doplnit, že skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení s úspěchem zpochybnit a je pro dovolací soud závazný, a že ani případná nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Dovolací přezkum je v §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
Vytýkaný nedostatek dovolání nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), již uplynula (srov. §57 odst. 2 větu první o. s. ř.). Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání.
Pokud dovolatel uvádí, že dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu i ve třetím výroku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky, pak zcela pomíjí, že podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 není dovolání přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání v rozsahu směřujícím proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu pro vady a v rozsahu směřujícím proti třetímu výroku rozsudku odvolacího soudu pro nepřípustnost.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 27. 3. 2019
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu