ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.1284.2019.1
sp. zn. 33 Cdo 1284/2019-303
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce H. M. , advokáta se sídlem XY, zastoupeného JUDr. Janem Brožem, advokátem se sídlem v Praze 4, Jeremenkova 1021/70, proti žalované I. R. , bytem XY, zastoupené Mgr. Jiřím Douskem, advokátem se sídlem v Liberci, 8. března 21/13, o 304.080 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 112 C 58/2014, o dovoláních žalobce a žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 17. 10. 2018, č. j. 30 Co 59/2018-240, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 17. 10. 2018, č. j. 30 Co 59/2018-240, se – vyjma výroku, jímž byl potvrzen rozsudek ze dne 14. 9. 2017, č. j. 112 C 58/2014-182, kterým Okresní soud v Jablonci nad Nisou uložil žalované zaplatit žalobci 209.880 Kč s 8,05% úroky z prodlení od 12. 9. 2014 do zaplacení – ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalované se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozsudkem ze dne 14. 9. 2017, č. j. 112 C 58/2014-182, uložil žalované zaplatit žalobci 209.880 Kč s 8,05% úroky z prodlení od 12. 9. 2014 do zaplacení, co do částky 94.200 Kč s 8,05% úroky z prodlení od 12. 9. 2014 žalobu zamítl a žalobci přiznal na náhradě nákladů řízení 46.376,72 Kč.
Rozsudkem ze dne 17. 10. 2018, č. j. 30 Co 59/2018-240, Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozhodnutí soudu prvního stupně o věci samé potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výši náhrady za řízení v prvním stupni stanovil částkou 47.935 Kč a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení). Žalovaná je povinna – uzavřel odvolací soud – za právní služby, které jí žalobce poskytl, uhradit odměnu ve výši, na níž se účastníci dohodli, tj. „paušální částku za stupeň řízení“ vypočtenou podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhl. č. 484/2000 Sb.“). Protože nároky související s předčasným ukončením smlouvy o poskytování právních služeb nebyly upraveny, aplikoval odvolací soud ustanovení §732 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb./, dále jen „obč. zák.“).
Rozhodnutí odvolacího soudu v části věci samé, jíž bylo potvrzeno rozhodnutí, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu co do 94.200 Kč s příslušenstvím, napadl žalobce dovoláním. Má za to, že se odvolací soud při řešení otázky práva na odměnu advokáta za zastupování v případě předčasného ukončení smlouvy o poskytování právních služeb, v níž strany výši odměny pro takový případ nesjednaly, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dojde-li k předčasnému ukončení smlouvy o poskytování právních služeb, pak – neobsahuje-li tato smlouva zvláštní pravidla – je podle dovolatele třeba odměnu advokáta za právní služby poskytnuté klientovi do ukončení smlouvy určit podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhl. č. 177/1996 Sb.“), o mimosmluvní odměně, nikoliv podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. Navrhl, aby dovolací soud v napadeném rozsahu zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Dovolání žalobce je přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného práva – vypořádání vztahu ze zrušené smlouvy o poskytování právních služeb –, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (§237, §239 o. s. ř.).
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §730 odst. 1 obč. zák. je příkazce povinen poskytnout příkazníkovi odměnu pouze tehdy, jestliže byla dohodnuta nebo je obvyklá, zejména vzhledem k povolání příkazníka.
Podle §732 obč. zák. zanikla-li příkazní smlouva odvoláním, je příkazce povinen nahradit příkazníku náklady vzniklé do odvolání, utrpěnou škodu a přísluší-li příkazníkovi odměna, i její část odpovídající provedené práci.
Podle §22 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 85/1996 Sb.“), se advokacie vykonává zpravidla za odměnu; od klienta lze žádat přiměřenou zálohu.
Odvolací soud převzal skutkový stav zjištěný v řízení před soudem prvního stupně a vyšel z toho, že žalobce a žalovaná – zastoupená P. R. (zmocněncem) – uzavřeli ústní formou smlouvu o poskytování právních služeb, jíž se žalobce jako advokát zavázal zastupovat žalovanou v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 25 C 2013/2012 (o 8.703.556 Kč proti Kooperativě pojišťovně a.s., Vienna Insurance Group). V písemné procesní plné moci, kterou 28. 11. 2012 udělila žalobci, žalovaná prohlásila: „Je mi známo, že podle smlouvy o poskytnutí právní pomoci náleží odměna za toto zastoupení spolu s hotovými výlohami a náhradou za ztrátu času advokátní kanceláři, v tomto případě ve smluvní výši dle vyhl. č. 484/2000 Sb.“ Účastníci určili vyhlášku č. 484/2000 Sb. za rozhodnou pro výpočet budoucí odměny, jinak řečeno, vůlí stran ústní smlouvy o poskytování právních služeb bylo sjednat odměnu podle sazeb a za podmínek uvedených ve vyhlášce, kterou Ústavní soud s účinností k 7. 5. 2013 zrušil (srov. nález ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaný ve Sbírce zákonů České republiky pod č. 116/2013). V případě úspěchu žalované, která poskytnuté právní služby nezálohovala, by soud v rámci náhrady nákladů řízení určil odměnu 209.880 Kč. Výši odměny advokáta při předčasném zániku smlouvy účastníci neupravili. Právní vztah ze smlouvy o poskytování právních služeb zanikl před skončením řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 25 C 2013/2012.
Zánik závazkového právního vztahu založeného smlouvou o poskytování právních služeb, která je (typově) smlouvou příkazní (§724 a násl. obč. zák.), se řídí jednak speciálními zákony (zde zákonem č. 85/1996 Sb.), jednak – chybí-li zvláštní úprava – obecným právním předpisem, jímž je občanský zákoník (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 33 Cdo 3069/2014). Otázkou vzniku práva na odměnu advokáta v případě zániku příkazní smlouvy splněním (§731, §33b odst. 1 písm. a/ obč. zák.) se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4319/2011. Právo na odměnu (podílovou nebo mimosmluvní) v situaci, kdy advokát (platně) odstoupil od příkazní smlouvy poté, co ve prospěch klienta vykonal úkony právní pomoci, řešil Nejvyšší soud – za účinnosti zákona č. 128/1990 Sb., o advokacii, a vyhlášky č. 270/1990 Sb., o odměnách advokátů a komerčních právníků za poskytování právní pomoci – v rozsudku ze dne 17. 5. 2006, sp. zn. 33 Odo 936/2004. V rozsudku ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4121/2007, Nejvyšší soud vysvětlil, že při zániku smlouvy o poskytování právních služeb odvoláním příkazce (§731, §732, §33b odst. 1 písm. b/ obč. zák.) se nárok na odměnu advokáta vypořádá podle §732 obč. zák. s přihlédnutím k §457 obč. zák.; „nelze totiž přehlédnout, že plnění ze zrušené smlouvy je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení definovaných §451 obč. zák. Jejím důsledkem je povinnost účastníků smlouvy vzájemně si vydat vše, čeho plněním ze smlouvy nabyli.“ Ve shora uvedených věcech strany smlouvy o poskytování právních služeb výši odměny advokáta spojovaly s určitým výsledkem projevujícím se v konečném rozhodnutí soudu a nepamatovaly na případné ukončení právního vztahu ze smlouvy před pravomocným skončením řízení, ve kterém advokát klienta zastupoval; pro takový případ nesjednaly způsob určení odměny. Poskytoval-li advokát do zániku závazkového právního vztahu založeného příkazní smlouvou právní služby, má – bez ohledu na výsledek sporu (srov. §730 odst. 2 obč. zák.) – právo na odměnu (§22 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb.). V opačném případě by se klient na jeho úkor bezdůvodně obohatil (srov. rozsudek ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2014/2014).
V předmětné věci účastníci sjednali odměnu podle sazeb a za podmínek uvedených ve vyhl. č. 484/2000 Sb., tj. pro případ konečného úspěchu žalované v řízení u Obvodního soudu pro Prahu 8. Jestliže ve smlouvě absentuje ujednání o způsobu určení odměny, bude-li právní vztah ukončen předčasně, má žalobce právo na finanční ekvivalent výkonů rovnající se mimosmluvní odměně podle vyhl. č. 177/1996 Sb.
Dovolání, kterým rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalovaná, neobsahuje způsobilé vymezení toho, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.); o tuto obligatorní náležitost již dovolání nemůže být doplněno (§241b odst. 3 o. s. ř.) a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam taxativně vyjmenovaných hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. či jeho části. Jinak vyjádřeno, z obsahu dovolání musí být patrné, zda jde (má jít) o některý ze čtyř v úvahu přicházejících případů, kdy napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva 1/ při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo 2/ která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3/ která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo 4/ má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2013, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 15. 10. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2326/2013, usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II ÚS 2716/13, a ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14 ). Dovolatel je tak povinen uvést, v řešení jaké otázky hmotného nebo procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která taková otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která otázka hmotného nebo procesního práva je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, popř. která taková právní otázka (již dříve vyřešená) má být dovolacím soudem posouzena jinak.
Žalovaná k otázce přípustnosti pouze citovala část textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by dále uvedla, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Tím požadavku na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání nedostála.
Protože dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. uplatnil žalobce po právu, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v dovoláním napadeném rozsahu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2, věta první, o. s. ř.).
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta první, §226 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání žalované Nejvyšší soud odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 11. 2019
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu