ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.187.2019.1
sp. zn. 33 Cdo 187/2019-289
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně M. Š. , bytem XY, zastoupené JUDr. Milanem Zábržem, advokátem se sídlem v Brně, Veveří 57, proti žalované M. A., bytem XY, zastoupené JUDr. Janem Arnoštem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1071/17, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 4 C 297/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 29. srpna 2018, č. j. 58 Co 26/2018-237, ve znění opravného usnesení ze dne 3. října 2018, č. j. 58 Co 26/2018-254, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 29. 8. 2018, č. j. 58 Co 26/2018-237, potvrdil (v upraveném /správném/ znění poučení) rozsudek ze dne 25. 10. 2017, č. j. 4 C 297/2015-162, jímž Okresní soud v Uherském Hradišti zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí ideální poloviny „ nemovitosti č. p. XY – obč. vyb., stojící na pozemku p. č. st. XY v k. ú. a obci XY, zapsané na LV XY u k. ú. pro Zlínský kraj, katastrální pracoviště XY “, a rozhodl o nákladech řízení. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné; požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. K projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /dále jen „R 4/2014“/, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Otázky předkládané k dovolacímu přezkumu je povinen vymezit pouze dovolatel a dovolací soud je tímto vymezením vázán.
Žalobkyně sice zdůvodnila přípustnost svého dovolání pouze citací textu ustanovení §237 o. s. ř., z obsahu dovolání se však podává, že na přípustnost dovolání usuzuje z toho, že odvolací soud se při aplikaci §630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb.; dále jen „obč. zák.“), odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu reprezentované např. jeho rozhodnutími sp. zn. 33 Cdo 2248/2011, nebo 21 Cdo 486/2002 i od rozhodovací praxe Ústavního soudu (srov. např. jeho rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 321/03, sp. zn. IV. ÚS 1391/09, sp. zn. II. ÚS 635/09), jestliže s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2248/2011, dovodil, že důvodem k vrácení daru nemůže být sama skutečnost, že žalovaná vůči žalobkyni podala několik žalob, a nezaobíral se dalšími okolnostmi případu. V této souvislosti připomíná, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2248/2011, není rozhodnutím velkého senátu občanského a obchodního kolegia, který by tuto zásadní otázku aproboval, ani neprošlo testem ústavní konformity v případném řízení o individuální stížnosti před Ústavním soudem. Proto tento judikát, který podle jejího názoru formuluje evidentně nesprávné právní závěry, nemůže sloužit jako podklad pro usměrňování soudní praxe (a nyní je namístě posoudit nastolenou právní otázku jinak). Žalobkyně prosazuje, že vzhledem k četnosti žalob a výsledku takto zahájených řízení je zřejmé, že žalovaná vůči ní postupovala se zjevným poškozujícím, likvidačním úmyslem, šikanózně; byly tudíž naplněny podmínky pro vrácení daru. V tomto směru odkazuje i na §2 odst. 1 až 3 nyní platného občanského zákoníku, které soudům přikazuje zaujímat výklad ustanovení soukromého práva ve shodě s Listinou základních práv a svobod a ústavním pořádkem vůbec, se zásadami, na nichž spočívá tento zákon, jakož i s trvalým zřetelem k hodnotám, které se tím chrání; výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. V dané věci však soudy nerespektovaly požadavek posouzení věci s přihlédnutím ke všem zjištěným okolnostem konkrétního případu vyjádřený ve shora uvedených rozhodnutích dovolacího i Ústavního soudu. Pokud by tak učinily, v řízení zjištěné chování žalované by musely posoudit jako jednání v hrubém rozporu s dobrými mravy, resp. chování představující hrubý nevděk. Soudům obou stupňů žalobkyně rovněž vytýká, že nesprávně, nerovným způsobem hodnotily provedené důkazy, jestliže sice konstatovaly, že žaloby podávané žalovanou byly neúspěšné, přesto je ale nepovažovaly za relevantní výraz nevděku, resp. nevyhodnotily je jako projev chování hrubě porušujícího dobré mravy. Není srozuměna ani s tím, že soudy nevyčkaly, jak některá řízení zahájená z podnětu žalované, skončí; odůvodnění napadeného rozhodnutí tak nekonvenuje s ustanovením §157 o. s. ř. Z uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soudy obou stupňů vyšly v dané věci ze zjištění, že darovací smlouvou uzavřenou dne 6. 4. 2012 darovala žalobkyně žalované svůj spoluvlastnický podíl (ve výši ½) na v žalobě specifikovaných nemovitostech; výstavbu budovy čp. XY financovala výlučně žalovaná, pouze ona hradila veškeré náklady související s provozem budovy a inkasovala nájemné od subjektů, které zde byly v nájmu. Vztahy mezi žalobkyní (dcerou) a žalovanou (matkou) byly do roku 2012 dobré, koncem roku 2012 se výrazně zhoršily, neboť žalovaná nesouhlasila s tím, že žalobkyně navázala známost s mužem, který je značně zadlužen a byl soudně trestán. Dopisem ze dne 1. 10. 2015 nazvaným „Odvolání daru“ vyzvala žalobkyně žalovanou k vrácení daru nejpozději do 15. 10. 2015; žalované přitom vytkla, že spolu se svým manželem J. A., na jehož radu darovací smlouvu uzavřela, proti ní podali žaloby vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 11 C 216/2013, sp. zn. 15 C 16/2013 a sp. zn. 3 C 55/2013, čímž žalovaná naplnila zákonný předpoklad pro vrácení daru z titulu nevděku, neboť se jako obdarovaná snaží dárkyni ublížit nejen ve sféře materiální, ale i ve sféře duchovní. Protože žalobami jsou uplatněny nároky v součtu plnění cca 10.000.000 Kč, má žalobkyně za to, že (za určitých okolností) jsou splněny i podmínky §2068 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Věc vedená u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 5 C 55/2013, v niž jako žalobkyně vystupovala XY (žalovaná je jednatelkou této obchodní společnosti), která po žalobkyni (tam v pozici žalované) požadovala zaplacení 105.000 Kč s příslušenstvím, skončila zamítnutím žaloby. Věc vedená u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 4 C 171/2004, v níž A. žaluje Š. o vydání obrazu, skončila ve prospěch A.. Ve věci vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 3 C 55/2013, o zaplacení 349.892,33 Kč s příslušenstvím byla A. úspěšná pouze do 26.228 Kč s příslušenstvím. Ve věci vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 15 C 16/2013, o nahrazení projevu vůle uzavřít darovací smlouvu byla žaloba A. zamítnuta. Věci vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 49 C 21/2015 (v níž A. žaluje Š. o zaplacení 8.600.000 Kč) a sp. zn. 11 C 216/2013, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, nebyly dosud skončeny. Dne 6. 5. 2013 podala žalobkyně na žalovanou trestní oznámení pro údajné zfalšování jejího podpisu na listině vyhotovené 9. 1. 2012; usnesením policie ze dne 8. 8. 2013 byla věc podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu odložena, neboť nejde o podezření z trestného činu a není na místě věc vyřídit jinak.
Na podkladě těchto zjištění odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) dospěl k závěru, že skutečnost, že žalovaná podala proti žalobkyni několik občanskoprávních žalob (uplatnila proti ní své nároky u soudu), nenaplňuje skutkovou podstatu ustanovení §630 obč. zák.; svou úvahu přitom podpořil odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2248/2011. Prejudiciálně dovodil, že došlo-li k chování žalované, v němž žalobkyně podle výzvy k vrácení daru spatřuje naplnění předpokladů pro vrácení daru, v roce 2013, je třeba zjištěný skutkový stav poměřovat zákonem č. 40/1964, občanským zákoníkem, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále opět jen „obč. zák.“). Protože samotné podání žalob, resp. uplatnění občanskoprávních nároků u soudu, neshledal jednáním hrubě porušujícím dobré mravy, jež by ve smyslu §630 obč. zák. zakládalo žalobkyni právo domáhat se vrácení daru, přičemž jiné závadné chování žalobkyně žalované ve výzvě k vrácení daru nevytkla, přisvědčil soudu prvního stupně, že žaloba není po právu.
V rozsudku ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2248/2011, Nejvyšší soud odkázal na svůj rozsudek ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 33 Cdo 942/2012, v němž přijal a odůvodnil závěr, že domáhat se ochrany ohroženého nebo porušeného subjektivního práva u soudu je - bez ohledu na výsledek řízení – legitimní jednání (což podpořil odkazem na čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), takže v něm nelze bez dalšího spatřovat hrubé porušení dobrých mravů. Navázal tím na svá předchozí rozhodnutí, v nichž se zabýval otázkou naplněnosti skutkové podstaty ustanovení §630 obč. zák. (srov. např. rozsudek ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 33 Cdo 113/2006) a přijaté závěry aplikoval i při následném svém rozhodování (srov. např. rozsudek ze dne 26. 6. 2018 sp. zn. 33 Cdo 3370/2017); lze je proto označit za již ustálenou judikaturu dovolacího soudu (na čemž nic nemění skutečnost, že nejde o závěry vyslovené v rozhodnutí velkého senátu občanského a obchodního kolegia) a dovolací soud neshledává rozumného důvodu se od nich odchylovat ani v nyní posuzované věci. Protože odvolací soud nevyšel ze zjištění, že žaloby, kterými žalovaná uplatnila vůči žalobkyni své občanskoprávní nároky, byly žalobami ryze šikanózními, jsou závěry přijaté ve shora citovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu použitelné a byly odvolacím soudem použity správně. Námitky, jimiž dovolatelka oproti odvolacímu soudu prosazuje, že žalovaná vůči ní podala žaloby s likvidačním úmyslem, ve snaze poškodit ji nejen materiálně, ale i psychicky (zasahovat do jejího osobního života), jsou skutkového charakteru. V této souvislosti je namístě připomenout, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, nelze úspěšně v dovolacím řízení zpochybnit. Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Dovolatelce nelze přisvědčit ani v tom, že odvolací soud v posuzovaném případě rozhodl v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu reprezentovanou např. rozhodnutím sp. zn. 21 Cdo 486/2002, i v rozporu s rozhodnutími Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 321/03, sp. zn. IV. ÚS 1391/09, sp. zn. II. ÚS 635/09, jestliže nerespektoval všechny konkrétní okolnosti případu, resp. jestliže nehodnotil další zavrženíhodné chování žalované vůči ní.
Jak již v napadeném rozhodnutí uvedl odvolací soud, platí, že právo dárce domáhat se vrácení daru, není právem z porušení darovací smlouvy, nýbrž právem sui generis. „Hrubě nemravným“ chováním vůči dárci nebo členům jeho rodiny neporušuje obdarovaný žádné ujednání vyplývající z podstaty darovací smlouvy, ale dopouští se jednání, které má své specifické právní důsledky upravené v §630 obč. zák. Pro obnovení vlastnického práva dárce je rozhodným okamžikem dojití jeho projevu vůle odvolání daru obdarovanému. K zániku darovacího vztahu dochází na základě dvou po sobě následujících právních skutečností: a) hrubého porušení dobrých mravů chováním vůči dárci nebo členům jeho rodiny a b) jednostranného právního úkonu dárce adresovaného obdarovanému. Naplnění předpokladů pro vrácení daru je proto nutné zkoumat pouze ve vztahu k těm konkrétním skutečnostem, které dárce ve výzvě k vrácení daru obdarovanému vytkl a v nichž spatřuje hrubé porušení dobrých mravů, tedy důvod pro vrácení daru (k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2007, sp. zn. 33 Odo 1499/2005).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně žalované jiné jednání (chování), než uvedené v dopise z 1. 10. 2015, kvalifikovaně nevytkla. Obstojí proto jeho závěr, že jiné (další) chování žalované, které žalobkyně popisovala v průběhu řízení a které hodnotí jako hrubě porušující dobré mravy (např. podnět žalované Exekutorské komoře z 15. 4. 2014, její ústní i písemné projevy v řízeních, které byly zahájeny jejími žalobami), jsou pro rozhodnutí ve věci irelevantní. Odkaz žalobkyně na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 635/09, v němž byl přijat obecně platný závěr, že „ je vždy nezbytné vycházet z individuálních okolností každého jednotlivého případu, které jsou založeny na skutkových zjištěních“ , jakož i odkazy na další rozhodnutí, v nichž se Ústavní soud vyjadřuje k výkladu smluv, k ústavně zaručeným právům jednotlivce a k požadavku nalezení spravedlivého řešení, jsou tudíž nepřiléhavé.
Zpochybňuje-li žalobkyně hodnocení provedených důkazů z hlediska jejich závažnosti a věrohodnosti, přehlíží, že taková argumentace dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci nevystihuje. Způsob ani výsledek hodnocení důkazů soudem promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely, v současnosti nelze regulérně zpochybnit žádným dovolacím důvodem (§241a odst. 2 o. s. ř. a contrario ). Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - §132 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná vyšší vypovídací schopnost a věrohodnost (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008). Nadto se sluší uvést, že odvolací soud v napadeném rozhodnutí přesvědčivě zdůvodnil, jak který důkaz z hlediska věrohodnosti i závažnosti vyhodnotil.
Namítá-li žalobkyně, že v řízení došlo k porušení zásady rovnosti účastníků řízení, že soudy obou stupňů nedostatečně (vadně) zdůvodnily svá rozhodnutí, nepřihlédly ke všem rozhodným skutečnostem a nevyčkaly, s jakým pravomocným výsledkem skončí řízení vedená u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 11 C 216/2013, 15 C 16/2013 a 3 C 55/2013, nenapadá žádný právní závěr vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je dovoláním napadené rozhodnutí založeno, nýbrž vytýká soudům, že zatížily řízení vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám řízení však – pokud by jimi bylo řízení skutečně postiženo – dovolací soud přihlíží pouze v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); protože tento předpoklad v dané věci splněn nebyl, argumentací k namítaným vadám řízení, doprovázenou odkazy na judikaturu Ústavního soudu, se Nejvyšší soud nezabýval.
Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 4. 2019
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu