ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.2212.2018.1
sp. zn. 33 Cdo 2212/2018-319
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce M. K., bytem XY, Slovenská republika, zastoupeného Mgr. Markétou Tylečkovou, advokátkou, se sídlem Svornosti 86/2, Havířov, proti žalovanému J. V., bytem XY, zastoupenému JUDr. Vladimírem Kubátem, advokátem, se sídlem Radlická 1031/42, Praha 5, o 408 400 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku - Místku pod sp. zn. 13 C 134/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 11. 2017, č. j. 56 Co 293/2017-243, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 390,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Markéty Tylečkové, advokátky.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 3. 11. 2017, č. j. 56 Co 293/2017-243, potvrdil rozsudek ze dne 19. 4. 2017, č. j. 13 C 134/2016-108, kterým Okresní soud ve Frýdku – Místku uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku 408 400 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 21. 10. 2015 do zaplacení, dále úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 4 000 Kč od 21. 10. 2015 do 3. 6. 2016 (tj. 199,88 Kč) a úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 4 000 Kč od 21. 10. 2015 do 28. 6. 2016 (221,88 Kč); ve výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně jej změnil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného či procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo na dosud nevyřešených právních otázkách – a zda je tedy dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné – může posuzovat jen takové otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Žalovaný přípustnost svého dovolání zakládá na přesvědčení, že odvolací soud v rozporu s ustálenou praxí dovolacího soudu reprezentovanou rozsudky ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4255/2011, a ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, shledal postup soudu prvního stupně stran provedené koncentrace řízení za dostatečný, ač mu nebylo soudem prvního stupně poskytnuto při jednání řádné poučení.
V rozsudku ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4255/2011, Nejvyšší soud dovodil, že z pouhého odkazu na koncentraci řízení, jenž byl podle protokolu učiněn při jednání, nelze dospět k poznatku o tom, že dovolatel byl ještě též při jednání poučen o tom, že k tvrzením a důkazním návrhům učiněným po uplynutí stanovené lhůty soud nepřihlédne. V rozsudku ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4255/2011, Nejvyšší soud nesplnění podmínek pro koncentraci řízení rovněž dovodil z absence poučení o koncentraci a jejích účincích.
Namítá-li žalovaný, že v projednávané věci soudem při jednání poskytnuté poučení nebylo řádné, a že tudíž z tohoto důvodu - při respektování závěrů v citovaných rozhodnutích uvedených – nenastala koncentrace řízení dle §118b o. s. ř., pak mu nelze přisvědčit.
V rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, že poučení o koncentraci řízení podle ustanovení §118b odst. 1 a 2 o. s. ř. se musí dostat účastníkům vždy jak předem (v předvolání k přípravnému jednání, k jednání nebo k dalšímu jednání), tak také při samotnému úkonu (roku) soudu (při přípravném jednání, při jednání nebo při dalším jednání), jehož skončením tzv. koncentrace řízení nastane. Koncentrace řízení tudíž nenastává nejen (jak uvedeno v §118b odst. 3 o. s. ř.) tehdy, jestliže účastníci nebyli poučeni v případech uvedených v ustanoveních §118b odst. 2 části věty za středníkem a §114c odst. 5 o. s. ř., ale vždy, jestliže účastníci nebyli o tzv. koncentraci řízení a o jejích účincích poučeni jednak v předvolání k přípravnému jednání, k jednání nebo k dalšímu jednání, jednak před skončením přípravného jednání, jednání nebo dalšího jednání, má-li v této době nastat koncentrace řízení.
Odvolací soud v projednávané věci své rozhodnutí založil na tom, že obsah protokolu o jednání (ze dne 7. 11. 2016), u kterého došlo v nepřítomnosti žalovaného k poskytnutí poučení soudem advokátovi s odkazem na §118b odst. 1 o. s. ř., svědčí o dostatečném rozsahu tohoto poučení. K tomu je třeba uvést následující:
V první řadě podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu je protokol o jednání, který obsahuje zákonem stanovené náležitosti, veřejnou listinou podle §134 o. s. ř., a proto není-li prokázán opak, potvrzuje pravdivost toho, co je v něm osvědčeno nebo prokázáno (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 1998, sp. zn. 20 Cdo 791/98, ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 29 Odo 407/2002, či ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2737/2012).
Neméně důležitou skutečností je, že všichni účastníci řízení byli zastoupeni advokátem, tedy právním profesionálem, který poskytuje svým klientům právní služby. Jelikož značná část agendy advokáta spočívá v zastupování účastníků před soudem, lze po advokátech vyžadovat odpovídající znalost procesního práva. To se projevuje v rámci poučovací povinnosti nejen po stránce kvantitativní, tedy že jen osoba advokátem nezastoupená má právo být více v civilním soudním řízení poučována (§118a odst. 4 o. s. ř.), ale i po stránce kvalitativní, tedy že lze předpokládat, že advokát poučení soudu porozumí. Ačkoliv je tato skutečnost explicitně vyjádřena až v §5 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, bezpochyby se požadavek profesionality uplatňoval již dříve.
Význam poučovací povinnosti podle §118b o. s. ř. je chápán současným občanským soudním řádem jako natolik významný aspekt civilního procesu, že o účincích spojených s tzv. koncentrací řízení musí být účastník řízení poučen bez ohledu na své zastoupení.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 19. 3. 2003, sp. zn. 29 Odo 715/2002, vysvětlil, že k řádné protokolaci poučení podle §119a o. s. ř. postačuje, poznamená-li se v protokole o jednání odkazem na §119a o. s. ř., včetně údaje o tom, zda a jak účastníci (jejich zástupci) na poučení reagovali (k těmto závěrům se následně Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 29. 5. 2008, sp. zn. 22 Cdo 986/2006, nebo ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005). Uvedené pak platí i pro poučení podle §118b o. s. ř., když z dosavadní soudní praxe dovolacího soudu vyplývá, že dostačujícím poučením v režimu §118b o. s. ř. sice není „pouhý odkaz na koncentraci řízení, jenž byl podle protokolu o jednání učiněn při jednání“, nijak z ní však nevyplývá, že by nebylo dostačující poučení s protokolárním zachycením odkazem na §118b o. s. ř. s reakcí účastníka na takové poučení (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4255/2011). Je nutno odlišovat poučení podle §118a odst. 1 až 3 o. s. ř. na straně jedné a poučení podle §118b o. s. ř. a §119a odst. 1 o. s. ř. na straně druhé. Poučení podle §118a odst. 1 až 3 o. s. ř. je svým obsahem adresnou výzvou účastníku k doplnění konkrétních tvrzení, nebo důkazů, jestliže by pro jejich neuvedení měl být ve sporu neúspěšný pro neunesení povinnosti tvrzení nebo povinnosti důkazní; proto je v těchto případech nutné, aby z protokolu o jednání bylo jasně patrné, k čemu směřovala výzva účastníku podle §118a odst. 1 až 3 o. s. ř. i s poučením o následcích při nesplnění této výzvy (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4255/2011) a jakým způsobem účastník na tuto výzvu reagoval. Naproti tomu poučení podle §118b a §119a odst. 1 o. s. ř. není adresnou výzvou účastníku k uvedení tvrzení nebo důkazů, které doposud v řízení uvedeny nejsou, ale pouze obecným ohlášením koncentrace řízení a neúplné apelace s informací o tom, kdy a za jakých podmínek koncentrace řízení a neúplná apelace nastoupí. Na tuto výzvu účastník žádným způsobem reagovat nemusí, nýbrž může; jeho reakci na poučení musí soud umožnit a zachytit v protokolu o jednání (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4888/2014).
V posuzovaném případě bylo poučení součástí předvolání k jednání; podle protokolu o jednání ze dne 7. 11. 2016 v úvodu tohoto (prvního) jednání zástupkyně žalobce přednesla žalobu, zástupce žalovaného přednesl obsáhlé vyjádření k žalobě, přičemž doplnil své předchozí písemné vyjádření o nové skutečnosti, a následně bylo přistoupeno k provádění listinných důkazů. Účastníci byli následně poučeni podle §118b o. s. ř. a zástupce žalovaného rovněž podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř., přičemž tuto protokolaci nejenže nikdo v průběhu celého řízení z hlediska obsahovaného nezpochybnil, ba naopak zástupce žalovaného na základě uvedeného poučení navrhl důkaz výslechem svědka; lze proto uzavřít, že k poučení podle uvedeného ustanovení došlo. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci tak nebyl uplatněn důvodně, neboť odvolací soud se v souvislosti s dovolatelem nastolenou otázkou (řádného poskytnutí poučení dle §118b o. s. ř.) od výše uvedených závěrů neodchýlil.
Výtkou, že odvolací soud zamítl návrh na doplnění dokazování z důvodu nadbytečnosti, nezpochybňuje žalovaný právní posouzení věci, nýbrž namítá vady řízení, k nimž dovolací soud – jsou-li skutečně dány - přihlédne jen, je-li dovolání přípustné. Protože tato podmínka není naplněna, jsou uvedené výtky bezcenné.
Protože dovolání může být podle §237 o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o.s.ř.). Namítá-li žalovaný, že odvolací soud nedostatečně a nesprávně hodnotil provedené důkazy, pak tím zpochybnil správnost (úplnost) skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel, aniž by si uvědomil, že nesprávná (neúplná) skutková zjištění nejsou způsobilým dovolacím důvodem. Je nezbytné zdůraznit, že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Jelikož žalovaným tvrzený odklon od ustálené judikatury dovolacího soudu není dán a nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 23. 10. 2019
JUDr. Václav Duda
předseda senátu