ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.2922.2019.1
sp. zn. 33 Cdo 2922/2019-532
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně M. H. , bytem XY, zastoupené Mgr. Pavlem Čižinským, advokátem se sídlem v Praze, Baranova 1026/33, proti žalovanému M. B. , bytem XY, o 3.930.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 103 C 26/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 3. 2019, č. j. 19 Co 288/2018-498, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 4. 2019, č. j. 19 Co 288/2018-506, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 29.427,20 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Pavla Čižinského, advokáta.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 26. 3. 2019, č. j. 19 Co 288/2018-498, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 4. 2019, č. j. 19 Co 288/2018-506, potvrdil ve výroku I o věci samé a ve výrocích III a IV o nákladech řízení státu rozsudek ze dne 26. 6. 2018, č. j. 103 C 26/2015-396, kterým Okresní soud v Havlíčkově Brodě uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 3.930.000 Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok I), změnil jej ve výroku II o náhradě nákladů před soudem prvního stupně (výrok II) a současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Žalobkyně se ztotožnila se závěry odvolacího soudu a po vyjádření se k jednotlivým částem dovolání navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř. ).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle nichž žalobkyně jako věřitelka uzavřela s P. B. a žalovaným jako dlužníky dne 21. 6. 2006, dne 3. 7. 2006 a dne 1. 9. 2008 smlouvy o půjčkách, podle kterých postupně předala P. B. 4.000.000 Kč s tím, že dluh vrátí do 31. 12. 2008. Smluvní strany s úmyslem posunout termín splatnosti půjčky v celé výši 4.000.000 Kč uzavřeli dne 1. 1. 2011 smlouvu, kterou stanovili splatnost závazku do 31. 12. 2011 a poté dne 19. 8. 2013 smlouvu, podle níž se dohodli na splatnosti závazku do 31. 12. 2014; na jejich podkladě žalobkyně nepředala žádné další finanční prostředky a u obou smluv je podpis žalovaného opatřen notářskou ověřovací doložkou. P. B. vrátil žalobkyni 70.000 Kč. Odvolací soud věc posoudil po právní stránce jako závazkový vztah ze smlouvy o půjčce podle §657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 - viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb. (dále jen „obč. zák.“). Žalovaný je solidárně zavázaným spoludlužníkem. Smlouvy ze dne 1. 11. 2011, 19. 8. 2013 a částečně i ze dne 1. 9. 2008 byly vzhledem ke zjištěnému úmyslu smluvních stran pouze dohodami o tzv. kumulativní novaci, nahrazující původní ujednání o splatnosti závazku.
Žalovaný zpochybňuje právní závěr odvolacího soudu o kumulativní novaci námitkami směřujícími proti skutkovým zjištěním učiněným ze smluv ze dne 1. 1. 2011 a ze dne 19. 8. 2013. Prosazuje názor, že odvolací soud provedl výklad smluvních ujednání uvedených smluv v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. 33 Cdo 390/2000, a zohledňoval dohodu o tom, že se jimi pouze mění závazek k vrácení půjčky ve vztahu k jeho splatnosti, která z nich však podle jeho názoru nevyplývá. Tato námitka nevystihuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř., neboť odvolacímu soudu je jí vytýkána nesprávnost skutkových zjištění, na nichž právní závěr založil. Zjišťuje-li totiž soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle smluvních stran ve smyslu §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb.) - dále jen „obč. zák.“, jde o skutkové zjištění (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002). Skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení s úspěchem zpochybnit; pro dovolací soud je závazný. Argumentuje-li dovolatel v tomto směru nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom směru, že pokud by odvolací soud vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu věci (z jeho skutkové verze, že vůlí smluvních stran nebylo pouze posunout termín splatnosti, nýbrž uzavřít novou smlouvu o půjčce), musel by nutně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, že smlouvy ze dne 1. 1. 2011 a ze dne 19. 8. 2013 jsou tzv. zdánlivé právní úkony a proto absolutně neplatné. Námitka svou povahou skutková neumožňuje dovolacímu soudu poměřovat správnost rozhodnutí odvolacího soudu s judikaturou Nejvyššího soudu, kterou odvolatel označil, a jež se vztahuje se k výkladu právního úkonu. Nadto je vhodné poznamenat, že odvolací soud uvedeným výkladem dostál zásadě přednosti výkladu smlouvy zakládajícím její platnost před výkladem svědčícím ve prospěch závěru o neplatnosti právního úkonu (srovnej rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 2124/14, ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, a Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1719/2014). Námitky žalovaného, že ohledně částky 1.000.000 Kč nebyla zjištěna jeho vůle k závazku P. B. přistoupit, že ve vztahu k této částce žalobkyně disponuje pouze kopií smlouvy ze dne 1. 9. 2008, a že žalobkyně nepředložila písemnou smlouvu o půjčce, o jejíž existenci opírala nárok na vrácení 1.000.000 Kč ve vztahu k žalovanému, jsou též skutkové povahy a nezpůsobilé založit přípustnost dovolání.
Brojí-li žalovaný proti správnosti závěrů znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, který posuzoval pravost jeho podpisů na smlouvách o půjčce, opět napadá skutkový základ sporu, který nelze v dovolacím řízení regulérně zpochybnit, neboť nesprávná skutková zjištění ani samotné hodnocení důkazů, nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ); je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - §132 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost i věrohodnost (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008 a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008). Výhrady spojené s hodnocením důkazu znaleckým posudkem soudem se proto nemohou uplatnit.
Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud nepřípustné dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 26. 11. 2019
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu