ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.3313.2018.1
sp. zn. 33 Cdo 3313/2018-150
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce M. F., bytem XY, zastoupeného Mgr. Janem Šafránkem, advokátem se sídlem Na Příkopě 859/22, Praha 1, proti žalovanému P. K., bytem XY, zastoupenému JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem Lublaňská 24, Praha 2, o zaplacení 1 800 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 34 C 223/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2018, č. j. 15 Co 38/2018-122, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 19 118 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jaroslavy Šafránkové, advokátky.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 11. 2017, č. j. 34 C 223/2017-83, zamítl žalobu o zaplacení 1 800 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 22. 1. 2017 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. 4. 2018, č. j. 15 Co 38/2018-122, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Žalobce v podaném dovolání zpochybnil závěr odvolacího soudu, že k uznání dluhu, resp. k uznání práva žalovaným nedošlo. Je přesvědčen, že se odvolací soud při řešení uvedené otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované rozsudky ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 33 Cdo 155/2007, ze dne 14. 12. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3849/2010, nebo ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 33 Odo 133/2005, která dovodila, že pokud v uznání dluhu chybí výslovný příslib zaplacení dluhu, má takové uznání důsledky (pouze) na délku promlčecí doby. Neobstojí proto závěr odvolacího soudu, že dohoda o změně smluv ze srpna 2015 uznání dluhu nezakládá, neboť neobsahuje příslib jeho zaplacení. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. 33 Cdo 3760/2008, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 28 Cdo 40/2008, prosazuje, že dohoda o změně smluv ze srpna 2015 uznání dluhu co do jeho důvodu a výše obsahuje. Rovněž odvolacímu soudu vytýká, že při tomto posouzení nezohlednil uznání dluhu manželkou žalovaného, přičemž otázku, zda takové uznání dluhu má účinky i pro žalovaného, dovolacímu soudu předkládá jako otázku sice vyřešenou, kterou by však dovolací soud měl posoudit jinak. Argumentaci k tomu zakládá na úvaze, že v projednávané věci jde (oproti situacím, na nichž je založena dosavadní judikatura) o opačnou situaci, kdy „ manželka žalovaného si je zcela vědoma závazku, který převzali společně s jejím manželem a považuje za svou právní i morální povinnost se k tomuto závazku společně se žalovaným přihlásit “. Dále žalobce přípustnost dovolání zakládá na přesvědčení, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném vyřešení otázky doposud neřešené, jaká je povaha písemné smlouvy o zápůjčce, která je uzavřena toliko následně po faktickém uzavření smlouvy spočívajícím v převodu peněz. Prosazuje, že buďto je třeba na takto písemně uzavřenou smlouvu pohlížet jako na novou smlouvu zakládající nový závazkový vztah s předchozí půjčkou nesouvisející, nebo je třeba takovou písemnou smlouvu považovat za akt utvrzující předcházející jednání a za utvrzení dluhu v podobě jeho uznání.
Nejvyšší soud dovolání pojednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. - dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; skutkový stav, na němž odvolací soud založil meritorní rozhodnutí, přezkumu nepodléhá a pro dovolací soud je závazný. Již v rozsudku ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 73/2000, vyslovil Nejvyšší soud názor, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení. Obdobně v rozsudku ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 46/2002, uvedl Nejvyšší soud, že činí-li soud z obsahu smlouvy (případně z dalších pramenů) zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním; vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnosti odtud pro účastníky vyplývají, formuluje závěry právní, resp. jde o právní posouzení věci. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 a §211 o. s. ř.), jehož výsledkem jsou skutková zjištění rozhodná pro aplikaci právní normy, nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení. Námitky žalobce uplatněné v dovolání nesměřují primárně proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti správnosti skutkových zjištění, na jejichž základě odvolací soud uzavřel, že obsahem žádné z předložených listin (smluv o půjčce či dohod o jejich změně) není jednostranný projev žalovaného, kterým by došlo ke kvalifikovanému uznání práva, jehož se žalobce domáhá. Dovolatel uvedené zjevně přehlíží, neboť jeho námitky založené na přesvědčení, že ze strany žalovaného k uznání práva došlo, nejsou zpochybněním právního posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž jimi dovolatel svůj právní závěr (že v důsledku uznání práva došlo k prodloužení promlčecí doby) buduje na vlastní skutkové verzi odlišné od toho, co z provedených důkazů zjistily nalézací soudy.
Přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá dovolatelem označená otázka, týkající se účinků uznání dluhu manželkou žalovaného, ve vztahu k níž se dovolatel domáhá jiného posouzení ve vztahu k dosavadní ustálené rozhodovací praxi, podle níž úpravou obsaženou v §145 odst. 3 obč. zák. nezamýšlel zákonodárce prolomit princip autonomie vůle smluvních stran v procesu vzniku závazků ze smluv a vnutit jim jako zákonný důsledek vzniku smlouvy prostřednictvím institutu společného jmění manželů jako další smluvní stranu i manžela smluvní strany. Jinak řečeno platí, že „uzavřel-li za trvání manželství a společného jmění smlouvu o půjčce jako dlužník jen jeden z manželů, je z takové smlouvy zavázán a oprávněn sám. Pouze v případě, kdy smlouvu o půjčce uzavřeli jako dlužníci oba manželé, jsou ze smlouvy oprávněni a zavázáni společně a nerozdílně jen v případě, že to bylo dohodnuto; jinak jde o závazek dělený mezi ně rovným dílem, pokud nebylo nic jiného ujednáno, a to i v případě, že peníze takto získané, popřípadě věc za ně koupená, připadnou do společného jmění. Nic na tom nemění ani skutečnost, že věřitel může dosáhnout uspokojení i z věcí, které jsou ve společném jmění a že peníze, popřípadě věci za ně získané, se stanou předmětem tohoto spoluvlastnictví. (…) Aby uznání dluhu způsobilo právní následky, musí být písemné a musí obsahovat výši dluhu a jeho právní důvod. Ať již jde o závazek mezi dlužníky dělený nebo závazek solidární, promlčuje se závazek každého dlužníka zvlášť a uznání dluhu jen některým dlužníkem má účinky vždy pouze pro tohoto dlužníka."
Staví-li dovolatel svou právní argumentaci, jíž se domáhá odklonu od výše prezentovaných závěrů, na tom, že v projednávané věci „ manželka žalovaného si je zcela vědoma závazku, který převzali společně s jejím manželem a považuje za svou právní i morální povinnost se k tomuto závazku společně se žalovaným přihlásit “, pak zcela přehlíží, že nešlo o společný dluh žalovaného a jeho manželky (zjištění soudů jsou založena na závěru, že smlouvu o půjčce uzavřel žalobce se žalovaným), takže ani uznání dluhu manželkou žalovaného, která není dlužníkem, nemůže mít pro žalovaného žádné účinky. Dovolací soud tak z pohledu uvedené argumentace pro odklon od uvedených právních závěrů neshledal opodstatněný důvod, jímž především nemůže být žalobcem prosazovaná odlišná skutková verze od té, z níž vycházel a kterou posuzoval odvolací soud.
Zakládá-li žalobce přípustnost dovolání na přesvědčení, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném posouzení otázky dle jeho přesvědčení doposud neřešené, jakou povahu má písemně uzavřená smlouva o zápůjčce, „ je-li uzavřena toliko následně po faktickém uzavření smlouvy spočívajícím v převodu peněz “, pak řešení uvedené otázky (opět) buduje na skutkové verzi odlišné od toho, co jednak sám tvrdil, a co zjistil na základě provedeného dokazování odvolací soud. Tvrzením, že je třeba na takto písemně uzavřenou smlouvu pohlížet jako na novou smlouvu zakládající nový závazkový vztah „s předchozí půjčkou nesouvisející “, případně že je třeba takovou písemnou smlouvu považovat za uznání dluhu, totiž buduje verzi skutku odlišnou od té, k níž dospěl odvolací soud, který zjistil, že účastníci uzavřeli jednotlivé písemné smlouvy, jejichž obsahem učinili sjednaná práva a povinnosti z půjček peněz, k jejichž předání došlo předtím bezhotovostně. Uvedená zjištění jsou ostatně zcela v souladu s tím, co žalobce sám uvedl v žalobě, jíž se domáhal vrácení půjček poskytnutých na základě dotyčných písemně uzavřených smluv. Tvrdí-li oproti tomu v dovolání, že jím uplatněný nárok z dotyčných písemně uzavřených smluv nevyplývá a že k uzavření smluv o půjčce mělo dojít za odlišných skutkových okolností, jde o skutečnosti uplatněné v rozporu s §241 odst. 6 o. s. ř., k nimž dovolací soud nemohl přihlédnout. Ohledně výkladu vůle či úmyslu stran ve vztahu ke zjištění, zda bylo obsahem jednotlivých smluv či dohody o jejich změně uznání práva žalovaným, platí již shora uvedené, tj. že jde o skutková zjištění. Důkazům, které soudy provedly a následně zhodnotily, odpovídá žalobcem zpochybňovaný skutkový závěr, že uznání práva žalobce není obsahem žádné ze smluv či dohody o jejich změně; není zde extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a hodnocení důkazů není založeno na libovůli (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13). Zároveň platí, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, rovněž nelze úspěšně v dovolacím řízení zpochybnit.
Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaný má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které tvoří odměna za zastupování advokátem v dovolacím řízení 15 500 Kč podle §1 odst. 1 a 2, §2, §6 odst. 1, §7, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k), vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, v platném znění (dále jen „advokátní tarif“), k tomu náleží paušální částka náhrady za úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300 Kč (§13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu) a částka 3 318 Kč odpovídající 21% dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3, §151 odst. 2 o. s. ř.), celkem tedy 19 118 Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 26. 11. 2019
JUDr. Václav Duda
předseda senátu