ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.4074.2018.1
sp. zn. 33 Cdo 4074/2018-743
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně Českomoravská stavební spořitelna, a.s., se sídlem Praha 10, Vinohradská 3218/169, identifikační číslo osoby 49241397, zastoupené JUDr. Romanem Majerem, advokátem, se sídlem Praha 4, Vyskočilova 1326/5, proti žalovanému B. P., bytem XY, zastoupenému JUDr. Markem Neustupným, advokátem, se sídlem Mariánské Lázně, U Mlékárny 290/2, o zaplacení 429 020,12 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 23 EC 1133/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 6. 2018, č. j. 14 Co 130/2018-706, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 487,20 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Marka Neustupného, advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Tachově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 1. 2018, č. j. 23 EC 1133/2012-643, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 429 020,12 Kč s definovaným příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení účastníků a o nákladech státu.
Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. 6. 2018, č. j. 14 Co 130/2018-706, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 429 020,12 Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud po skutkové stránce vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že účastníci dne 27. 2. 2004 uzavřeli dohodu o přistoupení žalovaného jako vedlejšího dlužníka k peněžitému závazku P. a V. K. (dále jen „dlužníci“ nebo „hlavní dlužníci“) vyplývajícího ze smlouvy o poskytnutí meziúvěru ze stavebního spoření uzavřené s žalobkyní (§533 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, dále jen „obč. zák.“). Písemným oznámením ze dne 3. 5. 2011 byl žalovaný informován o odstoupení žalobkyně od smlouvy o poskytnutí meziúvěru a o výši a splatnosti peněžitého závazku. Odvolací soud rovněž převzal zjištění soudu prvního stupně, podle něhož zástupkyně žalobce (dále jen „makléřka“) při sjednávání dohody žalovanému sdělila, že při splnění podmínky trvání pracovního poměru hlavního dlužníka V. K. po dobu jednoho roku a řádného splácení meziúvěru dojde k vyvázání žalovaného z dohody o přistoupení k závazku, bez čehož by žalovaný dohodu neuzavřel. Odvolací soud dále (na rozdíl od soudu prvního stupně, který neshledal splněnou podmínku trvání pracovního poměru hlavního dlužníka po dobu jednoho roku) dovodil, že tato podmínka splněna byla, přičemž vzhledem k tomu, že hlavní dlužníci přestali úvěr splácet až v roce 2005, mělo dojít k vyvázání žalovaného z jeho spoludlužnického vztahu. Protože dohoda o přistoupení k závazku byla písemná a slib vyvázání žalovaného z dohody o přistoupení k závazku byl pouze ústní, nepovažoval jej odvolací soud formálně za závazný, nicméně ve světle základních občanskoprávních zásad jej shledal neudržitelným pro existenci zvláštních okolností spočívajících v tom, že (i) žalobkyně jedná v rozporu se slibem daným za ní jednající makléřkou, pod jehož vlivem žalovaný k závazku přistoupil, odkázav přitom na zásadu ochrany důvěry v sociálním styku, (ii) makléřka žalované jednala vůči žalovanému jako profesionál vůči laikovi, tedy jako silnější, informovanější a zkušenější vůči slabšímu, a že (iii) makléřka měla brát na žalovaného, který (na rozdíl od věřitele či hlavního dlužníka) nezískal žádnou výhodu, zvláštní ohledy, nikoliv jej „pouze využít“. Z uvedeného dovodil, že nárok žalobkyně odporuje základním zásadám občanského práva a je zneužitím práva (§8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen jako „o. z.“), jemuž nelze poskytnout ochranu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které Nejvyšší soud projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. - dále jen „o. s. ř.“).
Žalovaný ve vyjádření k dovolání navrhl jeho odmítnutí z důvodu absence splnění předpokladů přípustnosti, případně zamítnutí.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Na přípustnost dovolání usuzuje žalobkyně z toho, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“ . Za takové označila otázky překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu, zjevné nepřiměřenosti úvahy odvolacího soudu o tom, zda jde v daném případě o zjevné zneužití práva, a výkladu zásady zákazu zneužití práva.
Překvapivost napadeného rozhodnutí žalobkyně spatřuje v předchozím postupu odvolacího soudu, který zavázal soud prvního stupně k posouzení splnění podmínek pro vyvázání žalovaného ze smluvního závazku, a přestože soud prvního stupně toto posouzení splnění podmínek pro vyvázání dle své úvahy provedl, odvolací soud žalobu překvapivě zamítl nikoliv z důvodu jiného posouzení splnění podmínek pro vyvázání ze smluvního vztahu, nýbrž proto, že nárok žalobce odporuje základním zásadám občanského práva a je tedy jeho zneužitím, a proto mu nelze poskytnout právní ochranu.
Ohledně druhé předložené právní otázky dovolatelka odvolacímu soudu vytkla, že v rozporu s rozhodovací praxí vyřešil otázku, zda v daném případě nárok žalobce odporuje zásadám občanského práva a je zneužitím práva. Cituje závěry, podle nichž lze za zneužití práva považovat jednání, jež je sice formálně v souladu se zákonem, ale jehož (primárním) účelem není vykonávat právo, ale poškodit jiného, přičemž prosazuje, že zvláštní okolností pro závěr o zneužití práva žalobkyní není, že makléřka jednající za žalobkyni dala žalovanému slib, pod jehož vlivem žalovaný k závazku přistoupil, a to nejen z důvodu, že v řízení nebylo ani prokázáno , že by makléřka slib učinila, neboť ta vypověděla, že v rámci sdělení předsmluvních informací sdělila žalovanému, pro jaké důvody a za splnění jakých podmínek může dojít (nikoliv že dojde) k vyvázání žalovaného ze smluvního vztahu. I pokud by bylo - v rozporu s provedeným dokazováním - připuštěno, že makléřka slib učinila, nebyly splněny podmínky pro vyvázání žalovaného ze smluvního vztahu, jak zjistil soud prvního stupně. Dovolatelka rovněž zpochybňuje správnost úvahy odvolacího soudu ohledně okolností, jež měly vést k odepření výkonu práva žalobkyně; z uvedených důvodů považuje napadené rozhodnutí rovněž za nepřezkoumatelné.
Dovolání není přípustné.
Námitkou, že odvolací soud rozhodl překvapivě a že odůvodnění jeho rozhodnutí trpí nedostatky, neboť závěry jsou nedostatečně odůvodněné a vágní, z čehož dovozuje nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku ve smyslu §157 odst. 2 o. s. ř., žalobkyně neuplatnila způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, nýbrž odvolacímu soudu vytýká, že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí. K vadám řízení (jsou-li skutečně dány) dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit. Nejde totiž o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř., tj. o otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí, nýbrž o otázku případné existence či neexistence vady řízení ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014).
Namítá-li dovolatelka, že zvláštní okolností pro závěr o zneužití práva není, že makléřka jednající za žalobkyni dala žalovanému slib, pod jehož vlivem žalovaný k závazku přistoupil, neboť v řízení takové jednání nebylo prokázáno, pak tato námitka nesměřuje proti právnímu posouzení věci, ale proti správnosti skutkových zjištění odvolacího soudu. Nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení zpochybnit; je pro dovolací soud závazný. To se týká i výtky, že nebyly splněny podmínky pro vyvázání žalovaného ze smluvního vztahu, jak bylo zjištěno soudem prvního stupně.
Podle §3028 odst. 1 a 2 o. z. tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože k přistoupení k závazku žalovaným došlo na základě dohody uzavřené dne 27. 2. 2004, tedy před 1. 1. 2014, je namístě posuzovat nárok podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 – dále jen „obč. zák.“. Stejně tak otázku souladnosti výkonu práva k uplatněné pohledávce s obecnými právními korektivy je třeba, vzhledem k tomu, že toto právo vzniklo a bylo uplatněno před 1. 1. 2014, posoudit podle ustanovení občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013.
Dovolací soud v minulosti připustil, že judikaturu k §3 odst. 1 obč. zák. lze přiměřeně aplikovat i ve vztahu k §8 o. z. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014). Z uvedeného důvodu nelze považovat odkaz odvolacího soudu na nesprávné ustanovení právního předpisu obsahující zmíněný korektiv (odvolací soud přihlédl k ustanovení §8 o. z.) za pochybení při právním posouzení, které by mělo vliv na správnost rozhodnutí ve věci.
Základem právní argumentace v projednávané věci je tvrzení, že za okolnost, jež měla vést k odepření výkonu práva žalobkyně, nelze považovat skutečnost, že žalovaný byl v daném smluvním vztahu v pozici slabší strany, a že přistoupením k závazku nic nezískal.
Ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4755/2014).
Stran posouzení otázky, zda je úvaha odvolacího soudu týkající se zjevného zneužití práva z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená, se soudní praxe (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013 sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněného pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) ustálila v názoru, že zejména v dovolacím řízení lze úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, zpochybnit jen tehdy, je-li tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená. Jde-li o rozhodování o tom, co je v rozporu s dobrými mravy, lze zdrženlivý přístup uplatnit tam, kde by šlo o přezkum samotného právně kvalifikačního závěru na konkrétní skutkový stav. Zde lze o zjevné nepřiměřenosti uvažovat, neboť svou povahou jde o hodnocení vycházející ze soudcovského uvážení v širokých mezích mimoprávního systému dobrých mravů. Oproti tomu obecný právně interpretační úsudek o tom, jaké skutečnosti typově vůbec mohou být relevantní (a mají být prokazovány), se (případnému) přezkumu svou povahou nijak nevzpírá. V pojmech užívaných judikaturou Nejvyššího soudu totiž nejde o přezkum přiměřenosti relevantních úvah nalézacího soudu, ale přezkum tomu předcházející fáze: zda nalézací soud správně určil, co vůbec relevantní úvahou je a může být (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. IV. ÚS 299/18, a ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. I. ÚS 2657/18).
Ustálená soudní praxe k aplikaci ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. zdůrazňuje, že závěr o použití tohoto ustanovení spadá do okruhu zákonem povolené úvahy soudu, která však musí být v každém konkrétním případě podložena důkladnými konkrétními zjištěními, z nichž přesvědčivě plyne, že výkon práva je v rozporu s dobrými mravy (zneužitím práva). Dovolací soud v této souvislosti považuje za vhodné připomenout rovněž platnost závěrů usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97. Podle nich „Dobré mravy jsou souhrnem etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Tento obecný horizont, který vývojem společnosti rozvíjí i svůj morální obsah v prostoru a čase, musí být posuzován z hlediska konkrétního případu také právě v daném čase, na daném místě a ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu. Takovéto hodnocení přísluší výhradně obecným soudům, není ani v možnostech Ústavního soudu vnikat do oněch subtilních vztahů jednotlivců, pokud jejich jednání nesignalizuje porušení základních práv a svobod“. Stejně tak je namístě uvést závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002: „§3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práv je s dobrými mravy skutečně v rozporu“. Obdobně v rozsudku ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 30 Cdo 664/2002, Nejvyšší soud dovodil, že „Dobré mravy jsou měřítkem hodnocení konkrétních situací, odpovídajícím obecně uznávaným pravidlům slušnosti v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti, mají převážně funkci interpretační“.
Dovolací soud nemá důvodů odchýlit se od shora naznačených závěrů, podle nichž otázku výkladu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy je třeba posoudit v každém jednotlivém případě individuálně s přihlédnutím ke všem okolnostem daného případu. Závěry o naplněnosti či nenaplněnosti podmínky rozpornosti s dobrými mravy ve sporném případě nelze zobecnit (nelze totiž učinit jeden obecný závěr pro všechny možné situace). Předchozí soudní rozhodnutí mohou být jen určitým vodítkem při rozhodování soudu v jiné, konkrétními okolnostmi determinované věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1587/2005).
Odvolací soud svůj nosný závěr, že výkon práva žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy, založil především na tom, že jednání žalobkyně nekoresponduje s tím, co před uzavřením dohody žalovanému ohledně jeho případného vyvázání sdělila. Vzal přitom v úvahu, že žalobkyně jednala jako silnější strana vůči straně slabší, a konečně „jako důležité“ shledal, že žalobkyně v rámci sjednávání dohody o přistoupení k závazku měla brát ohled i na to, že žalovaný není v daném hlavním smluvním vztahu nijak osobně ani věcně zainteresován.
Napadené rozhodnutí jasně vysvětluje, v čem je spatřován rozpor výkonu práva s dobrými mravy, přičemž nejde o úvahu zjevně nepřiměřenou, resp. takové atributy úvaha odvolacího soudu nemá. Nelze ani dovodit, že by se svým obecným právně interpretačním úsudkem o tom, jaké skutečnosti typově vůbec mohou být relevantní (a mají být prokazovány), odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1937/2013). V této souvislosti je třeba připomenout, že bez zvážení všech rozhodných okolností konkrétního případu nelze vyjít pouze ze závěrů jiného rozhodnutí soudu v obdobné věci (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 31 Cdo 717/2010, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího soudu po č. 104/2012).
Pro úplnost lze uvést, že úvaha odvolacího soudu je v souladu i se závěry, na něž žalobkyně v dovolání poukazuje, navzdory tomu, že jsou vybudovány na odlišném skutkovém terénu a že sama z nich ve vztahu ke svému jednání žádné negativní důsledky nevyvozuje; zcela nepřípadný je potom odkaz na judikaturu týkající otázky „postupu při výkladu jednotlivých smluvních ujednání“, na jejímž řešení napadené rozhodnutí založeno není.
Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba zdůvodňovat (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 26. 11. 2019
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu