ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.666.2019.1
sp. zn. 33 Cdo 666/2019-168
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce A. F. , bytem XY, zastoupeného Mgr. Janem Švárou, advokátem se sídlem v Praze 5, Duškova 164/45, proti žalovaným 1) A. Z. , bytem XY, 2) M. Z. , bytem tamtéž, zastoupeným Mgr. Samuelem Havlíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 977/24, a 3) M. Z. , bytem XY, zastoupenému Městskou částí Praha 10, o nahrazení projevu vůle, in eventum o určení žalovaných jako právních nástupců J. S. s povinností poskytnout žalobci součinnost nutnou k tomu, aby se stal vlastníkem bytové jednotky, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 46 C 165/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 8. 2018, č.j. 55 Co 212/2018-132, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným 1/ a 2/ na náhradě nákladů dovolacího řízení 28.876 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Samuela Havlíka, advokáta.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 3/ nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 27. 2. 2018, č.j. 46 C 165/2017-85, zamítl žalobu o nahrazení prohlášení vůle žalovaných uzavřít smlouvu, jíž žalobci darují „bytovou jednotku č. XY umístěnou ve 2. patře budovy č.p. XY, rod. dům (zapsaného na LV č. XY), nacházející se na pozemku parc. č. XY, zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 158 m² (zapsaném na LV č. XY), zapsané na LV č. XY, spolu s podílem jednotky na společných částech domu a pozemku ve výši 8822/28639, a dále s podílem na pozemcích parc. č. XY, zahrada o výměře 338 m ², a parc. č. XY, zastavěná plocha a nádvoří o výměře 37 m² ve výši 8822/28639, a dále podkrovní prostoru (půda) nacházející se ve zvýšeném 2. patře budovy č.p. XY, o výměře 26,56 m², to vše v k. ú. XY, obec XY, zapsané u Katastrálního úřadu pro XY, Katastrální pracoviště XY“ (dále jen „bytová jednotka“), in eventum o určení, že se žalovaní stávají právními nástupci J. S. s povinností poskytnout žalobci součinnost nutnou k tomu, aby se mohl stát vlastníkem bytové jednotky; žalovaným 1/ a 2/ přiznal na náhradě nákladů řízení 105.999 Kč.
Rozsudkem ze dne 22. 8. 2018, č.j. 55 Co 212/2018-132, Městský soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně změnil jen co do výše (72.403,98 Kč) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud – s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1606/2003 – uzavřel, že žalovaní jako dědici J. S. jsou vázáni projevem jeho vůle, jinak řečeno, vstoupili do práv a povinností zůstavitele, které tu byly v den jeho smrti; nejsou proto povinni uzavřít s žalobcem „novou darovací smlouvu.“ Závazek J. S. z darovací smlouvy – bezplatně přenechat žalobci bytovou jednotku (§628 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb./, dále jen „obč. zák.“) – ke dni smrti zůstavitele neexistoval. Darovací smlouva je (absolutně) neplatným právním úkonem z důvodu neurčitosti (§37 odst. 1 obč. zák.). Spoluvlastnický podíl vlastníka jednotky na společných částech domu a zastavěného pozemku je totiž nedílnou součástí bytové jednotky, nemůže být samostatným předmětem právních vztahů stejně jako jednotka bez tohoto spoluvlastnického podílu (§6 odst. 1 písm. d/ zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony /zákon o vlastnictví bytů/, ve znění pozdějších předpisů). Vůle dárce převést s bytovou jednotkou i spoluvlastnický podíl z obsahu právního úkonu (darovací smlouvy) nevyplývá a nelze ji dovodit ani výkladem podle §35 odst. 2 obč. zák., neboť taková interpretace by znamenala nepřípustné doplnění toho, co smlouva neobsahovala.
Dovolání, kterým rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalobce, není přípustné.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o.s.ř.“).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle §241a odst. 1 o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o.s.ř.).
Odvolací soud vyšel – zejména – ze zjištění, že smlouvou z 26. 5. 2012 J. S. jako vlastník „podkrovního bytu XY a půdy v domě na adrese XY, zapsaného v Katastrálním úřadu pro XY, Katastrální pracoviště XY,“ sestávajícího z „kuchyně, ložnice, obývacího pokoje, předsíně, koupelny s WC a spíže o celkové výměře 61,66 m² a půdy o výměře 26,56 m²,“ daroval žalobci „tento podkrovní byt s příslušenstvím, čímž se rozumí půda.“ J. S. 6. 3. 2014 zemřel a v řízení o pozůstalosti vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 27 D 518/2014 byla bytová jednotka rovnými díly rozdělena mezi závětní dědice (žalované).
Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v tom, že zjišťuje-li soud z obsahu smlouvy, a to i pomocí výkladu projevu vůle ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák., co bylo jejími účastníky ujednáno, tj. jakou vůli podle jazykového vyjádření projevili, dospívá ke skutkovým zjištěním (srov. rozsudky ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000, ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, ze dne 20. 6. 2007, sp. zn. 32 Odo 1433/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 27/2008, ze dne 29. 8. 2007, sp. zn. 26 Odo 1155/2005, ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1102/2008, ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 33 Cdo 512/2000, ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 33 Cdo 1868/2015, a usnesení ze dne 19. 4. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3050/2008, a ze dne 18. 6. 2015, sp. zn. 33 Cdo 5364/2014). Oproti odvolacímu soudu, který neshledal vůli J. S. bezplatně přenechat žalobci s bytovou jednotkou i spoluvlastnické podíly na společných částech domu, prosazuje dovolatel opačný výklad úmyslu dárce, na jehož základě dovozuje nesprávnost právního posouzení darovací smlouvy jako právního úkonu neurčitého, tedy neplatného podle §37 odst. 1 obč. zák. Taková výhrada je typickým případem neregulérního uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 1, věty první, o.s.ř.
Nad rámec výše uvedeného je třeba zdůraznit, že napadené rozhodnutí je v souladu i se závěry rozsudku ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4662/2015. Nejvyšší soud dovodil, že bez výkladu předmětu darovací smlouvy podle §35 odst. 2 obč. zák. nelze bez dalšího usuzovat na absenci vůle převést bytovou jednotku bez spoluvlastnického podílu na společných částech domu, který ve smlouvě nebyl číselně specifikován. V projednávaném případě odvolací soud skutkové zjištění učinil po té, co právní úkon vyjádřený slovy vyložil.
Dovolání v části směřující proti nákladovým výrokům napadeného rozhodnutí není objektivně přípustné (§238 odst. 1 písm. h/ o.s.ř.).
Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou žalovaní podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 18. 9. 2019
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu