ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.968.2018.1
sp. zn. 33 Cdo 968/2018-716
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně A., se sídlem XY (identifikační číslo osoby XY), zastoupené Mgr. Janem Stehlíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 794/38, proti žalovanému T. H., bytem XY, zastoupenému JUDr. Jindřichem Vítkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Šafaříkova 201/17, o zaplacení 19.750.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 81 Cm 237/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 9. 2017, č. j. 14 Cmo 321/2016-642, ve znění opravného usnesení ze dne 25. 10. 2017, č. j. 14 Cmo 321/2016-673, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 63.550 Kč k rukám Mgr. Jana Stehlíka, advokáta.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 5. 2016, č. j. 81 Cm 237/2007-596, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby jí žalovaní T. H., a K. Š. zaplatili 39.500.000 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení.
Vrchní soud v v Praze rozsudkem ze dne 5. 9. 2017, č. j. 14 Cmo 321/2016-642, ve znění opravného usnesení ze dne 25. 10. 2017, č. j. 14 Cmo 321/2016-673, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že
a) žalovaný T. H. je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku 19.750.000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené ČNB, zvýšené o sedm procentních bodů, platné pro první den kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, od 25. 7. 2006 do zaplacení; zamítl žalobu na zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 19.750.000 Kč od 3. 7. 2006 do 24. 7. 2006, a
b) žalovaný K. Š. je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku 19.750.000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené ČNB, zvýšené o sedm procentních bodů, platné pro první den kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, od 25. 7. 2006 do zaplacení; zamítl žalobu na zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 19.750.000 Kč od 3. 7. 2006 do 24. 7. 2006.
Žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobkyni k rukám jejího právního zástupce na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, nákladů odvolacího a nákladů dovolacího řízení celkem částku 1.719.833,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Dále žalovaným uložil zaplatit České republice na účet Městského soudu v Praze soudní poplatek za žalobcem podaný návrh na zahájení řízení, za návrh na vydání předběžného opatření a za žalobcem podané odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně celkem 2.000.500 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný T. H. dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Na přípustnost svého dovolání usuzuje dovolatel v prvé řadě z toho, že rozsudek odvolacího soudu závisí na otázce hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2390/2000, sp. zn. 30 Cdo 1596/2002, sp. zn. 31 Cdo 619/2012, sp. zn. 33 Cdo 472/2007). Nesouhlasí s tím, jak odvolací soud posoudil „ platnost smlouvy ze dne 30. 9. 2005, kterou měla být postoupena smlouva o půjčce mezi žalovanými a původním dlužníkem žalobkyně“. Dále odvolacímu soudu vytýká, že ho „nevyzval k tomu, aby svá tvrzení a případné důkazy ve smyslu ust. §118a o. s. ř. dostatečným způsobem doplnil“ a že pochybil při „posouzení důkazního břemene ohledně souhlasného prohlášení ze dne 6. 3. 2006 “. Prosazuje názor, že důkazní břemeno ohledně prokázání pravosti listin nazvaných „souhlasné prohlášení“ tížilo žalobkyni a nikoliv žalované. Vytýká soudům obou stupňů, že se náležitě nezabývaly platností smlouvy ze dne 30. 9. 2005, kterou měla být postoupena pohledávka ze smlouvy o půjčce a prosazuje, že se jedná o úkon absolutně neplatný podle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. Otázku „ zda je možné se platně vzdát těch svých práv, o jejichž existenci ten, kdo činí daný úkon, nevěděl a nemohl je tedy mít na mysli v rámci úkonu, kterým se svých práv vzdal “ označuje dovolatel za otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že dne 30. 3. 2003 žalobkyně, za níž v té době jednali žalovaný a K. Š. coby předseda a místopředseda představenstva, poskytla J. M. půjčku ve výši 39.500.000 Kč. Poté, kdy dlužník žalobkyni půjčku vrátil, uzavřeli žalovaný a K. Š. dne 30. 9. 2005 „dohodu o převzetí dluhu“ a každý z nich si z vráceného dluhu ponechal 19.750.000 Kč; dne 6. 3. 2006 písemným prohlášením uznali svůj dluh vůči žalobkyni co do důvodu i výše a zavázali se jí částku 39.500.000 Kč vrátit. Dne 30. 9. 2005 žalovaný a K. Š. za žalovanou uzavřeli s M. coby zprostředkovatelem smlouvu o zprostředkování prodeje nemovitosti, kterou žalobkyně vlastnila (hotelu Štekl); záloha na provizi za zprostředkování prodeje (kauce) byla dohodnuta částkou 39.500.000 Kč. Žalovaný a K. Š. tvrdili, že za žalobkyni předmětnou kauci společnosti M. zaplatili; tato společnost dne 16. 3. 2006 vyhotovila potvrzení o složení kauce (kvitanci). Hotel Štekl žalobkyně nezcizila. Dále žalovaný a K. Š. tvrdili, že měli za žalobkyní také pohledávky ze smluv o půjčce a z mandátní smlouvy, které byly převedeny na obchodní společnost A. smlouvou o prodeji části podniku ze dne 29. 3. 2003 ve znění dodatků ze dne 30. 9. 2003 a ze dne 5. 10. 2003. Tyto pohledávky za žalobkyní byly následně postoupeny třetí osobě a později byly postoupeny částečně zpět žalovanému a Š., kteří dne 13. 5. 2010 uplatnili námitku jejich započtení proti pohledávce uplatněné žalobou. Dne 6. 3. 2006 bylo ohledně závazků žalobkyně vyhotoveno souhlasné prohlášení, které bylo předloženo také PPF bance a.s. Souhlasné prohlášení předložily k důkazu obě strany sporu, ovšem každá s jiným textem. Podle prohlášení předloženého žalovaným a K. Š. uznala žalobkyně své závazky vůči nim s tím, že tyto byly převedeny smlouvou o převodu části podniku na společnost A. V listině předložené žalobkyní i PPF bankou a.s. naopak žalovaný a Š. prohlásili, že nemají vůči společnosti A. žádné nároky a pro případ, že by se v budoucnu ukázal opak, se veškerých nároků vůči ní výslovně vzdávají.
Nejvyšší soud ve své konstantní judikatuře již opakovaně vyložil, že uznáním závazku (dluhu) podle §323 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, či podle §558 obč. zák. se zakládá vyvratitelná právní domněnka o existenci uznaného závazku v době uznání. Důsledkem uznání závazku je tedy přesun důkazního břemene z věřitele na dlužníka (zde na původně žalované), na němž tak je, aby prokázal, že závazek nevznikl, zanikl či byl převeden na jiného. V rovině procesního práva vyvratitelná domněnka nachází svůj odraz v §133 o. s. ř., které určuje, že dokud není dokázán opak, platí za prokázanou skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka; pouhá, třeba i velmi závažná pochybnost o tom, zda existuje skutečnost, které svědčí právní domněnka, tedy nestačí k tomu, aby tato skutečnost nebyla považována za prokázanou. Skutečnost, které svědčí vyvratitelná právní domněnka, není předmětem procesního dokazování, a nebyla-li v řízení domněnka existence uznaného závazku vyvrácena, soud musí mít podle ustanovení §133 o. s. ř. takovou skutečnost za prokázanou (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2000, sp. zn. 29 Cdo 2854/99, ze dne 21. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 633/2000, ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 29 Odo 341/2001, ze dne 7. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 180/2003, ze dne 26. 8. 2004, sp. zn. 32 Odo 1160/2003, ze dne 9. 12. 2004, sp. zn. 32 Odo 453/2004, ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 33 Odo 133/2005, usnesení ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 29 Cdo 4139/2009, nebo /nověji/ rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1174/2014, ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1801/2013, ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1370/2014, nebo usnesení ze dne 30. 4. 2015, sp. zn. 29 Cdo 3902/2012). Jelikož odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná pohledávka, kterou žalovaný a K. Š. ve smyslu §323 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, uznali, nadále existuje, důkazní břemeno ohledně existence jimi tvrzené postupované pohledávky tížilo právě žalovaného a K. Š. a nikoliv žalobkyni, jak tvrdí dovolatel. Odvolací soud tudíž v otázce důkazního břemene nepochybil, resp. rozhodl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Je-li přípustnost dovolání spojována s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a dále na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí jít o takové otázky, na nichž byl výrok rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení skutečně založen; není-li tomu tak, dovolání pro jejich řešení nemůže být podle §237 o. s. ř. přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2893/2016). Takovou není žalovaným formulovaná otázka „ platnosti smlouvy ze dne 30. 9. 2005, kterou měla být postoupena smlouva o půjčce “ ani otázka „ zda je možné se platně vzdát těch práv, o jejichž existenci ten, kdo činí daný úkon, nevěděl a nemohl je tedy mít na mysli v rámci úkonu, kterým se svých práv vzdal. “ Nadto nelze přehlížet, že dovolatel tyto otázky předkládané k dovolacímu přezkumu zakládá na vlastní skutkové verzi. Odvolací soud totiž vyšel ze zjištění, že žalovaný a K. Š. uzavřeli s dlužníkem žalobkyně J. M. dohodu o převzetí dluhu, nikoliv, že došlo k postoupení pohledávky ze smlouvy o půjčce, jak tvrdí žalovaný. Dále uzavřel, že v prohlášení ze dne 6. 3. 2006 se původní žalovaní nevzdali svých práv, jež mohla teprve vzniknout, ale vzdání se práv tam uvedených se týká nároků, které vznikly již v minulosti.
Námitka, že odvolací soud zatížil řízení vadou, neboť „ soud měl vyzvat dovolatele k tomu, aby svá tvrzení a případné důkazy dostatečným způsobem doplnil ve smyslu ustanovení §118a o. s. ř. “, nesměřuje k vyřešení žádné otázky hmotného nebo procesního práva, ohledně níž by byl naplněn požadavek přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. K vadám řízení ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné; protože tato podmínka naplněna není, jsou uvedené výtky bezcenné.
Výtkou, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku hmotného práva, konkrétně „ určení, zda a jakým způsobem zanikla pohledávka žalobkyně za dovolatelem “, žalovaný řádně nevymezil přípustnost dovolání, neboť specifikoval, které ze čtyř kritérií přípustnosti uvedených v §237 o. s. ř. má přitom za splněné. Absence údaje o tom, v čem podle dovolatele spočívá splnění předpokladů přípustnosti dovolání (tj. správného vymezení přípustnosti ve smyslu §237 o. s. ř.), zatěžuje podání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit.
Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
S ohledem na výsledek řízení již Nejvyšší soud nerozhodoval samostatně o podaném návrhu na odklad vykonatelnosti.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 26. 6. 2019
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu