ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.1048.2019.1
sp. zn. 4 Tdo 1048/2019- 1292
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 24. 9. 2019 dovolání, která podal obviněný T. F. , nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 1. 2019, sp. zn. 9 To 422/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 32 T 77/2018 a proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 5. 2019, sp. zn. 9 To 128/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 32 T 77/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se obě dovolání obviněného T. F. odmítají .
Odůvodnění:
K rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 1. 2019, sp. zn. 9 To 422/2018
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. 32 T 77/2018, byl obviněný T. F. uznán vinným ze spáchání pokračujícího přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku [body 1), 2), 4)-6) citovaného rozsudku], přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku [bod 1) citovaného rozsudku], pokračujícího přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku [body 2), 3), 5) citovaného rozsudku], pokračujícího zvlášť závažného zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku [body 2), 3), 4), 5) citovaného rozsudku], kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
1) „v Plzni, na křižovatce ulic XY a XY, přesně nezjištěného v únoru 2018 či počátkem března 2018 nejpozději do 7. 3. 2018 okolo půlnoci uhradil poškozené Z. H., narozené XY, za poskytnutí sexuální služby - heterosexuální masturbace o délce 20 minut částku 500 Kč, ze strany poškozené došlo k poskytnutí služby za nedalekou budovou, u obžalovaného však po uplynutí sjednané doby nedošlo k ejakulaci a poté, co mu poškozená oznámila, že už dále pokračovat nebude, požadoval přes odmítavé stanovisko po poškozené, aby v masturbaci jeho údu pokračovala bez ochrany do jeho vyvrcholení, přičemž jí chytl za ruku a vlekl jí k lesnímu porostu nad XY potokem, říkal jí, že bude dělat to, co on bude chtít, jinak ji zabije či zbije, a poté, co u lesního porostu poškozená upadla, vytáhl jí z levé kapsy bundy bankovku v nominální hodnotě 500 Kč, kterou jí předtím za službu zaplatil, udeřil ji rukou do obličeje, následně se poškozené podařilo obžalovaného od sebe odstrčit a z místa utéci,
2) dne 11. 3. 2018 v přesně nezjištěné době kolem 01:30 hodin v Plzni, poblíž objektu XY na adrese XY č. XY, přistoupil k poškozené I. M., narozené XY, kdy po ní požadoval felaci za částku 500 Kč, ze strany poškozené byla tato služba poskytnuta po dobu cca 30 minut v prostoru za prodejnou XY, u obžalovaného vlivem předchozí aplikace pervitinu nedošlo k erekci ani ejakulaci a poškozená odmítala dále službu poskytovat, nejméně jednou udeřil poškozenou úderem pěstí do obličeje, bránil jí v odchodu tím, že ji držel za ruku a za bundu, strhl ji na zem, vyhrožoval jí zbitím, pokud bude křičet nebo ho udá, chtěl po ní, aby se mu dívala do očí, a požadoval masturbaci údu, felaci a soulož, čemuž poškozená ze strachu vyhověla, přičemž k souloži došlo tak, že obžalovaný ležel na zemi a poškozená na něm klečela a obžalovaný ji držel zezadu za ruku, během soulože poškozené ukazoval na mobilním telefonu fotografie nezletilých dívek, následně po téměř čtyřech hodinách obžalovaný z místa odešel bez zaplacení, poškozená utrpěla jen nevýraznou podlitinu na čelisti a naražení kostrče, lékařské ošetření nevyhledala,
3) dne 7. 4. 2018 v přesně nezjištěné době kolem 21:30 hodin v Plzni, XY, v prostoru zastávky trolejbusu MHD, XY, přistoupil k poškozené K. R., narozené XY, udeřil ji zezadu do hlavy a chytil za vlasy, řekl jí, ať nekřičí nebo ji zbije, a táhl ji za vlasy na parkoviště u objektu XY na adrese XY č. XY, přičemž jí držel ruku přes ústa, následně obnažil svůj úd a po poškozené požadoval jeho masturbaci, což ona odmítala, kdy jí na to řekl, že jí zbije, když bude poslouchat, nic jí neudělá, je na perníku, že si chce užít, vzhledem k tomu, že poškozená stále požadavek odmítala, udeřil ji pravou rukou pěstí do obličeje pod oko, poškozená ze strachu začala masturbaci, obžalovaný chtěl, aby se mu dívala do očí a při tom jí strkal prsty do pochvy, čemuž se poškozená bránila a uhýbala boky, poté si natáhl kalhoty a táhl poškozenou za ruku na travnatou plochu u parkoviště spol. XY, kde se poškozené podařilo z kabelky vytáhnout pepřový sprej a nastříkat ho obžalovanému do obličeje, kdy v tu dobu kolem místa, kde se nacházeli, projíždělo vozidlo, na které začala poškozená mávat a křičet o pomoc, obžalovaný ji v tu chvíli udeřil otevřenou dlaní do oblasti žeber, pod pravé prso, až spadla na zem, a kopl ji do zad do oblasti kříže, a než z místa utekl, řekl jí, že se vrátí a že to tak nenechá, z místa utekl, kdy poškozená utrpěla podlitinu pod levým okem, oděrky ve spodní části zad, lékařsky byla ošetřena ve FN Plzeň Bory, k hospitalizaci ani pracovní neschopnosti nedošlo,
4) dne 8. 4. 2018 v době kolem mezi cca 01:30 hod. do cca 02:50 hod. v Plzni, XY, v prostoru před fa. XY přistoupil k poškozené V. S., narozené XY, po které požadoval sexuální službu - heterosexuální masturbaci za 500 Kč, s čímž poškozená souhlasila, ale požadovala platbu předem, což obžalovaný neučinil a poté, co poškozená chtěla odejít, ji obžalovaný chytl za vlasy, poškozená začala křičet "pomoc", obžalovaný jí řekl, ať je zticha, když bude hodná holka, nic se jí nestane, poškozená ze strachu již dále nekřičela a poté, co si obžalovaný stáhl kalhoty a po poškozené žádal masturbaci údu, mu vyhověla, následně se musela svléci a ukázat mu prsa, v tuto dobu masturboval sám, následně požadoval, aby si sundala kalhoty i kalhotky, a při svlékání jí opakovaně do pochvy zasouval své prsty, kdy při tomto se střídala auto a heterosexuální masturbace, poté řekl poškozené, ať si lehne na zem, a následně si lehl na ni a vsunul jí penis do pochvy, po celou dobu soulože i masturbace se mu poškozená musela dívat do očí, obžalovaný následně ejakuloval na břicho poškozené a dále po ní opětovně požadoval heterosexuální masturbaci, během které již nedošlo k erekci, ve chvíli, kdy v blízkosti místa, kde se nacházeli, projíždělo auto, obžalovaný říkal poškozené, ať je zticha, když začne křičet, že jí rozseká, a při tomto jí chytal zezadu za krk, poté po poškozené požadoval, aby si na něj sedla, a ve chvíli, kdy si obžalovaný sedal na zem, využila okamžiku a podařilo se jí utéci, poškozená neutrpěla újmu na zdraví ani jinou újmu, lékařskou ošetření nevyhledala,
5) dne 12. 4. 2018 v přesně nezjištěné době před 22:00 hodin v Plzni, XY, v prostoru příjezdové cesty k fa. XY, přistoupil k poškozené H. K., narozené XY, po které požadoval heterosexuální masturbaci za úplatu, s čímž poškozená souhlasila a obžalovaného dobrovolně následovala k vrátnici objektu na adrese XY v XY, obžalovaný ji však natlačil do úzké uličky mezi vrátnicí a hřbitovní zdí, kde ji držel za oblečení, poškozená po něm požadovala peníze, na což reagoval tak, že jí udeřil otevřenou dlaní do obličeje, do prostoru jejího levého oka a křičel na ni, ať se vysvlékne a provede mu masturbaci, poškozená se tomuto bránila, křičela, ať ji nechá, obžalovaný jí řekl, ať nekřičí, jinak ji zabije, poškozená z obavy poslechla, sundala si legíny a kalhotky, obžalovaný si vyndal z kalhot ztopořený penis a poškozená započala s jeho masturbací, při tomto jí nejméně dvakrát strčil své prsty do pochvy a snažil se prsty strčit do konečníku, poškozená se tomuto bránila, uhýbala, snažila se dát jeho ruku pryč, obžalovaný ji opětovně udeřil pěstí do jejího levého oka, chytil ji za paže a hodil s ní na přilehlou hřbitovní zeď, poškozená se udeřila zezadu do hlavy a začala opětovně volat o pomoc, obžalovaný ji znovu udeřil pěstí do jejího levého oka a zakřičel na ní, ať je zticha, jinak ji vážně zabije, chytl ji za vlasy a opět požadoval masturbaci, což ona odmítala, kdy jí sdělil, že ji nepustí, dokud se neudělá, že on bude určovat pravidla, a započal automasturbaci, poblíž místa, kde se nacházeli, následně projelo vozidlo, kdy poškozená začala opětovně volat o pomoc, obžalovaný přestal s masturbací, posadil se na hřbitovní zeď a poškozenou třikrát kopl, dvakrát do obličeje a jednou do temene hlavy, kdy poškozené praskl zub, v této chvíli se jí podařilo z místa utéci, celé jednání trvalo cca 50 minut, poškozená utrpěla podlitinu a otok pod levým okem, na pravé paži, zhmožděninu v zadní části hlavy, poškození předního zubu a drobné oděrky na loktech, levém koleni, lékařské ošetření nevyhledala,
6) dne 20. 4. 2018 v době od 00:26 hodin do 00:48 hodin v Plzni, poblíž objektu XY na adrese XY č. XY, přistoupil k poškozené I. M., narozené XY, po které požadoval sexuální službu - heterosexuální masturbaci za částku 300 Kč, kterou poškozené zaplatil, ze strany poškozené došlo k poskytnutí sjednané služby v prostoru parkoviště mezi zaparkovanými vozidly, poté, co však u obžalovaného nedošlo během 30 minut k ejakulaci a poškozená chtěla odejít, ji obžalovaný chytil za levé rameno a přitáhl ji k sobě, poškozená začala křičet o pomoc, aby ji pustil, obžalovaný ji zakryl dlaní pravé ruky ústa a řekl jí: "Když nebudeš řvát, tak se ti nic nestane" a dlaň jí oddálil od úst, poškozené v tento moment zazvonil její mobilní telefon, poškozená hovor přijala a začala do telefonu volat o pomoc, načež obžalovaný z místa utekl, poškozená neutrpěla újmu na zdraví ani jinou újmu a lékařské ošetření nevyhledala“.
Za uvedená jednání byl obviněný T. F. odsouzen podle §185 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost, aby nahradil poškozené Z. H., narozené XY, škodu ve výši 500 Kč.
Proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. 32 T 77/2018, podal obviněný T. F. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 8. 1. 2019, sp. zn. 9 To 422/2018, tak, že k odvolání obviněného T. F. podle §258 odst. 1 písm. a), d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině pod body 2), 3) a 5) a ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný T. F. byl uznán vinným ze spáchání pokračujícího zvlášť závažného zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a pokračujícího přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku [bod 3) citovaného rozsudku] a pokračujícího zvlášť závažného zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, pokračujícího přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku a pokračujícího přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku [bod 5) citovaného rozsudku], kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
„ 3) dne 7. 4. 2018 v přesně nezjištěné době kolem 21:30 hodin v Plzni, XY, v prostoru zastávky trolejbusu MHD, XY, přistoupil k poškozené K. R., narozené XY, udeřil ji zezadu do hlavy a chytil za vlasy, řekl jí, ať nekřičí nebo ji zbije, a táhl ji za vlasy na parkoviště u objektu XY na adrese XY č. XY, přičemž jí držel ruku přes ústa, následně obnažil svůj úd a po poškozené požadoval jeho masturbaci, což ona odmítala, kdy jí na to řekl, že jí zbije, když bude poslouchat, nic jí neudělá, je na perníku, že si chce užít, vzhledem k tomu, že poškozená stále požadavek odmítala, udeřil ji pravou rukou pěstí do obličeje pod oko, poškozená ze strachu začala masturbaci, obžalovaný chtěl, aby se mu dívala do očí a při tom jí strkal prsty do pochvy, čemuž se poškozená bránila a uhýbala boky, poté si natáhl kalhoty a táhl poškozenou za ruku na travnatou plochu u parkoviště spol. XY, kde se poškozené podařilo z kabelky vytáhnout pepřový sprej a nastříkat ho obžalovanému do obličeje, kdy v tu dobu kolem místa, kde se nacházeli, projíždělo vozidlo, na které začala poškozená mávat a křičet o pomoc, obžalovaný ji v tu chvíli udeřil otevřenou dlaní do oblasti žeber, pod pravé prso, až spadla na zem, a kopl ji do zad do oblasti kříže, a než z místa utekl, řekl jí, že se vrátí a že to tak nenechá, z místa utekl, kdy poškozená utrpěla podlitinu pod levým okem, oděrky ve spodní části zad, lékařsky byla ošetřena ve FN Plzeň Bory, k hospitalizaci ani pracovní neschopnosti nedošlo,
5) dne 12. 4. 2018 v přesně nezjištěné době před 22:00 hodin v Plzni, XY, v prostoru příjezdové cesty k fa. XY, přistoupil k poškozené H. K., narozené XY, po které požadoval heterosexuální masturbaci za úplatu, s čímž poškozená souhlasila a obžalovaného dobrovolně následovala k vrátnici objektu na adrese XY v XY, obžalovaný ji však natlačil do úzké uličky mezi vrátnicí a hřbitovní zdí, kde ji držel za oblečení, poškozená po něm požadovala peníze, na což reagoval tak, že jí udeřil otevřenou dlaní do obličeje, do prostoru jejího levého oka a křičel na ni, ať se vysvlékne a provede mu masturbaci, poškozená se tomuto bránila, křičela, ať ji nechá, obžalovaný jí řekl, ať nekřičí, jinak ji zabije, poškozená z obavy poslechla, sundala si legíny a kalhotky, obžalovaný si vyndal z kalhot ztopořený penis a poškozená započala s jeho masturbací, při tomto jí nejméně dvakrát strčil své prsty do pochvy a snažil se prsty strčit do konečníku, poškozená se tomuto bránila, uhýbala, snažila se dát jeho ruku pryč, obžalovaný ji opětovně udeřil pěstí do jejího levého oka, chytil ji za paže a hodil s ní na přilehlou hřbitovní zeď, poškozená se udeřila zezadu do hlavy a začala opětovně volat o pomoc, obžalovaný ji znovu udeřil pěstí do jejího levého oka a zakřičel na ní, ať je zticha, jinak ji vážně zabije, chytl ji za vlasy a opět požadoval masturbaci, což ona odmítala, kdy jí sdělil, že ji nepustí, dokud se neudělá, že on bude určovat pravidla, a započal automasturbaci, poblíž místa, kde se nacházeli, následně projelo vozidlo, kdy poškozená začala opětovně volat o pomoc, obžalovaný přestal s masturbací, posadil se na hřbitovní zeď a poškozenou třikrát kopl, dvakrát do obličeje a jednou do temene hlavy, kdy poškozené praskl zub, v této chvíli se jí podařilo z místa utéci, celé jednání trvalo cca 50 minut, poškozená utrpěla podlitinu a otok pod levým okem, na pravé paži, zhmožděninu v zadní části hlavy, poškození předního zubu a drobné oděrky na loktech, levém koleni, lékařské ošetření nevyhledala“.
Za uvedené jednání a dále za jednání pod body 1), 4) a 6) z napadeného rozsudku, která zůstala v napadeném rozsudku nezměněna, byl obviněný T. F. odsouzen podle §185 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 let. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Dále odvolací soud rozhodl tak, že podle §259 odst. 1 tr. ř. byl skutek uvedený pod bodem 2), spočívající v tom, že obviněný T. F. dne 11. 3. 2018 v přesně nezjištěné době kolem 01:30 hodin v Plzni, poblíž objektu XY, na adrese XY č. XY, přistoupil k poškozené I. M., narozené XY, kdy po ní požadoval felaci za částku 500 Kč, ze strany poškozené byla tato služba poskytnuta po dobu cca 30 minut v prostoru za prodejnou fa. XY, u obžalovaného vlivem předchozí aplikace pervitinu nedošlo k erekci ani ejakulaci a poškozená odmítala dále službu poskytovat, nejméně jednou udeřil poškozenou úderem pěstí do obličeje, bránil jí v odchodu tím, že ji držel za ruku a za bundu, strhl ji na zem, vyhrožoval jí zbitím, pokud bude křičet nebo ho udá, chtěl po ní, aby se mu dívala do očí, a požadoval masturbaci údu, felaci a soulož, čemuž poškozená ze strachu vyhověla, přičemž k souloži došlo tak, že obžalovaný ležel na zemi a poškozená na něm klečela a obžalovaný ji držel zezadu za ruku, během soulože poškozené ukazoval na mobilním telefonu fotografie nezletilých dívek, následně po téměř čtyřech hodinách obžalovaný z místa odešel bez zaplacení, poškozená utrpěla jen nevýraznou podlitinu na čelisti a naražení kostrče, lékařské ošetření nevyhledala,
čímž měl spáchat jednak dílčí útok pokračujícího přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a jednak dílčí útok pokračujícího zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku,
vrácen okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 1. 2019, sp. zn. 9 To 422/2018, podal následně obviněný T. F. prostřednictvím své obhájkyně dovolání opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. a), d), g), k) a l) tr. ř. V rámci dovolání k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. uvedl, že „ve věci rozhodl nepříslušný soud“, neboť krajský soud částečně zrušil rozsudek okresního soudu, přičemž za takové situace „nebyl oprávněn rozhodnout o trestu za zbylé trestné činy, neboť tímto postupem porušil princip dvoustupňového přezkoumávání rozhodnutí“.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl především to, že „vina dovolatele nebyla v rámci prováděného dokazování bez vší pochybnosti prokázána, shledává nesoulad prokázaného stavu a rozhodnutí soudů“. Dále uvedl, že vina za jednotlivé skutky a celé hodnocení provedených důkazů soudy je postaveno pouze na tom, že se poškozené shodly na osobě pachatele. Soudy samy konstatovaly, že ve výpovědích poškozených jsou odchylky, které však bagatelizují s ohledem na skutečnost, že poškozených je mnoho a na osobě pachatele se shodly. Takovýto postup dle názoru obviněného nepředstavuje řádné dokazování. V návaznosti na to obviněný nastínil okolnosti, ze kterých extrémní rozpory (dle jeho názoru) vyplývají, provedl rozbor některých důkazů, zejména výpovědí poškozených. Rovněž soudům vytkl, že „výpis dle §88a tr. ř. z lokalizace mobilu nemohl soud sám hodnotit, neboť k tomu nemá dostatečné odborné znalosti“.
Pokud jde o dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., obviněný „porušení ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení“ spatřuje ve výslechu poškozených v oddělené místnosti, přičemž dle názoru dovolatele došlo k porušení §209 odst. 1 tr. ř., neboť se nejedná o odůvodněný případ, kdy by svědkovi hrozila újma na zdraví nebo jiné závažné nebezpečí nebo by zde byla hrozba, že v přítomnosti obviněného nevypoví pravdu. Porušení citované normy pak obviněný v textu dovolání blíže vysvětluje.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil, a věc vrátil Krajskému soudu v Plzni k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného T. F. se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že k argumentaci k dovolacímu důvodu dle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. uvádí, že podle tohoto dovolacího důvodu lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že obviněný nevytýká vadu, kterou by bylo možno přiřadit pod předmětný dovolací důvod. Netvrdí totiž, že by došlo k nesprávnému obsazení soudu ani nenamítá, že by došlo k zásahu do věcné příslušnosti soudů. Nastíněná výtka tedy není pod uplatněný dovolací důvod přiřaditelná. Není však důvodná ani v obecné rovině, neboť krajský soud nijak nepochybil, pokud za dané procesní situace rozhodl rovněž o trestu. Chybou by naopak bylo, pokud by o trestu nerozhodl. Výrok o trestu totiž představuje nutnou součást výroku rozsudku krajského soudu. Pokud bylo rozsudkem nově rozhodováno o vině, muselo být rozhodnuto nově i o trestu (srov. §120 a násl. trestního řádu). Proto má za to, že k pochybení krajského soudu zde nedošlo, obviněný nebyl zbaven práva podat opravný prostředek.
Dále uvedl, že nastíněné výtky obviněného nelze pod označený dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přiřadit. Na podkladě předmětného dovolacího důvodu zejména nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat správnost a úplnost provedeného dokazování a hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř., protože tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Nicméně právě takovéhoto postupu se obviněný na dovolacím soudu v podstatě domáhá, neboť namítá údajné rozpory ve skutkových zjištěních a jejich nedostatečnost pro uznání vinným. Proto má za to, že jeho námitky nemohou být pod uplatněný dovolací důvod přiřazeny. Mohlo by se tak stát pouze výjimečně, a to kdyby bylo zjištěno, že mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními soudů existují extrémní rozpory, tedy situace, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. K žádné takové extrémní vadě však v tomto případě nedošlo. Ačkoliv si lze hypoteticky představit i jiné hodnocení důkazů, než které provedly soudy činné v této věci, tak jejich skutkové závěry extrémně vadné nejsou, neboť v konečném důsledku mají oporu v provedených důkazech, a to především ve výpovědích poškozených, které spolu v podstatných bodech korespondují, přičemž nejsou v rozporu ani s ostatními ve věci provedenými důkazy. Pokud se přece jen ve výpovědích poškozených objevují nesrovnalosti, na které poukázal obviněný, pak se tyto nedostatky netýkají okolností, které by měly vliv na naplnění skutkové podstaty příslušného zločinu. Co do hodnocení důkazů a skutkových zjištění, která svědčí o vině obviněného, lze odkázat zejména na str. 12 a násl. rozsudku krajského soudu, kde jsou tyto otázky v návaznosti na rozsudek okresního soudu řešeny a kde krajský soud dospěl k závěru, že vina obviněného je dostatečně prokázána, kterýžto závěr za extrémně vadný označit nelze, neboť může být z provedených důkazů vyvozen.
Tvrdí-li obviněný, že krajský soud pochybil, pokud nehodnotil důkazní situaci ohledně jednotlivých dílčích útoků individuálně, samostatně, jedná se, jak již uvedeno, o výtku nepřiřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod. Ohrazuje-li se obviněný vůči tomu, jak soudy hodnotily „výpis dle §88a tr. ř. z lokalizace mobilu“, pak kromě nepřiřaditelnosti této výtky pod uplatněný dovolací důvod zdůrazňuje, že vina byla bez důvodné pochybnosti prokázána jinými důkazy, a tak je nadbytečné zabývat se hodnocením označeného důkazu, neboť je z hlediska trestní odpovědnosti obviněného nepodstatný a nemůže přispět k dalšímu objasnění věci (srov. bod 36. rozsudku krajského soudu).
Pokud jde o dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. má za to, že předmětné výhrady obviněného nelze pod uplatněný dovolací důvod přiřadit. Podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Z této zákonné formulace je zřejmé, že uvedený dovolací důvod nemůže spočívat v jakékoli nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného. Nicméně obviněný ve skutečnosti žádnou z naznačených vad nenamítá. Brojí proti tomu, že okresní soud učinil výslech „poškozených v oddělené místnosti“. To však není výhrada, kterou by bylo možno pod uplatněný dovolací důvod přiřadit. Kromě toho se opět jedná o výtku, jež není důvodná ani v obecné rovině. Upozorňuje na str. 11-12 rozsudku krajského soudu, kde je této otázce věnována dostatečná pozornost, přičemž zde krajský soud vysvětluje, že k žádnému porušení procesních norem v této souvislosti nedošlo.
Stran dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. relevantní právní argumentace v dovolání v podstatě absentuje. Pouze stručně tedy konstatoval, že ani tento dovolací důvod není dán, neboť žádný nezbytný výrok v rozhodnutí neabsentuje ani není neúplný.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud o dovolání obviněného T. F. rozhodl tak, že se odmítá podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
V replice k vyjádření státního zástupce se obviněný znovu vyjádřil k usvědčujícím důkazům.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a), d), g), k) a l) tr. ř.
Podle dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Věcně nepříslušným soudem je soud, který rozhodl v rozporu s pravidly upravujícími v trestním řízení věcnou příslušnost soudů (viz §16 a §17 tr. ř.). Prakticky se zde jedná o případy, v nichž ve věci rozhodl v prvním stupni okresní soud nebo jemu na roveň postavený soud (§12 odst. 4 tr. ř.), přestože předmětem trestního stíhání byl trestný čin, o kterém měl podle §17 odst. 1 tr. ř. v prvním stupni konat řízení a rozhodnout krajský soud. Kdyby naopak rozhodl místo věcně příslušného okresního soudu krajský soud, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. by nebyl dán, protože by se zde uplatnila výjimka podle dovětku citovaného ustanovení, že rozhodl soud vyššího stupně. Dovolacím důvodem podle tohoto ustanovení rovněž není skutečnost, že v řízení došlo k porušení zásad o místní příslušnosti soudu (§18 tr. ř.).
Nejvyšší soud považuje za potřebné konstatovat, že námitky obviněného T. F. nenaplňují jím uplatněný a ani žádný jiný zákonný důvod dovolání, neboť nezpochybňuje věcnou příslušnost soudu ani nevznesl žádnou výhradu, že by soud nebyl náležitě obsazen. V této části bylo dovolání podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Nutno připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení.
Nad rámec dovolání však Nejvyšší soud dodává, že námitka obviněného nebyla důvodná ani v obecné rovině, neboť krajský soud za dané procesní situace zcela správně rozhodl rovněž o trestu. V daném případě výrok o trestu představoval nedílnou součást výroku rozsudku krajského soudu. Vzhledem k tomu, že rozsudkem bylo nově rozhodováno o vině, muselo být rozhodnuto nově i o trestu, neboť v odsuzujícím rozsudku musí být obsažen výrok, jímž byl obviněný uznán vinným, je v něm přesně označen trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků, které odůvodňují trestní sazbu (srov. §120 odst. 3 tr. ř.), přičemž dále součástí rozsudku, jímž se rozhoduje otázka viny, je výrok o náhradě škody a o ochranném opatření (srov. §121 tr. ř.) a obsahuje výrok o trestu s uvedením zákonných ustanovení, podle nichž byl trest vyměřen (§122 odst. 1 tr. ř.). Jak správně poznamenal státní zástupce ve svém vyjádření, nelze tvrdit, že by obviněný byl zbaven možnosti brojit proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně odvoláním. Tento řádný opravný prostředek k dispozici obviněný měl, a rovněž ho uplatnil. Odvolací přezkum řádně proběhl, podroben mu byl i výrok o trestu a obviněnému nic nebránilo, aby brojil právě i proti trestu.
Nejvyšší soud pouze pro úplnost konstatuje, že věc byla rozhodována místně i věcně příslušným soudem (v přípravném řízení i meritorně) a nebylo porušeno dovolatelovo právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních lidských práv a svobod.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. spočívá v tom, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Jak vyplývá z této zákonné formulace, uvedený dovolací důvod nemůže spočívat v jakékoliv nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, s nímž je spojována bezpodmínečná přítomnost obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání. V případech, kdy v nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání bylo jednáno, ačkoliv měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, dochází ke zkrácení práva obviněného, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (publikované pod č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Pod tímto dovolacím důvodem obviněný namítl, že porušení ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení spatřuje ve výslechu poškozených v „oddělené místnosti“, aniž by takový postup byl odůvodněn z hlediska ustanovení §209 tr. ř. Obviněný se domnívá, že tímto postupem bylo omezeno jeho právo na obhajobu.
Postup podle ustanovení §209 odst. 1 tr. ř. věty druhé lze uplatnit v případě, že má být vyslechnut svědek, u něhož je důvodná obava, že v přítomnosti obviněného nevypoví pravdu, anebo jde o svědka, jemuž nebo osobě jemu blízké hrozí z podaného svědectví újma na zdraví, smrt nebo jiné vážné nebezpečí (srov. rozh. č. 148/1997-n. Sb. nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR). Splnění těchto podmínek je nutno posuzovat s ohledem na konkrétní okolnosti projednávaného případu, zejména s přihlédnutím k charakteru trestného činu, který je předmětem trestního stíhání, k osobnostním vlastnostem obviněného, k osobě svědka (poškozeného) a jeho vztahu k obviněnému a k charakteru skutečností, o nichž má svědek vypovídat (srov. rozh. č. 8/2004-T 722 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Obviněný však žádnou z výše uvedených vad nenamítl, když pouze uvedl, že okresní soud učinil výslech „poškozených v oddělené místnosti“. Tuto výtku však nelze pod uplatněný dovolací důvod podřadit, přičemž není důvodná ani v obecné rovině. Krajský soud na str. 11-12 svého rozhodnutí věnoval této otázce dostatečnou pozornost, když zde krajský soud podrobně vysvětluje, že k žádnému porušení procesních norem v této souvislosti nedošlo. Se stanoviskem krajského soudu se lze ztotožnit a v plném rozsahu na něj odkázat.
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu shledal, že obviněný T. F. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně výpovědi obviněného, výpovědí poškozených Z. H., I. M., K. R., H. K., výpisu dle §88a tr. ř. z lokalizace mobilu) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (neprovedení výslechu svědka P. H., znalecké posudky na věrohodnost poškozených, rekonstrukce – v případě poškozené H. K.), je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Obviněný neuplatnil v dovolání žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění neznamenala naplnění zákonných znaků pokračujícího přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, pokračujícího přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, pokračujícího zvlášť závažného zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný založil dovolání v celém rozsahu na námitkách vyloženě jen skutkové povahy. Tyto námitky se odvíjely od jeho tvrzení, že se uvedeného jednání nedopustil. Dovolatel totiž jejich prostřednictvím pouze předkládá dovolacímu soudu vlastní (pro něj příznivější a od skutkových zjištění soudů odlišnou) verzi skutkového děje s tím, že polemizuje s obsahem provedeného dokazování a především se způsobem, jakým soudy hodnotily (ve věci provedené) důkazy. Až sekundárně – z uvedených skutkových výhrad – vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Přitom jak soud nalézací, tak i soud odvolací v odůvodnění svých rozhodnutí jasně objasnily, z jakých důkazů vycházely a jak jednotlivé důkazy hodnotily a proč uznaly dovolatele vinným právě výše uvedenými trestnými činy. Tyto námitky ovšem nejsou podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., neboť s ním obsahově nijak nekorespondují. Nenamítají rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotněprávní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani námitku, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. V této souvislosti lze odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, kde je konstatováno: „Námitka porušení zásady in dubio pro reo je námitkou procesněprávní, přičemž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami procesněprávního charakteru. Dovolání, které se opírá o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, a nikoli z hlediska procesních předpisů.“
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit, jsou-li skutková zjištění soudů v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Zásah do takových zjištění pak vyžaduje potřeba dát průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu Plzeň-město, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Krajský soud v Plzni, na straně jedné a provedenými důkazy rozhodně není žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají jasný obsahový podklad v důkazech, jimiž byly především svědecké výpovědi poškozených, výpovědi svědků D. Š., S. T., dále kamerové záznamy, listinné důkazy (úřední záznamy, lékařské zprávy). Soudy si byly vědomy protichůdnosti svědecké výpovědi poškozených a výpovědi obviněného (ohledně průběhu poskytování sexuálních služeb), a pokud svá zjištění založily na svědecké výpovědi poškozených, učinily tak poté, co svědecké výpovědi poškozených zhodnotily s nezbytnou mírou obezřetnosti. Lze uvést, že výpovědi poškozených spolu v podstatných bodech korespondují, přičemž nejsou v rozporu ani s ostatními ve věci provedenými důkazy. Pokud se ve výpovědích poškozených objevují nesrovnalosti (na které poukázal obviněný), pak se tyto nedostatky netýkají okolností, které by měly vliv na naplnění skutkové podstaty příslušných trestných činů. Soudy hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné deformace důkazů ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. Za popsaného stavu neměl Nejvyšší soud důvodu k tomu, aby zasahoval do skutkových zjištění představujících podklad výroku o vině. To, že obviněný nesouhlasí s těmito zjištěními a že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Námitku obviněného, že krajský soud pochybil, pokud nehodnotil důkazní situaci ohledně jednotlivých dílčích útoků individuálně, samostatně, nelze přiřadit pod uplatněný dovolací důvod. Není ovšem důvodná ani v obecné rovině, neboť pokračující jednání obviněného je z hlediska hmotného práva jediným skutkem a jeho dílčí útoky spolu bezprostředně souvisí. Za této situace musí být takové pokračující jednání hodnoceno komplexně, a nelze od sebe úzce související dílčí útoky oddělit a hodnotit je izolovaně bez návaznosti na přímo související dílčí akty ostatní. Postup, kterého se obviněný domáhá, by odporoval zásadě volného hodnocení důkazů, odporoval by též skutečnosti, že z hlediska hmotného práva je pokračující delikt jediným skutkem, mezi jehož dílčími prvky je blízká souvislost subjektivní i věcná.
Obviněný T. F. uplatnil také důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., který je dán tehdy, když v napadeném rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Obviněný prostřednictvím obhájkyně zmíněný důvod dovolání neodůvodnil, jak je jeho povinností podle §265f odst. 1 tr. ř., a proto jej Nejvyšší soud nemohl přezkoumat.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný uplatnil v návaznosti na důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. a), d), g), k) tr. ř., zjevně tedy v alternativě, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože byl v řízení předcházejícím takovému rozhodnutí dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jestliže je však dovolání ve vztahu k dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. a), d), g), k) tr. ř. bylo podáno z jiného než zákonného důvodu, plyne z logiky věci, že stejné závěry platí i z hlediska důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
K usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 5. 2019, sp. zn. 9 To 128/2019
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 18. 3. 2019, sp. zn. 32 T 77/2018, byl obviněný T. F. uznán vinným ze spáchání pokračujícího přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku [body 1), 2), 4)-6) citovaného rozsudku], přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku [bod 1) citovaného rozsudku], pokračujícího přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku [body 2), 3), 5) citovaného rozsudku], pokračujícího zvlášť závažného zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku [body 2), 3), 4), 5) citovaného rozsudku], kterých se dopustil jednáním popsaným ve skutkové větě výroku o vině daného rozsudku.
Za uvedené jednání byl obviněný T. F. odsouzen podle §185 odst. 2 tr. zákoníku za použití §45 odst. 1 tr. zákoníku ke společnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost, aby nahradil poškozené Z. H., narozené XY, škodu ve výši 500 Kč.
Současně byly zrušeny výroky o vině, trestu a náhradě škody z rozsudků Okresního soudu Plzeň-město ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. 32 T 77/2018 a Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 1. 2019, sp. zn. 9 To 422/2018.
Proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 18. 3. 2019, sp. zn. 32 T 77/2018, podal obviněný T. F. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 7. 5. 2019, sp. zn. 9 To 128/2019, tak, že ho podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 5. 2019, sp. zn. 9 To 128/2019, podal následně obviněný T. F. prostřednictvím své obhájkyně dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. V rámci dovolání obviněný uvedl, že za dovolací důvod považuje skutečnost, že pravomocné rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku ve věci samé, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest, spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Dovolatel má za to, že byl odsouzen neoprávněně a v tomto směru nesouhlasí ani s úvahami soudu odvolacího. Vina dovolatele nebyla v rámci prováděného dokazování bez vší pochybnosti prokázána, když soudy v rámci celého trestního řízení neučinily dostatečná skutková zjištění, která je v nezbytném rozsahu třeba dokazovat ve smyslu ust. §89 odst. 1 tr. ř. Tímto bylo porušeno právo obviněného na spravedlivý proces (zejména zásada in dubio pro reo), neboť nebyl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí ve věci. Dovolatel shledal extrémní nesoulad prokázaného stavu a rozhodnutí soudů. V této souvislosti vyjádřil názor, že jeho vina za posuzovaný skutek soudy je vyslovena v podstatě pouze na základě svědecké výpovědi poškozené I. M., když je nezbytné uvést, že tato výpověď trpí celou řadou závažných vad, které hovoří ve prospěch dovolatele, avšak těmito se soudy dostatečně nezabývaly. Ze stěžejního důkazu v podobě svědecké výpovědi poškozené v žádném případě nevyplývají závěry, které následně do svého rozhodnutí ve věci samé promítly soudy obou rozhodujících instancí, což s přihlédnutím k nedostatku důkazního materiálu ve svém souhrnu znamená, že prokázaný stav je v extrémním nesouladu s obsahem soudního rozhodnutí. Závěry soudu o vině ve vztahu k projednávanému skutku dovolatel považuje za zcela absurdní a důkazně nepodložené. Dále obviněný namítl, že poškozená I. M. byla vyslechnuta celkem třikrát, když jedenkrát takto bylo učiněno v rámci přípravného řízení a následně dvakrát v hlavním líčení. Všechny tyto výpovědi se zcela zásadním způsobem lišily. V daném případě tedy nebyly provedeny takové důkazy, aby bylo vůbec možné o vině rozhodnout, což činí dokazování neúplným a nedostatečným pro vyslovení viny obviněného. Dovolatel je toho názoru, že postupem soudů došlo k porušení zásady presumpce neviny dle §2 odst. 2 tr. ř., a z ní vyplývající zásady in dubio pro reo, dále byly porušeny zásady dokazování a zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Dále namítl, že soudy nesprávně posoudily jednání jako pokračování v trestné činnosti a uložily nesprávně společný trest. Dovolatel je toho názoru, že některé útoky nelze podřadit pod pokračování v trestné činnosti, když jim chybí zákonné znaky pokračujícího trestného činu, a to jednotný záměr a stejný nebo obdobný způsob provedení. Trest měl být navíc ukládán jako souhrnný. Dovolatel rovněž uvedl, že nebyla dodržena totožnost skutku. Primárně byl stíhán pro přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, ke změně výpovědi poškozené byl následně poučen o změně právní kvalifikace, tedy že skutek může být též posuzován jako zločin znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Dovolatel však podotknul, že v daném případě zásada totožnosti skutku nebyla dodržena, když nelze shledat ani částečnou totožnost jednání ani částečnou totožnost následku.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil, aby sám rozhodl tak, že by obviněného zprostil obžaloby, příp. aby věc vrátil Krajskému soudu v Plzni k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného T. F. se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že dovolací argumentaci obviněného nelze přiřadit pod uplatněný dovolací důvod. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze především namítat, že skutek, jak byl soudy zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě předmětného dovolacího důvodu však zejména nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat správnost a úplnost provedeného dokazování a hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř., protože tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Nicméně právě takovéhoto postupu se obviněný na dovolacím soudu v podstatě domáhá. Zpochybňuje totiž hodnocení důkazů a skutková zjištění soudů a naopak prosazuje svůj vlastní pohled na hodnocení důkazů a skutková zjištění, a sice že z provedených důkazů nelze bez důvodných pochybností dovodit, že by se dopustil skutku, který je mu kladen za vinu, když především nelze vycházet z výpovědi poškozené pro její nevěrohodnost; proto má za to, že jeho námitky nemohou být pod uplatněný dovolací důvod přiřazeny, neboť primárně míří do oblasti hodnocení důkazů a skutkových zjištění. To je v dovolacím řízení zásadně vyloučeno.
Mohlo by k nim být přihlíženo pouze výjimečně, a to kdyby bylo zjištěno, že mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními soudů existují extrémní rozpory, tedy situace, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. K žádné takové extrémní vadě však v tomto případě nedošlo. Ačkoliv si lze podle něj hypoteticky představit i jiné hodnocení důkazů, než které provedly soudy činné v této věci, tak jejich skutkové závěry extrémně vadné nejsou, neboť v konečném důsledku mají oporu v provedených důkazech, a to zejména ve výpovědi poškozené M., která v podstatných rysech plně koresponduje s výpověďmi ostatních svědkyň – poškozených žen, oporu má i v dalších provedených důkazech. Poškozená M. přitom nemá jediný důvod, proč si vymýšlet, její výpověď je v podstatných rysech konzistentní, svědkyni lze i s ohledem na obsah dalších důkazů považovat za věrohodnou, jak ostatně vysvětluje krajský soud na str. 6-7 svého usnesení a okresní soud na str. 6-7 svého rozsudku.
Pokud jde o namítaný zásah do totožnosti skutku, pak ani tato výtka nemůže být v podstatě přiřazena pod uplatněný dovolací důvod. Nesměřuje totiž proti právnímu posouzení skutku či jinému hmotněprávnímu posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nýbrž jde o procesní otázku totožnosti skutku, současně není důvodná ani v obecné rovině. Došlo sice k modifikaci právní kvalifikace a je pravda, že obsah tzv. skutkové věty doznal jistých změn, avšak k zásahu do totožnosti skutku tím nedošlo.
Co se týče výhrad obviněného, které se týkají kvalifikování jeho deliktu jako pokračujícího trestného činu a v návaznosti na to též společného trestu, pak uvádí, že otázky kvalifikace činu jako pokračování a společného trestu sice standardně do rámce dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přiřadit lze, avšak v řešeném případě to možné není. Obviněný totiž tyto výhrady nedoprovodil příslušným relevantním výkladem, v němž by vyložil dostatečně konkrétně, proč se domnívá, že se o pokračování nejedná a proč neměl být společný trest ukládán. Obviněný totiž vlastně jen obecně deklaruje pochybení soudů co do označených problémů, avšak nijak blíže nespecifikuje, proč soudy co do pokračování a společného trestu pochybily. Úlohou dovolacího soudu ovšem není domýšlet, čím případně chtěl obviněný argumentovat, a dotvářet tak za něj jeho podání (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 8 Tdo 705/2015). K takové obecné argumentaci se v podstatě ani nelze kvalifikovaně vyjádřit.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud o dovolání obviněného T. F. rozhodl tak, že se odmítá podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že obviněný T. F. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně výpovědi obviněného, výpovědi poškozené I. M.) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Obviněný neuplatnil v dovolání žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění neznamenala naplnění zákonných znaků pokračujícího přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, pokračujícího přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, pokračujícího zvlášť závažného zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný založil dovolání v celém rozsahu na námitkách vyloženě jen skutkové povahy. Tyto námitky se opět odvíjely od jeho tvrzení, že se uvedeného jednání nedopustil. Dovolatel totiž jejich prostřednictvím pouze předkládá dovolacímu soudu vlastní (pro něj příznivější a od skutkových zjištění soudů odlišnou) verzi skutkového děje s tím, že polemizuje s obsahem provedeného dokazování a především se způsobem, jakým soudy hodnotily (ve věci provedené) důkazy. Až sekundárně – z uvedených skutkových výhrad – vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Přitom jak soud nalézací, tak i soud odvolací v odůvodnění svých rozhodnutí jasně objasnily, z jakých důkazů vycházely a jak jednotlivé důkazy hodnotily a proč uznaly dovolatele vinným právě výše uvedenými trestnými činy. Tyto námitky ovšem nejsou podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., neboť s ním obsahově nijak nekorespondují. Nenamítají rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotněprávní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani námitku, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. V této souvislosti lze odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, kde je konstatováno: „Námitka porušení zásady in dubio pro reo je námitkou procesněprávní, přičemž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami procesněprávního charakteru. Dovolání, které se opírá o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, a nikoli z hlediska procesních předpisů.“
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit, jsou-li skutková zjištění soudů v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Zásah do takových zjištění pak vyžaduje potřeba dát průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu Plzeň-město, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Krajský soud v Plzni, na straně jedné a provedenými důkazy rozhodně není žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají jasný obsahový podklad v důkazech, jimiž byla především svědecká výpověď poškozené I. M., výpověď svědka F. P., dále listinné důkazy (úřední záznam o ohledání místa činu, znalecký posudek odvětví genetika atd.). Soudy si byly vědomy protichůdnosti svědecké výpovědi poškozené a výpovědi obviněného (ohledně průběhu poskytování sexuálních služeb), a pokud svá zjištění založily na svědecké výpovědi poškozené, učinily tak poté, co svědecké výpovědi poškozených zhodnotily s nezbytnou mírou obezřetnosti. Lze uvést, že výpověď poškozené I. M. v podstatných rysech plně koresponduje s výpověďmi ostatních svědkyň – poškozených žen, oporu má (jak je uvedeno výše) také v dalších provedených důkazech, přičemž její výpověď je v podstatných rysech konzistentní, svědkyni lze i s ohledem na obsah dalších důkazů považovat za věrohodnou, což soudy dostatečně vysvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí (viz str. 6-7 usnesení krajského soudu, str. 6-7 rozsudku okresního soudu). Soudy hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné deformace důkazů ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. Za popsaného stavu neměl Nejvyšší soud důvodu k tomu, aby zasahoval do skutkových zjištění představujících podklad výroku o vině. To, že obviněný nesouhlasí s těmito zjištěními a že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Ohledně námitek obviněného, které se týkají kvalifikování jeho deliktu jako pokračujícího trestného činu a v návaznosti na to rovněž společného trestu, je třeba poznamenat, že otázky kvalifikace činu jako pokračování a společného trestu sice standardně do rámce dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přiřadit lze, avšak v posuzovaném případě to možné není. Argumentace, kterou obviněný v souvislosti s citovaným dovolacím důvodem uvedl, je natolik nekonkrétní, že na jejím podkladě prakticky není možné věc přezkoumat. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu je dovolatel sám odpovědný za formulaci svých dovolacích námitek, které nelze za něj domýšlet nebo jakkoli doplňovat, a to ani na základě jeho předchozích podání učiněných v průběhu řízení, ani v případě, že na taková podání ve svém dovolání odkáže s úmyslem učinit jejich obsah součástí své dovolací argumentace (viz např. rozhodnutí č. 46/2013 Sb. rozh. tr.). Tvrzení obviněného o absenci zákonných znaků pokračujícího trestného činu a nesprávném uložení společného trestu nedoprovodil příslušným relevantním výkladem, v němž by vyložil dostatečně konkrétně, proč se domnívá, že se o pokračování nejedná a proč neměl být společný trest ukládán. Obviněný totiž vlastně jen obecně deklaruje pochybení soudů co do označených problémů, avšak nijak blíže nespecifikuje, proč soudy co do pokračování a společného trestu pochybily. V této souvislosti lze pouze obecně konstatovat, že znaky pokračování dány jsou a ve věci činné soudy nijak nepochybily ani při ukládání trestu.
Pokud jde o dovolání obviněného T. F., podle Nejvyššího soudu pod uplatněný dovolací důvod, ale ani žádný jiný důvod dovolání nelze podřadit výtku procesněprávní povahy, že nebyla zachována zásada totožnosti skutku. Nesměřuje totiž proti právnímu posouzení skutku či jinému hmotněprávnímu posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nýbrž jde o procesní otázku totožnosti skutku, současně není důvodná ani v obecné rovině. Lze souhlasit s vyjádřením státního zástupce, že sice došlo k modifikaci právní kvalifikace a je pravda, že obsah tzv. skutkové věty doznal jistých změn, avšak k zásahu do totožnosti skutku tím nedošlo. Jak známo, totožnost skutku je zachována tehdy, je-li totožná podstata skutku, tj. je-li zachována alespoň částečná totožnost jednání nebo alespoň částečná totožnost následku (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 8 Tdo 1464/2012). V řešeném případě byla přitom totožnost skutku zachována díky alespoň částečné shodě v následku i v jednání obviněného. Přes modifikaci skutku totiž zůstala totožná podstata jednání i následku, a sice jednalo se o protiprávní čin, kterým obviněný zasahoval do tělesné integrity poškozené v souvislosti s ukájením vlastního pohlavního pudu.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný uplatnil v návaznosti na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zjevně tedy v alternativě, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože byl v řízení předcházejícím takovému rozhodnutí dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jestliže však dovolání ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bylo podáno z jiného než zákonného důvodu, plyne z logiky věci, že stejné závěry platí i z hlediska důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Nejvyšší soud nerozhodoval o podnětu obviněného na odložení výkonu rozhodnutí. Předsedkyně senátu soudu prvního stupně spis s příslušným návrhem nepředložila a předseda senátu Nejvyššího soudu – též s ohledem na výsledek řízení o dovolání – důvody pro případný postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledal.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud obě dovolání obviněného T. F. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 9. 2019
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu