ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.1095.2019.1
sp. zn. 4 Tdo 1095/2019- 365
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 9. 2019 o dovolání obviněného A. K. , nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. 4 To 115/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 2 T 44/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 4. 1. 2019, sp. zn. 2 T 44/2018, byl obviněný A. K. uznán vinným ze spáchání jednak zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku a jednak přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
„dne 20. 10. 2017 kolem 16.15 hod. v XY v ulici XY čp. XY v baru XY v silně podnapilém stavu po předchozí hádce a strkání se se Z. R., nar. XY, ke které došlo na předzahrádce baru kvůli rezervaci stolu, obviněný nejprve z předzahrádky odešel a po chvíli se na místo vrátil s dřevěnou plaňkou o délce 95 cm a šíři 10 cm, která byla ke středu zúžena na 7 cm a na koncích byla provrtána šrouby, které vyčnívaly ze dřeva 2,52 cm, s touto plaňkou, kterou držel v obou rukou, po silném nápřahu udeřil před ním zády k němu sedícího F. F., nar. XY, do hlavy takovou silou, že se z plaňky odštípla část dřeva, která udeřila do nosu a obličeje vedle sedící V. V., nar. XY, poté se pokusil několika údery plaňkou po nápřahu udeřit i O. Š., nar. XY, a P. S., nar. XY, těmto se zčásti zdařilo ranám se vyhnout nebo je vykrýt židlí nebo rukama, tímto násilným jednáním způsobil F. F. zlomeniny kostí klenby lební, a to víceúlomkové zlomeniny pravé kosti temenní až spánkové, což bylo provázeno nitrolebním krvácením nad tvrdou plenu mozku a pod omozečnice, jedná se o těžké zranění, které si vyžádalo neodkladnou neurochirurgickou operaci, při které byl poškozenému z dutiny lební odstraněn krevní výron a úlomky kostí byly navráceny do anatomického postavení a ukotveny kovovým materiálem, a to dlažkami a šroubky, poškozený byl hospitalizován, léčení potrvá řadu měsíců a zranění naplňuje poranění důležitého orgánu, další poškození, a to V. V. utrpěla modřiny v obličeji, P. S. utrpěl modřiny na levém rameni a Z. R. otok na hlavě vlevo a škrábanec s modřinou na levé ruce v oblasti lokte, tato zranění si nevyžádala další lékařská ošetření.“
Za uvedené jednání byl obviněný A. K. odsouzen podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo ochranné léčení protialkoholní ambulantní formou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost, aby nahradil poškozené Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky, IČO: 47114975, se sídlem Drahobejlova 1404/4, Praha 9, majetkovou škodu ve výši 156 322 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený F. F., nar. dne XY, odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 4. 1. 2019, sp. zn. 2 T 44/2018, podal obviněný A. K. odvolání (a to pouze do výroku o trestu), o kterém rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. 4 To 115/2019, tak, že odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. 4 To 115/2019, podal následně obviněný A. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V rámci dovolání namítl, že rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, neboť jednotlivými soudy nebyly řádně právně zhodnoceny veškeré okolnosti a skutečnosti mající vliv na rozhodování o trestu, a to především podle §39 (chybně uvedeno tr. ř. místo tr. zákoníku). Dále uvedl, že soudy při rozhodování nijak nezohlednily způsob života obviněného po činu, tj. že žil řádným životem, nedopustil se dalšího trestného činu a byl řádně zaměstnán. Rovněž dle dovolatele nebyla náležitě zohledněna s tím spojená délka řízení, když od spáchání skutku do vynesení rozsudku soudem prvního stupně uplynulo více než 14 měsíců. Dále namítl, že nebyla zhodnocena skutečnost, že se poškozenému omluvil a svého jednání litoval.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil, aby zrušil také rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 4. 1. 2019, sp. zn. 2 T 44/2018, a věc vrátil Okresnímu soudu v Lounech k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k uvedenému dovolání nebude vyjadřovat.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Z dovolání obviněného je zřejmé, že uplatnil námitky týkající se přiměřenosti uloženého trestu. Tyto námitky ovšem stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to i v té jeho alternativě, která je vymezena jako „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“, míněno jiné, než je právní posouzení skutku. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu ve vztahu ke stanovení druhu či výměry trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky přiměřenosti trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, že měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (k uvedenému viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). To platí přesto, že otázka přiměřenosti trestu je záležitostí aplikace hmotného práva, zejména ustanovení §38 – §39, §41 – §42 tr. zákoníku.
Nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát v důsledku vad výroku o vině, lze tedy samotný výrok o uložení trestu dovoláním napadat z hmotněprávních pozic zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod obviněný A. K. neuplatnil a evidentně to ani nepřicházelo v úvahu.
Výjimečný zásah Nejvyššího soudu v řízení o dovolání do výroku o trestu mimo dovolací důvody, by tak přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013). O takový případ se však v posuzované věci nejedná.
Zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (viz nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Nepodmíněný trest odnětí svobody je druhem trestu nejpřísnějším, proto zákon předpokládá, že bude ukládán pouze v případech, že mírnějšími druhy trestu nespojenými s odnětím svobody nelze dosáhnout účelu trestu, resp. dostatečné nápravy pachatele a ochrany společnosti.
Okresní soud uložil obviněnému A. K. za zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku a přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, podle §145 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 let, se zařazením pro jeho výkon podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Tento úhrnný trest za dva trestné činy byl ukládán v rámci trestní sazby §145 odst. 1 tr. zákoníku, která je od 3 až do 10 let odnětí svobody. Takto uložený trest odnětí svobody v dolní polovině příslušné zákonné trestní sazby nelze považovat za nepřiměřeně přísný. Zcela obstojí i v tzv. testu proporcionality, protože jej nelze považovat za trest v extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe, když obviněný A. K. se dopustil závažné trestné činnosti, a přestože již byl v minulosti ve výkonu trestu odnětí svobody, nemělo to na něj výchovný účinek.
Vzhledem k tomu, že námitky obviněného A. K. proti nepřiměřenosti uloženého trestu nelze podřadit pod jím uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádný jiný, přičemž Nejvyšší soud neshledal ani podmínky k výjimečnému zásahu do uloženého trestu z důvodu jeho případné extrémní přísnosti a nespravedlnosti, bylo jeho dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 9. 2019
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu