ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.113.2019.1
sp. zn. 4 Tdo 113/2019- 116
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 3. 2019 o dovoláních obviněných J. D. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, a B. P. , nar. XY ve XY, trvale XY stíhaní jako uprchlí podle §302 a násl. tr. ř., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 10. 2018 č. j. 6 To 36/2018-5851 v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně pod sp. zn. 68 T 1/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných J. D. a B. P. odmítají .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 26. 1. 2018 č. j. 68 T 1/2014-5506 byli obvinění J. D. a B. P. uznáni vinnými třemi trestnými činy znásilnění podle §241 odst. 1 trestního zákona č. 140/1961 Sb. (dále jen „tr. zák.“), jako spolupachatelé podle §9 odst. 2 tr. zák., za jednání popsaná v bodech ad 1) a 2), ad 3) a ad 4) – 5) výroku o vině, a trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zák., jako spolupachatelé podle §9 odst. 2 tr. zák., za jednání popsané v bodě ad 6) výroku o vině. Za to byli oba obvinění podle §241 odst. 3 tr. zák., za použití §35 odst. 1 tr. zák., odsouzeni k trestům odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců, pro jejichž výkon byli podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazeni do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. jim soud uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit poškozené L. N., nar. XY, bytem XY, na náhradě nemajetkové újmy částku 60.000 Kč. Poškozené P. A., L. Ch. a K. B. byly podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázány s uplatněnými nároky na náhradu škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Součástí rozsudku byl rovněž výrok podle §226 písm. a) tr. ř., jímž byli oba obvinění zproštěni obžaloby pro skutky, jichž se měli dopustit vůči poškozeným P. C., nyní K. a M. T., nyní S. L., a v nichž byl spatřován trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zák., a dále výrok podle §226 písm. c) tr. ř., jímž byl obviněný J. D. zproštěn obžaloby pro skutek, jímž měl spáchat trestný čin pomluvy podle §206 odst. 1, odst. 2 tr. zák. na poškozené P. C., nyní K. Ta byla v uvedené souvislosti výrokem podle §229 odst. 3 tr. ř. odkázána s uplatněným nárokem na náhradu nemajetkové újmy na občanskoprávní řízení.
Proti shora citovanému rozsudku podali odvolání jednak obhájci obviněných, proti nimž bylo vedeno řízení jako proti uprchlým podle §302 a násl. tr. ř., dále státní zástupce, který svůj řádný opravný prostředek zaměřil v neprospěch obviněných do výroků o vině, trestu, náhradě škody i nemajetkové újmy a rovněž do celé zprošťující části rozsudku, včetně rozhodnutí o náhradě nemajetkové újmy, a konečně poškozená P. K., dříve C., která brojila proti výroku, jímž byla v rámci zprošťující části rozsudku odkázána s uplatněnými nároky na náhradu škody a nemajetkové újmy na občanskoprávní řízení.
Vrchní soud v Olomouci o těchto opravných prostředcích rozhodl rozsudkem ze dne 11. 10. 2018 č. j. 6 To 36/2018-5851 tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), c), d) tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce, obhájce obviněné B. P. a obhájce obviněného J. D. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. pak oba obviněné nově uznal vinnými trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zák., jako spolupachatele podle §9 odst. 2 tr. zák., na skutkovém základě, že „ve Zlíně, v přesně nezjištěný den na jaře roku 2007, zprostředkovala nezjištěná lektorka esoterické školy XY setkání poškozené L. N., nar. XY, a obžalované B. P., kam poškozená přijela autobusem za účelem podstoupení léčebné metody „odháčkování“, která jí byla popsána jako blíže nespecifikovaný tantrický obřad, který provede obžalovaný J. D., když obžalovaná B. P. očekávala poškozenou L. N. na nádraží a autem ji dovezla do rodinného domku ve Zlíně, na ulici XY, kde si poškozená v jedné z místností na základě pokynů obžalované B. P. lehla oblečená pouze ve spodních kalhotkách na postel, přičemž ji obžalovaná B. P. instruovala k dýchání do břicha a uvolňování svalů pánevního dna, vše se zavřenýma očima, kdy takto poškozená očekávala příchod obžalovaného J. D., obžalovaná B. P. ležela vedle poškozené a držela ji za ruku, za této situace k ní přistoupil obžalovaný J. D., svlékl poškozené kalhotky a silou se jí snažil odtáhnout nohy od sebe se slovy, že se musí uvolnit, což opakoval se stále větším důrazem, a přesto, že poškozená nerespektovala jeho pokyny, vnikl obžalovaný J. D. penisem do pochvy poškozené, která, když si s jistotou uvědomila, že jde o prostou soulož, nikoli o léčebnou metodu, se začala bránit, odstrkovala ho koleny, a to tak, že tiskla silou kolena k sobě se slovním vyjádřením „Dost!“, ale obžalovaný J. D. ve svém jednání pokračoval, pokusil se soulož opakovat, přičemž obžalovaná P. držela poškozenou za ruku, hladila ji a říkala jí, že se musí uvolnit, dýchat do břicha, obžalovaný D. v souloži pokračoval 5 - 6 minut a poté z místnosti odešel a s ním i obžalovaná B. P., která se po chvíli vrátila a započala s poškozenou provozovat lesbický sex, který poškozená strpěla, přičemž v důsledku jednání obžalovaných propukla u poškozené posttraumatická stresová porucha s flashbacky vyšetřované události, neurotickou dekompenzací u premorbidně stenické osobnosti bez psychopatologie, která podstatně narušuje kvalitu života poškozené v souvislosti s partnerskými vztahy, přičemž poškozená se po 6 letech od vyšetřované události nachází ve fázi povrchní adaptace na trauma“. Za to odvolací soud obviněné B. P. uložil podle §241 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon ji podle §56 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku č. 40/2009 Sb., ve znění účinném od 1. 10. 2017 (dále jen „tr. zákoník“), zařadil do věznice s ostrahou. Obviněný J. D. byl podle §241 odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl rovněž podle §56 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Oběma obviněným pak soud podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost, zaplatit společně a nerozdílně poškozené L. N. na náhradě nemajetkové újmy částku 60.000 Kč (výrok ad I. rozsudku). Odvolání poškozené P. K., dříve C., vrchní soud podle §253 odst. 1 tr. ř. zamítl (výrok ad II. ). Ve zbývající části byla podle §259 odst. 1 tr. ř. věc po zrušení rozsudku vrácena soudu prvního stupně k novému rozhodnutí (výrok ad III. ).
Výrok ad I. rozsudku odvolacího soudu napadli obvinění J. D. a B. P. prostřednictvím svých obhájců Mgr. Michala Krčmy resp. Mgr. Petra Drapáka následně dovoláními , v nichž shodně uplatnili důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. d), g) a l ) tr. ř.
Naplnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. spatřují v tom, že trestní řízení vůči nim bylo vedeno jako proti uprchlým, ačkoli pro takový postup nebyly splněny zákonné podmínky. Svým pobytem v cizině se totiž nevyhýbali trestnímu stíhání a ani se neskrývali. Jejich aktuální pobyt, kdy se nachází ve „vyhošťovací“ vazbě na Filipínách, byl orgánům činným v trestním řízení, včetně soudů, dobře znám. Dovolatelé mají za to, že pokud jsou v zahraničí omezeni na osobní svobodě a nadto jim nebylo řádně doručeno předvolání k hlavnímu líčení, rozsudek soudu prvního stupně ani předvolání k veřejnému zasedání odvolacího soudu či vyrozumění o jeho konání, nelze jim přičítat odpovědnost za neúčast při soudních jednáních v České republice. Ze spisového materiálu pak nevyplývá ani to, že by se jim odvolací soud snažil doručit pravomocný rozsudek ze dne 11. 10. 2018 č. j. 6 To 36/2018-5851. Tato skutečnost podle mínění obhajoby do budoucna vylučuje striktní postup podle §306a tr. ř., který umožňuje opakování důkazů v nově provedeném řízení pouze v omezeném rozsahu, neboť obvinění by tím fakticky byli významně zkráceni v právu na spravedlivý proces.
V uvedené souvislosti dovolatelé shodně odkázali na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2003 sp. zn. 4 Tz 82/2003, publikovaný pod č. 2/2004 Sb. rozh. tr., v němž byl vysloven právní názor, že pokud se obviněný nemůže po určitou dobu v cizině svobodně rozhodovat o svém pobytu, nelze dovodit, že se takovým pobytem v cizině vyhýbá trestnímu řízení vedenému příslušnými orgány v České republice. Zmíněné judikatorní rozhodnutí je podle jejich přesvědčení nutno aplikovat i na nyní posuzovaný případ. Pokud využívají legálních opravných prostředků v řízení o udělení azylu na Filipínách a do té doby je tamní imigrační úřad nemůže deportovat ze země, nelze takovou situaci vnímat jako jejich záměr paralyzovat trestní řízení, jak zcela nepřijatelně argumentoval odvolací soud. Dovolatelé především zcela odmítají jeho konstrukci, že se trestnímu řízení tímto způsobem snaží jednou provždy vyhnout. Zdůraznili, že oba komunikují s orgány činnými v trestním řízení prostřednictvím e-mailu a Vrchní soud v Olomouci kontaktovali dokonce telefonicky, čímž naopak zřetelně projevili svou vůli se trestního řízení v České republice osobně účastnit a využít tak svého práva ve věci vypovídat v procesním postavení obviněných. Tuto komunikaci však odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku nijak nezmínil a ve veřejném zasedání se nevypořádal ani s návrhem obhajoby, aby byl výslech obviněných proveden v rámci justiční spolupráce prostřednictvím tzv. „videokonferenčního zařízení“ ve smyslu §111a tr. ř. Minimálně mohl vznést dotaz na Ministerstvo spravedlnosti Filipín, zda by byl výslech takovou cestou proveditelný. Jestliže tak neučinil s odůvodněním, že ve věci je vedeno řízení proti uprchlým, je jeho postup stižen přepjatým formalizmem, který významným způsobem porušil právo dovolatelů na spravedlivý proces a princip kontradiktornosti řízení. Soudu prvního stupně dovolatelé současně vytkli, že při doručování do zahraničí nepostupoval v intencích §429 tr. ř., když nevyužil pro doručení jakýchkoli písemností tzv. mezinárodní doručenku nebo nepožádal cizozemský justiční orgán o tento úkon právní pomoci, v jehož rámci by bylo možno vyhotovit potvrzení o převzetí předvolání dotčenou osobou. Potvrzení mohlo obsahovat i žádost, aby bylo do protokolu zaneseno stanovisko obviněných, zda se hodlají účastnit hlavního líčení a souhlasí se svou deportací do České republiky. Takový postup měl patrně na mysli i vrchní soud v usnesení ze dne 21. 5. 2015 sp. zn. 6 To 2/2015. Soud prvního stupně však jeho pokyn nerespektoval, předepsaný zákonný postup obešel tím, že svévolně vydal usnesení o tom, že vůči obviněným bude nadále vedeno řízení jako proti uprchlým, a s tím zahájil hlavní líčení dne 23. 1. 2018. Podle dovolatelů pak nelze pominout ani to, že zatímco B. P. měla být podle referátu předsedkyně senátu obeslána do detenčního zařízení v Manile, u J. D. žádný takový pokyn ve spise obsažen není. Soud prvního stupně prokazatelně porušil i instrukci Ministerstva spravedlnosti ze dne 31. 12. 2010 č. 57/2008-MOT-J/60 o postupu soudů ve styku s cizinou ve věcech trestních.
V rámci důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. obvinění shodně namítli, že skutek, jímž byly uznáni vinnými v bodě ad I. výroku rozsudku odvolacího soudu, nevykazuje veškeré zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zák., spáchaný spolupachateli podle §9 odst. 2 tr. zák. Nebylo totiž bez důvodných pochybností prokázáno, že mezi nimi existovala předchozí vzájemná dohoda o tom, že J. D. vykoná na údajně poškozené L. N. soulož, kdy B. P. měla poškozenou k provedení tohoto aktu předtím instruovat tak, aby si lehla pouze ve spodních kalhotkách na postel. Soudy zde vycházely výhradně z osamoceně stojící a zcela nevěrohodné výpovědi poškozené, když nerespektovaly ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. a v důsledku toho ani ústavní princip presumpce neviny. Podle dovolatelů výpovědí svědkyně před policejním orgánem nebylo spolehlivě zjištěno, že na ní inkriminovanou soulož skutečně vykonal právě J. D., když její tvrzení nebylo verifikováno alespoň rekognicí podle fotografií. Soudy se nevypořádaly ani s tvrzením poškozené, že jí už před samotným aktem mělo být vysvětleno, že se bude jednat o tantrický obřad spočívající v tzv. „odháčkování“, a toto vyjádření nekonfrontovaly se skutečností, že poškozená není nikterak naivní osobou, naopak je vzdělaná v oboru zdravotnictví, v minulosti měla vícero sexuálních partnerů i partnerek a kromě toho se původně vyjádřila v tom smyslu, že celý obřad jako znásilnění nepociťovala. Výpověď poškozené z přípravného řízení navíc podle přesvědčení dovolatelů nemohla být brána za procesně účinný důkaz, neboť při soudních jednáních nebyla čtena za souhlasu státního zástupce a obviněných podle §211 odst. 1 tr. ř. a nebylo ani zdůvodněno, proč její osobní výslech před soudem není nutný. Tento důkaz byl tedy opomenut. Opomenutým důkazem zůstal i návrh obhajoby na přehrání záznamu o telefonickém rozhovoru obviněných s vedoucí kanceláře 6 To Vrchního soudu v Olomouci. Jeho obsahem přitom byla jejich žádost, aby jim bylo doručeno předvolání k veřejnému zasedání, a sdělení, že jsou schopni k věci vypovídat prostřednictvím videokonferečního zařízení. A konečně, bez jakéhokoli zdůvodnění nebylo vyhověno ani návrhu obhajoby na vypracování písmoznaleckého posudku pro účely zjištění, zda podpis obviněného J. D. na doručence týkající se předvolání k hlavnímu líčení byl skutečně jeho.
Obviněná B. P. v závěrečné části dovolání samostatně namítla, že předsedkyně senátu soudu prvního stupně JUDr. Iveta Šperlichová měla být z projednávání věci vyloučena pro poměr k osobám působícím na Okresním soudě ve Zlíně (konkrétně JUDr. Bučkové a JUDr. Gargulákovi), které byly zainteresovány do fungování školy XY, v níž zastávaly vysoké pozice. O podjatosti předsedkyně senátu podle ní svědčí její postup ve věci, kdy přes pokyn odvolacího soudu nevyslechla některé svědky a důkazy vyhledávala a hodnotila selektivním způsobem toliko v neprospěch obviněných. V případě poškozené L. N. se nadto vůbec nevypořádala s možností, že její špatný psychický stav mohl mít původ v jejím předchozím vztahu, v němž ji bývalý přítel mimo jiné fyzicky napadal. Dovolatelka také připomněla, že poškozená podstoupila akt „odháčkování“ hned dvakrát, a to ve zcela jiné dny, a ještě tři měsíce po druhém „odháčkování“ za ní a za J. D. dobrovolně odcestovala do zahraničí. Skutkový závěr soudu, že poškozená nevěděla, v čem tento akt spočívá, tak postrádá logiku.
S ohledem na výše rekapitulované důvody obvinění uzavřeli svá dovolání návrhem, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 10. 2018 č. j. 6 To 36/2018-5851 zrušil ve výroku pod bodem I. a podle §265 l odst. 1, odst. 3 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, pobočce ve Zlíně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. (Dovolatelé měli pravděpodobně na mysli přikázání věci odvolacímu soudu, jelikož zrušení rozsudku soudu prvního stupně v jeho odsuzující části nenavrhli, pozn. NS).
K podaným dovoláním se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který úvodem poznamenal, že obviněnými (resp. jejich obhájci) prezentované námitky, mající zčásti spekulativní charakter, jsou veskrze opakováním výhrad uplatněných v předchozích stadiích řízení, s nimiž se soudy bezezbytku vypořádaly. Pokud dovolatelé namítli, že v jejich případě nebyly splněny podmínky pro konání řízení podle §302 a násl. tr. ř. a soudy takovým postupem zároveň porušily zákonem stanovené zásady pro konání hlavního líčení resp. veřejného zasedání bez přítomnosti obviněného ve smyslu §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., postrádá jejich argumentace podle mínění státního zástupce jakékoli opodstatnění. V uvedené souvislosti připomněl, že dovolatelé podnikli opakované aktivní kroky k tomu, aby za každou cenu zabránili své deportaci z Filipín do České republiky a vyhnuli se tak trestnímu stíhání na našem území. Není tedy pravdou, že jedinou okolností, která jim brání v návratu do domovského státu a v osobní účasti při soudních jednáních, je jejich nedobrovolný pobyt v detenčním zařízení v Manile. Oba v minulosti zřetelně projevili svou vůli se do České republiky nikdy nevrátit a tím zmařit realizaci legitimního zájmu našeho státu na jejich trestním stíhání. Soudy tak důvodně dospěly k závěru, že v cizině pobývají právě proto, aby nestanuli před nezávislými českými soudy. Oprávněně tak bylo jednáno v nepřítomnosti obviněných a veškeré písemnosti doručovány toliko jejich obhájcům podle §306 odst. 1 tr. ř.
K dalšímu uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce předně zdůraznil, že je určen k nápravě hmotněprávních vad spočívajících buď přímo v nesprávné právní kvalifikaci skutku anebo v chybném právním posouzení jiných skutkových okolností majících význam z hlediska trestního práva. V jeho rámci naopak nelze napadat proces dokazování podle §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. a v návaznosti na tom rozporovat skutková zjištění, která soudy na jeho základě učinily. Z těch je naopak dovolací soud povinen vycházet a pouze v jejich rámci může zvažovat právní posouzení skutku. Obvinění však podle poukazu státního zástupce své veskrze obecné výhrady směřovali právě proti rozsahu provedeného dokazování a hodnocení jednotlivých důkazů soudy, když zejména zpochybnili věrohodnost usvědčující výpovědi poškozené L. N. Deklarovaný dovolací důvod tedy právně relevantně neuplatnili. Soud prvního stupně nadto provedl důkazy v rozsahu potřebném pro řádné objasnění a rozhodnutí věci a hodnotil je striktně podle zásad vymezených v §2 odst. 6 tr. ř., v souladu s jejich obsahem a bez známek jakékoli deformace. Posouzením věrohodnosti výpovědi poškozené se zabýval velmi důkladně, neboť si byl vědom skutečnosti, že jde o klíčový důkaz pro závěr o vině obviněných. Správnost jeho skutkových zjištění následně potvrdil i Vrchní soud v Olomouci, který o předmětném skutku rozhodoval znovu jen proto, aby napravil nedostatky v jeho popisu. Státní zástupce k tomu dále poznamenal, že v dovoláních podaných obhájci obviněných se objevila řada nepravd. Realitě odporuje například námitka, že výpověď poškozené nebyla u hlavního líčení přečtena podle §211 odst. 1 tr. ř. a poškozená ani nebyla vyslechnuta u hlavního líčení. Nepřesně je v dovoláních poukazováno na to, že poškozená po souloži s obviněným D. provozovala lesbický sex s obviněnou P., ačkoli ten ve skutečnosti iniciovala právě tato obviněná a poškozená její počínání v důsledku předchozího znásilnění ze strany J. D. pouze útrpně snášela, když se mu nejprve neúspěšně snažila bránit. Soudy proto podle mínění státního zástupce důvodně kvalifikovaly jednání obou obviněných jako trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zák., spáchaný ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Ze skutkových zjištění jednoznačně vyplývá, že obviněný J. D. za účasti obviněné B. P. vykonal na poškozené proti její vůli soulož, které se poškozená bránila jak verbálním, tak i neverbálním projevem. Obviněná P. se na jednání podílela tím, že poškozenou na místo činu dovedla, pod záminkou obřadu „odháčkování“, jehož podrobnosti poškozená neznala, ji instruovala, poté ji v průběhu samotného aktu znásilnění držela za ruku a po něm na poškozené sama začala vykonávat lesbický sex. V důsledku tohoto jednání obviněných u poškozené propukla posttraumatická stresová porucha, která přetrvávala po dobu významně převyšující 6 týdnů, a projevovala se mj. flashbacky vyšetřované události, poruchami spánku, narušením partnerského vztahu, depresivním prožíváním s poruchami sebeúcty, pocity viny a studu, zvýšeně emočním prožíváním apod. Navíc nelze vyloučit, že poškozená zůstane po zbytek života determinovaně labilní, kdy i běžná zátěž může výše uvedené symptomy ještě prohloubit. V tomto smyslu jde o těžkou újmu na zdraví psychického charakteru ve smyslu §89 odst. 7 písm. ch) tr. zákoníku. K výhradě obviněných stran tzv. opomenutých důkazů se podle mínění státního zástupce dostatečně vyjádřil již odvolací soud v bodě 30. odůvodnění napadeného rozsudku. Pokud šlo o rozhodování ohledně jednání vůči poškozené L. N., dokazování bylo úplné a v dovoláních namítanou vadou zatíženo nebylo. Obvinění navíc žádné návrhy na doplnění dokazování v závěrečném hlavním líčení před soudem prvního stupně nevznesli. Tvrdí-li nyní v dovoláních, že nebyl proveden důkaz „videonahrávkou“ zachycující jejich rozhovor s pracovnicí trestní kanceláře vrchního soudu, a nebyl obstarán znalecký posudek z oboru písmoznalectví, odvětví ručního písma, jde o návrhy, které se netýkají podstaty věci. Pokud snad měly být takové důkazy prováděny za účelem zpochybnění podmínek pro vedení řízení proti uprchlému, státní zástupce podotkl, že na podkladě velkého kvanta dalších důkazů bylo prokázáno, že oba obvinění vyvíjí aktivní snahu zabránit své deportaci z Filipín a vyhnout se tak trestnímu stíhání v České republice.
K tvrzení obviněné B. P. o podjatosti předsedkyně senátu soudu prvního stupně, která měla být pro údajný poměr k osobám a k věci z úkonů trestního řízení vyloučena, státní zástupce zdůraznil, že předmětná námitka se s uplatněným důvodem dovolání zcela míjí. I kdyby však obviněná v dovolání explicitně označila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., bylo by nutno její argumentaci označit za nedůvodnou, neboť faktické důvody pro vyloučení JUDr. Ivety Šperlichové z rozhodování věci v daném případě neexistovaly.
S ohledem na výše rekapitulované důvody státní zástupce uzavřel své vyjádření návrhem, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. obě dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněná a aby tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání projevil i pro případ, že by Nejvyšší soud ve věci rozhodl způsobem předpokládaným v ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obvinění J. D. a B. P. jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se jich bezprostředně dotýkají. Dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájců (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud dále shledal, že obě dovolání jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť směřují proti výroku pravomocného rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byli obvinění uznáni vinnými a byly jim uloženy tresty. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obvinění opírají, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. d), g) a l ) tr. ř., na které shodně odkázali. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo kdy byl zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů.
V posuzované trestní věci vrchní soud k žádné z výše uvedených alternativ rozhodnutí o odvoláních obviněných (resp. jejich obhájců) nepřistoupil. Z jejich podnětu naopak podle §259 odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, a jedním z žalovaných skutků (dílčích útoků) poté obviněné za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. znovu uznal vinnými a uložil jim tresty. Daná procesní situace tedy uplatnění výše uvedeného dovolacího důvodu z logiky věci vylučovala a odkaz obviněných na ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. byl v tomto případě zcela bezpředmětný . Že vrchní soud v rozporu s jejich představou nerozhodl o zrušení rozsudku soudu prvního stupně v kompletní odsuzující části bez toho, aby ohledně jednoho ze skutků znovu rozhodl o jejich vině a trestu, za zamítnutí odvolání považovat nelze.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán tehdy, jestliže v řízení před soudy byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Tento dovolací důvod tedy předpokládá, že se v rozporu se zákonem konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž byl obviněný zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti, a aby se tak mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je pak zejména zajištění reálné možnosti vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod má každý v rámci práva na soudní a jinou právní ochranu i ústavně zaručené právo na projednání věci v jeho přítomnosti.
Jestliže obvinění namítli, že proti nim bylo konáno řízení jako proti uprchlým podle ustanovení §302 a násl. tr. ř., ačkoliv pro takový postup nebyly splněny podmínky stanovené zákonem, a v důsledku toho jim bylo odepřeno právo na přítomnost u hlavního líčení i u veřejného zasedání o jejich odvoláních, uplatnili dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. právně relevantně. Nejvyšší soud však současně dospěl k závěru, že jejich argumentace postrádá opodstatnění .
Na tomto místě je potřebné v obecné rovině připomenout, že podle §302 tr. ř. lze řízení proti uprchlému konat proti tomu, kdo se vyhýbá trestnímu řízení pobytem v cizině nebo tím, že se skrývá. Ve vztahu k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je významné, že vůči takovému obviněnému, jehož nelze postavit před soud, umožňuje trestní řád vést řízení v jeho nepřítomnosti, a to i v případě, že nebyl vyslechnut v žádném stadiu řízení a ani mu nebylo osobně sděleno obvinění z trestného činu. Nezbytným předpokladem daného postupu je ovšem spolehlivé zjištění, že pachatel pobývá v cizině v úmyslu se konkrétnímu trestnímu řízení vyhnout a že takto motivován opustil území České republiky anebo v cizině zůstal. Jinými slovy, pobyt v cizině (např. z pracovních či jiných důvodů) sám o sobě ještě není důvodem k řízení proti uprchlému. Za vyhýbání se trestnímu řízení pobytem v cizině se považuje takový způsob maření průběhu trestního řízení, kdy se pachatel na území cizího státu zdržuje v úmyslu oddálit nebo zmařit své dopadení a zajištění k úkonům trestního řízení. Takto lze s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu nahlížet i na obviněného, který je v cizině omezen na osobní svobodě a nemůže se tudíž svobodně rozhodovat o svém pohybu a pobytu, pokud bylo zároveň zjištěno, že se před svým zadržením orgány cizího státu aktivně vyhýbal trestnímu řízení v České republice a ani poté se jeho subjektivní postoj v tomto směru nijak nezměnil. Postavení českých orgánů činných v trestním řízení totiž za dané situace zůstává i po detenci obviněného (např. ve vydávací vazbě) neměnné a naopak jeho postavení ve vztahu k nim se tím nijak neoslabilo (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2007 sp. zn. II. ÚS 443/05 a přiměřeně též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2015 sp. zn. 8 Tdo 1589/2014).
Výše uvedené zákonné mantinely a judikatorní východiska soudy obou stupňů plně respektovaly. V napadených rozhodnutích věnovaly analýze průběhu řízení i subjektivních postojů obviněných k osobní účasti při něm poměrně široký prostor (viz str. 10-12 rozsudku krajského soudu a str. 25-28 rozsudku vrchního soudu). Pokud po obsáhlém a pečlivém odůvodnění dospěly k závěru, že obviněnými deklarovaný zájem na osobní účasti u hlavního líčení, resp. veřejného zasedání odvolacího soudu je pouze předstíraný a jejich skutečným záměrem je nadále paralyzovat průběh řízení tak, aby co možná nejvíce oddálili či zcela zmařili vydání meritorního pravomocného rozhodnutí ve věci, nelze jim v tomto směru ničeho vytknout. Na zmíněné pasáže obou rozhodnutí Nejvyšší soud plně odkazuje, přičemž nemá, co by k nim doplnil. Příslušné závěry soudů plně reflektují obsah procesního spisu, v němž jsou zdokumentovány veškeré právní kroky dovolatelů, jimiž se všemožně a prozatím účinně brání deportaci do České republiky a tím i svému postavení před nezávislé soudy domovského státu. Za dané situace bylo proti nim vedeno řízení v režimu ustanovení §302 a násl. tr. ř. zcela důvodně. Opodstatnění tudíž postrádají i jejich námitky, že jim nebyly řádně a procesně relevantním způsobem doručeny písemnosti související s řízením, včetně předvolání k hlavnímu líčení, veřejnému zasedání nebo rozsudku odvolacího soudu (viz §306 tr. ř.).
Pokud dovolatelé v budoucnu projeví skutečný zájem realizovat své právo na obhajobu formou osobní účasti při jednáních soudů, bude jim to postupem podle §306a odst. 1, resp. odst. 2 tr. ř. umožněno. Hypotetickou úvahu obhajoby, podle níž je tento specifický důkazní postup příliš omezený a dovolatele by mohl v budoucnu razantně zkrátit v právu na spravedlivý proces, pokládá Nejvyšší soud za ryze účelovou; zvláště pokud s přihlédnutím k charakteru důkazů shromážděných v projednávané trestní věci jejich opětovnému provedení procesně účinným způsobem evidentně nic nebrání.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Oba obvinění ve svých dovoláních sice formálně namítli nesprávnost právního posouzení jejich jednání vůči poškozené L. N. jako trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zák., ovšem tuto obecně hmotněprávní výtku fakticky opřeli výlučně o výhrady zaměřené vůči důkaznímu řízení a hodnocení jeho výsledků soudy obou stupňů. Své mimořádné opravné prostředky tedy v této části založili primárně na zpochybnění skutkových závěrů soudů, domáhali se jejich zásadního přehodnocení (revize) ve svůj prospěch a teprve v návaznosti na tom, při prosazování vlastní verze skutkového děje, namítali existenci vady rozhodnutí předpokládané v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolání tak uplatnili na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotněprávním základě. Takové námitky ovšem obsahovému vymezení žádného z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. neodpovídají .
Nejvyšší soud tento závěr učinil při vědomí názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Mezi ně Ústavní soud řadí zejména opomenutí důkazů obecnými soudy a existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Ten je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popřípadě zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, nebo jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jsou-li vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci zároveň vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině za tohoto předpokladu lze připustit, že i skutkové námitky mohou být způsobilé založit dovolací přezkum.
Napadený výrok o vině z rozsudku odvolacího soudu (bod I.) ani jemu předcházející řízení však žádnou z výše uvedených podstatných procesních vad netrpí .
Pokud jde o trestnou činnost týkající se poškozené L. N., Nejvyšší soud nezjistil , že by byl skutkový stav k tomuto dílčímu útoku zjišťován nezákonným způsobem, nedostatečně či povrchně a rozhodnutí soudů byla v tomto směru projevem nepřípustné libovůle, jak se snaží prosazovat dovolatelé. Předně jim nelze přisvědčit v tvrzení, že byli odsouzeni na podkladě procesně nepoužitelné výpovědi poškozené učiněné v přípravném řízení, která nebyla v souladu s trestním řádem provedena jako důkaz ani u hlavního líčení ani při veřejném zasedání o odvolání. Jak ve svém vyjádření případně oponoval státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, tato námitka nemá oporu v realitě, neboť soud prvního stupně tuto výpověď za splnění podmínek §211 odst. 1 tr. ř. přečetl v hlavním líčení konaném dne 30. 7. 2014 (viz protokol na č. l. 4588 spisu). Pak ovšem nemůže obstát ani výtka dovolatelů, že pokud poškozená nebyla přímo vyslechnuta v hlavním líčení a zároveň její výpověď z přípravného řízení nebyla za souhlasu státního zástupce a obžalovaných čtena, je řízení zatíženo vadou spočívající v opomenutí tohoto důkazu. Z poměrně obsáhlých a dostatečně podrobných odůvodnění obou napadených rozsudků, splňujících kritéria požadovaná ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., současně nelze dovodit, že by soudy dospěly k zpochybňovaným skutkovým závěrům po neobjektivním a nekritickém hodnocení provedených důkazů, nebo je dokonce založily na ničím nepodložených domněnkách a spekulacích. Úvahy, jakými se vypořádaly s obhajobou dovolatelů, spočívající de facto v poukazu na obecnou i specifickou nevěrohodnost poškozené L. N. a popření sexuálně motivované násilné trestné činnosti vůči ní, nikterak principům formální logiky neodporují.
V rozporu s věcným zaměřením dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnila obviněná B. P. také námitku, že ve věci rozhodovala jako předsedkyně senátu soudu prvního stupně JUDr. Iveta Šperlichová, která však pro svůj kolegiální poměr k osobám dříve zainteresovaným do dění ve škole XY měla být z vykonávání úkonů řízení vyloučena. Této výhradě by navíc nebylo možno přiznat žádné opodstatnění ani po stránce věcné, pokud by ji obviněná uplatnila s odkazem na k tomu určený důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Podstatou její argumentace je totiž opětovná stížnost na postup senátu krajského soudu při shromažďování a následném hodnocení důkazů, kterým měla JUDr. Šperlichová zřetelně projevit svoji podjatost vůči oběma dovolatelům.
Podle §30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen mj. soudce nebo přísedící, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Poměr k projednávané věci může záležet například v tom, že soudce nebo osoba mu blízká (srov. §89 odst. 8 tr. zák.) byli poškozeni projednávanou trestnou činností; poměrem k osobě, jíž se úkon přímo dotýká, se pak rozumí zejména poměr příbuzenský, švagrovský, druha a družky, úzce přátelský a nepřátelský. Projednávanou věcí je nutno rozumět skutek a všechny faktické okolnosti s ním související, přičemž poměr vyloučené osoby k věci musí mít konkrétní podobu a osobní charakter, aby mohl být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybností o schopnosti soudce přistupovat k věci a úkonům jí se týkajícím objektivně (srov. přiměřeně např. Soubor trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, sv. 13/2002, rozh. č. T 339). Pokud dovolatelka dovozuje podjatost soudkyně ze způsobu jejího rozhodování, konkrétně z toho, že neprovedla dokazování v kvantitě, kterou požadovala, a nehodnotila provedené důkazy podle jejích představ, pak tato skutečnost bez dalšího důvodem k vyloučení podle §30 odst. 1 tr. ř. není. Procesní postup soudce a jeho právní názor za poměr k projednávané věci či k osobě obviněného, jeho obhájce nebo zmocněnce nebo poškozeného považovat nelze (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014 sp. zn. 3 Tdo 1339/2013). Ani v dovolání konstatovaný kolegiální vztah mezi JUDr. Šperlichovou a vyjmenovanými soudci působícími na Okresním soudě ve Zlíně, kteří měli být podle obviněné zainteresováni na chodu esoterické školy, nemůže bez dalšího vést k závěru, že jde mezi nimi o poměr, který předpokládá ustanovení §30 odst. 1 tr. ř. Obviněná ostatně ani nijak blíže nerozvedla, proč by tyto osoby měly mít zájem na jejím odsouzení. V tomto ohledu se omezila pouze na abstraktní námitku na úrovni ničím nepodložené konspirační teorie.
Lze tedy shrnout, že dovolání obviněných J. D. a B. P. byla dílem opřena o námitky, které nebylo možno podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., a dílem o námitky, jimž z hlediska dalšího uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. nebylo možno přiznat jakékoli opodstatnění. Proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná, přičemž tak učinil za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, aniž by k takovému postupu bylo třeba souhlasu stran.
Pokud jde o fotografie, případně o písemnosti označené jako vyjádření k dovolání podaných obhájci, jež byly Nejvyššímu soudu zaslány elektronicky či prostřednictvím služby DHL, pravděpodobně přímo obviněnými D. a P., tak k těmto nebylo možné v rámci dovolacího řízení přihlížet, jelikož podle §265d odst. 2 tr. ř. podání obviněného, které nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, se za dovolání nepovažuje a Nejvyšší soud o něm nerozhoduje.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 3. 2019
JUDr. František Hrabec
předseda senátu