ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.1130.2019.1
sp. zn. 4 Tdo 1130/2019- 423
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 10. 2019 o dovolání obviněného V. D. , nar. XY v XY ve XY, bez pracovního poměru, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Horní Slavkov, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 8 To 194/2019, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 9 T 140/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 23. 4. 2019, sp. zn. 9 T 140/2018, byl obviněný V. D. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:
dne 25. 2. 2018 v době kolem 23.00 hodin v Brně na ulici XY před domem č. XY na zastávce MHD XY přistoupil společně s dalšími dvěma dosud neustanovenými spolupachateli k V. B., nar. XY, který zde čekal na noční linku č. 90, a zeptal se ho, zda má něco v kapse, na což poškozený odpověděl, že nic nemá, a obžalovaný na to reagoval slovy: "Naval nám prachy, nebo ti rozbiju hubu!", poté do něj obžalovaný oběma rukama strčil do oblasti hrudníku tak prudce, že poškozený ztratil rovnováhu a upadl zády na zem a z místa společně s dalšími dvěma osobami odešel a svým jednáním tak způsobil poškozenému V. B. pohmoždění III., IV., a V. prstu pravé ruky.
Za shora uvedený zvlášť závažný zločin uložil Městský soud v Brně obviněnému podle §173 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 2 let. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku obviněného pro výkon trestu zařadil do věznice s ostrahou.
Naproti tomu byl obviněný rozsudkem téhož soudu podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, kterým měl spáchat zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a kterého se měl podle skutkové věty zprošťujícího výroku daného rozsudku dopustit tím, že:
dne 13. 3. 2018 v době kolem 18.00 hodin poblíž prodejny Tabák na ulici XY v Brně chytil P. Ch., nar. XY, jednou rukou za jeho pravou ruku, pevně ji stiskl, druhou rukou ho chytil pod krkem a křičel na něj: "Zabiju tě, dej mi všechny peníze, co máš u sebe", a sprostě mu nadával, kdy poškozený se celý rozklepal, protože z něho měl strach, neboť mu již v minulosti vyhrožoval, a chtěl, aby ho pustil, což však učinil až poté, co P. Ch. koupil u nedalekého okénka prodejny Tabák tři dvoulitrové plastové flašky s bílým vínem, 4 kusovky cigaret, jeden doutník a cigaretové papírky, kdy mu zbyla částka 51 Kč, poté mu vytrhl tašku s nákupem z ruky, přičemž říkal: "Nedělej, že nemáš prachy", vyhrožoval mu, že ho zabije, že nemá co dělat v jeho rajonu a prohledal ho, přičemž mu vytáhl z kapsy drobné ve výši 51 Kč, požadoval po něm cigarety, načež mu poškozený ze strachu dal dvě kusovky cigaret, a svým jednáním tak poškozenému P. Ch. způsobil škodu ve výši 126 Kč,
neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
Podle §229 odst. 3 tr. ř. bylo rozhodnuto, že poškozený P. Ch. se odkazuje se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 23. 4. 2019, sp. zn. 9 T 140/2018, podal obviněný odvolání do odsuzující části směřující do výroku o vině a trestu. Odvolání podal rovněž státní zástupce, a to v neprospěch obviněného směřující do zprošťující části rozsudku a do výroku o uloženém trestu.
O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 8 To 194/2019, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek z podnětu podaného odvolání státního zástupce částečně zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině uložil obviněnému podle §173 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 3,5 (tři a půl) roků. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku obviněného pro výkon uloženého trestu zařadil do věznice s ostrahou. Odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítnul. V ostatních výrocích, a to ve výroku o vině v odsuzující části a ve zprošťující části napadeného rozsudku, zůstal rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 23. 4. 2019, sp. zn. 9 T 140/2018 nezměněn.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 8 To 194/2019, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání do všech výroků rozsudku (v dovolání nesprávně uvedeno do usnesení) z důvodů uvedených §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., jelikož rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a v řízení před soudem prvního stupně byl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný spatřuje naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v tom, že podle jeho názoru nebylo v dosavadním řízení spolehlivě prokázáno a právně kvalifikováno, že byl vůbec spáchán trestný čin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a že se ho dopustil právě on. Namítá, že skutek byl nesprávně právně kvalifikován v důsledku existence tzv. opomenutých důkazů a extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními obecných soudů a v důsledku porušení zásady in dubio pro reo. Podle dovolatele nedošlo k naplnění objektivní stránky trestného činu, pro který je stíhán, když v tomto směru poukazuje na skutečnost, že výrok o vině je založen toliko na výpovědi poškozeného. Zdůrazňuje zároveň, že na jeho osobu orgány činné v trestním řízení upozornil svědek S., jenž nepravdivě vypovídal ohledně skutku, pro který byl obžaloby zproštěn. Poukazuje rovněž na skutečnost, že poškozený své výpovědi v průběhu trestního řízení měnil, když odkazuje na obsah pořízených úředních záznamů ze dne 26. 2. 2018 a že poškozený byl v době incidentu silně podnapilý a je osobou s omezenou způsobilostí k právním úkonům, z čehož dovozuje extrémní rozpor ve výpovědích tohoto poškozeného. Namítá, že navrhoval doplnění dokazování o znalecké zkoumání osoby poškozeného k posouzení jeho věrohodnosti. Pokud soud prvního stupně neprovedl tento požadovaný důkaz, porušil jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu existence tzv. opomenutých důkazů, přičemž odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 1135/17. Nenaplnění objektivní stránky také dovozuje z toho, že i pokud by bylo vycházeno z verze poškozeného prezentované u hlavního líčení, tak nemohlo dojít k naplnění zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, neboť poškozeného neprohledali a nic mu nevzali, takže vyvstává otázka použití zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. Současně uvádí, že se tak dostává hypoteticky do skutkové podstaty výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, za kterou mu hrozil zcela jiný trest, čehož si byl vědom i soud prvního stupně, který mu uložil trest na samé spodní hranici zákonné trestní sazby. Ohledně naplnění subjektivní stránky rovněž poukazuje na skutečnost, že poškozený měnil způsob zapojení jednotlivých osob do skutkového děje, takže vyvstává otázka, která ze tří přítomných osob něco aktivně konala, neboť dvě ze zbývajících osob nebyly ztotožněny, takže nelze dovodit, kdo z nich jednal v úmyslu spáchat zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku.
Obviněný dále odkazuje na §7 odst. 1 písm. c) zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, přičemž uvádí, že při zvážení společenské škodlivosti tvrzeného jednání měla být věc nanejvýš postoupena přestupkové komisi podle §222 odst. 2 tr. ř. Současně poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 4 Tdo 1621/2018.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozhodnutí soudu druhého a prvního stupně, a věc podle §265l odst. 1 tr. ř. vrátil Městskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí. Obviněný dále Nejvyššímu soudu navrhnul, aby ho ve smyslu §265l odst. 4 tr. ř. propustil z vazby. Současně požádal o přerušení výkonu trestu podle §265o odst. 1 tr. ř.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 1 NZO 856/2019 nejprve uvádí, jaké uplatnil obviněný dovolací důvody a v jakých skutečnostech spatřuje jejich naplnění. Zdůrazňuje, že obviněný v podstatě jen opakuje obhajobu uplatněnou v předchozích stadiích trestního řízení, se kterou se oba soudy nižší instance v rámci svého rozhodování řádně vypořádaly. Konstatuje, že ačkoliv obviněný namítá extrémní rozpor mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním v rámci výpovědí téže osoby (svědka B.), tak dovolatel podstatu extrémního rozporu nevystihl. Není totiž podstatné, zda existují či neexistují extrémní rozpory mezi jednotlivými částmi výpovědí téže osoby nebo mezi jinými důkazy. Podstatné je, že takový extrémní rozpor nesmí existovat mezi provedeným dokazováním na straně jedné a učiněným skutkovým zjištěním na straně druhé. Pokud tedy dovolatel dovozuje existenci extrémního rozporu pouze z rozporů mezi jednotlivými výpověďmi poškozeného, nemůže se jednat o extrémní rozpor ve smyslu judikatury Ústavního soudu. Pak se ovšem jedná o pouhou procesní námitku, která sama o sobě žádnému dovolacímu důvodu neodpovídá.
Totéž podle státního zástupce platí o namítaném porušení zásady in dubio pro reo. Zásada in dubio pro reo je zásadou procesní, nikoliv hmotněprávní a Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení. Z judikatury v tomto směru odkazuje například na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014 a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018.
Podle názoru státního zástupce uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá pouze námitka spočívající v tom, že dovolatel se opětovně domáhá posouzení svého jednání jakožto přečinu výtržnictví a pokud nově namítá zásadu subsidiarity trestní represe. Podle státního zástupce se s právním posouzením skutku přiléhavě vypořádaly již soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozsudků, soud prvního stupně v odstavcích 21. – 25. a soud druhého stupně v odstavcích 7. – 16.
Ohledně subsidiarity trestní represe považuje podle státního zástupce dovolatel za podstatné, že poškozenému nic nevzal, když dovolatel poukazuje na jednu větu z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019 sp. zn. 4 Tdo 1621/2018, z níž je patrno pouze tolik, že to, že se pachatel loupeže nakonec nezmocnil požadované věci, může mít vliv jen na konkrétní stupeň společenské škodlivosti. Proti tomuto však státní zástupce konstatuje, že podle popisu skutku dovolatel poškozenému násilím nejen pohrozil, ale toto násilí i užil – shodil jej na zem. Státní zástupce zdůrazňuje, že neuplatnění trestní odpovědnosti podle §12 odst. 2 tr. zákoníku může přicházet v úvahu pouze v případech zcela výjimečných (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. a jemu předcházející judikaturu Ústavního soudu). Okolnosti konkrétního případu by musely být zcela mimořádné a zákonodárcem při formulování konkrétní skutkové podstaty trestného činu v podstatě nepředpokládatelné.
Státní zástupce zdůrazňuje, že čin dovolatele, tak jak je popsán ve skutkové větě, žádné takové výjimečné znaky nemá. Jedná se o běžnou loupež vymykající se jiným loupežím snad jen tím, že dovolatel po dokonání loupeže upustil od zmocnění se věcí poškozeného. Tato okolnost škodlivost jeho jednání sice snižuje, avšak na druhé straně je škodlivost zvyšována shora uvedeným naplněním násilného znaku – vedle pohrůžky násilí došlo i k užití násilí. Obě tyto okolnosti škodlivost jednání dovolatele vyvažují tak, že tato nemohla klesnout měrou uvedenou v §12 odst. 2 tr. zákoníku. V této části považuje státní zástupce dovolání za zjevně neopodstatněné.
V závěru svého vyjádření státní zástupce navrhl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V posuzované věci uplatnil dovolatel druhou variantu tohoto dovolacího důvodu, když podle jeho názoru v řízení předcházejícím rozhodnutí soudu druhého stupně byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Nejvyšší soud v dané věci považuje za vhodné uvést, že obviněný v rámci podaného dovolání uplatňuje v podstatě stejné námitky jako v řízení před soudy nižších stupňů, přičemž tyto na jeho obhajobu reagovaly, tedy neignorovaly ji. V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání je třeba uvést, že na situaci, kdy obviněný v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle kterého se jedná o dovolání zpravidla neopodstatněné. O takový případ se v dané věci jedná.
Bez ohledu na uvedené pokládá Nejvyšší soud za potřebné přesto zdůraznit určité skutečnosti vztahující se k jednotlivým argumentům obviněného. Ve vztahu k námitce obviněného, že nedošlo k naplnění objektivní stránky předmětného trestného činu, je nutné uvést, že zvolená argumentace není v převážné míře podřaditelná pod zvolený dovolací důvod, neboť obviněný zpochybňuje především způsob hodnocení důkazů soudy nižších stupňů (hodnocení výpovědi poškozeného ve vztahu k okolnostem – odlišnosti ohledně místa, kde se měl incident odehrát, počtu zapojených osob, kdo měl co konat, říct, jak měl vypadat, co měl mít na hlavě apod., požití alkoholu poškozeným, omezení svéprávnosti poškozeného). Jedná se tudíž o námitky procesní povahy, které nenaplňují zvolený dovolací důvod, ale ani žádný jiný. Obviněný namítá, že jediným důkazem, ze kterého vyplývá, že se skutek stal a že tento spáchal právě on, představuje samotná výpověď poškozeného, která se však podle obviněného v průběhu trestního řízení měnila, když poukazuje na obsah úředních záznamů sepsaných s poškozeným. Nejvyšší soud na tomto místě považuje za vhodné zdůraznit, že obviněný odkazuje na obsah úředních záznamů, které byly sepsány s poškozeným před zahájením trestního stíhání postupem podle §158 odst. 3 tr. ř., popř. podle zákona o policii, konkrétně podle §61 zákona č. 273/2008 Sb., zákona o policii v platném znění. V tomto směru je třeba především uvést, že úřední záznamy pořízené podle zákona o policii nejsou v trestním řízení použitelné jako důkazní prostředek (viz přim. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 7 Tdo 374/2018, výkladové stanovisko nejvyšší státní zástupkyně č. 5/2003 ze dne 6. června 2003, rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Azs 81/2016-35), když tyto jsou zásadně použitelné v trestním řízení obdobným způsobem jako úřední záznamy sepsané o podaném vysvětlení podle §158 odst. 6 tr. ř., tedy slouží státnímu zástupci a obviněnému ke zvážení návrhu, aby osoba, která takové vysvětlení podala, byla v trestním řízení vyslechnuta jako svědek, a soudu k úvaze, zda takový důkaz provede a obsah takového úředního záznamu mu nemůže být přečten či jinak konstatován jeho obsah (§158 odst. 6, věta poslední, tr. ř.). Obdobná je situace v případě úředních záznamů sepsaných podle trestního řadu postupem podle §158 odst. 3 písm. a) tr. ř., ohledně níž platí, že jsou v dalším řízení jako důkazní prostředek procesně nepoužitelné, slouží toliko ke zvážení toho, zda osoba podávající vysvětlení bude v dalším řízení vyslechnuta jako svědek. Jistou výjimku z tohoto pravidla představuje případ, kdy obviněný a státní zástupce výslovně prohlásí, že souhlasí s přečtením těchto úředních záznamů u hlavního líčení (§211 odst. 6 tr. ř.). O takový případ se v dané věci nejednalo. Vzhledem k naznačené procesní situaci je odkaz na obsah úředních záznamů sepsaných s poškozeným před zahájením trestního stíhání zcela nepřípadný.
Bez ohledu na tento naznačený závěr je třeba uvést, že poškozený ve svých procesně použitelných výpovědích ohledně průběhu skutku vypovídá v podstatných bodech stejně, když uvádí, že na místě byly tři osoby, že zazněla otázka, zda má něco v kapse a vyhrůžka, aby vydal peníze, že jinak mu „bude rozbita huba“ a že byl pak napaden a že spadl. Skutečnost, že si poškozený u hlavního líčení již nepamatoval, zda ke zranění ruky došlo v důsledku pádu či toho, že do ní bylo kopnuto, nemůže vést k závěru o jeho nevěrohodnosti, když v tomto směru skutečně nelze pominout odstup času. Zde je třeba odkázat na úvahy soudu prvního stupně a následně i soudu druhého stupně, které tuto skutečnost nepominuly a hodnotí ji. Nejvyšší soud jen doplňuje, že výpověď poškozeného nestojí samostatně, neboť z lékařské zprávy ze dne 26. 2. 2018 v 0:40 hod. a z fotodokumentace zranění poškozeného (č. l. 100-101) vyplývá, že svědek utrpěl zranění popsaná ve skutkové větě. Navíc celý incident oznámil v podstatě bezprostředně, ihned také vyhledal lékařské ošetření, přičemž ze spisového materiálu ani nevyplývá žádná skutečnost svědčící o tom, že by měl poškozený nějaký zájem obviněnému ublížit. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že soudy se náležitě věnovaly zjišťování všech rozhodných skutkových okolností, pečlivým způsobem rozebíraly obhajobu obviněného a během řízení bylo prokázáno, že se skutek stal tak, jak je uvedeno ve skutkové větě a byl spáchán obviněným.
Obviněný dále v souvislosti s výpovědí poškozeného naznačuje, že vzhledem k výše tvrzeným rozporům mezi výpověďmi poškozeného učiněných během přípravného řízení a hlavního líčení, a skutečnosti, že poškozený požil alkohol, měly soudy nižších stupňů hodnotit důkaz výpovědi poškozeného odlišně, především z hlediska zásady in dubio pro reo.
K argumentaci obviněného zásadou in dubio pro reo je nutno uvést, že uvedená zásada vyplývá z principu neviny (§2 odst. 2 tr. ř.). Tato námitka nemůže zvolený dovolací důvod založit, když směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Současně je třeba zdůraznit, že existence rozporů mezi důkazy ale sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným předmětným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. O naznačenou situaci se v dané věci nejednalo, když v tomto směru je třeba odkázat na přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, které odpovídá §125 odst. 1 tr. ř.
Dovolatel dále zpochybňuje věrohodnost poškozeného B. s odkazem na jeho omezení svéprávnosti, když namítá, že ve věci měl být vypracován znalecký posudek v oboru psychologie k posouzení obecné a specifické věrohodnosti poškozeného. Jelikož soudy prvního a druhého stupně tento znalecký posudek neprovedly, porušily podle obviněného právo na spravedlivý proces ve smyslu opomenutých důkazů.
Z výše citovaného obsahu podaného dovolání je zřejmé, že tato námitka obviněného deklarovaný dovolací důvod zjevně nenaplňuje, neboť posouzení otázky věrohodnosti svědka spadá do hodnocení důkazů. Předně je zde na místě zopakovat to, co již bylo řečeno soudem druhého stupně, tedy, že posuzování věrohodnosti svědka není předmětem činnosti znalce, toto hodnocení přísluší soudu (viz bod 8., str. 4, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 8 To 194/2019). Posouzení psychických vlastností poškozeného by bylo na místě za situace, kdy by svědek zásadním způsobem měnil své výpovědi, přičemž by vznikla pochybnost o jeho schopnostech náležitě vnímat událost, zapamatovat si ji a reprodukovat ji. Taková pochybnost v daném případě nenastala. K tomu Nejvyšší soud dodává, že nelze úspěšně navrhovat doplnění dokazování o znalecký posudek k posouzení věrohodnosti svědka jenom proto, že tato svědecká výpověď obviněného usvědčuje ze spáchání trestného činu a je tedy pro dovolatele nepříznivá.
Z pohledu námitek obviněného ohledně existence tzv. opomenutých důkazů je třeba zdůraznit, že respektování zásad spravedlivého procesu je dáno tím, že účastníku řízení musí být dána nejen možnost vyjádřit se k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), ale též označit a navrhnout důkazy, jejichž provedení považuje za potřebné k prokázání svých tvrzení. Naproti tomu však soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, a pakliže tak učiní, je ve svém rozhodnutí povinen vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Právu obviněného navrhnout důkazy totiž odpovídá povinnost soudu o důkazních návrzích rozhodnout a odůvodnit své případné zamítavé stanovisko na doplnění dokazování, což soudy nižších stupňů v dané věci také řádně učinily (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 463/2000 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09).
Zde je třeba zdůraznit, že jelikož obhajoba navrhovala provedení znaleckého posudku ohledně věrohodnosti poškozeného již během řízení u soudu prvního stupně, zabýval se potřebou znaleckého zkoumání osoby svědka již tento soud (viz bod 21. – 22., str. 5, rozsudku soudu prvního stupně), který dospěl k závěru, že znalecký posudek není třeba vyhotovovat a náležitě ve svém odůvodnění vysvětlil, proč navrhovaný důkaz neprovedl a Nejvyšší soud pro stručnost na jeho odůvodnění odkazuje. Rovněž soud druhého stupně se touto námitkou dostatečně zabýval (viz bod 7. – 12., str. 4, rozsudku soudu druhého stupně), přičemž shodně se soudem prvního stupně shledal, že by provádění takového důkazu bylo nadbytečné, když dospěl k závěru, že v řízení před soudem prvního stupně byl zjištěn takový skutkový stav věci, v němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.), přičemž tento svůj názor dostatečně odůvodnil. Za této situace není tedy možné souhlasit s námitkou dovolatele spočívající v opomenutí důkazu v podobě znaleckého zkoumání poškozeného a z toho plynoucí neúplnosti provedeného dokazování.
Obviněný rovněž zpochybňuje naplnění subjektivní stránky. Přestože by se navenek mohlo jevit, že obviněný uplatnil námitku právně relevantním způsobem, když otázka zavinění se vztahuje k předpokladům trestní odpovědnosti fyzické osoby, tak vzhledem ke konkrétnímu obsahu zvolené dovolací argumentace je třeba uvést, že obviněný jen zpochybňuje skutkové závěry soudů nižších stupňů. Obviněný totiž namítá, že je nejasné, kdo měl něco aktivně konat a jak měl konat. V tomto směru je ovšem třeba odkázat na skutkové závěry soudů nižších stupňů, ze kterých je zřejmé, že to byl právě obviněný, který vůči poškozenému použil pohrůžku bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, když vyzval poškozeného k vydání peněz s vyslovením pohrůžky, že mu „jinak rozbije hubu“ a následně ho strčil do oblasti hrudníku tak prudce, až poškozený upadl. Zde se ještě sluší poznamenat, že z právní věty je patrno, že obviněný měl užit pohrůžku násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, ačkoliv ze skutkových zjištění je nepochybné, že i fakticky použil vůči poškozenému násilí.
Nad rámec shora uvedeného považuje Nejvyšší soud za vhodné ještě uvést, že zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku je dokonán užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí proti někomu v úmyslu zmocnit se cizí věci, aniž by bylo potřeba, aby tento úmysl byl uskutečněn (srov. SR, 1998-1, č. 20). Tedy i když pachatel po použití násilí dobrovolně upustí od uskutečnění svého úmyslu zmocnit se cizí věci, trestnost trestného činu loupeže nezaniká podle §21 odst. 3 tr. zákoníku, protože čin byl již dokonán (srov. R 37/1970). V dané souvislosti je ještě třeba zdůraznit, že obviněný byl v minulosti již odsouzen pro trestný čin loupeže. Vzhledem k předchozímu odsouzení pro totožný trestný čin si obviněný minimálně musel být vědom toho, že ke spáchání trestného činu loupeže není nutné, aby došlo ke skutečnému projevu násilí, byť k tomuto v dané věci došlo, a ke zmocnění se cizí věci, ale že postačí, pokud z jednání pachatele, případně dalších osob, je patrné, že k takovémuto jednání se bezprostředně schyluje. Z průběhu skutku tak, jak je popisován poškozeným je patrné, že pohrůžka bezprostředního násilí ve smyslu ustálené judikatury byla myšlena vážně – obestoupení poškozeného třemi lidmi, následný dotaz týkající se možných věcí, které měl poškozený vydat. Když poškozený neodpověděl pro pachatele uspokojivým způsobem, byl jednoznačně vyzván k vydání peněz, s tím, že v případě odmítnutí bude fyzicky napaden. Toto jednání rozhodně lze podřadit pod pohrůžku bezprostředního násilí (viz Rt 1/1980), tím spíše, když násilí skutečně následovalo, přestože pak pachatelé z místa činu odešli, aniž by se věcí poškozeného fakticky zmocnili. Je tedy zřejmé, že obviněný jednal vědomě s cílem za použití pohrůžky násilí a následně i násilí si přisvojit věci z majetku poškozeného. Jednání obviněného tedy bylo správně podřazeno pod příslušné ustanovení zvláštní části trestního zákoníku (viz také bod 23. – 25., str. 6, rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 23. 4. 2019, sp. zn. 9 T 140/2018, bod 13. – 16., str. 5, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 8 To 194/2019).
Obviněný dále namítá existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, který byl formulován soudy nižších stupňů. V tomto směru je třeba konstatovat, že vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, který opakovaně uvedl, že s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09), může existence extrémního rozporu naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1482/2014). Přes tento naznačený závěr je třeba zdůraznit, že ovšem nestačí pouhé tvrzení této skutečnosti, existence extrémního rozporu musí být prokázána. Obecně platí, že extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Nejvyšší soud v dané souvislosti považuje za nutné zdůraznit, že §2 odst. 5 tr. ř. ani §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009). Současně je třeba zdůraznit, že existenci extrémního rozporu nelze dovozovat jen z toho, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené v obžalobě (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017). Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014). Z pohledu těchto naznačených závěrů je třeba konstatovat, že konkrétně uplatněnou argumentaci nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný totiž ve vztahu k namítané existenci extrémního rozporu toliko vyjadřuje nesouhlas s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů, konkrétně tím, že tyto hodnotily výpověď poškozeného jako věrohodnou. V tomto směru je třeba odkázat na předchozí úvahy ohledně tvrzených rozporů ve výpovědi poškozeného a posouzení otázky jeho věrohodnosti. Lze tedy uzavřít, že obviněný ve vztahu k tvrzené existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem toliko nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů, vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, podrobně rozebírá svoji verzi události, vše s vyústěním do závěru, že se nedopustil inkriminovaného jednání a že tedy nenaplnil skutkovou podstatu zvoleného trestného činu. Takto formulované dovolací námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Obviněný dále uvádí, že jeho jednání by bylo možno posoudit toliko jako přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, když při formulaci této námitky poukazuje na skutečnost, že poškozenému nic nebylo odcizeno. Přestože je zvolená argumentace velmi stručná, lze se domnívat, že podle obviněného vzhledem ke skutečnosti, že poškozenému nebylo nic odcizeno, nemohlo jeho jednání, i pokud by k němu došlo, naplňovat všechny znaky zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Přes naznačenou stručnost je třeba mít za to, že tato námitka je podřaditelná pod zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byť s jistou dávkou tolerance, když obviněný má za to, že k naplnění všech znaků skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu podle §173 odst. 1 tr. zákoníku se vyžaduje, aby se pachatel zmocnil cizí věci nebo se o to alespoň pokusil, např. tím, že by poškozeného prohledal. V tomto směru je třeba odkázat na předchozí úvahy ohledně okamžiku dokonání zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Proto nemůže jednání obviněného naplňovat toliko znaky přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Uplatněnou námitku proto lze považovat za zjevně neopodstatněnou, byť uplatněnou právně relevantním způsobem.
Z pohledu zvolené dovolací argumentace týkající se subsidiarity trestní represe je třeba zdůraznit, že obecně námitka týkající se subsidiarity trestní represe naplňuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Subsidiarita trestní represe se totiž vztahuje k pojmu trestného činu a týká se otázky viny, takže se jedná o námitku, která z pohledu §265b odst. 1 písm. g) tr. zákoníku formálně naplňuje uvedený dovolací důvod. Obviněný při uplatnění této námitky poukazuje na skutečnost, že nikdo z údajných útočníků neměl v ruce nůž ani jinou zbraň, poškozeného nikdo nešacoval, nic mu nevzal, natož jeho mobilní telefon, takže se jednalo pouze o požadavek na drobné peníze po kapsách. Současně obviněný zmiňuje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 4 Tdo 1621/2018. Podle názoru obviněného není dána společenská škodlivost tvrzeného jednání a věc měla být postoupena přestupkové komisi dle §222 odst. 2 tr. ř.
Obecně je třeba uvést, že subsidiarita trestní represe představuje jednu ze základních zásad, kterou se z ústavního hlediska řídí aplikace trestního práva. Vyjadřuje zásadu, že trestní represe je krajním prostředkem ochrany zájmů, které byly činem dotčeny. Zásada subsidiarity trestní represe je vyjádřena v §12 odst. 2 tr. zákoníku, který stanoví, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Podle §13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Z dikce tohoto ustanovení platí, že zásadně každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. V případě jeho existence je třeba vůči jeho pachateli vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Naznačený závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku.
Společenská škodlivost pak není zákonným znakem trestného činu, má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenská škodlivost se neposuzuje v obecné poloze, vždy jí je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
V dané souvislosti Nejvyšší soud považuje za vhodné odkázat na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., konkrétně na bod II., v němž bylo vysloveno „ Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako ‚ultima ratio‘ do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty“.
Z pohledu uplatněné dovolací argumentace je třeba uvést, že skutečnost, že obviněný neměl v ruce zbraň a poškozenému nic nevzal nemůže vést k závěru, že v dané věci bylo na místě aplikovat ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku. Obviněný se snaží naznačit, že skutečnost, že poškozenému nic neodcizil a nebyl přitom ozbrojen, snižuje společenskou škodlivost daného jednání natolik, že by mělo být v dané věci aplikováno ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku. Nicméně při řešení míry společenské škodlivosti při použití zásady subsidiarity trestní represe nelze opomenout zejména význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsob provedení činu a jeho následky, okolnosti, za kterých byl čin spáchán, osobu pachatele, míru jeho zavinění a jeho pohnutku, záměr nebo cíl. Nejvyšší soud tedy na tomto místě zdůrazňuje skutečnost, že obviněný proti poškozenému použil nejenom pohrůžku násilí: „Naval nám prachy, nebo ti rozbiju hubu!“, ale dokonce i násilí, když poškozeného strčil oběma rukama do oblasti hrudníku tak prudce, že poškozený ztratil rovnováhu a upadl zády na zem, čímž mu způsobil pohmoždění III., IV. a V. prstu pravé ruky. Nejvyšší soud dále poukazuje na to, že společenskou škodlivost jednání obviněného nepochybně zvyšuje skutečnost, že obviněný je speciální recidivista, který byl v minulosti již opakovaně trestán, přičemž mu již byl za spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže uložen nepodmíněný trest odnětí svobody. Současně je třeba odkázat i na skutečnost, že v případě trestného činu loupeže se jedná nejenom o trestný čin majetkové povahy, ale i o trestný čin útočící na osobní svobodu. Obviněný se navíc jednání dopustil společně s dalšími dvěma pachateli a vůči osobě, která byla jistým způsobem znevýhodněna, když poškozený byl podnapilý a je také osobou s omezenou způsobilostí a tím se jeho jednání stalo společensky škodlivějším. Lze proto mít za to, že posuzovaný skutek v dané věci nepochybně dosahuje hranice společenské škodlivosti požadované pro posouzení skutku jako zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku.
Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl obviněným sice uplatněn částečně právně relevantním způsobem, ovšem zjevně neopodstatněným. Jelikož nebyl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemohl být naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., když jeho naplnění je odvozováno od naplnění některé z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud závěrem uvádí, že neshledal důvod pro přerušení výkonu trestu u obviněného podle §265o odst. 1 tr. ř., a proto nerozhodl o přerušení výkonu trestu odnětí svobody, který obviněný nyní vykonává.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. 10. 2019
JUDr. František Hrabec
předseda senátu
Vypracovala:
JUDr. Marta Ondrušová