ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.1149.2019.1
sp. zn. 4 Tdo 1149/2019- 384
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl ve veřejném zasedání konaném dne 30. 10. 2019 v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Pácala a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Marty Ondrušové o dovolání obviněného J. B. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Karviná, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 6. 2019, sp. zn. 8 To 178/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 1 T 8/2019, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se z podnětu dovolání obviněného zrušuje usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 6. 2019, sp. zn. 8 To 178/2019, v celém rozsahu, jako i rozsudek Okresního soudu v Blansku ze dne 12. 4. 2019, sp. zn. 1 T 8/2019.
II. Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265m odst. 1 tr. ř. se znovu rozhoduje tak, že
obviněný J. B. ,
nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici v Karviné, je vinen, že:
dne 7. 10. 2018 v dosud přesněji nezjištěné době od 01:48 hodin do 02:00 hodin v obci XY, okr. Blansko, v blízkosti domu č. p. XY, se pokusil donutit po předchozím požití alkoholu, ačkoliv si byl vědom, že požití alkoholických nápojů v něm vyprovokuje patologickou sexuální agresivitu se sadistickými rysy, za užití násilí k pohlavnímu styku poškozenou A. J., nar. XY, což se mu ovšem pro aktivní obranu poškozené nepodařilo, a to tím způsobem, že v době, kdy poškozená A. J. šla po místní komunikaci ve směru chůze od autobusové zastávky u restaurace „XY“ k domu č. p. XY, tak v době, kdy vycházela od této autobusové zastávky, si ji zde vyhlédl, poté za ní šel a pronásledoval ji cca 361 m, poté nejprve rychlou chůzí a následně během ji doběhl, zezadu ji jednou svojí rukou přitiskl dlaň na její ústa, aby nemohla křičet a druhou rukou ji zezadu obejmul kolem pasu a proti její vůli ji odtáhl mimo cestu na 2-3 m vzdálený travnatý pás, zde ji povalil na záda na zem, obkročmo si na ni sedl v oblasti jejího pasu a svou dlaň stále držel na jejích ústech, říkal jí „Buď zticha!“ a druhou rukou ji přidržoval její ruce, aby se nemohla hýbat, přičemž poškozená A. J. se velmi aktivně bránila, a to tím způsobem, že jej kopala do nohou, nehty svých rukou jej škrábala na krku a na tváři, hlavou se snažila smýkat vlevo a vpravo, aby si mohla uvolnit ústa a zavolat o pomoc, a z krku mu strhla řetízek stříbrné barvy, na kterém byl přívěšek ve tvaru chodidel, na kterých byl nápis „D.“ a „E.“, který zůstal ležet v trávě, následně poškozenou A. J. proti její vůli odtáhnul dál od cesty, kde ji v blízkosti hromady uřezaných větví od stromů povalil na záda na zem, opětovně si na ni obkročmo sednul v oblasti jejího pasu a svou dlaň stále držel na jejích ústech a říkal jí „Buď zticha, neřvi!“ a druhou rukou jí opět přidržoval její ruce, aby se nemohla hýbat, přičemž poškozená A. J. se opětovně velmi aktivně bránila, a to tím způsobem, že jej kopala do nohou, nehty svých rukou jej škrábala na krku a na tváři, hlavou se snažila smýkat vlevo a vpravo, aby si mohla uvolnit ústa a zavolat o pomoc, když uslyšel, že po cestě se někdo blíží, tak z ní slezl, lehl si vedle ní, schoval se za její tělo, přičemž ji stále svojí dlaní držel její ústa, aby nemohla volat o pomoc, a druhou rukou ji držel u země tak, aby nemohla vstát, vzhledem k aktivní obraně se poškozené A. J. ale podařilo sundat jeho dlaň z jejích úst, hlasitě zakřičela „pomoc“, kdy na místo přivolala náhodné svědky, J. B. ji ihned pustil z držení a z místa činu utekl pryč, svým jednáním J. B. způsobil poškozené A. J. zcela lehké a povrchní zranění v podobě zhmoždění hlavy s krevním výronem v týlní krajině vlevo, lehké natažení krční páteře, povrchní oděrky na hrudníku vzadu, což si vyžádalo dne 7. 10. 2018 lékařské vyšetření a ošetření na chirurgické ambulanci Nemocnice Blansko bez hospitalizace,
tedy
dopustil se jednání, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby jiného násilím donutil k pohlavnímu styku, jehož se dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, avšak k dokonání trestného činu nedošlo.
Tím spáchal
přečin znásilnění podle §185 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaný ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku,
a za to
se odsuzuje
podle §185 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 4 let.
Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku se pro výkon trestu zařazuje do věznice s ostrahou.
Podle §99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku se obviněnému ukládá ochranné léčení sexuologické v ústavní formě.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. se obviněnému ukládá povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené A. J., nar. XY, částku ve výši 7 180 Kč.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 12. 4. 2019, sp. zn. 1 T 8/2019, byl obviněný J. B. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, spáchaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:
dne 07.10.2018 v dosud přesněji nezjištěné době od 01:48 hodin do 02:00 hodin v obci XY, okr. Blansko, v blízkosti domu č.p. XY, se pokusil donutit za užití násilí k pohlavnímu styku souloží poškozenou A. J., nar. XY, a to tím způsobem, že v době, kdy poškozená A. J. šla po místní komunikaci ve směru chůze od autobusové zastávky u restaurace "XY" k domu č.p. XY, tak v době, kdy vycházela od této autobusové zastávky, tak si ji zde vyhlédnul, poté za ní šel a pronásledoval ji cca 361 m, poté nejprve rychlou chůzí a následně během ji doběhnul, zezadu ji jednou svojí rukou přitiskl dlaň na její ústa, aby nemohla křičet a druhou svojí rukou ji zezadu obejmul kolem pasu a proti její vůli ji odtáhnul mimo cestu na 2-3 m vzdálený travnatý pás, zde ji povalil na záda na zem, obkročmo si na ni sednul v oblasti jejího pasu a svou dlaň stále držel na jejích ústech, říkal jí "Buď zticha!" a druhou rukou ji přidržoval její ruce, aby se nemohla hýbat, přičemž k dokonání skutku nedošlo protože poškozená A. J. se velmi aktivně bránila, a to tím způsobem, že jej kopala do nohou, nehty svých rukou jej škrábala na krku a na tváři, hlavou se snažila smýkat vlevo a vpravo, aby si mohla uvolnit ústa a zavolat o pomoc a z krku mu strhla řetízek stříbrné barvy, na kterém byl přívěšek ve tvaru chodidel, na kterých byl nápis "D. " a "E. ", který zůstal ležet v trávě, následně poškozenou A. J. proti její vůli odtáhnul dál od cesty, kde ji v blízkosti hromady uřezaných větví od stromů povalil na záda na zem, opětovně si na ni obkročmo sednul v oblasti jejího pasu a svou dlaň stále držel na jejích ústech a říkal jí "Buď zticha, neřvi!" a druhou rukou ji opět přidržoval její ruce, aby se nemohla hýbat, přičemž poškozená A. J. se opětovně velmi aktivně bránila, a to tím způsobem, že jej kopala do nohou, nehty svých rukou jej škrábala na krku a na tváři, hlavou se snažila smýkat vlevo a vpravo, aby si mohla uvolnit ústa a zavolat o pomoc, když uslyšel, že po cestě se někdo blíží, tak z ní slezl, lehl si vedle ní, schoval se za její tělo, přičemž ji stále svojí dlaní držel její ústa, aby nemohla volat o pomoc a druhou rukou ji držel u země tak, aby nemohla vstát, vzhledem k aktivní obraně se poškozené A. J. ale podařilo sundat jeho dlaň z jejich úst, hlasitě zakřičela "pomoc", kdy na místo přivolala náhodné svědky, J. B. ji ihned pustil z držení a z místa činu utekl pryč, svým jednáním J. B. způsobil poškozené A. J. zcela lehké a povrchní zranění v podobě zhmoždění hlavy s krevním výronem v týlní krajině vlevo, lehké natažení krční páteře, povrchní oděrky na hrudníku vzadu, což si vyžádalo dne 07.10.2018 lékařské vyšetření a ošetření na chirurgické ambulanci Nemocnice Blansko bez hospitalizace.
Za shora uvedený zvlášť závažný zločin znásilnění uložil Okresní soud v Blansku obviněnému podle §185 odst. 2 tr. zákoníku za použití §59 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 11 let, pro jehož výkon byl zařazen podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně byla obviněnému uložena zabezpečovací detence podle §100 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené A. J., nar. XY, částku ve výši 7 180 Kč.
Proti rozsudku Okresního soudu Blansku ze dne 12. 4. 2019, sp. zn. 1 T 8/2019, podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině a trestu. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 13. 6. 2019, sp. zn. 8 To 178/2019, tak, že podle §256 tr. ř. podané odvolání zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 6. 2019, sp. zn. 8 To 178/2019, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání do všech výroků usnesení z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., jelikož rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a současně bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný namítá existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, čímž došlo k porušení jeho základních práv garantovaných v Listině základních práv a svobod (dále jen Listina). Uvedené pochybení lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Následně obviněný uvádí, že nezpochybňuje napadení poškozené, neztotožňuje se však s právním hodnocením tohoto napadení a dotvořením znaku kvalifikované skutkové podstaty na základě trestné činnosti, pro kterou byl odsouzen v minulosti. Namítá, že odsuzující rozhodnutí nelze učinit na základě překlenutí nedostatku relevantních věcných důkazů nepřiléhavým poukazem na modus operandi z jeho předchozí trestné činnosti. Poukazuje na záznam o zahájení úkonů trestního řízení, kterým bylo zahájeno trestní řízení pro přečin podle §185 odst. 1 tr. zákoníku a až po zjištění jeho totožnosti při nezměněné důkazní situaci došlo k právní kvalifikaci tohoto jednání podle §185 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Policejní orgán takto toto jednání kvalifikoval toliko s ohledem na jeho osobu bez relevantních důkazů, ze kterých by bylo možno usoudit na subjektivní stránku jeho jednání.
Ve vztahu k posouzení viny nesouhlasí s postupem soudů, které ignorovaly lékařskou zprávu ze dne 7. 10. 2018 vypracovanou S. K., ze které vyplývá, že poškozená neguje, že by došlo k udeření do jiných částí těla, tedy nevyplývá z ní, že by mělo dojít k pokusu o znásilnění. Odkazuje rovněž na obsah protokolu o trestním oznámení sepsaný s poškozenou. Připomíná nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14 a jiný případ u Městského soudu v Brně (potvrzen i Nejvyšším soudem ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 6 Tdo 172/2014), kde jednání pachatele převyšovalo svojí intenzitou extrémně jeho jednání (obviněného), nicméně jednání pachatele bylo v projednávaném případě posouzeno jako přečin znásilnění podle §185 odst. 1 tr. zákoníku.
Za přiléhavou považuje právní kvalifikaci skutku, kterým byl uznán vinným, jako trestného činu omezování osobní svobody podle §171 tr. zákoníku. Zdůrazňuje, že pokud by odhlédly soudy nižších stupňů od jeho předchozích odsouzení, což měly vzhledem k judikatuře Ústavního soudu učinit, tak by nemohly jeho jednání kvalifikovat jako trestný čin znásilnění, navíc v kvalifikované skutkové podstatě. Poukazuje na rozdíl mezi odstavcem 1 a 2 §185 tr. zákoníku, přičemž uvádí, že v případě akceptace úvah soudů nižších stupňů by základní skutková podstata tohoto ustanovení ztratila smysl. Rozporuje závěr soudu prvního stupně, že se pokoušel poškozenou násilím donutit k souloži, když se nepokoušel aktivně provést „akt“ pohlavního styku, a přesto soud dovodil, že se násilím pokoušel poškozenou donutit k pohlavnímu styku souloží. Neztotožňuje se ani s názorem soudů, že podle délky vlasů poškozené musel vědět, že se jedná o osobu ženského pohlaví. Ve věci nebyl nařízen vyšetřovací pokus a pohlaví osoby, vůči které směřoval jeho útok, není ve věci relevantní. Na svou obhajobu uvádí, že při útěku z místa činu vykřikl, aby bylo poškozené pomoženo, což soudy nehodnotily, ačkoliv z tohoto vyplývá, že nechtěl poškozenou znásilnit a že po prvotní agresi si uvědomil podstatu svého jednání a chtěl toto ukončit, v čemž mu bránil aktivní odpor poškozené.
Extrémní nesoulad rovněž spatřuje v argumentaci soudů ohledně požitého alkoholu jeho osobou, když tyto na jedné straně uzavřely, že při svém jednání byl silně pod vlivem alkoholu, a na druhé straně poukazují na rozpory v jeho výpovědi, které lze právě zdůvodnit jeho podnapilostí. Namítá nezohlednění změn, ke kterým v jeho životě došlo od nástupu do výkonu trestu odnětí svobody v předchozí věci až do samostatného výkonu trestu a po výkonu trestu. Ve vztahu k dokazování rovněž nesouhlasí s nepřipuštěním nového znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví sexuologie. Postupem soudů nižších stupňů došlo k porušení čl. 36 Listiny.
Mimo právní rámec stojí rovněž uložení zabezpečovací detence podle §100 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný ji chápe jako sankcionování nad rámec uloženého trestu, nikoliv jako ochranné léčení.
V závěru podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 6. 2019, sp. zn. 8 To 178/2019, společně s rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 12. 4. 2019, sp. zn. 1 T 8/2019, rovněž aby zrušil rozhodnutí na tato rozhodnutí navazující, jestliže vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Současně navrhl, aby Okresní soud v Blansku věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V rámci veřejného zasedání navrhl, aby byl obžaloby zproštěn, popř. aby bylo rozhodnuto v souladu s písemným vyhotovením dovolání.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 27. 9. 2019, sp. zn. 1 NZO 976/2019, nejprve shrnul ve zkratce dosavadní průběh řízení před soudy nižších stupňů, posléze uplatněné dovolací důvody a v jakých skutečnostech spatřuje obviněný jejich naplnění. V prvé řadě zdůrazňuje, že obviněný uplatňuje námitky shodné s námitkami, které zvolil v předchozích fázích řízení a s nimiž se soudy nižší instance již vypořádaly. Naprostou většinu námitek obviněného podle názoru státního zástupce pod žádný dovolací důvod podřadit nelze a zbylou shledává zjevně neopodstatněnou.
Ve vztahu k námitkám týkajících se právní kvalifikace trestného jednání obviněného uvádí, že míjí vytýkaný dovolací důvod, když dovolací argumentace je založena na zpochybnění rozsahu provedeného dokazování a předložení vlastního hodnocení důkazní situace. Státní zástupce připomíná, že jednání obviněného se dostalo pouze do fáze pokusu zásluhou aktivní obrany poškozené a svědkům, kteří se nacházeli na místě činu, takže obviněný nestačil zrealizovat zamýšlený zájem živený diagnostikovanou poruchou sexuální preference a požitým alkoholem. Podle názoru státního zástupce soud prvního stupně v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. provedl dokazování v rozsahu nezbytném pro náležité objasnění věci a všechny důkazy řádně, tedy nejen izolovaně, hodnotil ve vzájemných souvislostech, přičemž své úvahy a zjištěné závěry také srozumitelně rozvedl. Soud druhého stupně se s těmito závěry ztotožnil.
S ohledem na námitku trestní minulosti a modu operandi státní zástupce konstatuje, že nešlo o jediné důkazy, o něž by soud opíral vinu obviněného. Soudy nižší instance obhajobu obviněného podrobily volnému hodnocení důkazů a dospěly k přesvědčivému závěru, že je účelovou a nepravdivou. Vysvětlení obviněného ohledně motivu trestné činnosti je jistým způsobem pochopitelné, neboť obviněný znal svou trestní historii i trestní sazbu. Zdůrazňuje, že obviněný si musel být vědom skutečnosti, že napadená osoba je žena, když tuto viděl nejprve v blízkosti autobusové zastávky a dále ji sledoval po komunikaci vybavené veřejným osvětlením asi 360 metrů a poté ji chytil za pas a ústa, povalil mimo vozovku a obkročmo na ni nasedl v oblasti pasu.
Státní zástupce dále poukazuje na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví sexuologie a konstatuje, že požitím alkoholu se u obviněného jako v předchozích případech aktivovala patologická sexuální agresivita se sadistickými rysy. Obviněný poté jako v předchozích věcech fyzicky napadl poškozenou s úmyslem vykonat na ní proti její vůli soulož. Ve vztahu k judikatuře, na kterou poukazuje obviněný, státní zástupce uvádí, že se jedná o judikaturu nepřiléhavou a obviněný pomíjí odlišnosti skutkových zjištění v obou věcech. Pokud soudy nižších stupňů na základě provedených důkazů dospěly k závěru, že úmysl dovolatele směřoval k souloži, bylo zcela namístě kvalifikovat skutek právě tak, jak to učinil soud prvního stupně.
Podle státního zástupce rozhodnutí soudů nižších stupňů netrpí ani vadou opomenutých důkazů, které by mohly odůvodňovat zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění. Zdůrazňuje, že obviněný sice navrhl provedení dalších důkazů, ovšem tento návrh nezůstal opomenut a soudy se jimi řádně zabývaly. Uvádí, že obviněný sice požadoval provedení nového znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, ovšem soudy zdůvodnily jeho neprovedení, když navíc není zřejmé, z čeho obviněný čerpá přesvědčení, že existují pochybnosti o správnosti závěrů znaleckého posudku zpracovaného erudovanou znalkyní. Žádné takové pochybnosti totiž v průběhu dokazování zjištěny nebyly a další dokazování státní zástupce považuje za nadbytečné.
K argumentaci týkající se uložené zabezpečovací detence uvádí, že zmíněná námitka je nekonkrétní, nicméně lze z ní podle něho vyčíst přinejmenším to, že toto ochranné opatření považuje obviněný za nepřiměřené. Zdůrazňuje, že zvolená výhrada je podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř., nikoliv podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ovšem v každém případě považuje takovou námitku za neopodstatněnou. Následně rozebírá zákonné podmínky uložení zabezpečovací detence jako krajního řešení, když jiná opatření nepřicházejí v úvahu a ochranu společnosti nelze zajistit jinými prostředky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 7 Tdo 213/2011, důvodová zpráva k zákonu č. 129/2008 Sb., o výkonu zabezpečovací detence a o změně některých souvisejících zákonů). Státní zástupce současně odkazuje na sexuální poruchu obviněného a vliv alkoholu na vyprovokování jeho sexuálně agresivního jednání, což bylo obviněnému velmi dobře známo. Zdůrazňuje, že se dovolatel dopustil vysoce společensky nebezpečného jednání, přičemž z jeho strany šlo o recidivní sexuálně patologické jednání spáchané nedlouho po ukončení ústavní ochranné léčby a v době, kdy byl hormonálně tlumen. V souladu se znaleckým posudkem se státní zástupce ztotožňuje s uložením zabezpečovací detence a splněním podmínek pro její uložení, když přes proběhlou ústavní a ambulantní léčbu již zdravotnictví vyčerpalo všechny možnosti, jak u obviněného snížit riziko parafilního, sexuálně deviantního jednání a další ochranné léčení by postrádalo jakýkoli smysl.
V závěru vyjádření státní zástupce navrhl dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Současně uvedl, že souhlasí, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasí podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání. Stejný návrh učinil u veřejného zasedání.
Obviněný využil možnosti repliky k podanému vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, když uvedl, že státní zástupce opomněl, že uplatnil námitku extrémního rozporu, když tuto odůvodnil a jako takovou ji lze podřadit pod zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru orgány činné v trestním řízení přistupovaly k jeho osobě předpojatě, o čemž svědčí změna právní kvalifikace jeho jednání poté, co vyšla najevo jeho osoba jako osoba pachatele, aniž by došlo ke změně skutkových zjištění, přičemž zdůrazňuje, že k této jeho námitce se státní zástupce nijak nevyjádřil. Dále opětovně poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2726/14, když stejně tak za nepřiléhavou považuje argumentaci stran rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 172/2014. Podle jeho názoru nebyly provedeny přímé důkazy o jeho subjektivní stránce ve vztahu k trestnému činu, pro který byl odsouzen.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněné dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř . je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obviněný uplatnil tento dovolací důvod v druhé variantě spočívající v tom, že byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek, ačkoliv v předchozím řízení byly dány dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace je možno konstatovat, že obviněný uplatnil námitky částečně právně relevantním způsobem, přestože část zvolené dovolací argumentace má procesní charakter. Za právně relevantním způsobem uplatněnou argumentaci lze považovat námitku stran právní kvalifikace jeho jednání jako zvlášť závažného zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, když tuto námitku formuloval na podkladě tvrzení o existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem. Současně však obviněný brojí proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů, které na základě provedeného dokazování dospěly k závěru, že obviněný přepadl poškozenou a násilím se ji pokusil donutit k pohlavnímu styku, když podle jeho názoru jeho jednání nemělo žádnou souvislost s tím, že poškozená byla žena a nebylo nijak sexuálně motivované. Takto formulované dovolací námitky týkající se hodnocení důkazů nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu, neboť ve své podstatě směřují do skutkových zjištění soudů nižších stupňů.
Ve vztahu k námitkám, které se týkají hodnocení důkazů, a tudíž nejsou podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., považuje přesto Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit určité skutečnosti. Ohledně námitky obviněného vztahující se k vlivu alkoholu na jeho jednání je třeba zdůraznit, že samotný obviněný nerozporuje, že byl pod vlivem alkoholu, což je v souladu s ostatními provedenými důkazy. Pokud obviněný namítá jistou rozporuplnost v přístupu soudů, které na jedné straně uvádí, že byl podnapilý a na druhé straně tuto skutečnost neberou v úvahu při hodnocení rozporů v jeho výpovědi, tak se jedná o námitku do způsobu hodnocení důkazů. Zde je třeba uvést, že pokud se týká rozporů ve výpovědi obviněného z pohledu posouzení věrohodnosti jeho obhajoby, tak soudy jeho obhajobě neuvěřily z toho důvodu, že tyto mají za vyvrácenou jinými provedenými důkazy (zejména výpověďmi svědků). Stejně závěry lze vztáhnout k námitce obviněného, že nevěděl, že napadl osobu ženského pohlaví. V tomto směru lze pro stručnost odkázat na úvahy soudů nižších stupňů, se kterými se Nejvyšší soud zcela ztotožnil a pro stručnost na ně odkazuje (viz str. 11-13, bod 18. rozsudku soudu prvního stupně). Rovněž další námitka obviněného, že chtěl své jednání ukončit, když si uvědomil podstatu svého jednání, o čemž má podle jeho názoru svědčit skutečnost, že při útěku z místa činu svědkům řekl, aby „jí pomohli“, směřuje toliko do způsobu hodnocení provedených důkazů soudy nižších stupňů. Ze strany obviněného se jedná v podstatě o předestírání vlastní verze události, pro něho příznivější, která je v rozporu s výpověďmi poškozené a dalších svědků, ze kterých je zřejmé, že obviněný z místa činu utekl z toho důvodu, že poškozená se aktivně bránila a že se na místě objevili další svědci, kteří slyšeli volání poškozené o pomoc a šli jí na pomoc. Skutečnost, že obviněný svědkům řekl, aby šli poškozené pomoci, toliko svědčí o tom, že se záměrně snažil od sebe odlákat pozornost, když si uvědomil, že svědci slyšeli křičet poškozenou o pomoc a chtěli jí pomoci.
Obviněný dále namítá porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny, když podle jeho názoru se soudy nevypořádaly s jeho důkazním návrhem na vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví sexuologie. Byť se obviněný výslovně nedovolává existence tzv. opomenutých důkazů, je zřejmé, že fakticky tuto námitku uplatňuje. V dané souvislosti je třeba podotknout, že pokud by se soudy v odůvodnění svých rozhodnutí, nevypořádaly s navrženými důkazy, jejich proklamovaný význam má podpořit obhajovací verzi, znamenalo by to zasažení do základního práva obviněného garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny (viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, nález Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09) a taková námitka by naplňovala dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ve vztahu k opomenutí provedení důkazu navrhovaného obviněným v průběhu řízení před soudem prvního stupně Nejvyšší soud považuje za vhodné předestřít zároveň některá obecná východiska. K otázce tzv. opomenutých důkazů se opakovaně vyslovil Ústavní soud (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 904/14, nález sp. zn. IV. ÚS 251/04 a další): „[Zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal]“. Z dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu ohledně nevyhovění důkaznímu návrhu plyne, že neakceptování důkazního návrhu obviněného ze strany obecného soudu lze založit co do věcného obsahu odůvodnění toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (nálezy sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03).
Za opomenuté důkazy se v rozhodnutích Ústavního a Nejvyššího soudu považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009 a další). Z judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu zároveň ovšem vyplývá, že se však nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1352/2014). Jinak řečeno, o případ tzv. opomenutých důkazů se nejedná tehdy, když se soudy zabývaly důkazním návrhem, přičemž rozhodly tak, že další dokazování v tomto směru nebudou provádět, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a navrhovaný důkaz by neměl na posouzení skutkového stavu žádný vliv (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1347/2013).
Ve vztahu k neprovedení důkazu znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví sexuologie se sluší poznamenat, že již v rámci přípravného řízení byl takový znalecký posudek vypracován, když znalkyně MUDr. P. Sejbalová byla k jeho závěrům podrobně vyslechnuta v rámci řízení před soudem prvního stupně, takže obhajobě bylo umožněno klást znalkyni dotazy. Ze strany obviněného se tedy fakticky jednalo o požadavek na vypracování revizního znaleckého posudku. Z pohledu tohoto požadavku je vhodné předestřít, že tento návrh na doplnění dokazování soud prvního stupně u hlavního líčení konaného dne 12. 4. 2019 zamítl z důvodu nadbytečnosti, neboť neshledal důvodu k revizi znaleckého posudku z oboru psychologie, psychiatrie a sexuologie vypracovaného MUDr. Petrou Sejbalovou, který neobsahuje žádné vady a navrhovaný důkaz by vedl pouze k průtahům v trestním řízení (viz zvukový záznam). Soud druhého stupně pak na požadavek obviněného ohledně doplnění dokazování o vypracování revizního znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví sexuologie výslovně reagoval, když doplnění dokazování v naznačeném směru považoval za nadbytečné (viz str. 4-5, body 6. – 7. usnesení soudu druhého stupně). Z uvedeného je tedy nepochybné, že soudy nižších stupňů se zabývaly předmětným návrhem na doplnění dokazování, přičemž neprovedení tohoto požadovaného důkazu řádně odůvodnily. Za takové situace se nemůže jednat o tzv. opomenutý důkaz ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu.
Zde je nezbytné zdůraznit, že dokazování nemůže být procesem bezbřehým, v němž by bylo nutné provést všechny navrhované důkazy, které mají s projednávanou věcí jakoukoli souvislost, meze dokazování jsou zákonem nastaveny v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. tak, že orgány činné v trestním řízení, tedy i soud, mají povinnost zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nebytný pro jejich rozhodování, o což se v tomto případě jedná. Předmětné povinnosti soudy nižších stupňů dostály.
Ve vztahu k námitce tzv. extrémního nesouladu je za nutné uvést, že vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, který opakovaně uvedl, že s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09), může existence extrémního rozporu naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1482/2014, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2017, sp. zn. 11 Tdo 151/2017). Současně je ale třeba zdůraznit, že nestačí pouhé tvrzení této skutečnosti, existence extrémního rozporu musí být prokázána. Platí, že extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Extrémní rozpor může z pohledu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu vyvolat i případné procesní pochybení za předpokladu, že by bylo takového rázu, že by mělo za následek nepoužitelnost určitého důkazu, který by byl pro formulování skutkového stavu podstatný a proto by takové procesní pochybení mohlo zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). Nejvyšší soud zároveň považuje za vhodné v dané souvislosti zároveň ovšem konstatovat, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani v §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009). Zároveň platí, že existenci extrémního rozporu nelze dovozovat jen z toho, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené v obžalobě. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014).
Obviněný fakticky spatřuje existenci extrémního rozporu v tom, že soudy nižších stupňů podle jeho názoru formulovaly skutkový stav na základě jeho předchozích pravomocných odsouzení, když jen s ohledem na toto předchozího odsouzení dospěly k závěru, že chtěl poškozenou donutit k pohlavnímu styku, konkrétně souloží (bod 18. rozsudku soudu prvního stupně, bod 16. usnesení soudu druhého stupně), čímž mělo dojít k porušení jeho práv garantovaných Listinou a rovněž ze skutečnosti, že soudy nižší instance nezohlednily změny v jeho životě ve vztahu k požitému alkoholu.
Při posuzování důvodnosti uplatněné argumentace je nezbytné vycházet z dikce ustanovení §185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Přečinu znásilnění podle §185 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného násilím nebo pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu styku, nebo kdo k takovému činu zneužije jeho bezbrannosti. Pohlavním stykem se rozumí jakýkoli způsob ukájení pohlavního pudu na těle jiné osoby, ať stejného či odlišného pohlaví. Jde o široký pojem, který zahrnuje jednání vyvolaná pohlavním pudem, jejichž podstatou je fyzický kontakt s druhou osobou, tj. dotyk, který směřuje k ukojení sexuálního nutkání. Pohlavní styk při tomto základním vymezení zahrnuje širokou škálu činností jako např. soulož (coitus) a jiné pohlavní styky provedené způsobem srovnatelným se souloží, tj. zejména orální pohlavní styk (felaci či cunilinctus), anální pohlavní styk (coitus analys), zasouvání prstů nebo jiných předmětů do ženského pohlavního ústrojí, zejména pokud napodobují pohyby pohlavního údu ve vagíně ženy, event. jiné způsoby srovnatelného použití předmětů sloužících jako náhražky mužských či ženských pohlavních orgánů, ale obecně do pohlavního styku patří i vsunování pohlavního údu muže mezi prsa ženy (coitus inter femora), osahávání genitálií ženy nebo muže, prsou ženy, sání prsních bradavek (sactustupratio), tzv. erotické masáže, které pachatel provádí druhé osobě nebo ona jemu apod. Takto vymezené jednání směřuje k pohlavnímu uspokojení pachatele, ale nezáleží na tom, zda k němu v konkrétním případě skutečně dojde. Při pohlavním styku je pachatel sám v osobním kontaktu s obětí a koná na jejím těle uvedené sexuální praktiky, anebo jde o vzájemné pachatelem vynucené jednání s poškozeným v sexuální sféře. Objektem trestného činu znásilnění podle §185 je právo člověka na svobodné rozhodování o svém pohlavním životě. Čin je dokonán tím, že pachatel násilným jednáním jiného donutil k pohlavnímu styku. Pro naplnění této skutkové podstaty není pak rozhodné, zda dojde k vykonání soulože, protože postačí jakékoli jednání považované za pohlavní styk. Pokud však došlo k pohlavnímu styku ve formě soulože nebo jiného pohlavního styku provedenému srovnatelným způsobem se souloží, je třeba takové jednání pachatele posoudit podle §185 odst. 1, ale i odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, neboť v případě soulože nebo jiného pohlavního styku provedeného způsobem srovnatelným se souloží jde o zvlášť přitěžující okolnost podle §185 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, která je naplněna, pokud byl čin spáchán činem uvedeným v odstavci 1 téhož ustanovení (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, s. 1834-1848)
Jak již bylo naznačeno, zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného násilím nebo pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu styku, nebo kdo k takovému činu zneužije jeho bezbrannosti a spáchá-li takový čin souloží nebo jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží. Kvalifikovanou skutkovou podstatou podle §185 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku – tedy spáchání pohlavního styku souloží, je vyjádřena přísněji trestná nebezpečnější forma pohlavního styku. Proto v případě pohlavního styku uskutečněného formou soulože jde vždy o naplnění skutkové podstaty trestného činu znásilnění v rámci zvlášť přitěžující okolnosti (srov. např. TR NS 68/2010-T 1312.). Za soulož se považuje spojení pohlavních orgánů muže a ženy. Za pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží se považuje takový styk, při jehož realizaci dochází k situaci srovnatelné s tou, jaká nastává u soulože. Rozhodná je tedy srovnatelnost provedení, a proto musí být jiný pohlavní styk srovnatelný se situací, při níž dochází ke spojení pohlavních orgánů muže a ženy. Srovnatelný způsob se souloží zde spočívá v tom, že se simulovaným mechanismem navozuje situace stejná, jako když do vaginy ženy vnikne mužský pohlavní úd. Spadají sem případy, když pohlavní orgán muže místo spojení s pohlavním orgánem ženy je zasouván do jiných částí těla ženy, např. do úst, konečníku či podpaží, vkládán ženě do ruky za účelem tření apod., na druhé straně případy, kdy s pohlavním orgánem ženy jsou místo pohlavního orgánu muže spojovány jiné části těla, např. ústa, jazyk či zasouvané prsty, nebo kdy pachatel do pohlavního orgánu ženy zasouvá nějaký předmět. Jestliže jde o pohlavní styk, při němž je „ve hře“ pohlavní orgán jedné strany, je namístě závěr, že takový styk je obdobou soulože (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 4 Tdo 1311/2017). Lze tedy uzavřít, že v případě jiného obdobného pohlavního styku sice nedochází ke spojení pohlavních orgánů muže a ženy, když ovšem pro tyto případy je charakteristické to, že pohlavní orgán jedné strany uvedeného spojení je nahrazen jinou částí těla (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. 7 Tdo 841/2010, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 3 Tdo 182/2012).
Jak již bylo uvedeno, obviněný dovozuje existenci extrémního rozporu z toho, že soudy dospěly k závěru, že jeho jednání směřovalo k realizaci pohlavního styku s poškozenou k souloži, když jeho jednání kvalifikovaly jako pokus zvlášť závažného zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší soud shledal, že předmětná argumentace byla částečně uplatněna právně relevantním způsobem, podřaditelným pod zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zde je vhodné zdůraznit, že obviněný sám vypověděl, že poškozenou pronásledoval, následně ji doběhl, chytl ji okolo pasu a druhou rukou jí zakryl ústa, povalil ji za silnicí na trávu, sedl si na ni a stále ji držel ruku na ústech. Jinak vyjádřeno, obviněný nepopírá napadení poškozené, toliko nesouhlasí se závěry orgánů činných v trestním řízení, že chtěl poškozenou znásilnit, resp. znásilnit souloží. V tomto směru je třeba uvést, že z provedených důkazů je nepochybné, že obviněný si poškozené všiml již na autobusové zastávce, kde stála se svědkyní B. B., poškozenou posléze pronásledoval, šel za ní delší dobu po osvětlené komunikaci a jak sám uvádí, obejmul ji kolem pasu a zakryl jí dlaní ústa, přičemž ji následně odtáhl mimo cestu, zde ji povalil na trávník a obkročmo si na ni sedl, ačkoliv se poškozená aktivně bránila a křičela o pomoc, když poškozené se podařilo následně přivolat náhodné svědky, takže obviněný z místa činu utekl. Z provedené dokazování je ovšem nepochybné, že během útoku na poškozenou obviněný tuto neosahával, nepokoušel se ji svléct, ani slovně nedal konkrétně najevo, že by chtěl s poškozenou vykonat soulož či jiný pohlavní styk srovnatelný se souloží. Obviněný rovněž sám nečinil žádné kroky, ze kterých by bylo možno dovodit, že jeho úmysl směřuje k tomu, aby vykonal s poškozenou soulož, ale ani o jiný pohlavní styk srovnatelný se souloží (např. že by se pokoušel o vložení svého pohlavního údu do jiných částí těla poškozené apod.). V tomto směru je třeba odkázat především na výpověď samotné poškozené, která popřela jakékoliv aktivity obviněného v tomto směru. Jak je patrno z odůvodnění obou rozhodnutí soudů nižších stupňů, tyto svůj závěr o vině obviněného v tom směru, že chtěl za použití násilí donutit poškozenou k souloži, založily v podstatě na závěrech znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví sexuologie, vypracovaného MUDr. P. Sejbalovou a PhDr. M. Langovou-Šindelářovou (č. l. 136-156), ze kterého vyplývá, že obviněný trpí poruchou sexuální preference typu patologická sexuální agresivita se sadistickými rysy, když podle znalkyně „ Ze sexuologického hlediska je chování, které je nyní kladeno za vinu posuzovaného, chováním analogickým s předchozím jednáním, kdy obviněný agresivně atakoval jemu zcela neznámé ženy, a to většinou pod vlivem alkoholu, přičemž motivace jeho jednání vyplývala z jeho patologicky strukturované sexuality“ a odkazem na stejný modus operandi obviněného ve vztahu k jeho předchozí trestné činnosti (viz odkaz na rejstřík trestu, ale zejména obsah odsouzení ve věci vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 3 T 252/2004). Lze tedy uzavřít, že soudy nižších stupňů skutkový závěr, že obviněný chtěl poškozenou donutit násilím k souloži, založily jen na skutečnosti, že obviněný prokazatelně trpí patologickou sexuální agresivitou se sadistickými rysy a že v případě nyní projednávaného jednání se jedná o stejný modus operandi jako v případě předchozí trestné činnosti, pro kterou byl již pravomocně odsouzen.
Nejvyšší soud má za to, že tento závěr je v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Byť lze připustit, že se skutečně nabízí, že úmysl obviněného směřoval k tomu, aby poškozenou násilím donutil k souloži, tak je třeba uvést, že tento závěr nelze z provedených důkazů bez jakýchkoliv pochybností dovodit. Přestože je nepochybné, že jednání obviněného mělo sexuální podtext, neboť skutečně nelze pominout, že obviněný si záměrně vybral jako objekt svého útoku osobu ženského pohlaví, navíc nelze přehlédnout ani samotnou výpověď obviněného, který byť tvrdí, že jeho jednání bylo vyvoláno agresí, sám výslovně uvedl, že po spatření osoby jdoucí před ním (poškozené) to s ním lomcovalo, třepotaly se mu ruce a chtěl pronásledované osobě ublížit (č. l. 204), přičemž z výpovědi obviněného dále vyplývá, že přestože až následně podle vlastního tvrzení teprve po chycení poškozené zezadu a přitisknutí své dlaně na její ústa zjistil, že se jedná o ženu, což ovšem Nejvyšší soud jako soudy nižších stupňů považuje za vyvráceno provedenými důkazy, svého jednání nezanechal, naopak poškozenou odtáhl mimo cestu a zde ji povalil na záda, sedl si na ni a snažil se ji znehybnit a zabránit jí v tom, aby křičela. Z uvedeného je tedy nepochybné, že poškozený záměrně útok vedl na osobu ženského pohlaví a chtěl tak učinit, když v tomto směru nelze pominout závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví sexuologie a vyjádření znalkyně u hlavního líčení ohledně motivu jeho jednání, které bylo podle znalkyně sexuálně motivováno. Zároveň také nelze přehlédnout, že jak vyplývá ze znaleckého posudku, alkohol u obviněného funguje jako spouštěč patologické symptomatologie k trestné činnosti. Zde je třeba zdůraznit, že obviněný byl v inkriminovanou dobu pod vlivem alkoholu, přestože si byl vědom skutečnosti, že konzumace alkoholu může patologické rysy jeho osobnosti provokovat či potencovat, byl v tomto směru i náležitě poučen a přesto v inkriminovaný večer alkohol požil a šel na akci, kde se vyskytoval větší počet žen. Lze tedy uzavřít, že jednání obviněného bylo nepochybně sexuálně motivované a že obviněný chtěl poškozenou násilím donutit k pohlavnímu styku. Přes tento naznačený závěr ovšem z provedeného dokazování nelze bez jakýchkoliv důvodných pochybností dovodit, že se mělo jednat o pohlavní styk formou soulože, tedy že by úmysl obviněného směřoval k naplnění odstavce 2 písm. a) §185 tr. zákoníku. Pokud soudy nižších stupňů odkazují na předchozí odsouzení obviněného a stejný způsob modus operandi tak lze odkázat nález Ústavního soudu ze dne ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, podle kterého „ obecné soudy hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§2 odst. 6 trestního řádu). Jsou povinny postupovat vůči obviněnému nestranně, tedy nic v jejich postupu nesmí naznačovat, že předjímají výsledek řízení na základě negativního hodnocení osoby obviněného. Mezi takové případy patří to, když obecný soud vyvozuje skutkové závěry taktéž ze skutečností souvisejících s povahovými rysy obviněného, které pro posouzení určité skutkové otázky nemají žádný význam. Tak okruh důkazů, jejichž prostřednictvím soud dokazuje konkrétní skutek spáchaný v daném čase a na daném místě, nemůže uzavírat poukaz na předchozí trestnou činnost obviněného. Takový postup představuje zaujatost vůči osobě obviněného a porušuje tím jeho právo na nestranný soud.“ Jak již bylo naznačeno, z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je patrné, že závěr o tom, že obviněný se pokusil o zvlášť závažný zločin znásilnění v kvalifikované skutkové podstatě, soud založil na pouhých presumpcích s odkazem na trestní minulost obviněného a skutečnost, že tento prokazatelně trpí patologickou sexuální agresivitou, aniž by sám soud tvrdil, že by obviněný dal v průběhu skutku nějak fakticky najevo, že cílem jeho jednání je dosáhnout soulože s poškozenou. Takový závěr soudů vzhledem k důkazní situaci nemůže obstát a zakládá existenci extrémního rozporu mezi zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy vzhledem k absenci příslušných důkazů, jež by prokazovaly, že obviněný chtěl naplnit odstavec 2 písm. a) §185 tr. zákoníku. Jinak vyjádřeno, v projednávaném případě neexistuje takový souhrn důkazů, ze kterých by bylo možno bez jakýchkoliv rozumných pochybností dovodit, že obviněný chtěl poškozenou násilím donutit k souloži. Je možno uzavřít, že provedené důkazy umožňují učinit závěr pouze o spáchání základní skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle §185 odst. 1 tr. zákoníku ve formě pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že modus operandi předchozí trestné činnosti a nyní projednávané trestné činnosti z hlediska zahájení útoku na poškozenou má povahu pouze podpůrného důkazu, nelze ovšem z něho vyvozovat závěry o naplnění kvalifikované skutkové podstaty a nelze z něho presumovat, že takovým způsobem, jak jednal v případě své předchozí trestné činnosti, by nepochybně jednal obviněný v projednávaném případě. V tomto směru také nelze pominout ani skutečnost, že z vyjádření znalkyně MUDr. P. Sejbalové nevyplývá, že by obviněný nedodržoval hormonální léčbu, kterou měl naordinovanou v rámci ochranného léčení sexuologického, což prokazatelně vedlo ke snížení sexuální aktivity obviněného. Navíc z vyjádření znalkyně je zřejmé, že v případě sadismu je pro pachatele nejvzrušivější moc nad obětí a její psychické utrpení nikoliv samotné znásilnění, takže nemusí dojít k souloži.
Lze tedy uzavřít, že na základě dokazování provedeného před soudem prvního stupně Nejvyšší soud nemá pochyb o skutečnosti, že obviněný se pokusil o přečin znásilnění podle §185 odst. 1 tr. zákoníku, když ovšem závěry soudů nižší instance ohledně naplnění kvalifikované podstaty trestného činu znásilnění podle §185 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku považuje Nejvyšší soud za vadné a nepodložené provedeným dokazováním. Na základě provedeného dokazování lze toliko dovodit, že motivem jednání obviněného bylo napadení poškozené vedené snahou o jeho sexuální upokojení, jenž ovšem nebylo prokazatelně motivováno snahou dosáhnout soulože s poškozenou, když v tomto směru žádný z provedených důkazů tomuto závěru bez jakýchkoliv důvodných pochybností nenasvědčuje, přičemž v úvahu nepřichází provedení dalších důkazů, které by tento závěr mohly objasnit, a za takové situace bylo na místě respektovat zásadu in dubio pro reo a kvalifikovat jednání obviněného pouze jako pokus přečinu znásilnění podle §185 odst. 1 tr. zákoníku k §21 odst. 1 tr. zákoníku.
Jak již bylo naznačeno, s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor v projednávaném případě byl dán ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě trestného činu znásilnění souloží podle §185 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
Ve vztahu k námitce obviněného, že mu byla uložena zabezpečovací detence mimo zákonný rámec, je nutné zdůraznit, že uložení ochranného opatření, aniž by byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení, lze namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. (obviněný neuplatnil). Bez ohledu na tento závěr lze konstatovat, že soudy nižších stupňů své úvahy ohledně uložení zabezpečovací detence řádně odůvodnily. V dané souvislosti ovšem považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že argumentace obviněného je jednak v podstatě velmi kusá, navíc tato námitka je bezpředmětná vzhledem ke shora naznačeným závěrům týkajícím se právní kvalifikace skutku, když jedním ze základních předpokladů pro uložení zabezpečovací detence je skutečnost, že pachatel se dopustil zločinu (§100 odst. 2 tr. zákoníku), což v dané věci nebylo naplněno.
Vzhledem ke shora uvedeným závěrům Nejvyšší soud ve veřejném zasedání podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 6. 2019, sp. zn. 8 To 178/2019, v celém rozsahu, jakož i rozsudek Okresního soudu v Blansku ze dne 12. 4. 2019, sp. zn. 1 T 8/2019, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265m odst. 1 tr. ř. ve věci rozhodl sám, když tak bylo možno učinit na podkladě dokazování provedeného před soudy nižších stupňů. Obviněný byl uznán vinným přečinem znásilnění podle §185 odst. 1 tr. zákoníku ve formě pokusu podle §185 odst. 1 tr. zákoníku s tím, že skutek byl upraven tak, že obviněný chtěl donutit za použití násilí poškozenou k pohlavnímu styku.
Při stanovení druhu a výše trestu bylo přihlédnuto ke kritériím uvedeným v §39 odst. 1 tr. zákoníku. Na jedné straně bylo vzato v úvahu, že jednání obviněného skončilo ve stadiu pokusu, ovšem v důsledku velmi aktivní obrany poškozené. Bylo také přihlédnuto k tomu, že obviněný jednal ve stavu snížené příčetnosti, neboť jeho ovládací schopnosti byly podstatně sníženy v důsledku sexuální deviace, když ovšem zároveň bylo přihlédnuto k tomu, že obviněný si byl vědom, že nesmí požívat alkoholické nápoje, když jejich požití snižuje účinnost vykonávaného ochranného léčení. Bylo to právě svobodné rozhodnutí obviněného, které vedlo k tomu, že požil uvedeného večera alkoholické nápoje, ačkoliv si byl vědom skutečnosti, jaký vliv má alkohol na jeho sexuální deviaci. Tato skutečnost svědčí o lehkovážném přístupu obviněného ke svému chování. Současně bylo vzato v úvahu, že v případě obviněného se jedná o speciálního recidivistu, který byl v minulosti opakovaně soudně trestán pro závažné trestné činy, kterých se dopouštěl vůči ženám a které byly násilného a sexuálního charakteru. Současně bylo přihlédnuto k tomu, že u obviněného jsou splněny podmínky pro uložení ochranného léčení sexuologického v ústavní formě, které sice představuje ochranné opatření, tedy nejedná se o trest, ovšem toto nepochybně přispěje k ochraně společnosti a zvýší možnost nápravy obviněného. Po zvážení všech těchto okolností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že přiměřeným trestem odpovídajícím všem okolnostem případu a osobě obviněného bude trest odnětí svobody v trvání 4 let. Pro výkon trestu obviněného zařadil podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou.
Současně bylo obviněnému uloženo ochranné léčení podle §99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku. Nejvyšší soud si je vědom skutečnosti, že znalkyně MUDr. P. Sejbalová doporučila uložit zabezpečovací detenci, když podle jejího vyjádření ochranné léčení vyčerpalo své možnosti. V tomto směru je ovšem třeba zdůraznit, že v dané věci není možno uložit zabezpečovací detenci ze zákonných důvodů, když obviněný není odsuzován za zločin (§100 odst. 2 tr. zákoníku), nýbrž za přečin. Za takové situace nelze obviněnému zabezpečovací detenci uložit z důvodu nesplnění jedné ze zákonných podmínek. Nejvyšší soud má ovšem za to, že ve věci jsou splněny podmínky pro uložení ochranného léčení sexuologického v ústavní formě podle §99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, když obviněný spáchal předmětný skutek ve stavu vyvolaném duševní poruchou a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný pro vysoké riziko opakování sexuálně patologického jednání. Z postoje obviněného je také zřejmé, že není schopen dodržovat podmínky ochranného léčení sexuologického v ambulantní formě, zejména z pohledu požadavku na alkoholovou abstinenci. Na obviněného proto nelze v souvislosti s jeho sexuální poruchou působit jinak než uložením ochranného léčení sexuologického v ústavní formě. K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud přes závěr znalkyně, že ochranné léčení sexuologické vyčerpalo své možnosti, když uložení tohoto ochranného léčení vyžaduje ochrana společnosti a jeho výkonem je možno snížit riziko recidivy deviantního jednání obviněného v budoucnu. V souvislosti se závěry znalkyně o nutnosti uložení zabezpečovací detence považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit, že zabezpečovací detenci sice nelze uložit z důvodu nesplnění zákonných podmínek, přičemž zároveň nelze do budoucna vyloučit změnu chování obviněného z pohledu jeho přístupu k dodržování ochranného léčení, a to i s přihlédnutím ke skutečnosti, že obviněnému je zároveň ukládán nepodmíněný trest, takže si je vědom, jaké důsledky pro něho má nedodržování podmínek ochranného léčení z hlediska nutnosti abstinence, když porušení podmínek léčby medikamenty nebylo shledáno. Navíc je třeba zdůraznit, že pokud by skutečně uložené ochranné léčení sexuologické v ústavní formě neplnilo svůj účel, tak není vyloučena jeho přeměna na zabezpečovací detenci podle §99 odst. 5, věta třetí, tr. zákoníku.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 10. 2019
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu
Zpracovala:
JUDr. Marta Ondrušová