ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.1187.2019.1
sp. zn. 4 Tdo 1187/2019- 3270
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 10. 2019 o dovolání obviněného L. F. , nar. XY v obci XY, XY, státního příslušníka Ukrajiny a Maďarska, t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 2. 2019 č. j. 7 To 93/2018-3147 v trestní věci vedené Okresním soudem Plzeň-město pod sp. zn. 33 T 62/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného L. F. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 20. 11. 2017 č. j. 33 T 62/2016-2870 v trestní věci obviněných P. D., T. K., V. T., J. Š. a L. F. byl obviněný L. F. uznán vinným pomocí k zločinu vydírání podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §175 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, jako spolupachatel podle §23 tr. zákoníku, a to za jednání popsané v bodě 2) skutkové věty výroku rozsudku, spočívající v tom, že společně s obviněnými P. D., T. K., V. T. a J. Š.
„za situace, kdy poškozený C. S., nar. XY, opakovaně telefonicky v přesně nezjištěné době od 10. 8. 2015 do 20. 8. 2015, a to jednak osobně, jednak prostřednictvím své přítelkyně M. P., nar. XY, směrem k osobě obžalovaného P. D. jakožto jediného jednatele a společníka společnosti D. s. a taktéž směrem k obžalovanému T. K. jakožto stavbyvedoucímu uvedené společnosti žádal o vyplacení dlužné části mezd za vykonanou práci pro společnost D. s. a rovněž kontaktoval pracovníky Diakonie Českobratrské církve evangelické v Praze, požádal je o pomoc při řešení problému ohledně dosud nevyplacené části mezd a s nimi společně dne 20. 8. 2015 na ubytovně v XY rozdali zde ubytovaným osobám převážně rumunského původu, zaměstnaným u společnosti D. s. písemné letáky o možnosti pomoci při nevyplácení mezd a zadržování dokladů ze strany zaměstnavatele, obžalovaný P. D. nejprve dne 19. 8. 2015 požádal obžalovaného J. Š., aby navštívil osoby rumunského původu, které pracovaly u obžalovaného P. D. na stavbě, kdy zde zmiňoval jméno C. S., a s nimiž měl obžalovaný P. D. problémy, a rázným způsobem tak, aby si to pamatovaly a dostaly co proto, tj. v tom smyslu, aby je zmlátil, jim vysvětlil, aby přestaly s jejich činností, a následně pověřil ohledně této záležitosti obžalovaného T. K., který se dle instrukcí obžalovaného P. D. na základě toho dne 20. 8. 2015 nejprve osobně setkal v Plzni, na XY, nejméně s obžalovaným J. Š. a V. T., kde jim mj. upřesnil, kdy a kde mají předmětnou skupinu osob rumunského původu vyhledat, a který v telefonickém hovoru s přítelkyní poškozeného C. S. poškozenou M. P., nar. XY, vylákal poškozeného C. S. a poškozenou M. P. v určenou dobu před dům č. XY v Plzni, v XY ulici, v němž tehdy tito poškození bydleli, pod záminkou, že během ní bude poškozenému C. S. zbývající část mzdy doplacena, kdy následně, tedy dne 20. 8. 2015 kolem 21:00 hodin došlo k tomu, že obžalovaný P. D. na obžalovaným T. K. takto domluvenou schůzku vyslal nejméně za poškozenými C. S. a M. P. nejméně obžalovaného J. Š., který se po předchozí společné domluvě dostavil na místo schůzky společně s obžalovaným V. T. a obžalovaným L. F., který byl předtím ze strany obžalovaného J. Š. a V. T. obeznámen s tím, co bude předmětem tohoto setkání, a jehož úkolem bylo dle jejich předchozí společné domluvy tlumočit přítomným osobám do rumunského jazyka, a osobou dosud neustanoveného pachatele, zřejmě křestním jménem I. (dále jen „I.“), kdy v uvedené době obžalovaný V. T. poté, co nejdříve předstíral před přítomnými poškozenými jménem C. S., nar. XY, M. P., nar. XY, A.-M. B., nar. XY, S. I. M., nar. XY, A.-C. B., nar. XY, a M. V. M., nar. XY, opilost a snažil se s nimi navázat kontakt, poté, co tito vystoupili z vozidla, kterým na místo přijeli, k těmto poškozeným přistoupil se zvoláním ve smyslu: „Kriminální policie, běžte do vchodu a lehněte si na zem!“, a přitom na ně mířil zbraní svým vzhledem odpovídající krátké střelné automatické pistoli, kdy poté společně s obžalovanými J. Š. a I., který měl při sobě baseballovou pálku, takto za současného popostrkování rukama donutili všechny výše jmenované poškozené, aby vstoupili do vchodu domu č. XY v XY ulici v Plzni a lehli si zde nejprve na chodbě domu na zem, a následně přiměli poškozené, aby vyšli po schodech do druhého patra domu a tam na místě přítomní obžalovaní J. Š., V. T., L. F., dále výše zmiňovaný I. a všech šest výše zmiňovaných poškozených vstoupilo za výše popsaných okolností do bytu č. XY, který v té době užívali poškození M. P. a C. S., výše zmínění tři obžalovaní a I. přikázali poškozeným, aby vešli do ložnice uvedeného bytu a zde setrvali, během čehož I. v ruce držel baseballovou pálku a obžalovaný V. T. měl při sobě, a to nejméně na opasku u pasu při pravém boku, výše zmiňovanou zbraň vzhledem odpovídající pistoli, a když tak všichni poškození uposlechli, tak jim pak (způsobem, že vůči poškozeným mluvil zejména obžalovaný V. T. a kromě něj dále i J. Š., kdy přítomný L. F. překládal do rumunského jazyka) přinejmenším dotázali, zda ví, proč jsou tady, na což se jim ze strany poškozených dostalo kladné odpovědi, a sdělili jim věty v tom smyslu, aby zanechali svého počínání vůči společnosti D. s. s tím, že v případě, že tak neučiní, bude to pro ně mnohem horší, kdy během tohoto incidentu I. baseballovou pálkou udeřil poškozeného C. S. do levého kolene, následně když poškození na místě souhlasili s jejich požadavky, tak jim obžalovaní sdělili, že mohou vylézt z pokoje až po pěti minutách, přičemž pokoj a následně i byt poté obžalovaní V. T., L. F., J. Š. a rovněž I. opustili, kdy poškozený C. S. v důsledku napadení utrpěl zhmoždění hrudníku, zhmoždění levého kolene s palpační bolestivostí, kdy byl dne 21. 8. 2015 ošetřen ve Fakultní nemocnici Praha 5 – Motol na ortopedické klinice, ale podstatně omezen v obvyklém způsobu života nebyl,
a obžalovaný T. se tohoto jednání dopustil přesto, že byl pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 30. 4. 1997 sp. zn. 1 T 159/96 odsouzen mimo jiné pro spáchání trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání 2 měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu do 24. 5. 1998 a dále že byl pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 30. 11. 2006 sp. zn. 2 T 98/2004 odsouzen mimo jiné pro spáchání trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání 16 měsíců se zařazením do věznice s dozorem, který vykonal dne 12. 8. 2009“ .
Za to a za další sbíhající se trestnou činnost z rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 20. 10. 2015 č. j. 27 T 69/2015-87 byl obviněný L. F. podle §175 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře třiceti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen také trest propadnutí věci, a to v rozsudku specifikované koženkové černobílé tašky. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku soud současně ohledně obviněného zrušil výrok o trestu z výše citovaného rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 20. 10. 2015 č. j. 27 T 69/2015-87, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poškozený C. S. byl s uplatněným nárokem na náhradu škody podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Krajský soud v Plzni jako soud druhého stupně následně rozhodl ve věci rozsudkem ze dne 21. 2. 2019 č. j. 7 To 93/2018-3147 mimo jiné tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. k odvolání obviněného L. F. ohledně jeho osoby zrušil rozsudek okresního soudu ve výroku o trestu a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. obviněnému při nezměněném výroku o vině uložil podle §175 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Zároveň mu podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku znovu uložil i trest propadnutí věci, konkrétně koženkové černobílé tašky popsané ve výroku rozsudku. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 20. 10. 2015 č. j. 27 T 69/2015-87 ve výroku, jímž byl obviněnému uložen trest, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Předmětné rozhodnutí odvolacího soudu a v návaznosti na něm i rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný L. F. následně dovoláním , v němž uplatnil důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V jeho odůvodnění namítl, že svým jednáním nenaplnil zákonné znaky trestných činů, které jsou mu kladeny za vinu. Soudům vytkl extrémně vadné hodnocení důkazů, z nichž podle jeho poukazu zřetelně vyplynulo, že on sám se žádného násilného jednání vůči poškozeným nedopustil. Zároveň nebylo prokázáno, že by u některého ze spoluobviněných viděl zbraň, nebo přihlížel násilí, které spoluobvinění T., Š. či neztotožněná osoba jménem „I.“ měli páchat na poškozených. Pokud s nimi komunikoval, tak pouze „o věcných problémech“. Poškozených se přitom dotazoval, zda je vše v pořádku, na což se mu z jejich strany dostalo kladné odpovědi. Rozhodně k nim nepromlouval takovou formou, z níž by bylo možno dovodit, že cokoli věděl o záměrech spoluobviněných, a současně byl srozuměn s tím, že se účastní nějakého vyděračského zastrašování. Skutkové závěry soudů k jeho jednání byly podle názoru dovolatele do značné míry ovlivněny i nesprávnou až zaujatou interpretací části svědeckých výpovědí ze strany Mgr. Javorské, která do tlumočení promítala svou osobní antipatii vůči všem obviněným a jejich obhájcům. Přestože tuto skutečnost reklamoval již v průběhu hlavního líčení, předsedkyně senátu neučinila žádné opatření, jímž by kvalitu tlumočení verifikovala, a rovnou o jeho námitce rozhodla tak, že ji bez dalšího zamítla. Není přitom jasné, jak jako osoba neznalá rumunského jazyka poznala, že tlumočnice obsah výpovědí nezkresluje. Dovolatel je přesvědčen, že měl mít možnost proti tomuto rozhodnutí podat stížnost. Pokud se tak nestalo, byl závažným způsobem zkrácen ve svém právu na obhajobu. Z výše rekapitulovaných důvodů proto navrhl, aby Nejvyšší soud jeho dovolání vyhověl, podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 2. 2019 č. j. 7 To 93/2018-3147 i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu Plzeň-město, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se v rámci řízení podle §265h tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který podotkl, že obviněný v něm sice formálně namítl nesprávnost právního posouzení svého jednání jako jednání trestného, ovšem na podporu této námitky neuvedl žádnou konkrétní argumentaci, v jejímž rámci by konfrontoval soudy učiněná skutková zjištění se zákonnými znaky pomoci k zločinu vydírání podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §175 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku a přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným. Nevysvětlil ani, proč by na jeho trestní věc neměly doléhat právní závěry obsažené v rozhodnutích Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 3 Tdo 231/2012, popřípadě sp. zn. 8 Tdo 1015/2013. Státní zástupce tedy pouze v obecné rovině konstatoval, že osoba, která tlumočí za situace, kdy mezi pachateli trestného činu vydírání a poškozenými existuje jazyková bariéra, se nepochybně dopouští minimálně pomoci k trestnému činu vydírání, i když se sama násilí nedopouští a ani nepronáší výhrůžky nad rámec tlumočených výroků hlavních pachatelů. Účast takového tlumočníka má pro spáchání činu zásadní význam, protože bez jeho přispění by nebylo možno uvedený trestný čin spáchat. Poškození by totiž nemohli vnímat obsah pohrůžek a nemohlo by jim být sděleno ani to, co mají konat, opomenout nebo strpět.
Z hlediska dovolacího přezkumu nicméně pokládá státní zástupce za podstatné, že obviněný pouze prosazuje vlastní a zároveň absurdní verzi skutkového děje, podle které sice byl přítomen na místě činu, ale žádné násilné projevy ostatních spoluobviněných vůči poškozeným nevnímal. K okolnostem, za nichž vstoupil do cizího bytu, se pak nevyjadřuje vůbec. Pokud brojí proti výkonu tlumočnice Mgr. Javorské a proti rozhodnutí soudu o jeho námitkách stran její údajné podjatosti, opět jde o námitku výlučně procesního charakteru, která navíc nemá věcné opodstatnění. Ze zákona o znalcích a tlumočnících totiž neplyne povinnost soudu rozhodnout o vyloučení tlumočníka usnesením, proti němuž by byla přípustná stížnost, a to ani v případě, že jde o tlumočníka přibraného orgánem činným v trestním řízení. Tlumočník sám pak není orgánem, u nějž by připadalo vyloučení z úkonů trestního řízení z důvodu podjatosti ve smyslu §30 a §31 tr. ř. Námitky vůči jeho osobě tudíž v tomto směru nemohou naplnit nejen deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Své vyjádření proto státní zástupce uzavřel návrhem, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než jsou uvedeny v §265b tr. ř., a aby tak podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání projevil i pro případ, že by Nejvyšší soud ve věci rozhodl způsobem předpokládaným v ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněný L. F. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl obviněnému nově uložen trest.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se naopak není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě sice dovolatel formálně reklamoval nesprávnost právního posouzení svého jednání jako přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a zejména jako účastenství ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku, ovšem tuto obecně hmotněprávní námitku opřel primárně o výtky vůči způsobu, jakým soudy hodnotily ve věci provedené důkazy, pokud jde o jeho osobní angažmá při zastrašování poškozených, resp. o jeho povědomí o účelu schůzky mezi nimi a hlavními pachateli, při níž asistoval jako tlumočník. Svůj mimořádný opravný prostředek tak založil na zpochybnění skutkových závěrů soudů, domáhal se zásadního přehodnocení (revize) skutkového stavu věci ve svůj prospěch a teprve na tomto půdorysu namítal vady rozhodnutí předpokládané v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. To ovšem znamená, že předmětný důvod dovolání uplatnil de facto na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.), a nikoli hmotněprávním základě, a to námitkami, jež současně nelze podřadit ani pod žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů podle §265b tr. ř.
Nejvyšší soud tento závěr učinil při respektu k ustálené judikatuře Ústavního soudu, který v řadě svých rozhodnutí opakovaně vyslovil právní názor, podle nějž dovolací důvody nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jejich interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným procesním vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Mezi taková flagrantní pochybení Ústavní soud zařadil především opomenutí důkazů obecnými soudy nebo existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94, přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09 aj.). Tento rozpor je založen zpravidla tím, že zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci zároveň vždy vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině tehdy lze připustit, že i skutkové námitky jsou způsobilé založit dovolací přezkum.
Žádnou z výše uvedených procesních vad však Nejvyšší soud v postupu okresního ani krajského soudu nezjistil. Nemá za to, že by byla obhajobou zpochybňovaná skutková zjištění výsledkem řízení, které by jakkoli odporovalo zákonu nebo nepřípustně zasáhlo do ústavně garantovaného práva obviněného na spravedlivý proces.
Předně je nutno odmítnout konstrukci dovolatele, podle níž byl omezen v právu na obhajobu, jestliže soud prvního stupně zamítl jeho námitku podjatosti tlumočnice Mgr. Javorské formou usnesení, proti němuž nebylo možno podat stížnost. Z formálního hlediska lze naopak přisvědčit vyjadřujícímu se státnímu zástupci v poukazu na skutečnost, že rozhodování o námitce podjatosti tlumočníka je upraveno v ustanovení §11 odst. 2 větě druhé zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů, které nepředpokládá formu usnesení, proti němuž je stížnost přípustná (k tomu srov. též §141 odst. 2 tr. ř.). Potud tedy postup okresního soudu za nezákonný považovat nelze. Odvolací soud se navíc následně v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) s předmětnou námitkou důsledně vypořádal i po stránce věcné, když v bodě 11. odůvodnění napadeného rozsudku přesvědčivým způsobem vyložil, proč ji materiálně vzato nepovažoval za důvodnou.
Z podrobného odůvodnění rozsudku okresního soudu, splňujícího kritéria požadovaná ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., pak nelze dovodit, že by soud dospěl k dovolatelem zpochybňovaným skutkovým zjištěním po neobjektivním a nekritickém hodnocení provedených důkazů, nebo je dokonce založil na ničím nepodložených domněnkách a spekulacích. Způsobu, jakým se vypořádal s jeho obhajobou, jejíž podstatou byla snaha prezentovat se jako pouhý tlumočník při věcném a seriózním vyjednávání dvou skupin osob mezi sebou, aniž by vůbec tušil, že je přímým účastníkem vyděračského zastrašování poškozených za pomoci zbraní, naopak nelze z hlediska principů formální logiky ničeho vytknout (k tomu viz zejména pasáže odůvodnění rozsudku na str. 51, 52 a 59). S prakticky totožnou procesní (skutkovou) argumentací, jakou obviněný uplatnil i v nyní projednávaném dovolání, se pak dostatečně vypořádal rovněž odvolací soud. Jestliže vůči okresním soudem zjištěnému skutkovému stavu neměl žádných výhrad, i on své stanovisko odůvodnil na str. 11 až 13 písemného vyhotovení napadeného rozsudku v souladu s požadavky zákona (§125 odst. 1 tr. ř., §134 odst. 2 tr. ř.) a ústavně konformním způsobem.
Nejvyšší soud zároveň podotýká, že zjištěný skutkový stav našel odpovídající vyjádření i v použité právní kvalifikaci jednání obviněného. V tomto směru plně odkazuje na zcela bezchybné právní úvahy soudu prvního stupně, výstižně formulované na str. 59/60 odůvodnění rozsudku, k nimž není třeba cokoli dodávat.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat.
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen v dovolání odkázat jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Protože ve věci obviněného L. F. dospěl k závěru, že jeho dovolací argumentace ve skutečnosti nerespektuje věcné zaměření použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádného dalšího ze zákonných důvodů dovolání, rozhodl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 10. 2019
JUDr. František Hrabec
předseda senátu