ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.1280.2019.1
sp. zn. 4 Tdo 1280/2019- 200
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 10. 2019 o dovolání obviněného E. H. , nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 6. 2019, sp. zn. 7 To 231/2019, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 6 T 57/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 6 T 57/2019, byl obviněný E. H. uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
„dne 25. 11. 2018 v době kolem 10:00 hodin v Brně, v blíže nezjištěném domě, v okolí ulice XY, poté, co kolem 05:00 hodin v centru města Brna po vzájemné dohodě k zajištění ženy na sex za úplatu a poté, co s poškozeným T. L. popíjel různě v centru města Brna po různých barech, tak využil jeho podnapilosti a vědom si toho, že poškozený disponuje větším finančním obnosem, neboť za jeho přítomnosti vybíral dne 25. 11. 2018 v době od 08:33 hodin do 08:45 hodin prostřednictvím své platební karty z bankomatu Moneta Money Bank, a.s. na ulici XY v Brně finanční částky v celkové výši 17.000,- Kč, a v čase kolem 10:00 hodin vylákal poškozeného do blíže nezjištěného domu v Brně, nacházející se na ulici XY anebo v jeho blízkém okolí, kam s poškozeným dojel chvíli předtím tramvají z hlavního vlakového nádraží a pod legendou, že v domě bydlí slíbená žena, se kterou může mít poškozený sex, vstoupili do zmíněného domu za prostory výtahu, kde se postavil čelně k poškozenému s otevřeným kapesním nožíkem se světlezelenou rukojetí, který mu přiložil ostřím zepředu ke krku a přikázal mu, aby mu dal peníze, což poškozený z důvodu obavy o svůj život a zdraví učinil a vydal mu veškerou finanční hotovost, kterou měl u sebe uloženu v levé kapse kalhot, přičemž se jednalo o bankovky v celkové hodnotě 14.900,- Kč, kdy poté z místa i s penězi utekl, čímž způsobil poškozenému jménem T. L., narozený XY, ukrajinské státní příslušnosti škodu v celkové výši 14.900,- Kč.“
Za uvedené jednání byl obviněný E. H. odsouzen podle §173 odstavec 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3,5 roku. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozenému T. L., nar. XY, škodu ve výši 14.900 Kč.
Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 6 T 57/2019, podal obviněný E. H. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. 6. 2019, sp. zn. 7 To 231/2019, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného E. H. uznal vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů) „dne 25. 11. 2018 v době kolem 10.00 hodin v Brně, v blíže nezjištěném domě, v okolí ulice XY, poté, co kolem 05.00 hodin v centru města Brna po vzájemné dohodě s poškozeným T. L., nar. XY, k zajištění ženy na poskytnutí sexu za úplatu a poté, co s ním popíjel různě v centru města Brna po různých barech, tak využil jeho podnapilosti a vědom si toho, že poškozený disponuje větším finančním obnosem, neboť věděl, že tento vybíral dne 25. 11. 2018 v době od 8.33 hodin do 8.45 hodin prostřednictvím své platební karty z bankomatu Moneta Money Bank, a.s., na ulici XY v Brně finanční částky v celkové výši 17.000 Kč, tak v čase kolem 10.00 hodin vylákal poškozeného do blíže nezjištěného domu v Brně nacházejícího se na ulici XY anebo v jeho blízkém okolí, kam s poškozeným z hlavního vlakového nádraží dojel tramvají, a pod legendou, že v domě bydlí slíbená žena, se kterou poškozený může mít sex, vstoupili do zmíněného domu do prostoru za výtahem, kde se postavil čelně k poškozenému s otevřeným kapesním nožíkem, který mu přiložil ostřím zepředu ke krku, a přikázal mu, aby mu dal peníze, což poškozený z důvodu obavy o svůj život a zdraví učinil a vydal mu veškerou finanční hotovost, kterou měl u sebe uloženu v levé kapse kalhot, přičemž se jednalo o bankovky v celkové hodnotě 14.900 Kč, kdy poté z místa i s penězi utekl, čímž poškozenému jménem T. L., narozenému XY, ukrajinské státní příslušnosti, způsobil škodu v celkové výši 14.900 Kč.“
Za uvedené jednání byl obviněný E. H. odsouzen podle §173 odstavec 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3,5 roku. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozenému T. L., nar. XY, škodu ve výši 14.900 Kč.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 6. 2019, sp. zn. 7 To 231/2019, podal následně obviněný E. H. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V rámci dovolání namítl, že se soudy obou stupňů dopustily nesprávného právního posouzení skutku a jiného nesprávného hmotněprávního posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a dále, že rozsudky obou soudů porušují ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces ve smyslu čl. 2 odst. 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny. Dále uvedl, že odvolací soud posoudil skutek, který je kladen za vinu obviněnému, jako zvlášť závažný zločin loupeže, ačkoliv nebylo spolehlivě prokázáno, že by se tohoto skutku skutečně obviněný dopustil. Závěr o spáchání skutku totiž vychází výhradně z výpovědi poškozeného, kterou soudy ze zcela nepřesvědčivých důvodů považují za naprosto věrohodnou. Poškozený byl v době údajného spáchání loupeže pod vlivem alkoholu s hladinou nejméně 1,43 promile. Návrh obhajoby, aby věrohodnost poškozeného prověřil znalec, odvolací soud zamítnul s tím, že o ní nemá důvody pochybovat. A to přesto, že sám ani poškozeného nevyslechl, čímž porušil také zásadu bezprostřednosti řízení podle §2 odst. 12 tr. ř. a jednal v rozporu s §263 odst. 7 tr. ř. Všechny indicie svědčící o snížené věrohodnosti výpovědi poškozeného, na které poukazuje obhajoba (zejm. rozpory jednotlivých výpovědí poškozeného v určitých detailech) soudy naopak přičetly ve prospěch věrohodnosti výpovědi s tím, že poškozený „to tady nezná, a tak je pochopitelné, že se někdy plete“. Tento náhled však rozhodně nelze aplikovat na všechny poukázané rozpory (ale k tomu se již odůvodnění rozsudků nevyjadřuje). Takový postup je ve svém souhrnu zřejmým excesem v uplatňování principu volného hodnocení důkazů, jelikož soud si z dostupných indicií vybral pouze ty, které se mu k jeho závěrům hodily, přitom ostatní ignoroval. Rovněž namítl pochybení policejního orgánu při zajišťování důkazů, tj. skutečnost, že výpověď obviněného nebyla orgány činnými v trestním řízení vůbec prověřována a nebylo tak postupováno podle zásady vyjádřené v §2 odst. 5 tr. ř., aby objasňovaly způsobem uvedeným v tomto zákoně stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osoby, proti níž se řízení vede. Tím dal policejní orgán vzniknout stavu, kdy již pro značný časový odstup nebylo možné zajistit důkazy (zejména kamerové záznamy) svědčící ve prospěch obviněného. Dále odvolací soud odmítl provést důkaz svědeckou výpovědí L. P. s tím, že skutek je dostatečně prokázán. Tím odepřel obviněnému možnost provést v podstatě jediný důkaz, který mohl přispět k závěru o jeho nevině.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil, a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí, příp. aby sám obviněného viny zprostil.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství přípisem ze dne 23. 9. 2019, sp. zn. 1 NZO 975/2019, sdělila, že k podanému dovolání se nebude věcně vyjadřovat. Vyslovila souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 tr. ř., a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu zjistil, že obviněný E. H. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného E. H., v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně výpovědi obviněného a svědecké výpovědi poškozeného T. L.) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (neprovedení důkazu výslechem L. P.), je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. V podaném dovolání obviněný neuplatnil žádné námitky v tom smyslu, že by uvedený skutkový stav nenaplňoval znaky zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Pouze takto koncipované námitky by obsahově odpovídaly dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný založil dovolání v celém rozsahu na tom, že nesouhlasil se zjištěním soudů, podle něhož je osobou totožnou s pachatelem činu, a polemizoval s hodnocením důkazů, jímž soudy k tomuto zjištění došly. Tyto námitky byly pokračováním obhajoby obviněného z původního řízení, když obviněný trval na tom, že se činu nedopustil, že poškozenému peníze nevzal apod. Tyto námitky mají vyloženě skutkovou povahu, stojí tudíž mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný sice formálně deklaroval tento zákonný dovolací důvod, ale jinak uplatnil námitky, které s ním obsahově nekorespondují a nejsou pod něj podřaditelné. Dovolatel dále vytkl orgánům činným v trestním řízení vadný procesní postup (zejména neprověření výpovědi obviněného), včetně neúplného dokazování. Tyto námitky obviněného však rovněž směřují do oblasti procesní. Z uvedených skutkových, procesních výhrad pak dovolatel vyvozuje závěr o naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces tak může učinit jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Brně, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Krajský soud v Brně, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový podklad ve svědecké výpovědi poškozeného T. L., který podrobně, konkrétně a celkově přesvědčivě popsal, jakému násilnému jednání obviněného byl vystaven. Soudy si byly vědomy protichůdnosti obhajoby obviněného a tvrzení poškozeného, již z tohoto důvodu hodnotily svědeckou výpověď poškozeného velmi obezřetně, tj. pod zorným úhlem toho, zda a nakolik jsou jejich údaje v souladu s ostatními důkazy a s objektivně zjištěnými okolnostmi. Pokud bylo tvrzení poškozeného tímto způsobem ověřitelné, ukázala se jeho pravdivost, a proto soudy pokládaly svědeckou výpověď poškozeného za věrohodnou jako celek, tj. i pokud se týká popisu násilného jednání obviněného. Tím pádem měly soudy přijatelný podklad pro to, aby svědeckou výpověď poškozeného vzaly za podklad skutkových zjištění uvedených ve výroku o vině. Obhajoba obviněného ohledně předmětného skutku tedy byla spolehlivě vyvrácena výpovědí poškozeného T. L., o jejíž věrohodnosti není pochyb. Je rovněž namístě poznamenat, že s totožnou námitkou ohledně neprovedení důkazu výpovědí svědka L. P. se již vypořádal soud druhého stupně (str. 4 rozsudku odvolacího soudu). Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily. Ústavně zaručené základní právo obviněného na spravedlivé řízení nebylo nijak porušeno. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného E. H. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 10. 2019
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu