ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.1293.2018.1
sp. zn. 4 Tdo 1293/2018- 49
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 1. 2019 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněného V. S. , nar. XY, bytem XY, XY, adresa pro účely doručování XY, XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 5 To 170/2018, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 37 T 15/2017, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se ruší rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 5 To 170/2018, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Městskému soudu v Praze, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. 11. 2017, sp. zn. 37 T 15/2017, byl obviněný V. S. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným trestným činem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku. Uvedeného trestného činu se podle skutkových zjištění dopustil tím, že:
od blíže nezjištěné doby, nejméně od roku 2000 do roku 2011, nejprve v bytě v XY, XY a přibližně od roku 2011, v místě jejich společného bydliště, v bytě na XY, ul. XY, dále nejméně od 1. 6. 2004 do 30. 6. 2016, tj. do dne, kdy byl obviněný ze společné domácnosti vykázán, v místě jejich společného bydliště, fyzicky a psychicky týral svoji manželku a to tím způsobem, že jí vulgárně nadával, ponižoval ji v tom směru, že se nedokáže postarat o děti a o domácnost, neustále ji kontroloval, telefonoval ji, hlídal ji a křičel na ni, nechtěl, aby někam chodila, protože doma má práce dost, rozčiloval se kvůli maličkostem, též ji fyzicky napadal tak, že ji strkal, kroutil rukama, bil ji pěstmi do rukou, zad a nohou, ona se ránám většinou bránila tak, že se schoulila, aby si kryla břicho, fackoval ji, házel po ní věci a jedenkrát do ní kopal, k fyzickému násilí docházelo zpočátku cca 1x za 7-14 dní, v důsledku bití měla poškozená na těle hematomy, dne 4. 3. 2007 ji obviněný napadl takovým způsobem, že musela vyhledat lékařské ošetření, neboť jí způsobil četné zhmožděniny hrudníku, pohmoždění levého ramene, hematomy na hýždích a rukou a krvácení z nosu, shora popsaného jednání (psychického a fyzického násilí) se někdy dopouštěl před společnými dětmi AAAAA (pseudonym), nar. XY a nezl. BBBBB (pseudonym), nar. XY, kdy i tyto občas fyzicky napadal a zejména na dceru často křičel a nepřiměřeně ji kontroloval, v důsledku jednání obviněného se u poškozené R. S., nar. XY rozvinula reakce na závažný stres, porucha přizpůsobení, přičemž poškozená vykazuje i příznaky syndromu týrané ženy, trpí poruchami spánku, imunity, depresí, úzkostí, poruchami pozornosti a ona i její dcera po separaci od obviněného musely vyhledat psychologickou a terapeutickou péči.
Za uvedený trestný čin uložil Obvodní soud pro Prahu 4 obviněnému podle §199 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání tří roků. Podle §56 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku pro výkon uloženého trestu zařadil obviněného do věznice s ostrahou.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená R. S. odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Současně byl obviněný podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby pro část skutku z obžaloby OSZ Praha 4 ze dne 24. 2. 2017 sp. zn. 1 ZT 252/2016, ve kterém bylo spatřováno spáchání trestného činu znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. 11. 2017, sp. zn. 37 T 15/2017, podal obviněný a státní zástupkyně odvolání. Odvolání státní zástupkyně bylo podáno v neprospěch obviněného a směřovalo do výroku o vině, včetně zprošťujícího výroku a do výroku o uloženém trestu. Odvolání obviněného směřovalo do výroku o vině a trestu. O podaných odvoláních rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 5 To 170/2018 tak, že podle §256 odst. 1 písm. b), e), f), odst. 2 tr. ř. [správně podle §258 odst. 1 písm. b), e), f), odst. 2 tr. ř.] zrušil napadený rozsudek ve výroku o uloženém trestu a ve zprošťujícím výroku. Podle §259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině znovu rozhodl tak, že obviněnému uložil podle §199 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 3 let. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku výkon uloženého trestu obviněnému podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 4 let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku obviněnému uložil, aby se ve zkušební době podmíněného odsouzení zdržel jakýchkoliv nevyžádaných styků s poškozenou R. S., včas a řádně hradil výživné na BBBBB a neprodleně odčinil nemajetkovou újmu, kterou poškozené R. S. způsobil.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému dále uložil, aby poškozené R. S. nahradil nemajetkovou újmu v částce 300.000 Kč, přičemž se zbytkem nároku byla poškozená podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 5 To 170/2018, podal v zastoupení nejvyššího státního zástupce dovolání I. náměstek nejvyššího státního zástupce, které bylo podáno v neprospěch obviněného z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci podaného dovolání nejprve zrekapituloval řízení před soudy nižších stupňů, včetně toho, jakým skutkem byl obviněný pravomocně uznán vinným a jaký mu byl uložen trest. Státní zástupce poukázal na skutečnost, že státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 podal odvolání v neprospěch obviněného směřující do výroku o vině, když požadoval, aby jednání obviněného bylo právně kvalifikováno též jako přečin ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Soud druhého stupně požadavek na právní kvalifikaci jednání obviněného podle tohoto ustanovení shledal nepřípadnou, neboť podle jeho názoru smyslem předmětného ustanovení je postihnout extrémně nedostatečné či patogenní rodičovské vedení, např. rodičovskou toleranci či dokonce podporu patologií typu alkoholismu, gamblerství, záškoláctví, lajdačení a trvalé zahálky, zlodějství, nepatřičnou sexuální iniciaci, hrubé zanedbání učení apod. Skutečnost, že se obviněný dopouštěl hrubosti, láteření, urážek a násilných výpadů proti manželce před dětmi, jakož i verbálního násilí před dětmi pak podle názoru soudu druhého stupně odpovídá zvolené skutkové podstatě zločinu týrání osob žijících ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku. Neadekvátnost použití skutkové podstaty přečinu ohrožování výchovy dítěte podle §201 tr. zákoníku soud druhého stupně dovozuje i z toho, že obviněný výchovné vedení dětí nijak neopomíjel, třebaže své výchovné působení realizoval necivilizovaně, přehnaně a nepřijatelnými způsoby zejména vůči své nezletilé dceři. Takové jednání podle soudu druhého stupně spadá do komplexu domácího násilí ve smyslu §199 tr. zákoníku a není tedy na místě aplikovat ustanovení §201 tr. zákoníku, které spíše míří na takové rodičovské přístupy, jež děti stimulují k nemravnému či kriminálnímu způsobu života anebo sociálním patologiím v podobě zahálky a bezpracného parazitování na výsledcích práce jiných.
S výše uvedeným právním závěrem státní zástupce vyjadřuje nesouhlas. Zdůrazňuje především skutečnost, že soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že obviněný se popsaného jednání vůči své manželce dopouštěl v některých případech za přítomnosti dětí a zároveň i částečně vůči těmto dětem. Navíc soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku zřetelně vyslovil právní názor, že jednání obviněného naplnilo nejen všechny znaky trestného činu podle §199 tr. zákoníku, ale i podle §201 tr. zákoníku, když ovšem ve výrokové části tuto skutečnost nevyjádřil. Již takový postup představuje zřetelný rozpor v postupu soudů nižších stupňů.
Státní zástupce následně odkazuje na skutkovou podstatu přečinu ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, když uvedeného přečinu se pachatel může dopustit i z nedbalosti. Zdůrazňuje, že objektem trestného činu ohrožování výchovy dítěte je zájem na řádné výchově dětí, která má být vedena v souladu se zásadami morálky občanské společnosti tak, aby byl zaručen jejich řádný rozumový, mravní a citový vývoj. Ohrožení rozumového, citového nebo mravního vývoje spočívá v tom, že si dítě osvojuje v důsledku jednání pachatele škodlivé návyky, povahové rysy, popř. získává sklony a zájmy, které zpravidla vedou, aniž by ovšem tento následek musel nastat, k jeho morálnímu úpadku a k neschopnosti usměrňovat způsob svého života v souladu s obecnými morálními zásadami občanské společnosti. Ve vztahu k porušení rodičovské odpovědnosti pak z komentáře trestního zákoníku (Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421 Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1953) vyplývá, že péče o dítě patří k nejdůležitějším povinnostem rodičů ve vztahu k dítěti a představuje nejvýznamnější oprávnění, ale i povinnost se zřetelem na zabezpečení výchovy dítěte v nejobecnějším měřítku, v jehož rámci kromě zdraví dítěte zahrnuje i péči o jeho všestranný tělesný, rozumový, mravní i citový vývoj. Takto vymezená povinnost zahrnuje i harmonický vývoj dítěte, nejen jeho základní potřeby. Ustanovení §201 tr. zákoníku tedy pokrývá mnohem širší škálu jednání pachatele, než jaké dovozuje soud druhého stupně. Výklad soudu druhého stupně odpovídá ustanovení §201 odst. 1 písm. a) až c) tr. zákoníku, avšak nikoliv výkladu písm. d) §201 tr. zákoníku. Nelze také přehlédnout, že soud druhého stupně konstatuje závadnost jednání obviněného, avšak toto jednání podřazuje pod užitou právní kvalifikaci §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, aniž by své úvahy blíže rozvedl. Navíc v takovém případě by bylo nutno jednání obviněného právně posoudit jako zločin týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku.
Podle státního zástupce, pokud je domácímu násilí přítomno dítě, je třeba se zabývat tím, zda jednání pachatele nelze sekundárně považovat za jednání, které by bylo možno charakterizovat jako těžké příkoří a jako takové posoudit podle §198 tr. zákoníku. Takové jednání, pokud podstatně zasahuje do zdravého citového, rozumového a mravního vývoje dítěte, lze považovat nejméně za porušení povinnosti rodiče pečovat o své dítě ve smyslu §858 a §884 občanského zákoníku a tato jednání posuzovat podle §201 tr. zákoníku, kterého se může pachatel dopustit v některých případech v jednočinném souběhu s trestným činem týrání svěřené osoby podle §198 tr. zákoníku. O takový souběh by se mohlo jednat zejména tehdy, pokud by dítě bylo přítomno týrání jiné osoby a samo by bylo vystaveno nějakému nevhodnému chování pachatele, v podobě nevhodného fyzického trestání, popř. různých zákazů, ponižování a výčitek, a zároveň je sekundárně vystaveno důsledkům vyplývajícím z týrání jiné osoby.
Následně je zdůrazňováno, že rodina je místem výchovy a socializace člověka, přičemž úkolem rodiny je zajištění podmínek pro zdravý duševní a tělesný vývoj dítěte. V rámci rodiny jsou dítěti vštěpovány základní návyky a pravidla morálky, které uznává společnost. Rodina má kromě funkce biologické, sociálně-ekonomické, ochranné, také roli socializačně výchovnou a emociální. Tyty dvě poslední složky jsou klíčové pro zdravý vývoj dítěte a jeho budoucí zařazení do společnosti. Osoby, se kterými dítě žije v rodině představují jeho základní vzor, přičemž dítě jeho chování přebírá a aplikuje v budoucím životě. Přítomnost dítěte u domácího násilí vede k tomu, že dítě si osvojí zcela špatný model rodiny a takové chování přenáší do své budoucí rodiny. Proto je třeba nevhodnost takového chování vyjádřit aplikací příslušné trestněprávní normy, ať již jde o použití §198 tr. zákoníku či §201 tr. zákoníku.
Za jednání ohrožující zdravý rozumový, citový a mravní vývoj dítěte lze podle státního zástupce považovat právě jednání obviněného, když v rámci rodiny docházelo k vytváření konfliktní a zlostné atmosféry v prostoru domova. Zjištěné jednání mělo negativní vliv na rozvoj obou dětí, zejména na rozvoj nezletilé BBBBB, což mohlo přispět k nežádoucímu osvojení neakceptovatelných vzorců chování v budoucích partnerských vztazích. Již v takovém jednání lze spatřovat ohrožení rozumového, citového nebo mravního vývoje dítěte v důsledku porušení povinnosti rodiče řádně o dítě pečovat a naplnění všech znaků přečinu ohrožení výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Zároveň nelze při komplexním hodnocení věci vyloučit, že ve svém souhrnu by mohlo jednání obviněného naplnit též znaky týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku.
Pro úplnost státní zástupce podotýká, že jednočinný souběh trestných činů podle §199 tr. zákoníku a podle §201 tr. zákoníku není vyloučen, přičemž odkazuje např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 285/2018.
Posléze státní zástupce uvádí, že jednání obviněného mělo být právně posouzeno také jako přečin ohrožení výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, popř. též jako zločin týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku. Namítá tedy, že rozhodnutí soudů nižších stupňů je zatíženo vadou ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z hlediska hospodárnosti podle jeho názoru postačí zrušení rozhodnutí soudu druhého stupně, když soud prvního stupně o požadované právní kvalifikaci uvažoval, kdy se lze domnívat, že pouze nedopatřením takto jednání obviněného nekvalifikoval.
V závěru podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínek §265p odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2018 sp. zn. 5 To 170/2018, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu vyjádřil souhlas s tím, aby podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. bylo i jiné rozhodnutí učiněno v neveřejném zasedání.
Obviněný využil možnosti repliky k podanému dovolání a prostřednictvím své obhájkyně se vyjádřil. Uvádí, že se zcela ztotožňuje s názorem soudu druhého stupně, jenž je vyjádřen v bodě 27. jeho rozsudku. Vyjadřuje přesvědčení, že se nedopustil jednání, které by bylo možno posoudit z hlediska jeho intenzity jako trestný čin ohrožení výchovy dětí podle §201 tr. zákoníku. Zdůrazňuje, že se vždy snažil dostát svým povinnostem jako rodič. Jakýkoliv přístup z jeho strany byl veden snahou vést děti k řádnému životu, zejména k tomu, aby si byly vědomy své zodpovědnosti, pokud jde o jejich vzdělání a zodpovědnosti vůči ostatním členům rodiny. Konflikty, které mezi ním a poškozenou probíhaly, byly vyústěním jeho snahy o zajištění bezproblémového, řádného a funkčního fungování rodiny. Poukazuje i na výpověď svého syna, který nevnímal konflikty mezi ním a poškozeným nijak negativně. Současně odkazuje i na komentář k trestnímu zákoníku, ze kterého je zřejmé, že pro použití právní kvalifikace podle §201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku se musí jednat o závažné porušení rodičovské odpovědnosti, které výrazně překračuje limity rodičovské odpovědnosti dané občanským zákoníkem. Proto nelze jeho jednání kvalifikovat jako přečin ohrožení výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Právní kvalifikace jeho jednání podle §198 tr. zákoníku je rovněž nepřípadná, když v řízení nebylo prokázáno, že by dětem nějak nepřiměřeně ubližoval či je nepřiměřeně trestal.
Ohledně tvrzení státního zástupce o možnosti právního posouzení jeho jednání jako jednočinného souběhu podle §199 tr. zákoníku a §201 tr. zákoníku zdůrazňuje, že citované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 285/2018 se otázkou tohoto jednočinného souběhu nijak nezabývalo. Poukazuje i na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 312/2018, ze kterého vyplývá, že se musí jednat skutečně o závažné porušení rodičovské odpovědnosti, což se v dané věci nestalo.
V závěru vyjádření navrhl, aby dovolání nejvyššího státního zástupce bylo jako nedůvodné zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou, tedy podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené nejvyšším státním zástupcem naplňují uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V dané věci nejvyšší státní zástupce namítá nesprávnou právní kvalifikaci jednání obviněného, když soudy nižších stupňů sice jednání obviněného právně kvalifikovaly jako zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, nikoliv zároveň jako přečin ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Takto uplatněnou argumentaci lze podřadit pod zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když státní zástupce namítá nesprávnou právní kvalifikaci skutku.
Přečinu ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku se dopustí pachatel, který byť i z nedbalosti, ohrozí rozumový, citový nebo mravní vývoj dítěte tím, že závažným způsobem poruší svou povinnost o ně pečovat nebo jinou svou důležitou povinnost vyplývající z rodičovské zodpovědnosti, a pokračuje-li v páchání takového činu po delší dobu. Z hlediska subjektivní stránky jsou přípustné obě formy zavinění, jak úmyslná, tak i nedbalostní forma zavinění.
Objektem trestného činu ohrožování výchovy dítěte je zájem na řádné výchově dětí, která má být vedena v souladu se zásadami morálky občanské společnosti tak, aby byl zaručen jejich řádný rozumový, mravní a citový vývoj. Péče o dítě patří k nejdůležitějším povinnostem rodičů ve vztahu k dítěti vedle ostatních povinností vyplývajících z rodičovské péče. Rodičovskou odpovědnost upravuje především §858 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen občanský zákoník), podle kterého rodičovská odpovědnost zahrnuje povinnosti a práva rodičů, která spočívají v péči o dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, v ochraně dítěte, v udržování osobního styku s dítětem, v zajišťování jeho výchovy a vzdělání, v určení místa jeho bydliště, v jeho zastupování a spravování jeho jmění; vzniká narozením dítěte a zaniká, jakmile dítě nabude plné svéprávnosti. Trvání a rozsah rodičovské odpovědnosti může změnit jen soud. V ustanovení §858 občanského zákoníku je vymezen pojem rodičovské odpovědnosti, který je určen tak, že vedle zdraví dítěte zahrnuje i péči o jeho všestranný tělesný, rozumový, mravní i citový vývoj. Zákon pojem rodičovské odpovědnosti tedy chápe široce tak, aby zahrnovala zajištění všech nejen základních, ale se zřetelem na harmonický vývoj dítěte i dalších významných potřeb. Při výkonu uvedených povinností jsou rodiče povinni důsledně chránit zájmy dítěte, řídit jeho jednání a vykonávat nad ním dohled odpovídající stupni jeho vývoje. Mají právo užít přiměřených výchovných prostředků tak, aby nebyla dotčena důstojnost dítěte a jakkoli ohroženo jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj. O závažné porušení povinnosti pečovat o dítě jde tehdy, když osoba, která tuto povinnost má, ji závažným způsobem poruší, což svědčí o tom, že uvedený znak není naplněn porušením každé povinnosti pečovat o dítě, ale jen takovým, který lze označit za závažné porušení (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1953-1957).
Občanský zákoník pojem rodičovské odpovědnosti, jak již bylo naznačeno, chápe velmi široce, kdy je kladen důraz nejen na zajištění potřeb dítěte z hlediska jeho zdraví a tělesného a rozumového vývoje, ale i také mravní a citový vývoj dítěte. Zajištěním mravního a citového vývoje se rozumí mimo jiné právo, ale zejména povinnost rodiče zajistit, aby si dítě osvojilo řádné sociální vztahy k ostatním členům své rodiny, ale i jiným osobám. Jinak řečeno, pod pojem rodičovské odpovědnosti je třeba zahrnout rovněž povinnost rodiče vytvářet u dětí společensky žádoucí normy chování především v rámci rodiny, ale i mimo ni. Je tomu tak proto, že rodina plní několik funkcí, kdy kromě funkce biologické, sociálně-ekonomické, ochranné, plní také roli socializačně výchovnou a emociální. Funkce socializačně výchovná a emociální mají zajistit, aby došlo ke zdravému vývoji dítěte z hlediska jeho budoucího zařazení do společnosti. Konkrétní způsob rodinné výchovy dítěte nepochybně ovlivňuje vzorce jeho chování v buducnosti. Jinak vyjádřeno, v případě rodinné výchovy jde o zajištění harmonického vývoje dítěte z hlediska vytváření řádných a předpokládaných vztahů k členům rodiny, které by měly být zajištěny na vzájemné úctě a respektu, včetně toho, že dítěti v rámci zajištění jeho řádného harmonického vývoje by mělo být za strany rodičů vštěpováno, jakým způsobem by měly být řešeny případné konflikty v rámci rodiny. Lze mít za to, že rodič si neplní své povinnosti podle §858 občanského zákoníku, pokud za přítomnosti dítěte páchá dlouhodobě trestnou činnost, které je dítě přítomno a vnímá ji.
V souvislosti se shora naznačenými úvahami je třeba především odkázat na skutkové závěry soudů nižších stupňů, kterými je Nejvyšší soud vázán a ze kterých vyplývá, že obviněný byl pravomocně uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, kterého se dopustil vůči matce nezletilých dětí a který páchal podle skutkových zjištění převážně za jejich přítomnosti. Obviněný se tedy před svými nezletilými dětmi dopouštěl trestné činnosti vůči matce nezletilých dětí, která je nepochybně osobou, vůči níž mají děti blízký citový vztah, jenž je možno označit jako vztah k nejbližšímu člověku. Stejný vztah mají nepochybně i vůči obviněnému, který je jejich otcem. Ustanovení §199 tr. zákoníku zakotvuje trestněprávní ochranu osob ohrožených fenoménem tzv. domácího násilí, tj. násilí páchaného mezi osobami blízkými ve smyslu jejich vzájemného vztahu, přičemž vzájemné role těchto osob jsou v rámci násilného vztahu neměnné. Přítomnost nezletilých dětí u domácího násilí nepochybně negativně ovlivňuje jejich zdravý vývoj, když patologicky ovlivňuje jejich pohled na chování mezi členy rodiny, zejména za situace, kdy k domácímu násilí dochází mezi rodiči dětí, neboť týranou osobou je jeden z rodičů a druhý z rodičů je osobou týrající. Tedy domácí násilí probíhá mezi osobami, ke kterým mají nezletilé děti již vzhledem k jejich biologickým vazbám úzký citový vztah, přičemž jsou na tyto osoby odkázány z hlediska své výchovy a jsou povinovány jim úctou. Jinak vyjádřeno, nezletilé děti zpravidla velmi těžko z hlediska svého psychického vývoje nesou situaci, pokud je jejich matka před nimi týrána svým partnerem, takže přítomnost dětí u domácího násilí je vysoce ohrožující a narušuje jejich zdravý vývoj do budoucna a to tím závažněji, čím je domácí násilí trvalejší a intenzivnější. Zároveň platí, že pokud je nezletilé dítě přítomno domácímu násilí, tak se zvyšuje nebezpečí jeho protiprávního chování v budoucnu, neboť takové protiprávní chování může považovat a zpravidla považuje na normu běžného chování mezi členy rodiny a odpovídající společensky žádoucímu chování, takže reálně hrozí, že takové dítě se stane rovněž tzv. domácím agresorem. Postačí nebezpečí takového chování v budoucnu, nevyžaduje se, aby k takovému následku skutečně došlo. Navíc nelze pominout, že přítomnost dětí u domácího násilí v nich vyvolává nepochybně pocit bezmocnosti, rodina pro takové děti není symbolem bezpečí, mají strach o ohroženého rodiče, ale i o sebe, zejména tehdy, jestliže se samo stane předmětem útoku ze strany agresora, což zvyšuje psychické útrapy nezletilého dítěte.
Proto lze uzavřít, že pokud je dítě přítomno domácímu násilí, tak není vyloučeno jednání pachatele posoudit jako jednočinný souběh trestného činu podle §199 tr. zákoníku a podle §201 tr. zákoníku, když obviněný tím, že týral svoji manželku za přítomnosti nezletilých dětí, tímto jednáním zároveň ohrožoval citový a mravní vývoj svých nezletilých dětí. Je tomu z toho důvodu, že zásadně platí, že každý skutek má být posouzen podle všech zákonných ustanovení, která jsou jím naplněna. Výjimku z této zásady vylučuje pouze případ, že v úvahu připadající trestné činy jsou ve vzájemném poměru tzv. speciality nebo subsidiarity, nebo pokud jde o případ tzv. faktické konzumpce. Poměr speciality nebo subsidiarity u trestných činů podle §199 a §201 tr. zákoníku vylučuje skutečnost, že obě zákonná ustanovení slouží k ochraně různých individuálních zájmů, když v případě ustanovení §199 tr. zákoníku jde o ochranu osob před tzv. domácím násilím a případě ustanovení §201 tr. zákoníku o zajištění řádné výchovy dítěte. Tzv. faktická konzumpce pak předpokládá, že jeden z trestných činů byl pouze prostředkem relativně malého významu ve srovnání se základním trestným činem, nebo byl toliko jeho vedlejším, málo významným produktem. Takovou povahu však nemá ohrožení rozumového, citového a mravní výchovy dítěte, navíc v kvalifikované skutkové podstatě (viz přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 3 Tdo 493/2015). V souvislosti s argumentací uplatněnou v podaném dovolání je třeba poznamenat, že jednočinný souběh je vyloučen v případě trestných činů podle §199 tr. zákoníku a §198 tr. zákoníku, které jsou ve vztahu speciality (viz Šámal P. a kolektiv, Trestní zákoník II., §140 až §421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010 1752 s). V takovém případě by muselo být jednání vůči nezletilému dítěti posouzeno jako samostatný skutek, který by naplňoval znaky toliko trestného činu podle §198 tr. zákoníku a jednočinný souběh §199 tr. zákoníku a §198 tr. zákoníku by byl vyloučen.
Při posuzování důvodnosti podaného dovolání je třeba odkázat na skutkové zjištění soudů nižších stupňů, kterými je Nejvyšší soud vázán. Z těchto skutkových zjištění vyplývá, že obviněný se dopustil tzv. domácího násilí vůči své manželce R. S., a to někdy za přítomnosti jejich nezletilých dětí AAAAA a BBBBB, kdy občas fyzicky napadal i tyto nezletilé děti, zejména dceru BBBBB, na kterou často křičel, nepřiměřeně ji kontroloval, kdy nezletilá dcera musela po separaci od obviněného vyhledat psychologickou pomoc. Je tedy nepochybné, že obviněný svým jednáním vůči nezletilým dětem porušil povinnosti vyplývající z rodičovské odpovědnosti, když v tomto směru lze odkázat na předchozí úvahy Nejvyššího soudu.
Vzhledem ke shora naznačeným skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů se Nejvyšší soud musel ještě zabývat tím, zda se ze strany obviněného jednalo o závažné porušení povinnosti obviněného pečovat o nezletilé děti, tak jak to vyžaduje ustanovení §201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, neboť jak již bylo uvedeno, uvedený znak není naplněn porušením každé povinnosti pečovat o dítě, ale jen takovým, které lze označit za závažné porušení. Při posuzování naplnění tohoto znaku je třeba vzít v úvahu všechny zjištěné skutečnosti, zejména intenzitu jednání pachatele a dobu páchání trestné činnosti, a jaké následky mělo jednání pachatele na dítě. V tomto směru je třeba zdůraznit, že podle skutkových zjištění trestná činnost byla páchána řadu let, když zejména ve vztahu k nezletilé BBBBB bylo jednání obviněného intenzivnější, tato byla nejen dlouhodobě přítomná slovnímu či fyzickému napadání své matky, ale sama se stávala předmětem jistého nevhodného chování ze strany obviněného, když tento na ni nepřiměřeně křičel, nepřiměřeně ji kontroloval, když nakonec musela nezletilá BBBBB vyhledat odbornou pomoc, což svědčí o tom, jak nezletilá celou situaci tíživě vnímala a prožívala. O tom, že celé jednání obviněného vnímala poškozená BBBBB jako velmi stresující, svědčí i výpovědi slyšených svědků, kterým se svěřila s nevhodným chováním obviněného, když je třeba zdůraznit, že se jednalo i o svědky, kteří nebyli v žádném příbuzenském poměru k této poškozené. Proto lze uzavřít, že jednání obviněného představovalo závažné porušení jeho povinnosti o nezletilou BBBBB pečovat. Ve vztahu k synovi AAAAA lze připustit, že u tohoto přítomnost u domácího násilí nevedla k tomu, že by musel vyhledat odbornou pomoc, jako jeho sestra BBBBB, ovšem i u tohoto nelze pominout dlouhodobost jednání obviněného a nakonec i skutečnost, že tento projevuje jistou snahu jednání obviněného bagatelizovat, což svědčí o tom, že protiprávní jednání obviněného akceptoval a v podstatě ho považuje za určitou normu chování v rodinných vztazích, takže se zvyšuje nebezpečí, že takové protiprávní chování bude v budoucnu považovat za zcela běžné a normální.
Nejvyšší soud ještě považuje za vhodné zdůraznit, že z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je nepochybné, že shledal, že obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku spáchaného v jednočinném souběhu s přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, když ovšem tomuto závěru nedal výraz ve zvolené právní kvalifikaci (viz str. 17-18, bod 23. rozsudku soudu prvního stupně). Již z tohoto pohledu trpí rozhodnutí soudu prvního stupně jistou rozporuplností. Úvahy soudu druhého stupně, že jako přečin podle §201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku je třeba postihovat spíše jednání, jež děti stimuluje k nemravnému či kriminálnímu způsobu vedení života jsou vzhledem k předchozím úvahám neodůvodněné. Navíc je třeba z pohledu argumentace soudu druhého stupně nutno uvést, že obviněný před dětmi páchal prokazatelně trestnou činnost [§199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku], takže v podstatě nezletilé děti svým faktickým jednáním stimuloval k páchání trestné činnosti. Pokud se týká úvah soudu druhého stupně, že jednání obviněného vůči nezletilým dětem, zejména dceři, by spadalo do tzv. domácího násilí ve smyslu §199 tr. zákoníku, je třeba především zdůraznit, že jakékoliv bližší úvahy v tomto směru neuvedl, když navíc pokud by bylo shledáno, že obviněný týral své nezletilé děti, bylo by nutno tuto část jeho jednání kvalifikovat jako samostatný skutek, kterým by spáchal trestný čin podle §198 tr. zákoníku. Zde se ovšem opětovně sluší poznamenat, že jakékoliv bližší úvahy soudu druhého stupně ovšem v napadeném rozhodnutí chybí a výsledky provedeného dokazování tuto právní kvalifikaci zatím neodůvodňují.
Vzhledem ke shora naznačeným závěrům Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 5 To 170/2018, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, neboť námitku nesprávné právní kvalifikace uplatnila státní zástupkyně v rámci podaného odvolání, když nepožadovala doplnění dokazování.
Věc se tak vrací do stadia, kdy Městský soud v Praze bude muset znovu projednat odvolání státní zástupkyně a obviněného a rozhodnout o nich. V novém řízení bude povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 1. 2019
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu
Zpracovala:
JUDr. Marta Ondrušová