ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.1308.2019.1
sp. zn. 4 Tdo 1308/2019- 997
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 11. 2019 o dovolání obviněného J. M. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, naposledy bytem XY, t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Valdice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 6. 2019 sp. zn. 7 To 41/2019 v trestní věci vedené Městským soudem v Praze pod sp. zn. 40 T 6/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. 40 T 6/2018 byl obviněný J. M. uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a), písm. c), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku za jednání popsané v bodě 1) výroku o vině, spočívající v tom, že
„dne 28. 11. 2017 na adrese XY, XY, v 5. patře poté, co kolem 16:00 hod. jel s poškozenou společně domovním výtahem a věděl, že je doma, přibližně v 17:30 hodin v podnapilém stavu zazvonil na byt č. 24, ve kterém bydlela poškozená N. M., nar. XY, a pod nepravdivou záminkou vrácení dluhu za svého přítele L. F., u kterého v bytě č. 17 bydlel, ji přiměl k otevření dveří, přičemž poté, co mu poškozená otevřela, k ní rychle přiskočil, přiložil jí kuchyňský nůž o délce čepele 21 cm pod krk a chytil ji zezadu s tím, že ji chce znásilnit a poté se udat na policii, s nožem pod krkem šli z rozhodnutí poškozené do bytu č. 17, kde jí opakoval, že ji chce jenom znásilnit, tak aby nekřičela a nevolala o pomoc, protože jinak to bude horší, přikázal jí, aby se svlékla donaha, nutil ji k orálnímu sexu, což poškozená ze strachu učinila, přičemž stále jí opakoval, že ji znásilní a potom se půjde udat na policii, následně vykonal orální sex na poškozené, poté jí do vagíny a konečníku opakovaně strkal nejprve svoje prsty a poté pěst, a když poškozená začala křičet bolestí, bil ji pěstmi do obličeje, aby ji umlčel, své jednání doprovázel slovními výzvami, aby byla zticha nebo to bude horší, když si přinese něco, co poškozenou bude bolet ještě víc a bude z toho mít hodně velké trauma, přičemž obžalovaný tímto jednáním způsobil poškozené N. M., nar. XY, povrchní řeznou ránu vpředu na krku o délce 7 cm, oděrky a krevní výrony na obličeji, hlubokou tržnou ránu konečníku délky 3 cm s částečným přerušením svěrače, hlubokou tržnou ránu kůže v okolí konečníku délky 5 cm s okolními povrchními drobnými trhlinami, podkožní krevní výron okolo konečníku průměru 5 cm a dále obžalovaný tímto jednáním způsobil poškozené vážnou psychickou traumatizaci nejprve v podobě akutní reakce na stres, následně naplňující kritéria pro posttraumatickou stresovou poruchu, která se u ní doposud projevuje zvýšenou úzkostí, vyhýbavým chováním, poruchou spánku, flashbacky, omezeným zvládáním pracovních, volnočasových i partnerských aktivit,“
a zvlášť závažným zločinem vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku na skutkovém základě popsaném v bodě 2) výroku o vině, podle nějž obviněný
„následně téhož dne na adrese XY, XY, v 5. patře v bytě č. 17 poté, co se dopustil jednání pospané pod bodem 1. výroku, začal poškozené N. M., nar. XY, vyhrožovat smrtí a ptal se jí, zda ví, že ji dnes zabije, bil ji opakovaně pěstmi do obličeje a rdousil ji, poté co se poškozené podařilo se mu vysmeknout a utéci ke vstupním dveřím bytu, ji obžalovaný strhl zpět, dveře uzamkl, poškozenou po zemi táhl do prostoru ke kuchyňské lince, kde jí kuchyňským nožem o délce čepele 21 cm pohybem směřujícím od konečníku směrem k vagíně způsobil řeznou ránu v daných místech, následně jeho jednání gradovalo tím, že začal poškozenou opětovně fyzicky napadat, bil ji pěstmi do obličeje, hlavy, hrudníku, břicha a rdousil ji tak, že jí oběma rukama silně stiskl krk až nemohla dýchat a na chvíli ztratila vědomí, následně v útocích pěstí a rdoušení pokračoval ještě na posteli, kam se s poškozenou přemístil, kdy v dalším jednání mu kolem 19:00 hodin zabránili příslušníci Policie ČR přivolaní sousedy, kteří z bytu slyšeli bouchání a naříkání, přičemž obžalovaný nereagoval na výzvy policistů k otevření dveří, takže je policisté museli vyrazit, aby do bytu vnikli a obžalovaného zadrželi,
a tímto jednáním obžalovaný způsobil poškozené N. M., nar. XY, zlomeninu úhlu dolní čelisti vlevo, zlomeninu přední stěny čelistní dutiny vpravo s drobným vpáčením úlomků a zakrvácením dutiny, podezření na zlomeninu vnitřní stěny očnice vpravo, zlomeninu levého raménka jazylky s posunem úlomků směrem navnitř, rozsáhlý podkožní výron rtu, levé tváře a levé polovinu krku, rozsáhlý krevní výron na stěně hltanu vlevo sahající až ke střední čáře, brýlový krevní výron, krevní výrony na spojivce a tržné rány okolo obou očí, výrazněji vlevo, drobné oděrky na obličeji a krku, vícečetné tržné rány délky jednoho centimetru na malých stydkých pyscích a hrázi s otokem poševních stěn, když tato zranění si vyžádala urgentní převoz do Ústřední vojenské nemocnice v Praze, neodkladnou operační revizi poranění v oblasti genitálu a análního otvoru, uvedení poškozené do umělého spánku, dále vzhledem k rozsáhlému otoku krku provedení tzv. tracheostomie, provedení tzv. osteosyntézy zlomenin obličejových kostí a nasazení pevné mezičelistní fixace, s celkovou hospitalizací od 28. 11. 2017 do 11. 12. 2017, následně po dobu minimálně jednoho měsíce musela poškozená dodržovat klidový, šetřící a léčebný režim vyžadující ambulantní kontroly, požívání lehce stravitelné stravy s vyvarováním se tuhé stolice a přechodné zamezení sexuálního styku, přičemž zlomenina jazylky a rozsáhlý krevní výron krku a hltanu vlevo bylo ze soudně lékařského hlediska poraněním život bezprostředně ohrožující, které vedlo pro prohlubující se otok vstupu do dýchacích cest krátce po příjmu do nemocnice k nutnému uvedení poškozené do umělého spánku, zavedení dýchací roury a napojení na umělou plicní ventilaci, neboť hrozilo udušení uzávěrem dýchacích cest v důsledku otoku, a způsob napadení lze považovat za zvlášť surový a trýznivý způsob útoku, kdy poškozená bylo přímo vystavena strachu o svůj život, prožila extrémní děsivost, bolestivost, ohrožení tělesné a duševní integrity a výrazné pocity bezmocnosti, a to po celou dobu útoku obžalovaného, neboť nebyla zjištěna poranění vedoucí k déletrvající poruše vědomí poškozené“.
Za uvedené zvlášť závažné zločiny a sbíhající se zvlášť závažný zločin znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. b) tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 3. 2018 sp. zn. 6 T 8/2018, který nabyl právní moci ve výroku o vině a trestu dne 13. 3. 2018, byl obviněný podle §140 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Zároveň podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 3. 2018, sp. zn. 6 T 8/2018, který nabyl právní moci ve výroku o vině a trestu dne 13. 3. 2018, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněnému bylo vedle toho uloženo, aby podle §228 odst. 1 tr. ř. uhradil poškozené N. M., nar. XY, k rukám zmocněnkyně poškozené JUDr. Martiny Čejkové, advokátky se sídlem Praha 1, 110 00, Václavské náměstí 828/23, nemajetkovou újmu ve výši 1 218 278 Kč, Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, IČ: 47114321, se sídlem Praha 4, 140 21, Roškotova 1225/1, majetkovou újmu ve výši 192 918 Kč a České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem Praha 2, 128 10, Vyšehradská 16, majetkovou újmu ve výši 50 000 Kč. Poškozenou poté se zbytkem jejího nároku na náhradu škody odkázal podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného, městského státního zástupce v Praze a poškozené N. M. proti shora citovanému rozsudku rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 6. 2019 sp. zn. 7 To 41/2019 tak, že podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněného a poškozené napadený rozsudek částečně zrušil, a to z podnětu obviněného ve výroku o náhradě škody ohledně České republiky – Ministerstva spravedlnosti a z podnětu poškozené ve výroku o náhradě nemajetkové újmy ohledně její osoby. Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak Vrchní soud v Praze znovu rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost uhradit poškozené N. M., nar. XY, k rukám zmocněnkyně poškozené JUDr. Martiny Čejkové, advokátky se sídlem Praha 1, 110 00, Václavské náměstí 828/23, nemajetkovou újmu ve výši 1 412 165 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. poté poškozenou N. M. se zbytkem nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání městského státního zástupce zamítl podle §256 tr. ř.
Tento rozsudek odvolacího soudu napadl obviněný J. M. následně dovoláním s odkazem na důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř. V jeho odůvodnění namítl, že soudy dospěly k nesprávným závěrům, neboť ničím nebylo prokázáno, že by měl záměr poškozenou zavraždit. Z důkazů (jeho facebookové komunikace a dopisu „na rozloučenou“) vyplývá, že chtěl sám skoncovat se životem. Soudy tak vycházely pouze ze svých domněnek, které neměly ničím podloženy. Pokud spáchal vůči poškozené nějaké násilí, bylo to pouze sexuálně orientované bez přímého či nepřímého úmyslu zbavit ji života. Závěry soudů jsou tak v naprostém rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu týkající se zvlášť závažného zločinu vraždy. V rozsudku Vrchního soudu v Praze navíc naprosto chybí výrok o tom, jak se jmenovaný soud vypořádal se zbytkem jeho odvolání.
V důsledku výše uvedeného v závěru podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 6. 2019 sp. zn. 7 To 41/2019.
Opis dovolání obviněného byl v rámci řízení podle §265h tr. ř. zaslán předsedou senátu soudu prvního stupně k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Přípisem doručeným dovolacímu soudu dne 20. 9. 2019 pověřená státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že obviněný prakticky opakuje stejné námitky, které uplatňoval již během celého trestního řízení a se kterými se vypořádal jak soud nalézací, tak odvolací. Z gradace použitého násilí včetně mechanismu škrcení poškozené oběma rukama silou velké intenzity je zjevné, že chtěl poškozenou usmrtit. Kombinace použitého násilí včetně doby jeho projevu naplňuje znaky zvlášť surového a trýznivého způsobu, neboť šlo o značnou brutalitu navazující na předchozí brutální znásilnění. Obviněnému přitom v pokračování v jeho jednání bylo zabráněno zákrokem Policie ČR, takže o dobrovolném upuštění od dalšího jednání směřující k dokonání trestného činu nemůže být řeč. Pokud jde o námitku, že nebylo rozhodnuto o části jeho odvolání, pak z podstaty věci vyplývá, že pokud k odvolání obviněného bylo rozhodnuto o změně výroku o náhradě škody, byl napadený rozsudek přezkoumán na základě námitek uvedených v jeho odvolání druhoinstančním soudem komplexně. O zbytku odvolání tak nebylo třeba rozhodovat, neboť mu z části bylo vyhověno.
Státní zástupkyně proto v závěru svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně vyslovila souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání i pro případ uvedený v §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud nejprve konstatoval, že dovolání obviněného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 6. 2019 sp. zn. 7 To 41/2019 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., neboť pokud se týká výroků o vině a trestu, tak tyto svým vlastním rozhodnutím nikterak nemodifikoval a tyto nabyly právní moci v podobě, jak je vyslovil soud prvního stupně. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
V prvé řadě je nutno upozornit, že Nejvyšší soud v rámci přezkoumání důvodnosti mimořádného opravného prostředku obviněného se věnoval toliko pouze skutku uvedenému pod bodem 2) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, i když obviněný jej obecně směřoval proti všem výrokům rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 7 To 41/2019. Postupoval tak proto, že v rámci odůvodnění dovolání uplatnil toliko konkrétní námitky vztahující se právě a pouze vůči skutku uvedenému pod bodem 2) výroku o vině. Nebyl tak důvod přezkoumávat správnost právního posouzení skutku uvedeného bod bodem 1) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, a samy o sobě ani výroky týkající se trestu, resp. náhrady majetkové i nemajetkové újmy, jelikož Nejvyšší soud je při své činnosti vázán pouze konkrétními argumenty uplatněnými v dovolání, a není povinen ani oprávněn za dovolatele domýšlet, či jakkoli sám fabulovat jím blíže nespecifikované výhrady, navíc, když předmětné výroky zjevně nejsou v jakémkoli rozporu se zákonem.
Pokud jde o uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , tak ten je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se naopak není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Námitce obviněného je třeba přiznat právní relevanci, když ji směřuje vůči právnímu posouzení naplnění subjektivní stránky zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Jedná se však o námitku zjevně neopodstatněnou.
K tomuto Nejvyšší soud obecně připomíná, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].
Zavinění je tak vybudováno:
a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a
b) na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah.
Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech.
V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u úmyslu eventuálního byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky viz Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 170, 171).
Judikatura obecných soudů uznává, že závěry o tom, že čin byl spáchán úmyslně, lze v případech, kdy v této otázce chybí doznání pachatele, činit nepřímo z okolností činu objektivní povahy (např. z povahy činu, způsobu jeho provedení) nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy (např. z pohnutky činu). Zavinění je výslednicí mj. i osobních vlastností pachatele, a lze proto také z nich na formu zavinění usuzovat (viz č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud se plně ztotožňuje s právním posouzením učiněným Vrchním soudem v Praze, stejně jako s předchozími závěry Městského soudu v Praze. I podle dovolacího soudu nelze nevzít v úvahu, že obviněný užil vůči poškozené násilí značné intenzity, kdy ji bil pěstmi do obličeje, hrudníku a těla, způsobil jí řeznou ránu nožem v oblasti genitálií a rdousil ji tak, že oběma rukama silou velké intenzity stiskl její krk, až jí způsobil zlomeninu jazylky, rozsáhlý krevní výron na levé polovině krku a stěně hltanu vlevo sahající až ke střední čáře. Obviněný si tak musel být vědom, stejně jako každý průměrně uvažující člověk, že takto provedeným násilným útokem může dojít k omezení přístupu kyslíku do plic napadené osoby, což může vést až k jejímu zardoušení, tedy ke smrti. Samotné rdoušení přitom trvalo delší dobu a mělo za následek, kromě výše uvedeného, i chvilkovou ztrátu vědomí poškozené. K dokonání trestného činu nedošlo jen díky včasnému zásahu Policie ČR. Z ničeho totiž nevyplývá, že by se obviněný sám od sebe rozhodnul upustit od svého jednání. Kombinace použitého násilí, zejména jeho mechanismus i intenzita, jakož i doba, po kterou se obviněný jednání vůči poškozené dopouštěl, jednoznačně svědčí o tom, že ji chtěl výše uvedeným způsobem usmrtit a tedy o jeho úmyslu přímém. To dokresluje i výpověď poškozené, podle níž jí obviněný při svém jednání smrtí vyhrožoval a pokládal jí otázky typu, zda ví, že dnes umře, což doprovázel i další gradací užitého násilí vůči její osobě. Zachování vědomostní i volní složky bylo u obviněného bez jakýchkoliv pochybností prokázáno, takže nelze mít ani pochyb o tom, že z jeho strany byla naplněna subjektivní stránka ve formě přímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku k zvlášť závažnému zločinu vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. V tomto směru tak výhrady obviněného obsažené v podaném dovolání nejsou na místě.
Pokud pak obviněný v postupu a rozhodnutí odvolacího soudu spatřoval též naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., jelikož odvolací soud napadeným rozhodnutím z podnětu jeho odvolání zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě škody ohledně České republiky – Ministerstva spravedlnosti, přičemž v něm zároveň chybí výrok o tom, jak odvolací soud naložil s odvoláním obviněného ve zbývající části, když podle jeho názoru měl odvolací soud učinit výrok podle §256 tr. ř., je třeba uvést následující.
Chybějící nebo neúplný výrok v napadeném rozhodnutí jako dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. spočívá ve dvou alternativách:
a) nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou. Chybějícím je některý výrok jako celek, pokud není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části, a to popřípadě i z důvodu, že jeho vyslovení navrhovala některá ze stran,
b) určitý výrok byl sice v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li v případě výroku o vině uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu.
V prvé řadě je nutno uvést, že odvolací soud postupuje podle §256 tr. ř. jen tehdy, neshledá-li důvody k jinému rozhodnutí o podaném odvolání, tj. k zamítnutí odvolání z formálních důvodů (§253 odst. 1 tr. ř.), k odmítnutí odvolání pro nedostatek jeho obsahových náležitostí (§253 odst. 3 tr. ř.), k přerušení trestního stíhání (§255 tr. ř.), ke zrušení napadeného rozsudku a následnému předložení věci k rozhodnutí o příslušnosti soudu, k postoupení věci, k zastavení nebo přerušení trestního stíhání ani k podmíněnému zastavení trestního stíhání nebo schválení narovnání (§257 tr. ř.), případně též ke zrušení rozsudku podle §258 tr. ř. a k některému z rozhodnutí předpokládaných v ustanoveních §259 až §262 tr. ř. V tomto smyslu je rozhodnutí odvolacího soudu o zamítnutí nedůvodného odvolání subsidiární ve vztahu ke všem zmíněným jiným rozhodnutím (ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3050). Vyhoví-li odvolací soud podanému odvolání jen částečně a učiní-li na jeho podkladě některé z výše uvedených jiných rozhodnutí, pak již ve zbytku, v němž bylo odvolání neúspěšné, nemůže ani částečně zamítnout takové odvolání (srov. NS 17/2002-T 417 a NS 23/2003-T 531). Tento postup ve své bohaté judikatuře akceptoval a potvrdil i Ústavní soud (srov. např. usnesení ze dne 20. 12. 2016 sp. zn. III. ÚS 3806/16, ze dne 16. 10. 2018 sp. zn. IV. ÚS 2135/18, ze dne 21. 5. 2019 sp. zn. IV. ÚS 4042/2018, ze dne 3. 6. 2019 sp. zn. III. ÚS 1836/18, ze dne 30. 8. 2019 sp. zn. II. ÚS 2710/19 aj.) V tomto ohledu dovolací soud musel dát plně za pravdu vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství.
Pokud tedy v tomto případě obviněný podal odvolání do všech výroků rozsudku soudu prvního stupně ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. 40 T 6/2018, tedy i do výroku o náhradě škody ohledně České republiky – Ministerstva spravedlnosti, a odvolací soud tento výrok na podkladě odvolání obviněného zrušil, tudíž částečně odvolání obviněného vyhověl, nebylo již možno postupovat podle §256 tr. ř., a to ani ohledně ostatních výroků, které odvolacím soudem zrušeny nebyly. Takové rozhodnutí by přicházelo v úvahu, jen pokud by odvolací soud odvolání obviněného zamítl v celém rozsahu.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu tudíž v daném ohledu vadou spočívající v chybějícím nebo neúplném výroku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. zatíženo není.
Vzhledem ke všem výše stručně uvedeným důvodům a závěrům (§265i odst. 2 tr. ř.) tak Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného J. M. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jelikož námitky v něm uplatněné jsou zjevně neopodstatněné. Své rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 11. 2019
JUDr. František Hrabec
předseda senátu