ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.1541.2018.1
sp. zn. 4 Tdo 1541/2018- 33
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 1. 2019 o dovolání obviněného V. B. , nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 3 To 3/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 4 T 91/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 8. 2017, sp. zn. 4 T 91/2016, byl obviněný V. B. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedeného přečinu se podle skutkových zjištění dopustil tím, že:
dne 21. 10. 2016 v době kolem 09.00 hod. v ulici XY v obci XY, okr. České Budějovice před domem č. p. XY na místě veřejnosti přístupném, před větším počtem přítomných osob po předchozí slovní rozepři s O. K., nar. XY a v důsledku předchozích dlouhodobých rozporů ohledně údajné dlužné částky ve výši cca 150.000,- Kč, které za provedené stavební práce údajně O. K. dluží A. L., nar. XY, který byl na místě rovněž přítomen, následně obžalovaný V. B. při hádce přistoupil k O. K., nar. XY, který z obavy z fyzického napadení použil vůči obžalovanému slzotvorný pepřový obranný sprej zn. EQUALIZER 2, načež obžalovaný V. B. z pod sedadla řidiče svého osobního motorového vozidla Škoda Superb, RZ XY vytáhl legálně držený 9-ti ranový flobertkový revolver tuzemské výroby zn. ALFA-PROJ, model 641, ráže 6 mm ME-FLOBERT COURT, v.č. XY, zbraň kategorie „D“, přičemž z této zbraně 2x vystřelil vedle těla O. K. ze vzdálenosti cca 7 metrů, a to v okamžiku, kdy O. K. již z místa incidentu utíkal.
Za tento přečin uložil Okresní soud v Českých Budějovicích obviněnému podle §358 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku výkon trestu obviněnému podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 1 roku. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku dále obviněnému uložil trest propadnutí věci a to 9-ti ranového flobertkového revolveru tuzemské výroby zn. ALFA-PROJ, model 641, ráže 6 mm ME-FLOBERT COURT, v. č. XY, zbraň kategorie „D“.
Proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 8. 2017, sp. zn. 4 T 91/2016, podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině a trestu. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 3 To 3/2018 tak, že podle §256 tr. ř. odvolání zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 3 To 3/2018, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívá v nesprávném právním posouzení skutku a důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho řádného opravného prostředku, ačkoliv v předchozím řízení byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný následně uvádí, že soudy nižších stupňů nesprávně aplikovaly ustanovení o nutné obraně, když současně namítá, že v dané věci existuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Dovolatel podrobně poukazuje na svoji obhajobu, že jednal v nutné obraně a že při posuzování podmínek nutné obrany je nezbytné určit osobu, která jako první začala útočit na zájem chráněný trestním zákonem. Zdůrazňuje, že ze skutkové věty se podává, že poškozený měl mít obavy z fyzického napadení. S tímto závěrem nesouhlasí, když i pokud by mu hrozilo nějaké nebezpečí, mohl poškozený z místa činu prostě utéct. Odkazuje na výpověď poškozeného, ze které podle jeho názoru vyplývá, že situace před použitím spreje nebyla natolik nebezpečná, aby odůvodňovala použití spreje vůči jeho osobě a svědkovi L. Dále rozebírá výpověď poškozeného, který tvrdil, že v době, kdy obíhal auto, sprej nepoužil, což bylo vyvráceno znaleckým posudkem z oboru chemie, který předložil v rámci odvolacího řízení, když soud prvního stupně návrh na provedení tohoto důkazů neakceptoval, stejně tak jako návrh na pořízení kamerového záznamu z chodby soudu, ačkoliv svědek R. R. vypověděl, že mu poškozený měl sdělit, že obviněného zničí. Z pohledu závěrů tohoto znaleckého posudku konstatuje, že výpověď poškozeného je nevěrohodná, neboť ze znaleckého posudku vyplývá, že útok poškozeného byl veden v době, kdy on sahal po zbrani, takže odvracel útok ze strany poškozeného. Poukazuje i na svoji obhajobu, že poškozený měl v době použití spreje v ruce neurčitý předmět černé barvy, snad boxer či nůž, což potvrdil i slyšený svědek L. Dále obviněný hodnotí výpovědi slyšených svědků, a jaké skutečnosti z nich vyplývají.
Následně zdůrazňuje, že pokud proti sobě stojí dvě skupiny důkazů, tak by již samotná tato skutečnost měla svědčit v jeho prospěch a měl být návrhu na potrestání zproštěn. Jednu skupinu důkazů představuje výpověď poškozeného a jeho otce, který měl událost sledovat ze vzdálenosti 50 metrů. Další skupina důkazů podporuje jeho obhajobu, když se nejedná jen o svědky, kteří by měli k němu blízký vztah. Dále vyjadřuje nesouhlas s úvahami soudu druhého stupně ohledně toho, že nalézací soud má nejlepší předpoklady pro posuzování věrohodnosti všech osob, které byly slyšeny u hlavního líčení. Namítá i skutečnost, že poškozenému je 35 let, zatímco svědek L. je osobou důchodového věku. Poukazuje i na spekulativní úvahy soudu druhého stupně týkající se odůvodnění jeho rozhodnutí.
Podle dovolatele postupem soudů došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, když soudy se nevypořádaly s jeho obhajobou a provedené důkazy hodnotily jednostranně v jeho neprospěch. V tomto spatřuje existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a právní kvalifikací jeho jednání. Poukazuje rovněž na zásadu in dubio pro reo z pohledu nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. IV. ÚS 335/06.
Namítá i porušení procesních předpisů, když soud prvního stupně argumentuje jeho procesně nepoužitelnou výpovědí a z této vycházel i při formulování skutkového stavu.
V závěru podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 3 To 3/2018 a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 8. 2017, sp. zn. 4 T 91/2016, jakož i všechna rozhodnutí obsahově na zrušená rozhodnutí navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Českých Budějovicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 4. 12. 2018, sp. zn. 1 NZO 1246/2018, nejprve zrekapituloval, jakým trestným činem byl obviněný uznán vinným a jaké uplatnil dovolací důvody a v jakých skutečnostech jejich naplnění spatřuje. Poté ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zdůrazňuje, že tento je naplněn v případě, že skutek tak, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, ovšem byl nesprávně právně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Nejvyšší soud tedy může z pohledu tohoto dovolacího důvodu přezkoumávat otázky hmotněprávní, nikoliv procesní. Proto nelze v zásadě napadat proces dokazování jako celek ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. a ani rozporovat skutková zjištění, která učinily soudy nižších stupňů. Jistou výjimku z tohoto pravidla pak představuje existence extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem. O takovou situaci se jedná tehdy, jestliže by skutková zjištění soudů neměla žádnou oporu v provedených důkazech nebo jestliže by skutková zjištění nevyplývala z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení nebo jestliže by zjištění soudů byla pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování. Taková situace ovšem v dané věci nenastala, a proto je třeba vycházet ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů.
Podle státního zástupce soudy své úvahy řádně zdůvodnily a objasnily, jak provedené důkazy hodnotily a proč uznaly obviněného vinným daným přečinem. Obviněný tedy vyjadřuje jen nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a takto formulované námitky nenaplňují zvolený dovolací důvod, ale ani žádný jiný. V tomto směru odkazuje na skutková zjištění soudů nižších stupňů, ze kterých vyplývá, že k použití zbraně ze strany obviněného došlo za situace, kdy poškozený z místa utíkal. Za takového skutkového stavu neobstojí námitka obviněného, že jednal v nutné obraně, když tato sice může zakládat zvolený dovolací důvod, ovšem obviněný při jejím formulování vychází z jiného skutkového děje. Poukazuje na skutečnost, že poškozený měl skutečně jistý podíl viny na vzniklém konfliktu, čemuž ovšem daly soudy výraz ve výroku o trestu. Podle jeho názoru nelze ovšem pominout výpovědi zakročujících policistů a skutečnost, že již v minulosti došlo ke sporům mezi poškozeným a rodinou obviněného, což nepochybně přispělo k eskalaci celého konfliktu, kdy ovšem situace nebyla taková, aby bylo namístě použít střelnou zbraň obviněným.
V závěru podaného vyjádření státní zástupce navrhl, aby podané dovolání obviněného bylo podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto, když bylo podáno z jiného důvodu než je uveden v §265b tr. ř. a Nejvyšší soud tak učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání vyslovil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i pro případ jiného stanoviska Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř . je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V posuzované věci obviněný naplnění tohoto dovolacího důvodu dovozuje ze skutečnosti, že došlo k zamítnutí řádného opravného prostředku, ačkoliv v řízení mu předcházejícím byly dány důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Na podkladě těchto naznačených východisek Nejvyšší soud přistoupil k dovolání obviněného. Ten naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovozuje ze skutečnosti, že jednal v nutné obraně, v existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěnými skutkovými zjištěními a z porušení zásady in dubio pro reo.
Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněných dovolacích námitek lze konstatovat, že obviněný své námitky formálně opírá o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítané vady pod uplatněný dovolací důvod ovšem nelze podřadit. Všechny uplatněné argumenty totiž primárně směřují do oblasti skutkových zjištění. Obviněný vytýká soudům nižších stupňů především nesprávné hodnocení důkazů (nesouhlas s hodnocením výpovědi poškozeného), a vadná skutková zjištění, a přitom současně prosazuje vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci a až následně ˗ sekundárně ˗ vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Touto argumentací obviněný zcela míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu a takto formulované dovolací námitky nemohou naplňovat dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ale ani žádný jiný.
Z pohledu jednotlivých námitek lze uvést následující. Obviněný především namítá existenci extrémního rozporu mezi zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy. Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit, že vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, který opakovaně uvedl, že s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09), může existence extrémního rozporu naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu dne 17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1482/2014). Současně je ale třeba zdůraznit, že nestačí pouhé tvrzení této skutečnosti, existence extrémního rozporu musí být prokázána. Platí, že extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Nejvyšší soud považuje za vhodné v dané souvislosti konstatovat, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009). Zároveň platí, že existenci extrémního rozporu nelze dovozovat jen z toho, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené v obžalobě. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014).
Obviněný existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem dovozuje ze způsobu hodnocení důkazů, se kterým vyslovuje nesouhlas. Z pohledu uplatněné argumentace obviněného je především třeba uvést, že soudy nižších stupňů své skutkové závěry řádně a náležitým způsobem odůvodnily, a to zejména soud prvního stupně. V souvislosti s postupem soudu prvního stupně je třeba konstatovat, že tento si byl vědom určité složitosti věci, takže podrobně vyslechnul všechny zúčastněné osoby, když neprováděl jen důkazy navržené obžalobou, ale i obhajobou, takže důkazy neprováděl selektivním způsobem. Následně výpověď obviněného a výpověď poškozeného hodnotil v kontextu dalších provedených důkazů, zejména z pohledu výpovědí slyšených svědků, kteří nejsou na věci žádným způsobem zainteresováni, když ostatní slyšení svědci mají určitý vztah k obviněnému či poškozenému, takže jejich výpovědi je třeba hodnotit velmi obezřetně. Za takové na věci nezainteresované svědky považuje soud prvního stupně právě zakročující policisty, kdy jejich výpovědi hodnotí v kontextu dalších provedených důkazů listinné povahy (pořízené fotografie, náčrtky předložené obviněným a poškozeným). Lze tedy konstatovat, že všechny provedené důkazy hodnotil v jejich vzájemném kontextu, tak jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Poté své úvahy ohledně hodnocení důkazů řádně rozvedl, když přesvědčivým způsobem objasnil, k jakým dospěl skutkovým závěrům a na podkladě jakých důkazů (viz str. 13-14 rozsudku soudu prvního stupně). Proto lze uzavřít, že uvedený soud závěr o vině obviněného nestaví pouze na výpovědi poškozeného, ale i na ostatních provedených důkazech, které hodnotí v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu. Současně nelze pominout, že soud prvního stupně nepomíjí ani vzájemné vztahy poškozeného, obviněného a svědka L. Ty hodnotí a bere v úvahu při hodnocení provedených důkazů, když dospívá k závěru, že na eskalaci celého konfliktu se právě podílely předchozí spory poškozeného a obviněného.
Soud druhého stupně se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil, když v rámci podaného odvolání obviněný uplatnil stejné námitky jako v podaném dovolání, když se ovšem nespokojil pouze s odkazem na písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, nýbrž své úvahy řádně odůvodnil z pohledu námitek obviněného (viz str. 3-4 usnesení soudu druhého stupně), tak jak to vyžaduje ustanovení §134 odst. 2 tr. ř. Lze proto uzavřít, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., tyto i náležitě hodnotily v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že na případ, kdy dovolatel v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné“. O takovou situaci se v dané věci jedná.
V souvislosti s námitkami obviněného lze ovšem připustit, že soud prvního stupně se dopustil jistého procesního pochybení, pokud v rámci odůvodnění svého rozhodnutí zmínil úřední záznam o podaném vysvětlení sepsaný s obviněným před sdělením obvinění podle §179b odst. 3 tr. ř., když poté obviněný využil svého práva a ve věci nevypovídal. Obecně je třeba uvést, že případné procesní pochybení, by mohlo za jistých okolností, jak již bylo naznačeno, naplňovat zvolený dovolací důvod, neboť pokud by procesní pochybení bylo takového rázu, že by mělo za následek nepoužitelnost určitého důkazu, který by byl pro formulování skutkového stavu podstatný, tak by to mohlo zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. O takovou situaci se ovšem v dané věci nejednalo. Především je třeba podotknout, že ze strany soudu prvního stupně se jednalo o jistou reakci na samotnou výpověď obviněného v rámci hlavního líčení, který sám začal hovořit o protokolu sepsaném na policii a zpochybňoval jeho obsah. Přesto je třeba opětovně zdůraznit, že soud prvního stupně se neměl o obsahu předmětného úředního záznamu při hodnocení důkazů nijak zmiňovat a vyjádření obviněného u hlavního líčení vztahující se k obsahu tohoto úředního záznamu nijak hodnotit. Jak bylo naznačeno shora, uvedené procesní pochybení je nezbytné hodnotit z pohledu zjištěného skutkového stavu, který formuloval soud prvního stupně a ze kterého vycházel soud druhého stupně. Zde je třeba uvést, že naznačené pochybení soudu prvního stupně nenašlo svůj odraz při formulování skutkových zjištění, když soud prvního stupně při formulování skutkového stavu nevycházel z tohoto úředního záznamu, ale z výpovědi poškozeného a ostatních svědků a listinných důkazů. Z pohledu argumentace obviněného je třeba uvést, že upřesnění počtu výstřelů a situace, za které byla zbraň použita, vychází ze samotné procesně použitelné výpovědi obviněného u hlavního líčení a z výpovědi poškozeného, který opakovaně potvrdil, že obviněný po něm střílel až poté, co z místa činu utíkal a z výpovědi svědka J. K. Proto lze mít za to, že naznačené procesní pochybení nenašlo svůj výraz ve skutkových zjištěních soudu prvního stupně.
Obviněný dále namítá, že jednal v nutné obraně ve smyslu §29 tr. zákoníku. Obecně je možno konstatovat, že navenek by se mohlo jevit, že tuto námitku lze pod dovolací důvod podřadit, neboť institut nutné obrany patří mezi okolnosti vylučující protiprávnost činu. Přesto vzhledem ke konkrétnímu obsahu zvolené argumentace je třeba mít za to, že obviněný při uplatnění této námitky vychází z jiného skutkového stavu. Proto lze mít za to, že obviněný fakticky zpochybňuje způsob hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, a proto jeho argumentace nenaplňuje zvolený dovolací důvod (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2002, sp. zn. 3 Tdo 650/2002).
Bez ohledu na shora naznačený závěr považuje Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit, že ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů je zřejmé, že k použití zbraně obviněným vůči poškozenému došlo za situace, kdy z místa činu utíkal. Za takového stavu obviněný ani subjektivně nemohl pociťovat obavu z útoku poškozeného, a proto nemohl jednat v nutné obraně (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 485/2010), neboť podstatou nutné obrany je skutečnost, že osoba jednající v nutné obraně odvrací přímo hrozící či trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1015/2017). O takový případ se v dané věci nejednalo, když jak již bylo naznačeno, poškozený z místa činu utíkal, takže z jeho strany žádný útok nehrozil a ani netrval, přičemž je tedy nepochybné, že jednání obviněného bylo odvetou za předchozí jednání poškozeného (viz přim. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2016, sp. zn. 4 Tdo 29/2016). Pokud obviněný v rámci podaného dovolání namítá, že poškozený mohl před použitím spreje z místa činu odejít a že se tedy nemohl cítit ohrožen, tak je třeba zdůraznit, že obviněný opětovně vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů. Nad rámec těchto úvah je možno konstatovat, že není povinností osoby, která se cítí ohrožena jednáním jiných osob, aby z místa utekla, pokud je to objektivně možné. Při posuzování jednání poškozeného a posuzování jeho pocitu ohrožení v první fázi konfliktu nelze pominout, že vztahy mezi poškozeným a obviněným a svědkem A. L. byly nepochybně vyhrocené, když již v minulosti mezi nimi došlo k určitému konfliktu, navíc předmětem jejich jednání byl sporný dluh a před vlastním použitím spreje ze strany poškozeného došlo po určitém slovním konfliktu, o kterém hovoří všichni zúčastnění.
K argumentaci obviněného zásadou in dubio pro reo je nutno uvést, že uvedená zásada vyplývá z principu neviny (§2 odst. 2 tr. ř.). Tato námitka nemůže zvolený dovolací důvod založit, když směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí též, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak vyjádřeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.). Současně je třeba zdůraznit, že existence rozporů mezi důkazy ale sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným předmětným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. O naznačenou situaci se v dané věci nejednalo, když v tomto směru je třeba odkázat na přesvědčivá odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, která odpovídají §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř.
Vzhledem ke shora uvedenému je nepochybné, že obviněný se svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvod jím deklarovaný (a současně ani pod jiné ustanovení §265b tr. ř. upravující dovolací důvody). Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 1. 2019
JUDr. František Hrabec
předseda senátu
Zpracovala:
JUDr. Marta Ondrušová