ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.1582.2018.1
sp. zn. 4 Tdo 1582/2018- 22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 1. 2019 o dovolání obviněného T. Z. , nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 5 To 156/2018, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 29 T 103/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 8. 2. 2018, sp. zn. 29 T 103/2017, byl obviněný T. Z. uznán vinným ze spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů) „dne 19.11.2017 okolo 23:25 hodin v Praze 5, ulice XY, kde byl kontrolován hlídkou Policie ČR, řídil osobní motorové vozidlo zn. Mercedes Benz, bílé barvy, rz XY, ačkoli mu byl rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 27.07.2016, sp. zn. 1 T 42/2016, který nabyl právní moci dne 20.08.2016, uložen mimo jiné trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 24 měsíců, tedy do 20.08.2018“.
Za uvedené jednání byl obviněný T. Z. odsouzen podle §337 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Podle §68 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 40 denních sazeb, přičemž denní sazba činí 1 000 Kč, tj. celkem ve výši 40 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 8. 2. 2018, sp. zn. 29 T 103/2017, podal obviněný T. Z. odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 5 To 156/2018, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že byl obviněný T. Z. odsouzen podle §337 odst. 1 tr. zákoníku s použitím §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců.
Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo, aby ve zkušební lhůtě podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem (zpronevěry) způsobil.
Podle §67 odst. 2 písm. b) a §68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 40 denních sazeb ve výši 500 Kč, tj. celkem ve výši 20 000 Kč. Podle §69 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 měsíce.
Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 31. 1. 2018 (právní moc 16. 2. 2018), sp. zn. 4 T 1/2018, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově na tento výrok navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 5 To 156/2018, podal následně obviněný T. Z. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Obviněný v dovolání namítl, že soudy nesprávně vyhodnotily jeho obhajobu, pokud jde o jeho argumentaci nepříznivým zdravotním stavem v době spáchání skutku, poukázal na ustanovení §26 tr. zákoníku s tím, že od počátku trestního řízení poukazoval na svůj nedobrý psychický stav, na medikaci, kterou užívá, a na skutečnost, že jej psychická porucha omezuje a ovlivňuje, zejména pak vysvětlil, že u něj porucha vede k impulsivnímu a nezvladatelnému jednání. Tyto okolnosti soudy nemístně bagatelizovaly, když uzavřely, že jeho vina je zřejmá. V této souvislosti vyjádřil názor, že i když bylo naplnění zákonných znaků skutkové podstaty prokázáno sebevíc, je třeba také zkoumat, zda zde není okolnost vylučující protiprávnost. K prokázání či vyvrácení jeho obhajoby tak bylo namístě vypracovat posudek z oboru psychiatrie. Další pochybení odvolacího soudu spatřuje obviněný ve skutečnosti, že mu byl ukládán souhrnný trest, ačkoli pro takový postup nebyly splněny podmínky §43 odst. 2 tr. zákoníku. Nezpochybnil, že dne 31. 1. 2018 byl vydán Obvodním soudem pro Prahu 8 trestní příkaz, tento však dle jeho názoru nenabyl právní moci, neboť obviněný proti němu podal odpor. K výše uvedenému podrobně popsal svůj procesní postup právě ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8, na základě čehož dovozuje, že uvedený trestní příkaz právní moci nenabyl a nelze mu tak ve vztahu k němu ukládat souhrnný trest, neboť chybí rozhodnutí o konkurujícím trestném činu.
Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil, a aby vrátil věc Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že námitky obviněného tak směřují do dvou oblastí, a to jednak k posouzení toho, zda byl v době spáchání trestného činu příčetný ve smyslu §26 tr. zákoníku, dále brojí proti uloženému souhrnnému trestu odnětí svobody s tím, že pro tento postup nebyly splněny podmínky. K těmto námitkám obviněného, které lze dle názoru státního zástupce podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je třeba uvést, že je obviněný uplatňoval již v rámci řízení před soudy obou stupňů, přičemž soudy se s těmito námitkami podrobně zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly. Státní zástupce má tedy za to, že je namístě odkázat na závěry Nejvyššího soudu uvedené v usnesení sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle kterého opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Co se týká namítané nepříčetnosti obviněného, tuto obhajobu uplatnil obviněný až při hlavním líčení a soudy se s ní náležitě vypořádaly. Odvolací soud nepovažoval požadavek obviněného na znalecké zkoumání jeho duševního stavu za opodstatněný. Tento svůj závěr dostatečným způsobem odůvodnil. Sama skutečnost, že obviněný měl v minulosti psychické potíže, pochybnosti o jeho příčetnosti v době spáchání skutku nezakládá. Soud řádně odůvodnil, že ze žádných okolností, ať již z jednání obviněného bezprostředně po činu nebo ze samotného způsobu spáchání předmětné trestné činnosti, nevyplývá nic, co by svědčilo pro zmenšenou příčetnost obviněného či dokonce pro jeho nepříčetnost. Naopak soud uzavřel, že jednání a chování obviněného odpovídá zcela běžným typům této trestné činnosti. Nebyl tedy žádný důvod pro postup podle §105 odst. 1 tr. ř.
K námitce obviněného, že mu neměl být ukládán souhrnný trest, státní zástupce uvádí, že i tato je zjevně neopodstatněná. Odvolací soud při ukládání souhrnného trestu dostál všem zákonným požadavkům v souladu s judikaturou. Odvolací soud doplnil dokazování předložením trestního spisu Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 4 T 1/2018. Z tohoto důkazu vzal pak za prokázané, že trestní příkaz nabyl právní moci dne 16. 2. 2018. Tomuto zjištění ostatně odpovídá i aktuální výpis z rejstříku trestů obviněného, kde je zaneseno nabytí právní moci předmětného trestního příkazu ke dni 16. 2. 2018. Státní zástupce se tedy domnívá, že vzhledem k výše uvedenému je nutné vycházet z premisy, že v době rozhodování odvolacího soudu existovalo rozhodnutí předvídané §43 odst. 2 tr. zákoníku a obviněnému byl uložen souhrnný trest v souladu se zákonem. Státní zástupce nedisponuje příslušným spisovým materiálem vztahujícím se k trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8, nicméně zastává názor, že správnost procesního postupu Obvodního soudu pro Prahu 8 ve věci sp. zn. 4 T 1/2018 nemůže být ani předmětem dovolacího přezkumu v nyní posuzované věci, když (jak bylo již uvedeno výše) pravomocným rozhodnutím tohoto soudu byl Městský soud v Praze vázán.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Námitky týkající se posouzení toho, zda byl v době spáchání trestného činu obviněný příčetný ve smyslu §26 tr . zákoníku, a dále nesplnění podmínek pro uložení souhrnného trestu odnětí svobody lze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného T. Z.
Co se týká namítané nepříčetnosti obviněného, soud prvního stupně velmi podrobně rozvedl, na základě kterých důkazů má obhajobu obviněného za vyvrácenou a které důkazy ho usvědčují, přičemž věnoval náležitou pozornost i návrhům obhajoby na doplnění dokazování ohledně tvrzení obviněného, že řídil motorové vozidlo z důvodu stavů úzkosti. V tomto směru lze poukázat na přesvědčivé písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz str. 3-4 rozsudku). Soud druhého stupně se s tímto odůvodněním plně ztotožnil s odkazem na ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., když i podrobně rozvedl své závěry z pohledu námitek, které obviněný uplatnil v rámci podaného odvolání (viz str. 3-4 rozhodnutí). Proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů vyvodily z provedených důkazů odpovídající skutkové a právní závěry. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že obviněný v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů, a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly.
Nejvyšší soud považuje za nutné konstatovat, že obviněný svoji obhajobu zakládá na tvrzení, že řídil motorové vozidlo z důvodu stavů úzkosti, čímž vyjadřuje pochybnosti o svém duševním stavu. Soud řádně odůvodnil, že ze žádných okolností, ať již z jednání obviněného bezprostředně po činu nebo ze samotného způsobu spáchání předmětné trestné činnosti, nevyplývá nic, co by svědčilo pro zmenšenou příčetnost obviněného či dokonce pro jeho nepříčetnost. Pokud tedy soudy nižších stupňů na základě provedeného dokazování dospěly k závěru, že nic nenasvědčuje zmenšené příčetnosti obviněného, nelze v tomto spatřovat nějaké pochybení či nedostatek v provedeném dokazování. V souvislosti s námitkou obviněného týkající se jeho duševního stavu lze uvést následující. Skutečnost, že obviněný zpochybňuje svůj duševní stav v době činu, ještě sama o sobě neodůvodňuje nutnost znaleckého zkoumání. Je totiž nezbytné zdůraznit, že otázka nepříčetnosti je otázkou právní a její posouzení náleží orgánům činným v trestním řízení na základě skutečností vyplývajících z provedených důkazů. Obecně se příčetnost presumuje, když nutnost zpracování znaleckého posudku je tak dána pouze tehdy, pokud skutkový podklad, tj. konkrétní okolnosti zjištěné v průběhu dokazování, odůvodňují potřebu získání odborných závěrů z oboru psychiatrie či jiných oborů ve smyslu ustanovení §105 odst. 1 či §116 tr. ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 921/2014 ze dne 28. 8. 2014). Jinak řečeno, soud je povinen nechat vypracovat znalecký posudek ohledně duševního stavu obviněného, popř. znalecký posudek z jiného oboru, jen tehdy, jestliže na základě skutkového stavu, který zjistí provedeným dokazováním, vyvstanou pochybnosti o jeho duševním stavu z hlediska příčetnosti.
Nejvyšší soud považuje za nutné vzhledem ke shora naznačeným závěrům zdůraznit, že rozsah dokazování upravuje §2 odst. 5 tr. ř. Z oprávnění orgánů činných v trestním řízení rozhodnout o rozsahu dokazování nezbytného pro jejich rozhodnutí ve smyslu splnění požadavku §2 odst. 5 tr. ř. vyplývá, že s přihlédnutím k okolnostem zjištěným v průběhu dokazování jsou oprávněny rozhodnout i o potřebnosti provedení důkazu vyžádáním znaleckého posudku. Jsou vždy povinné pečlivě zvažovat, zda chování obviněného, popř. okolnosti plynoucí z jeho výpovědi nebo z provedených důkazů skutečně zakládají důvodné pochybnosti o jeho duševním stavu v tom smyslu, že se reálně nabízí závěr o vymizení rozpoznávací či ovládací schopnosti či o jejich snížení. Lze mít za to, že důvodem pro přibrání znalce bude, pokud v rámci dokazování budou zjištěny takové skutečnosti, ze kterých bude možno dovodit, že jednání pachatele vykazuje znaky abnormálnosti, že jeho reakce zjevně neodpovídají dané situaci. Pokud není v řízení zjištěno, že jednání pachatele vykazovalo znaky abnormálnosti, není ani důvodu provádět znalecké dokazování týkající se jeho duševního stavu. O takovou situaci jde právě v posuzované věci.
Za daného stavu věci lze proto akceptovat procesní postup soudů nižších stupňů, pokud nevyhověly návrhu obviněného na doplnění dokazování zpracováním znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie.
Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku soud uloží souhrnný trest podle zásad uvedených v odstavci 1, když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Spolu s uložením souhrnného trestu soud zruší výrok o trestu uloženém pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Souhrnný trest nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším. V rámci souhrnného trestu musí soud vyslovit trest ztráty čestných titulů nebo vyznamenání, trest ztráty vojenské hodnosti, trest propadnutí majetku nebo trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, jestliže takový trest byl vysloven již rozsudkem dřívějším.
To, zda jsou splněny podmínky pro uložení souhrnného trestu, a zda tedy v době ukládání trestu existuje odsuzující rozsudek za jiný trestný čin obviněného, si soudy posuzují jako otázku předběžnou ve smyslu §9 odst. 1 tr. ř., a je-li tu o takové otázce pravomocné rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu, jsou orgány činné v trestním řízení takovým rozhodnutím vázány, pokud nejde o posouzení viny obviněného.
Lze uvést, že Městský soud v Praze při ukládání souhrnného trestu obviněnému T. Z. postupoval podle výše citovaného ustanovení §43 odst. 2 tr. zákoníku, i v souladu s platnou judikaturou, když dle rozhodnutí uvedeného pod č. 12/1994 Sb. rozh. tr. by o uložení souhrnného trestu podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zásadně nemělo být rozhodnuto bez toho, že soud provede důkaz spisem ve věci, v níž byl vydán rozsudek, ve vztahu ke kterému je dán vztah souhrnnosti. Provedení důkazu jen opisem rozsudku je nedostatečné, protože mohou nastat skutečnosti, které z obsahu rozsudku nevyplývají a které vylučují uložení souhrnného trestu. Odvolací soud tak doplnil dokazování předložením trestního spisu Obvodního soudu pro Prahu 8, sp. zn. 4 T 1/2018, přičemž jako správné lze označit jeho hodnotící úvahy, které podrobně odůvodnil na str. 5-6 napadeného rozsudku, s nimiž se Nejvyšší soud ztotožňuje. Lze tak ve stručnosti shrnout jeho závěry v tom směru, že rozhodný pro úvahy o uložení souhrnného trestu je trestní příkaz Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 4 T 1/2018, neboť obviněný se trestné činnosti dopustil v období od 8. 9. 2016 do 5. 10. 2016, a tento mu byl doručen 7. 2. 2018, což je datum rozhodné pro úvahy o uložení souhrnného trestu v této trestní věci. K tomuto trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 4 T 1/2018, pak odvolací soud ukládal trest souhrnný. Z trestního spisu Obvodního soudu pro Prahu 8, sp. zn. 4 T 1/2018, vyplývá, že trestní příkaz nabyl právní moci dne 16. 2. 2018.
Vzhledem k výše uvedenému je nutné vycházet z premisy, že v době rozhodování odvolacího soudu existovalo rozhodnutí předvídané §43 odst. 2 tr. zákoníku a obviněnému byl uložen souhrnný trest v souladu se zákonem, tato námitka je zjevně neopodstatněná.
Nejvyšší soud v této souvislosti podotýká, že v posuzované trestní věci nelze v rámci dovolacího řízení přezkoumávat správnost procesního postupu Obvodního soudu pro Prahu 8 ve věci sp. zn. 4 T 1/2018.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného T. Z. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 1. 2019
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu