ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.233.2019.1
sp. zn. 4 Tdo 233/2019- 262
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 3. 2019 o dovolání obviněného R. Ch. , nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 55 To 17/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 3 T 163/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 27. 11. 2016, sp. zn. 3 T 163/2016, byl obviněný R. Ch. uznán vinným ze spáchání jednak přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku [bod 1) rozsudku] a jednak přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku [bod 2) rozsudku], kterých se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že
1)
„v době od 21.10.2014 do 5.10. 2016, vyjma období od 17.1.2016 do 15.3.2016, kdy se nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody, v Liberci, XY ani nikde jinde úmyslně a řádně, ačkoliv měl dostatek vhodných pracovních příležitostí, neplnil byť i jen částečně, svou zákonnou vyživovací povinnost ke svému nezletilému a nezaopatřenému synovi AAAAA (pseudonym) , nar. XY tak, jak mu ukládá z. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník v části rodinného práva a jak mu bylo určeno rozsudkem Okresního soudu v Nymburce č. Nc 200/2005-7 ze dne 19.9.2005, který nabyl právní moci 18.10.2005, platit výživné na syna ve výši 1000,- Kč měsíčně k rukám matky J. Z., nar. XY, čímž za předmětné období dluží na výživném 21 000 Kč, přičemž neplacením výživného vystavil svého syna nebezpečí nouze, když J. Z. pobírala po celé předmětné období od úřadu práce dávky hmotné nouze -příspěvek na bydlení v rozmezí od 6406,- Kč do 7368,- Kč a rovněž příspěvek na živobytí v rozmezí od 4706,- Kč do 4853,- Kč,
2)
v době od 4.6.2014 do 5.10. 2016, vyjma období od 17.1.2016 do 15.3.2016, kdy se nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody a kromě 4 plateb, které mu byly exekučně sraženy, a to ve výši celkem 2.454 Kč, v Liberci, XY, XY, XY ani nikde jinde úmyslně a řádně, ačkoliv měl dostatek vhodných pracovních příležitostí, neplnil byť i jen částečně, svou zákonnou vyživovací povinnost ke své nezletilé a nezaopatřené dceři BBBBB (pseudonym), nar. XY, tak, jak mu ukládá z. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník a jak mu bylo určeno rozsudkem Okresního soudu v Nymburce č. P 15/2004-26 ze dne 13.4.2004, který nabyl právní moci 25.5.2004, platit výživné na dceru BBBBB ve výši 1200,- Kč měsíčně k rukám matky L. B., nar. XY, čímž za předmětné období dluží na výživném částku ve výši 28.746,- Kč“.
Za uvedené jednání byl obviněný R. Ch. podle §196 odst. 3 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou.
Proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 27. 11. 2016, sp. zn. 3 T 163/2016, podal obviněný R. Ch. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 55 To 17/2018, tak, že odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
Následně podal obviněný R. Ch. prostřednictvím svého obhájce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 55 To 17/2018, dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v dovolání uvedl, že nebyl prokázán jeho úmysl trestnou činnost spáchat, jeho zavinění bylo posuzováno jako nedbalostní, a přesto se v rozsudku píše o úmyslném chování a dostatku finančních prostředků, ale o tom nebyl předložen žádný důkaz. Dále uvedl, že v minulosti neměl představu o nezbytné míře opatrnosti ve vztahu k nedbalostní formě zavinění. Výživné se snažil platit dle svých možností, matka mu neumožňovala kontakt s dítětem, vyhrožovala mu a nadávala. V době, kdy si již uvědomil svou odpovědnost a potřeby svých dětí, navázal s nimi kontakt, mu soud necitlivě uložil trest odnětí svobody v horní polovině sazby, což považuje za nespravedlivé. Obviněný dále uvádí, že by chtěl řádně pracovat a hradit výživné, v čemž mu výkon trestu odnětí svobody brání. Závěrem obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil všechny výroky rozsudku soudu prvního stupně a propustil jej na svobodu nebo rozhodl o podmíněném odkladu výkonu trestu odnětí svobody.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že obviněný opakovaně polemizuje se skutkovými zjištěními soudu prvého stupně a snaží se provedené důkazy interpretovat ve svůj prospěch způsobem odlišným od soudů obou instancí.
Dovolání je však mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, případně korigovat zpravidla jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku. Soud prvního stupně však k náležitému objasnění věci provedl všechny potřebné důkazy, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. a v rozsahu, který nebyl odvolacím soudem změněn, tyto hodnotil v jejich vzájemných souvislostech, když i odůvodnění jeho rozhodnutí odpovídá §125 tr. ř. a §134 tr. ř. Nalézací soud přesvědčivě rozvádí, proč jednání obviněného vyhodnotil jako úmyslné.
V případě obviněného R. Ch. bylo jeho jednání kvalifikováno jako úmyslné, neboť nalézací soud dospěl ke skutkovým závěrům, že obviněný měl dostatek finančních prostředků nebo měl možnost si je opatřit prací a mohl výživné hradit, ale bez důvodů hodných zřetele tak nečinil. S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že obviněný věděl, že je povinen přispívat na výživu svého nezletilého syna, avšak úmyslně tak nečinil. Z listinných důkazů (sdělení pracovní agentury, zprávy úřadu práce a České správy sociálního zabezpečení) vyplývá, že R. Ch. v posuzovaném období byl zaměstnaný a zaměstnatelný, měl možnost vlastní prací vydělat prostředky k plnění uvedené vyživovací povinnosti. Pokud se jedná o výhrady obviněného vůči druhu a výměře uloženého trestu, pak tyto námitky již zjevně pod proklamovaný dovolací důvod specifikovaný v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani pod žádný jiný z důvodů uvedených v §265b tr. ř. nespadají.
Obecně pak konstatoval, že dovolání lze podat výlučně jen z některého z dovolacích důvodů, jejichž taxativní výčet je obsažen v §265b. Dovolání je podáno z jiného důvodu, pokud se opírá o důvod v tomto výčtu neuvedený, byť dovolatel formálně cituje některý zákonný dovolací důvod, ale svou dovolací argumentací jej věcně nenaplňuje. Konkrétní dovolací námitky musí odpovídat dovolatelem uplatněnému dovolacímu důvodu, tj. jím označenému zákonnému důvodu dovolání. Dovolání nelze opírat o skutečnosti, výhrady či dovolací námitky, které nejsou podřaditelné pod žádný z dovolacích důvodů předvídaných v §265b. Pokud se tak stane, jde o dovolání podané z jiného než zákonného důvodu, což opodstatňuje rozhodnutí dovolacího soudu o odmítnutí takového dovolání podle 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., odmítl, protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu zjistil, že obviněný R. Ch. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (přičemž však tyto důkazy nijak nekonkretizuje a nespecifikuje) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. V podaném dovolání tedy obviněný neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění nenaplňovala znaky přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku, resp. podle §196 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Obviněný založil dovolání v celém rozsahu výlučně jen na námitkách zaměřených proti skutkovým zjištěním soudů a proti tomu, jakým hodnocením důkazů soudy k těmto zjištěním došly. Tyto námitky navazovaly na jeho obhajobu, která byla založena na tvrzení, že se jednání kladeného mu za vinu nedopustil úmyslně, když soudem prvního stupně nebyl jeho úmysl prokázán. Tyto námitky pro svou vyloženě skutkovou povahu stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný sice formálně deklaroval tento dovolací důvod, ale jinak uplatnil námitky, které mu co do svého obsahu neodpovídají a nejsou pod něj podřaditelné.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Liberci, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor. Okolnost, že obviněný neplatil výživné na svého syna AAAAA v době od 21. 10. 2014 do 5. 10. 2016 (vyjma období od 17. 1. 2016 do 15. 3. 2016) – bod 1) rozsudku soudu prvního stupně, byla spolehlivě prokázána výpovědí svědkyně J. Z., matky nezletilého dítěte, k jejímž rukám měl obviněný výživné platit. Svědkyně J. Z. ve své výpovědi přesvědčivě popsala, že od obviněného v uvedeném období žádné výživné na nezletilého syna nedostala, přičemž uvedla, že po tuto dobu pobírá i sociální dávky, na kterých je existenčně závislá. Svědkyně V. Ch., matka obviněného, vyloučila, že by za obviněného hradila výživné jeho bývalým partnerkám. Výše uvedené výpovědi byly v souladu i s dalšími provedenými důkazy, kterými byly především listinné důkazy (rozsudek Okresního soudu v Nymburce č. j. Nc 200/2005-7 ze dne 19. 9. 2005, zprávy úřadu práce, sdělení pracovní agentury atd.). Co se týká bodu 2) rozsudku soudu prvního stupně, i tato zjištění mají potřebný obsahový základ ve svědeckých výpovědích svědkyň L. B., bývalé partnerky obviněného, V. Ch., matky obviněného, přičemž tyto výpovědi byly v souladu i s dalšími provedenými důkazy, kterými byly především listinné důkazy (rozsudek Okresního soudu v Nymburce č. j. P 15/2004-26 ze dne 13. 4. 2004, zprávy úřadu práce, sdělení pracovní agentury, rodný list atd.). Obhajoba obviněného, podle které mu bylo výživné strháváno z výplaty v agentuře a dále, že za něj hradila výživné jeho matka, tak byla vyvrácena. Soudy si byly vědomy obhajoby obviněného, a již proto postupovaly při hodnocení důkazů velmi obezřetně. Soudy jasně, srozumitelně a zejména logicky vysvětlily své hodnotící úvahy, přičemž se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje s jejich skutkovými zjištěními, není dovolacím důvodem.
Ve vztahu k námitce obviněného o nepřiměřenosti uloženého trestu je třeba konstatovat, že byl-li uložen přípustný druh trestu ve výměře, která je v mezích zákonné trestní sazby, nelze výrok o uložení trestu napadat dovoláním podaným z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítat nepřiměřenost trestu. Namítaná nepřiměřenost uloženého trestu není dovolacím důvodem, a to ani dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve variantě, podle které lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na „jiném nesprávném hmotněprávním posouzení“, tj. jiném, než je právní posouzení skutku (k tomu viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Vyplývá to již ze vzájemného vztahu obou hmotněprávních dovolacích důvodů. V ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je vymezen obecný hmotněprávní dovolací důvod, zatímco v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je vymezen zvláštní hmotněprávní dovolací důvod stanovený ve vztahu k výroku o uložení trestu. Má-li být samotný výrok o uložení trestu napaden dovoláním kvůli porušení hmotného práva, může se tak stát zásadně jen skrze zvláštní dovolací důvod stanovený ve vztahu k výroku o uložení trestu.
Přestože přiměřenost trestu jinak je otázkou aplikace hmotného práva, zejména ustanovení §37 – §39 tr. zákoníku, nemůže být namítaná nepřiměřenost trestu „jiným nesprávným hmotněprávním posouzením“ ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Opačný výklad, který by to připouštěl, by byl nelogický, neboť by činil ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nefunkčním, bezpředmětným a nadbytečným. Při naznačeném výkladu by totiž uložení nepřípustného druhu trestu a uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu nutně bylo vždy „jiným nesprávným hmotněprávním posouzením“ ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., takže ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. by nedávalo žádný smysl. Ve skutečnosti je jeho smyslem – v souladu s účelem dovolání jako mimořádného opravného prostředku – umožnit nápravu jen těch nejzávažnějších pochybení při ukládání trestů, tj. uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu.
Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Liberci byl obviněnému uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby.
Výhrady obviněného vůči druhu a výměře uloženého trestu tedy pod uvedený dovolací důvod specifikovaný v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani pod žádný jiný z důvodů uvedených v §265b tr. ř. nespadají.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného R. Ch. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. 3. 2019
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu