ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.411.2019.1
sp. zn. 4 Tdo 411/2019- 2545
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 4. 2019 o dovolání obviněného L. Č. , nar. XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha-Pankrác, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 6. 2018 sp. zn. 9 To 11/2018 v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 48 T 4/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. Č. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2017 sp. zn. 48 T 4/2017, v trestní věci obviněných L. Č., K. Ch. a právnické osoby společnosti K.-M., IČ: XY, byl obviněný L. Č. uznán vinným pokusem „zločinu“ podvodu podle §21 tr. zákoníku k §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku za jednání popsané v bodě ad I. výroku o vině a přečinem pomluvy podle §184 odst. 1 tr. zákoníku na skutkovém základě popsaném v bodě ad II. výroku o vině. Za to a dále za trestnou činnost, pro kterou byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 8. 2016 sp. zn. 2 T 2/2015, byl tento obviněný podle §209 odst. 5 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl uložen rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti na dobu pěti let. Výrokem podle §43 odst. 2 tr. zákoníku soud současně zrušil výrok o trestu ze shora citovaného rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 8. 2016 sp. zn. 2 T 2/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Rozhodnuto bylo rovněž o vině a trestu ohledně spoluobviněného K. Ch. a právnické osoby K.-M.,
Proti shora citovanému rozsudku podali obviněný L. Č. a státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze odvolání. Obviněný je zaměřil do všech výroků napadeného rozsudku. Státní zástupce pak v neprospěch obviněného Č. napadl výrok o trestu, ve prospěch obviněné společnosti K.-M., výrok o vině pod bodem ad II. z rozsudku soudu prvního stupně a v její neprospěch výrok o trestu.
Vrchní soud v Praze o těchto řádných opravných prostředcích rozhodl rozsudkem ze dne 6. 6. 2018 sp. zn. 9 To 11/2018, jímž nejprve z podnětu obou odvolání podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ohledně obviněného L. Č. a z podnětu odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. též ohledně společnosti K.-M. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. pak výrokem pod bodem I. v rozsahu zrušení nově rozhodl tak, že obviněného Č. i společnost K.-M., uznal vinným přípravou zvlášť závažného zločinu podvodu podle §20 odst. 1 tr. zákoníku k §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, u obviněné právnické osoby za použití §7 zákona č. 418/2011 Sb., na skutkovém základě, že:
„ poté, co L. Č. jako jednatel společnosti K.-M., IČ: XY (dále jen KR) na základě pouhých ústních jednání s pracovníky České pošty, s. p., (dále jen ČP) v říjnu roku 2010 již nakoupil zboží v hodnotě 15,65 mil. Kč, které mělo sloužit jako výhry ke stíracím dárkovým poukazům, které by ČP na svých pobočkách prodávala, a aniž by si poté, kdy byl na to v dubnu 2011 pracovníky ČP upozorněn, opatřil povolení Ministerstva financí ČR k provozování navrhované akce ve smyslu §2 písm. d) zák. č. 202/1990 Sb., o loteriích a podobných hrách, které neopatřil ani později a ČP nedoložil, a proto ani nemohl dosáhnout uzavření smlouvy mezi KR a ČP na zamýšlený projekt, jejímž předmětem měl být závazek společnosti KR zajistit od 1. 12. 2010 po dobu 2 let pro ČR vytvoření a výrobu dohodnutých dárkových poukazů - výherních kupónů, výrobu souvisejících oděvů, oděvních doplňků, obuvi a povlečení, a závazek ČP poskytnout distribuční kanál v podobě svých poboček v celé České republice se sjednanou dělbou odměny, ve snaze dosáhnout od ČP náhrady škody se nejprve snažil v době od 16. 1. 2015 pracovníky ČP L. P. a právničku ČP Mgr. A. Novotnou přesvědčit, že ČP se společností KR dne 2. 10. 2010 takovou smlouvu uzavřela, přičemž výši škody, jejíž náhradu požadoval, uváděl prostřednictvím svého právního zástupce napřed v částce 20.600.088 Kč, poté v částce 27.287.000 Kč uváděné v dohodě o narovnání a poté v příloze předžalobní výzvy, později ve výši 22.678.654 Kč uváděné v žalobě o náhradu škody podané u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen OS) dne 20. 4. 2015, v rámci této své snahy kontaktoval 9. 2. 2015 P. P. z MV ČR, kterému úmyslně nepravdivě tvrdil, že J. F. - ředitel sekce pro regionální obchod ČP - přiznal pochybení ČP, dne 9. 3. 2015 prakticky totéž uvedl právničce ČP Mgr. Anně Novotné v e-mailu, v němž oproti pravdě tvrdil, že disponuje e-maily, v nichž zaměstnanci ČP jasně přiznávají svoji vinu, přičemž na podporu požadované výše údajně způsobené škody a dalších svých lživých tvrzení vytvořil nejpozději do 9. 3. 2015 fiktivní dokumenty, které jsou zmiňovány jak v e-mailu pro Mgr. A. Novotnou, tak i v příloze nástinu civilní žaloby, která byla ČP zaslána dne 10. 3. 2015, tedy e-mailovou zprávu s datem 8. 6. 2011 a časem odeslání ve 12.44 hodin, kterou mu měl zaslat J. F. na e-mail XY, , v němž se uvádí, že J. F. uznal pochybení ze strany ČP, a dále fiktivní fakturu č. 5402010 s datem vystavení dne 22. 11. 2010 společností W.-E., kterou vytvořil a opatřil podpisem T. H., která má potvrzovat, že W.-E., (dále jen WR-E, jejímž byl obžalovaný rovněž jednatelem) fakturovala společnosti KR částku 1.800.000 Kč za návrh grafiky, letáků a poukazů, tisk a tiskové podklady, splatnou 29. 11. 2010 na bankovní účet číslo XY, ačkoli věděl, že žádné takové plnění společnost KR na účet spol. WR-E nezaslala, a navíc ve všech těchto výzvách k dohodě o náhradu škody, stejně jako v žalobě podané u OS pro Prahu 1 o náhradu škody 22.678.654 Kč, ke které tyto doklady přiložil, úmyslně zamlčel, že za zboží, za něž požaduje náhradu škody, již mu zaplatila společnost Agentura Alfa CZ částku celkem 3.500.000 Kč, neboť podstatnou část zboží v deklarované hodnotě 12.160.670,40 Kč, které začalo po několikaletém skladování postupně podléhat znehodnocení, převedl jménem společnosti KR dne 10. 1. 2012 na společnost P.M., (dále jen PM, jejímž byl rovněž jednatelem) a jménem PM dal toto zboží dne 22. 2. 2012 do zástavy společnosti Agentura Alfa CZ, s. r. o., k zajištění půjčky 3.500.000 Kč, kterou společnost PM nesplatila, a proto vlastnictví k tomuto zboží přešlo s vědomím L. Č. dne 11. 6. 2012 na společnost Agentura Alfa CZ, s. r. o., přičemž částku 2.000.000 Kč převzal obžalovaný Č. v hotovosti a zbývajících 1.500.000 Kč bylo dvěma platbami převedeno jednatelkou společnosti Agentura Alfa CZ, s. r. o., na účet spol. PM, tedy věděl, že přinejmenším požadavek na náhradu škody ve všech shora uvedených výzvách (shodně jako v žalobě podané u OS pro Prahu 1) je v částkách 1.800.000 Kč a 3.500.000 Kč, tj. v celkové částce 5.300.000 Kč neoprávněný a odporuje skutečnosti, a po podání žaloby svůj spor s poštou medializoval a dne 22. 6. 2015 ve snaze dosáhnout i po podání civilní žaloby mimosoudní dohody o náhradu škody s ČP na podporu svých požadavků poslal výše uvedené fiktivní dokumenty, včetně zfalšovaných „Prohlášení svědka“ M. S. a J. Š. i generálnímu řediteli ČP M. E., a ČP navzdory tvrzení obžalovaného o údajném uzavření smlouvy a existenci důkazů, které mají potvrzovat pochybení pracovníků ČP a tedy oprávněnost požadavků obžalovaného na náhradu škody, i přes medializaci případu obžalovaným, požadovanou částku odmítla zaplatit, jednat s ním o požadované náhradě škody“.
Za to odvolací soud obviněnému Č. nově uložil podle §209 odst. 5 tr. zákoníku, za použití §58 odst. 5 tr. zákoníku, trest odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému znovu uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti na dobu pěti let. Obviněné společnosti K.-M., byl podle §20 odst. 1 zákona č. 418/2011 Sb. uložen trest zákazu činnosti spočívající podle §73 odst. 3 tr. zákoníku v zákazu podnikání v oblasti zprostředkování obchodu a služeb a v oblasti výroby, obchodu a služeb neuvedených v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona na dobu pěti let.
Týmž rozsudkem výrokem pod bodem II. byli obviněný Č. a jmenovaná právnická osoba podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěni obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován přečin nepřímého úplatkářství podle §333 odst. 2 tr. zákoníku.
Rozhodnutí soudu druhého stupně napadl obviněný L. Č. následně dovoláním , v němž uplatnil důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. V jeho odůvodnění nejprve obsáhle zrekapituloval dosavadní průběh trestního řízení, včetně obsahu rozhodnutí soudů ve věci. Těm vytkl, že nesprávně posoudily časový sled jeho jednání s Českou poštou, vedených od roku 2010, a navazující kroky orgánů činných v trestním řízení, jež bylo zahájeno na základě podnětu tehdejšího ministra financí M. Ch. ze dne 26. 6. 2015; tedy až poté, co společnost K.-M., dne 20. 4. 2015 podala u Obvodního soudu pro Prahu 1 občanskoprávní žalobu na Českou poštu. Řízení o ní přitom dosud nebylo skončeno. Dovolatel uvedl, že mezi touto společností a žalovanou byla dne 9. 4. 2010 uzavřena komisionářská smlouva o prodeji zboží komitenta (K.-M.,) komisionářem (Českou poštou, s. p.), která byla ze strany komisionáře bezdůvodně vypovězena ke dni 31. 8. 2013. Trvá na tom, že pracovníci České pošty se s ním na podzim roku 2010 opakovaně sešli v restauracích a kavárnách. Z těchto schůzek sice nebyl pořizován žádný zápis, jejich předmětem však byla další vzájemná spolupráce v komisním prodeji a upřesňování jeho podmínek a sortimentu zboží. Především byl ale těmito pracovníky opakovaně ubezpečován o tom, že dojde k uzavření dodatku k shora uvedené komisionářské smlouvě, a proto nakoupil pro společnost K.-M. další zboží, které mělo být následně prostřednictvím České pošty prodáváno.
K důkaznímu postupu soudů ve věci dovolatel namítl, že korespondence mezi účastníky stále probíhajícího občanskoprávního řízení vedeného Obvodním soudem pro Prahu 1 ve věci 65 C 66/2015, nebyla co do původu a originality nikdy řádně prověřena soudním znalcem z oboru kybernetiky, byť to Městský soud v Praze původně požadoval v usnesení o vrácení věci státnímu zástupci k došetření ze dne 3. 7. 2017. Dovolatel odmítá, že by si postupem, který je mu nyní vytýkán, dlouhodobě připravoval podmínky k získání finančních prostředků za nerealizovaný komisní prodej dárkového zboží. On i společnost K.-M., postupovali v souladu s konstantní judikaturou řešící obdobné spory. Stanovisko České pošty, podle kterého bylo k zamýšlenému prodeji dárkových poukázek s následnou možností získání dárkových předmětů třeba disponovat povolením Ministerstva financí podle §2 odst. 1 zákona č. 202/1990 Sb., v tehdy účinném znění, pak označil za ryze účelové. Především ale trvá na tom, že k rozhodnutí o oprávněnosti jím uplatňovaného nároku na náhradu škody byl příslušný výhradně občanskoprávní soud a nikoli trestní soudy.
V další části dovolání obviněný citoval vybrané pasáže z rozsudku Vrchního soudu v Praze, v nichž tento soud odůvodnil odmítavý postoj k obhajobou předestřené možnosti aplikace zásady subsidiarity trestní represe na daný případ a dále ukládaný nepodmíněný trest odnětí svobody. K první dílčí otázce znovu zopakoval, že ve sporu s Českou poštou postupoval v souladu s ustálenou soudní judikaturou. Soudům opětovně vytkl, že zcela pominuly angažmá ministra M. Ch. v trestním řízení, a že si nevyžádaly zprávu z údajného zasedání Bezpečnostní rady státu, která se měla zabývat jeho trestním oznámením. K uloženému trestu pak konstatoval, že má působit především preventivně a výchovně, jak má namysli §38 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. Nesouhlasí s názorem vrchního soudu, že na něho nelze působit jinak než uložením nepodmíněného trestu odnětí svobody. Pokud soud zdůraznil jeho trestní minulost a tím ho v podstatě posuzoval jako recidivistu, opomněl, že k jeho předchozím odsouzením nelze přihlížet, neboť se v mezidobí osvědčil, a proto se na něho hledí, jakoby odsouzen nebyl. Dovolatel rovněž poukázal na své zdravotní obtíže psychického rázu, které mimo jiné negativně ovlivňují jeho schopnost rozpoznat případnou protiprávnost svého jednání a současně podstatně snižují jeho schopnost takové jednání ovládat. Uvedl také, že žije s partnerkou (a jejím synem), s níž podniká, snaží se vést řádný život a do budoucna se vyvarovat dalšího protiprávního jednání. Uložený nepodmíněný trest odnětí svobody tak citelně zasáhl do jeho osobních a rodinných poměrů.
Z výše rekapitulovaných důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 6. 2018 sp. zn. 9 To 11/2018 a poté aby ho buď podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby s tím, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem, anebo napadený rozsudek zrušil alespoň ve výroku o trestu a „podle ustanovení §58 odst. 5 tr. zákoníku“ mu uložil trest odnětí svobody ve výměře nepřevyšující tři léta, který by podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil při současném stanovení „přiměřené zkušební doby“.
Součástí dovolání učinil obviněný i „návrh“, aby bylo rozhodnuto o odložení výkonu pravomocně uloženého trestu, a to až do doby, než bude rozhodnuto o jeho opravném prostředku.
K tomuto podnětu lze uvést, že předseda senátu Nejvyššího soudu žádné relevantní důvody k postupu podle §265o odst. 1 tr. ř. v dané věci neshledal.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Ten předně poukázal na to, že v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. obviněný neuvedl žádnou konkrétní argumentaci a tento důvod ani naplněn být nemohl, neboť vrchní soud sám ve věci rozhodoval rozsudkem, jehož součástí žádný výrok o odmítnutí nebo zamítnutí odvolání obviněného nebyl. Pokud jde o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., státní zástupce připomněl, že slouží k nápravě hmotněprávních vad rozhodnutí ve věci samé a nikoli k přezkumu procesního postupu orgánů činných v trestním řízení, úplnosti provedeného dokazování nebo jeho následného hodnocení soudy. Stran výroku o trestu lze jeho prostřednictvím namítat toliko nesprávnost právního posouzení otázek ukládání úhrnného nebo souhrnného trestu při souběhu trestných činů nebo společného trestu za pokračující trestný čin. Námitky vůči druhu a výměře trestu naopak předmětný dovolací důvod nenaplňují. Na podkladě výše uvedených obecných východisek dospěl státní zástupce k závěru, že mimo uplatněný důvod dovolání se nacházejí námitky obviněného týkající se důkazu znaleckým zkoumáním ve spise založené e-mailové korespondence, jeho opakované poukazy na to, že trestní oznámení ve věci učinil tehdejší ministr financí M. Ch., dále požadavek na vyžádání zprávy o údajném projednání trestního oznámení Bezpečnostní radou státu a konečně výhrady proti přílišné přísnosti uloženého trestu. K němu státní zástupce navíc podotkl, že pokud byl obviněnému uložen trest odnětí svobody sice jako nepodmíněný, ovšem s použitím moderačního ustanovení §58 odst. 5 tr. zákoníku poměrně výrazně pod dolní hranicí zákonné trestní sazby uvedené v §209 odst. 5 tr. zákoníku, nelze jej ve světle hledisek §39 a násl. tr. zákoníku považovat za trest nepřiměřeně přísný.
Ostatní námitky obviněného státní zástupce charakterizoval jako komentáře k rozhodnutím soudů prvního a druhého stupně, které zčásti vyznívají jako polemika s kvalitou odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, co je ve smyslu §265a odst. 4 tr. ř. nepřípustné. Za právně relevantní lze podle jeho názoru považovat jen tu část dovolání, v níž je namítáno, že stíhaný skutek zakládá občanskoprávní vztah a nikoli skutkovou podstatu trestného činu. V uvedené souvislosti připustil, že ne každé uplatnění nedůvodného resp. dubiosního nároku na náhradu škody musí bez dalšího naplňovat znaky trestného činu podvodu. Odkazy dovolatele na civilní judikaturu Nejvyššího soudu k odpovědnosti za škodu způsobenou bezdůvodným ukončením jednání o uzavření smlouvy však označil za nepřiléhavou. Poukázal na skutkové odlišnosti mezi nyní posuzovanou věcí a dovolatelem citovanými řešenými kauzami se zdůrazněním, že v dané věci k uzavření komisionářské smlouvy, resp. dodatku k ní, nedošlo nikoli v důsledku svévolného postupu České pošty, nýbrž proto, že si dovolatel neopatřil požadované povolení Ministerstva financí. Situace ohledně potřeby tohoto povolení přitom byla podstatně jiná, než jak tvrdí, když podle vyjádření Ministerstva financí zaslaného soudu prvního stupně takové povolení pro provozování předmětné loterie nutné bylo. Pokud bylo dovolateli zároveň známo, že druhá strana tímto povolením podmiňuje uzavření smlouvy, a přes jeho neexistenci nakupoval zboží, které mělo být podle smlouvy distribuováno, šlo výhradně o jeho podnikatelské riziko. Charakter podvodného jednání pak mělo jeho nepravdivé tvrzení, jímž se snažil pracovníky České pošty přesvědčit, že jejich podnik s ním dne 2. 10. 2010 předmětnou smlouvu (resp. dodatek k ní) uzavřel. Státní zástupce navíc připomněl, že soud prvního stupně nepovažoval za podvodné jednání uplatnění nároku na náhradu škody v celém jeho rozsahu, ale pouze ve vztahu k částce 1.800.000 Kč, kterou obviněný požadoval jako náhradu za zboží a služby, jež vůbec nenakoupil a jejich nákup dokládal falešnou fakturou, a ve vztahu k částce 3.500.000 Kč, o níž obviněný zamlčel, že mu za zboží byla zaplacena jiným subjektem. Minimálně ve vztahu k těmto částkám tedy předstíral nepravdivé okolnosti, případně zamlčel podstatné skutečnosti, jak má namysli §209 odst. 1 tr. zákoníku. Nelze přitom hovořit o postupu v souladu s konstantní judikaturou v občanskoprávních a obchodních sporech, ale o jednání majícím minimálně charakter přípravy k zvlášť závažnému zločinu podvodu podle §20 odst. 1 tr. zákoníku k §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. To bylo zároveň podle názoru státního zástupce do té míry společensky škodlivé, že uplatnění obhajobou reklamované zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku zde nepřicházelo v úvahu. Jedinou okolností snižující škodlivost činu totiž byla poměrně malá pravděpodobnost úspěšného dokonání činu, když u dotčených pracovníků České pošty bylo možno předpokládat znalost skutečného stavu věci. Ta však byla dostatečně zohledněna již tím, že dovolateli byl za použití §58 odst. 5 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody pod dolní hranicí zákonné trestní sazby.
Státní zástupce tedy shrnul, že námitky obviněného vznesené v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyly důvodné. Pro uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. pak nebyly splněny procesní předpoklady. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání projevil i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Na vyjádření státního zástupce reagoval obviněný replikami doručenými Nejvyššímu soudu ve dnech 9. 4. a 16. 4. 2019. Byť nebyly podány prostřednictvím obhájce obviněného, Nejvyšší soud alespoň pro určitou ilustraci pokládá za potřebné uvést jejich stručný obsah. Obviněný zde uvedl, že se příkladně stará o svoji rodinu a se svou ženou provozuje firmu vyrábějící krmení pro psy a kočky. Je slušný člověk, který se svůj spor s Českou poštou snažil řešit právními kroky za pomoci advokáta. Pokud svůj příběh poskytl médiím, učinil tak proto, aby se veřejnost dozvěděla, jakých postupů je Česká pošta schopna. Zároveň však podal řádnou žalobu k soudu, aby rozhodl o důvodnosti jeho nároku. Teprve poté vstoupila do hry politika, kdy se na něho obrátil tehdejší ministr financí a další lidé z ČSSD, kteří mu nabídli 4.000.000 Kč jako „úplatek“ za to, že mezi společností K.-M. a Českou poštou dojde k „mimosoudní dohodě“. Tuto nabídku si nahrál a ještě ten den o ní informoval Vrchní státní zastupitelství v Praze. Při vyšetřování začal spolupracovat s expoziturou ÚOOZ v Plzni, odkud však pochází právě bývalý ministr Ch., který naopak podal „obranné trestní oznámení“ na jeho osobu. Tento krok dovolatel vnímá jako jasný povel policejnímu orgánu ho zničit. V tomto duchu pak podle jeho přesvědčení bylo vedeno celé vyšetřování jeho údajného podvodu. Namítl, že důkaz stanoviskem Ministerstva financí ke klíčové otázce, zda potřeboval pro svůj podnikatelský záměr povolení Ministerstva financí, nemá potřebnou procesní validitu, neboť soud si toto vyjádření vyžádal formou dotazu, na který ministerstvo nemohlo odpovědět jinak, než že takové povolení nezbytné bylo. V jiném dopise jej však pracovník ministerstva ujistil, že jeho projekt za loterii ve smyslu zákona č. 202/1990 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2017, považovat nelze a povolovacímu řízení nepodléhá. Kopii zmíněného dopisu pak dovolatel zaslal Nejvyššímu soudu spolu se „Stanoviskem k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod“, vypracovaným advokátem JUDr. Ondřejem Preussem, Ph.D.
Obviněný L. Č. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle §265 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., na které odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo kdy byl zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů.
V posuzované trestní věci ovšem Vrchní soud v Praze k žádné z výše uvedených alternativ rozhodnutí o odvoláních obviněného nepřistoupil. Mimo jiné i z jeho podnětu napadený rozsudek Městského soudu v Praze naopak zrušil a poté za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. obviněného sám uznal vinným pouze přípravou zvlášť závažného zločinu podvodu a za ni mu uložil trest. Daná procesní situace tedy uplatnění výše uvedeného dovolacího důvodu z logiky věci vylučovala a odkaz obviněného na ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. byl v tomto případě zcela bezpředmětný. Že vrchní soud nerozhodl o tom, že se obviněný podané obžaloby zprošťuje v plném rozsahu, za zamítnutí jeho odvolání považovat nelze .
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se naopak není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na výše rozvedená obsahová východiska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je zřejmé, že mu neodpovídají výhrady obviněného vůči rozsahu provedeného dokazování, kdy soudům vytkl, že nezajistily doplnění znaleckého posudku z oboru kybernetiky tak, aby byl znalci umožněn přístup k pracovním počítačům svědků F., S.-H. a A. P., které jmenovaní pracovníci České pošty v rozhodné době používali k e-mailové komunikaci a že si nevyžádaly zprávu z jednání Bezpečnostní rady státu, která se „údajně“ měla zabývat trestním oznámením tehdejšího ministra vnitra . Ch. na jeho osobu. V této části obviněný opřel uplatněný důvod dovolání na procesním (§2 odst. 5 tr. ř.) a nikoli hmotněprávním základě, a to námitkami, jež současně nelze podřadit ani pod žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů podle §265b tr. ř.
Nejvyšší soud tento závěr učinil při vědomí konstantní judikatury Ústavního soudu, který v řadě svých rozhodnutí opakovaně vyslovil právní názor, podle nějž dovolací důvody nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jejich interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným procesním vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Mezi taková flagrantní pochybení Ústavní soud zařadil především opomenutí důkazů obecnými soudy nebo existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94, usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09 aj.). Tento rozpor je založen zpravidla tím, že zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci zároveň vždy vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině tehdy lze připustit, že i skutkové námitky jsou způsobilé založit dovolací přezkum.
Žádnou z výše uvedených procesních vad však Nejvyšší soud v postupu Městského soudu v Praze ani Vrchního soudu v Praze nezjistil .
Na tomto místě je vhodné v obecné rovině připomenout, že trestní řád nestanoví žádná pravidla určující množství důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést a zda je nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. Shromážděné důkazy následně hodnotí podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Je přitom na jeho úvaze, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Ten v posuzované trestní věci naplněn byl. Řízení před obecnými soudy v tomto ohledu nijak nevybočilo z rámce ústavním pořádkem zaručeného práva na spravedlivý proces. Obviněnému jakožto účastníkovi řízení byla dána možnost navrhovat důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládal za potřebné. Městský soud v Praze přitom dostál své povinnosti o jednotlivých důkazních návrzích rozhodnout a především vysvětlit důvody, proč k doplnění dokazování v požadovaném směru nepřistoupil (viz str. 33/34 písemného vyhotovení rozsudku). Stejně si počínal i soud odvolací, jak lze vyčíst z příslušných pasáží odůvodnění napadeného rozsudku na str. 12, 13 a 15. Že by se obviněný v průběhu řízení výslovně domáhal provedení důkazu zprávou z jednání Bezpečnostní rady státu, které by mělo jakýkoli vztah k projednávané kauze, z předloženého procesního spisu patrné není. V této části lze tedy shrnout, že k opomenutí důkazu, jež by zároveň znamenalo nepřípustný zásah do ústavně garantovaného práva dovolatele na spravedlivý proces, v posuzované věci nedošlo.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil obviněný právně relevantně pouze námitkou, že jeho jednání bylo nepřípustně kriminalizováno a prostřednictvím trestního stíhání jeho osoby se České poště jakožto žalované straně v soudním sporu mezi stranami komisionářské smlouvy dostalo nadstandardní ochrany ze strany státu. Nejvyšší soud jí však nepřiznal opodstatnění .
Dovolatel poněkud zjednodušeně argumentoval tím, že mu pracovníci České pošty při neformálních ústních jednáních v roce 2010 přislíbili uzavření dodatku ke komisionářské smlouvě ze dne 9. 4. 2010, jímž se Česká pošta jakožto komisionář zaváže ve prospěch komitenta K.-M., k prodeji stíracích poukázek spojených s možností výhry zboží, které se na nich po setření objeví (tričko, mikina apod.), včetně atraktivního zájezdu. V dobré víře tedy jako jednatel společnosti obstaral pro zamýšlenou akci zboží v hodnotě dosahující téměř 16.000.000 Kč, aby mu následně po zdlouhavých obstrukcích Česká pošta v roce 2013 svévolně vypověděla i původní komisionářskou smlouvu, celý projekt tím zhatila a způsobila mu škodu v řádech milionů Kč. Její náhrady se snažil dosáhnout legitimními právními prostředky a jen za to je nyní na politickou objednávku sám postižen v rovině trestněprávní.
Tato obhajoba však záměrně odhlíží od podstatných skutkových zjištění soudů, podle nichž se dovolatel při mimosoudních jednáních pokoušel odpovědné pracovníky České pošty přesvědčit o svém nároku na náhradu škody i za zboží a služby, které jednak vůbec nenakoupil, kdy údajnou kupní cenu ve výši 1.800.000 Kč dokladoval falešnou fakturou, a jednak za zboží, za něž společnosti K.-M., již dříve zaplatil jiný subjekt (společnost Agentura Alfa CZ, s. r. o.) částku 3.500.000 Kč, což při těchto jednáních zamlčoval. Aby tvrzenému nároku na náhradu škody dodal punc autentičnosti a tím posílil naději na jeho uspokojení cestou dohody o mimosoudním vyrovnání, snažil se odpovědné zaměstnance České pošty (P. a právničku Mgr. Novotnou), posléze i generálního ředitele České pošty M. E., a konečně i P. P. z Ministerstva vnitra přesvědčit, že J. F. jako ředitel sekce pro regionální obchod České pošty v minulosti uznal pochybení svých podřízených při jednáních s dovolatelem o realizaci výše zmíněného projektu. Tuto „sebereflexi“ F. dokládal vlastnoručně vyrobeným fiktivním elektronickým dokumentem - zprávou, kterou mu měl F. zaslat na adresu XY. Minimálně ve vztahu k úhrnné sumě 5.300.000 Kč tedy předstíral nepravdivé okolnosti, tj. uváděl zástupce druhé smluvní strany v omyl, resp. jim zamlčel podstatné skutečnosti, jak má namysli ustanovení §209 odst. 1 tr. zákoníku. Tím se však jeho jednání zřetelně vymklo z běžného rámce občanskoprávních sporů, takže použití trestního práva jako prostředku ultima ratio bylo v daném případě zcela namístě. Soudy nepochybily, pokud stíhaný skutek posoudily jako čin soudně trestný. Napadený výrok o vině z rozsudku odvolacího soudu deklarovanou vadou spočívající v nesprávném právním posouzení skutku zatížen není .
Pokud jde o výrok o trestu, lze za tzv. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., považovat jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu či způsobu jeho výkonu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod. Takovou vadu však dovolatel rozsudku odvolacího soudu nevytkl a relevantně ani vytýkat nemohl.
Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména pak nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §37 až §39 tr. zákoníku a v §41 tr. zákoníku a §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu v dovolání namítat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (k tomu srov. přiměřeně usnesení ze dne 2. 9. 2002 sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Opačný výklad by totiž neznamenal nic jiného než akceptovat dovolací důvod spočívající v jiném nesprávném právním posouzení též ve vztahu k projevu soudcovské individualizace trestu v konkrétním případě, a to i při obecné přípustnosti (zákonnosti) postupu, jehož soud v daném případě použil. To by ovšem bylo v evidentním rozporu s charakterem dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku, jehož účelem je náprava jen těch nejzávažnějších vad pravomocných rozhodnutí ve věci samé. Zároveň by se tím stíral rozdíl mezi odvoláním podaným z důvodu, že uložený trest (včetně způsobu jeho výkonu) je ve vztahu k obviněnému nepřiměřený, a dovoláním, což by v podstatě znamenalo zavedení další běžné přezkumné instance v procesu trestního řízení. To zajisté úmyslem zákonodárce nebylo. Ostatně jestliže by dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (obecně) mohl mít dopad na jakýkoliv nesprávně uložený trest, byl by v zákoně zakotvený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., určený k nápravě taxativně vymezených vad výroku o trestu, zcela nefunkční a nadbytečný.
Pokud tedy obviněný namítl, že mu odvolací soud v rozporu se zákonným požadavkem na přiměřenost ukládaných trestních sankcí (§38 tr. zákoníku) uložil nepřiměřeně přísný nepodmíněný trest odnětí svobody, aniž by zohlednil specifické okolnosti posuzované trestné činnosti a zejména jeho osobní a rodinné poměry, opřel v této části své dovolání o argumenty, které z pohledu deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. postrádají jakoukoli relevanci .
Pro úplnost je třeba dodat, že výrok o trestu netrpí ani vadou zakládající důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť ten je dán pouze tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Takového pochybení, které by šlo k tíži dovolatele, se však Vrchní soud v Praze zjevně nedopustil. Dovolatel byl odsouzen za přípravu zvlášť závažného zločinu podvodu podle §20 odst. 1 tr. zákoníku k §209 odst. 1, odst. 5 písm a) tr. zákoníku, za niž lze uložit trest odnětí svobody na pět až deset let (viz též §20 odst. odst. 2 tr. zákoníku). Pokud mu odvolací soud tento trest uložil za použití moderačního ustanovení §58 odst. 5 tr. zákoníku na dobu tří let a šesti měsíců, byť spojený s přímým výkonem, zcela jistě nejde o nezákonnou sankci co do druhu. Oprávnění brojit proti jeho výměře by pak teoreticky svědčilo pouze nejvyššímu státnímu zástupci, který by v dovolání podaném v neprospěch obviněného mohl právně relevantně namítat, že pro uložení trestu pod dolní hranicí příslušné zákonné trestní sazby nebyly v daném případě splněny podmínky stanovené v §58 odst. 5 tr. zákoníku. Věcně vzato může jen stěží obstát argument dovolatele, že se stal objetí soudcovské libovůle a exemplárního trestání porušujícího ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, jestliže mu byl trest vyměřen poměrně hluboko pod dolní hranicí zákonné sazby za zvlášť závažný zločin, jehož přípravou byl uznán vinným.
Na základě všech výše uvedených zjištění a závěrů bylo Nejvyšším soudem konstatováno, že dovolání obviněného L. Č. bylo dílem opřeno o námitky, které nebylo možno podřadit pod žádný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., a dílem o námitky, jimž z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebylo možno přiznat jakékoli opodstatnění. Proto bylo podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto, jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání, aniž by k takovému postupu bylo třeba souhlasu stran.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 4. 2019
JUDr. František Hrabec
předseda senátu