ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.445.2019.1
sp. zn. 4 Tdo 445/2019- 311
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 5. 2019 o dovolání obviněného J. K. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, adresa pro účely doručování XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 8 To 363/2018, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 7 T 134/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 21. 8. 2018, sp. zn. 7 T 134/2017, byl obviněný J. K. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným ze spáchání přečinu šíření poplašné zprávy podle §357 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:
v době od 18:00 hod. dne 28. 8. 2017 do 10:20 hod. dne 29. 8. 2017 v Brně na ulici XY, v prostoru vnitrobloku objektu Hostinec u K. provozovatele J. K. st., v bytě v 1. patře o velikosti 2+1, ze kterého byl před týdnem za asistence Policie ČR vystěhován, přičemž z vnitřní strany vstupních dveří na prosklenou část umístil celkem 4 sádrokartonové desky s ručně psaným textem: "Případ sleduje VOP, Zdržte se manipulace s dveřmi, Volejte 158, 156, Ombudsmanku! Varování!, Danger zone Keep out, Chráněno proti neop. vniknutí, Pro více info volejte XY Nebezpečí úrazu, vstup na vlastní nebezpečí Danger zone Pozor žíravina", u vstupních dveří tohoto bytu vyměnil vložku zámku, kterou uzamkl, čímž znepřístupnil byt, před který na podlaze o ploše 1,4 x 4 metry vysypal neznámou sypkou látku červené barvy, čímž vzbudil u majitele důvodnou obavu, neboť m. j. před několika dny na rám dveří tohoto bytu zavěsil demontovaný granát, v důsledku čehož byla přivolána jednotka Hasičského záchranného systému (HZS Brno, ul. XY, dále pojízdná laboratoř HZS Tišnov), a dále s ohledem na povahu „písemných vzkazů" uvedených na vstupních dveřích byla přivolána pyrotechnická služba Policie ČR Olomouc, která provedla prohlídku prostoru před bytem a uvnitř bytu, s negativním výsledkem, kdy během služebního zákroku byla provedena evakuace objektu a to restaurace U K., odkud bylo evakuováno celkem 17 osob.
Za uvedený přečin uložil Městský soud v Brně obviněnému podle §357 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu výkon uloženého trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 12 měsíců.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému Krajskému ředitelství policie Jihomoravského kraje, Kounicova 24, Brno, částku ve výši 902,60 Kč.
Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 21. 8. 2018, sp. zn. 7 T 134/2017, podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině, trestu a náhradě škody. Státní zástupce podal odvolání v neprospěch obviněného směřující do výroku o trestu. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 8 To 363/2018, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 8 To 363/2018, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť nenaplnil skutkovou podstatu přečinu, z něhož byl uznán vinným. Namítá, že ke spáchání přečinu šíření poplašné zprávy podle §357 odst. 1, 2 tr. zákoníku je zapotřebí úmyslné zavinění. Poukazuje na podstatu zavinění, zejména složku vědění, která zahrnuje vnímání pachatele. Zdůrazňuje, že jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce a ani s nimi není srozuměn, není dán žádný volní vztah. Připomíná, že jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části tr. zákoníku jsou zahrnuty v představě pachatele v obecných rysech. Současně odkazuje na podstatu srozumění s odkazem na komentář (Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1až 139. Komentář, 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 221, 222).
Následně uvádí, že v ustanovení §357 tr. zákoníku jsou vyjádřeny v odstavci 1 a 2 dvě samostatné skutkové podstaty, kdy z logiky věci vyplývá, že je prakticky nemožné, aby pachatel jedním skutkem naplnil obě skutkové podstaty (buď zprávu rozšiřuje sám, nebo k tomu někoho použije). Posléze rozebírá obě skutkové podstaty, když upozorňuje, že zpráva byla umístěna v nepřístupných prostorách, z vnitřní strany dveří v soukromém vlastnictví, byť byl text čitelný přes prosklenou část dveří, takže samotné umístění zprávy vylučuje naplnění skutkové podstaty přečinu podle §357 odst. 1 tr. zákoníku, neboť k návštěvníkům restaurace se předmětná zpráva nedostala a žádný z návštěvníků neměl přístup do daných prostor. Proto uzavírá, že z jeho strany nemohlo dojít k žádnému šíření zprávy podle §357 odst. 1 tr. zákoníku.
Ve vztahu k §357 odst. 2 tr. zákoníku namítá, že závěry soudu prvého stupně jsou zcela nesprávné, konkrétně že zpráva byla určena fyzické osobě – podnikateli, když byla umístěna na dveřích nemovitosti, kde je rovněž provozována restaurace otce. Zdůrazňuje, že za absurdní lze považovat závěr soudu, že měl být srozuměn s tím, že by měl na svého otce nahlížet jako na podnikatele. Namítá, že dikce zákona vyžaduje, aby byla zpráva sdělena osobě, nikoliv umístěna na věci. Nadto dodává, že zprávu neumístil v prostorách podnikání svého otce, ale v místech veřejně nepřístupných, tedy v soukromém bytě. Uvádí, že pokud by chtěl způsobit újmu otci jako podnikateli, umístil by zprávu v restauraci nebo v prostorách souvisejících s restaurací. Vyjadřuje přesvědčení, že nešlo o adresné sdělení, když zprávu mohla objevit matka, která není podnikatelkou, tedy zpráva mohla být sdělena vlastníkům nemovitosti obecně. Současně zdůrazňuje, že soud prvého stupně byl vázán právním názorem soudu druhého stupně, který u něho dovodil úmysl nepřímý, tedy že byl s následky svého jednání srozuměn. Tvrdí, že pouze pokračoval v rozepři s otcem, který ho nechal vystěhovat z předmětného bytu, zpráva byla určena jeho otci, nikoliv široké veřejnosti. Poukazuje na výpověď svědka C., který sdělil, že měl od něho informaci, že na zemi je křída, přičemž tuto informaci přenesl na otce i další osoby na místě přítomné.
V závěru podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 8 To 363/2018, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 21. 8. 2018, sp. zn. 7 T 134/2017, v plném rozsahu zrušil a věc byla vrácena soudu prvého stupně k dalšímu řízení.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 1 NZO 309/2019 nejprve uvedl, jaký uplatnil obviněný dovolací důvod a v jakých skutečnostech spatřuje jeho naplnění. Státní zástupce v úvodu vymezuje předpoklady naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a konstatuje, že námitky dovolatele v podstatě jdou pod uplatněný dovolací důvod podřadit.
Obecně k přečinu šíření poplašné zprávy podle §357 odst. 1, 2 tr. zákoníku uvádí, že jde o dvě samostatné skutkové podstaty a nastiňuje možnost jejich jednočinného souběhu, kdy by pachatel v rámci šíření poplašné zprávy tuto zprávu úmyslně sdělil některému ze subjektů uvedených v §357 odst. 2 tr. zákoníku.
Problém spatřuje v naplnění pojmu „šíření“ poplašné zprávy, neboť tr. zákoník definici neobsahuje a dle komentářové literatury se rozšiřováním poplašné zprávy rozumí takové jednání pachatele, které zajistí, že se o něm dozví alespoň část obyvatelstva prostřednictvím např. rozhlasu či televize, na demonstracích či shromážděních obyvatel apod. V předmětné věci se však zpráva mohla dostat k otci, přítomným hostům a personálu restaurace, stěží se však obsah zprávy mohl dostat k části obyvatelstva nějakého místa, když částí obyvatelstva se rozumí podstatně vyšší počet osob (skupina v počtu nejméně tří osob, lidé nejméně sedm osob). Vzhledem k dikci §357 odst. 1 tr. zákoníku státní zástupce na závěr uvádí, že s ohledem na absenci obligatorního znaku přečinu spočívající v „šíření“ nebyly naplněny znaky této skutkové podstaty.
Ve vztahu k námitkám obviněného spočívajících v nenaplnění skutkové podstaty podle §357 odst. 2 tr. zákoníku státní zástupce uvádí, že otec obviněného byl nepochybně fyzickou osobou – podnikatelem a charakter takové osoby neztratil proto, že byl otcem obviněného. Konstatuje, že obviněný si musel být vědom skutečnosti, že ke sdělení zprávy o chemickém útoku došlo v objektu, kde byla umístěna restaurace, a že v důsledku této zprávy může dojít k narušení provozu. Neztotožňuje se s názorem obviněného, že rodinný vztah vylučoval posouzení jeho otce jako podnikatele. Nad rámec uvedeného uvádí, že zákonnými znaky předmětné skutkové podstaty není způsobení újmy v podnikání nebo úmysl pachatele k tomu směřující, a jejímu naplnění nebrání ani pohnutka osobního nepřátelství k fyzické osobě – podnikateli.
Za důvodné nepovažuje ani námitky obviněného týkající se naplnění subjektivní stránky. Poukazuje na skutečnost, že k naplnění skutkové podstaty podle §357 odst. 2 tr. zákoníku postačuje, aby nepravdivá zpráva byla způsobilá vyvolat bezdůvodnou záchrannou práci integrovaného záchranného systému. V předmětné věci zavinění ve formě nepřímého úmyslu na straně obviněného spatřuje i v událostech, které následovaly po objevení zprávy. Obviněný nemohl předpokládat vzhledem k předchozímu incidentu s deaktivovaným granátem, že jeho otec nebude jednat, když i v předchozím případě zasahovala Policie ČR, a z důvodu nebezpečí použití chemické látky musel být přinejmenším srozuměn se zásahem dalších složek integrovaného záchranného systému. Státní zástupce upozorňuje, že obviněný nemohl spoléhat, že by nějaká skutečnost mohla tomuto následku zabránit, a to vzhledem i ke skutečnosti, že telefonickou informací svědkovi C. ohledně použité látky sdělil až v průběhu zásahu Policie ČR. Státní zástupce dále uvádí, že nelze přisvědčit ani námitkám obviněného ohledně neadresovanosti sdělení vůči konkrétní osobě, tj. že zprávu mohla objevit matka, která podnikatelkou není. Poukazuje v tomto směru na výpověď obviněného, že šlo o pokračování rozepře s otcem.
V závěru vyjádření uvádí, že dovolací námitky obviněného lze považovat za částečně důvodné, když skutek měl být posouzen toliko jako přečin podle §357 odst. 2 tr. zákoníku. Poukazuje na mírnost uloženého trestu a skutečnost, že uložení trestu výrazně nižšího by ani v případě správné kvalifikace toliko podle §357 odst. 2 tr. zákoníku nebylo možné, i s ohledem na neuložení trestu zákazu činnosti, když by rovněž nebyl ovlivněn výrok o náhradě škody. Změna právní kvalifikace by tedy neměla žádný reálný dopad na postavení obviněného.
S ohledem na shora uvedené navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl a Nejvyšší soud tak učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání vyslovil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i pro případ jiného stanoviska Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Obviněný naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovozuje ze skutečnosti, že nebyla naplněna skutková podstata přečinu šíření poplašné zprávy podle §357 odst. 1, 2 tr. zákoníku a neprokázání zavinění.
Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace je možno konstatovat, že obviněný uplatnil námitky právně relevantním způsobem, když zpochybňuje, že z jeho strany se jednalo o zaviněné jednání, byť s jistou dávkou tolerance, a současně, že nebyla naplněna skutková podstata §357 odst. 1, 2 tr. zákoníku, byť i v tomto případě částí námitek brojí proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů.
Z pohledu jednotlivých dovolacích námitek lze uvést následující skutečnosti. Obviněný především namítá, že nebyla naplněna skutková podstata přečinu šíření poplašné zprávy podle §357 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nebyl naplněn znak „šíření“. Předmětná námitka je podřaditelná pod zvolený dovolací důvod, neboť obviněný zpochybňuje naplnění všech znaků uvedené skutkové podstaty, a tudíž namítá nesprávné právní posouzení skutku. Přečinu šíření poplašné zprávy podle §357 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo úmyslně způsobí nebezpečí vážného znepokojení alespoň části obyvatelstva nějakého místa tím, že rozšiřuje poplašnou zprávu, která je nepravdivá. Poplašnou zprávou je taková zpráva, která je podle svého obsahu způsobilá vyvolat obavy z jakýchkoli důvodů, byť i neurčitých, v budoucnosti zasahujících nepříznivě do života alespoň části obyvatelstva nějakého místa (např. došlo by k ohrožení života a lidí a jejich majetků nebo avizovaná událost svými následky mohla negativně jinak ovlivnit nebo ohrozit život lidí a jejich majetku). Účelem poplašné zprávy je snaha vyvolat u obyvatelstva obavy o život, zdraví nebo o osobní majetek, popř. obavy, že budou porušována základní práva a svobody zaručené LZPS apod. Taková zpráva musí být nejen poplašná, ale i objektivně nepravdivá, tj. v rozporu se skutečností nebo skutečnost značně a tendenčně zkreslující. Rozšiřováním se rozumí takové jednání pachatele, které zajistí, že se o ní dozví alespoň část obyvatelstva, např. šíření takové zprávy prostřednictvím tisku, rozhlasu či televize, dále její šíření na demonstracích či shromážděních obyvatel apod. Nebezpečím vážného znepokojení se rozumí situace, kdy se obyvatelé na určitém území strachují o své životy, zdraví, majetek, a proto činí opatření směřující k tomu, aby takové jimi pociťované ohrožení zmírnili nebo mu zamezili např. tím, že se stěhují z takto ohroženého území, odmítají vycházet ze svého obydlí, odesílají svůj majetek nebo peníze nebo jejich část na jiná místa, staví kolem svým příbytků bariéry, likvidují dobytek. Poplašná zpráva musí být dostatečně konkretizovaná a takového charakteru, aby byla schopna takové vážné znepokojení vyvolat, i když k němu nemusí dojít. Musí zde však být nebezpečí takového vážného znepokojení, tj. toto vážné znepokojení musí bezprostředně hrozit. Současně musí zpráva působit vůči části obyvatelstva, kdy se částí obyvatelstva rozumí větší počet než pojmy skupiny obyvatelů nebo lidí.
Ze skutkových zjištění vyplývá, že obviněný v bytě z vnitřní strany vstupních dveří na prosklenou část umístil čtyři sádrokartonové desky s ručně psaným výhružným textem, který upozorňoval na nebezpečí vstupu do tohoto bytu, přičemž před vchod vysypal neznámou sypkou látku, kterou nazýval žíravinou na jedné z pověšených sádrokartonových desek. Navíc vyměnil vložku zámku u dveří a uzamkl ji, tudíž znepřístupnil byt a tohoto jednání se dopustil poté, co byl z bytu svým otcem za asistence Policie ČR vystěhován, přičemž několik dnů před umístěním tohoto výstražného textu na dveře tohoto bytu pověsil demontovaný granát. V důsledku takto nastíněného jednání obviněného byla přivolána jednotka Hasičského záchranného systému a Pyrotechnická služba Policie ČR. Po jí proběhnuté prohlídce prostorů byla provedena evakuace objektu, včetně restaurace U K., jež je provozována otcem obviněného a z níž bylo evakuováno celkem 17 osob.
Vzhledem ke shora uvedenému je nepochybné, že vzkaz na sádrokartonových deskách představoval poplašnou zprávu, která byla vzhledem ke svému obsahu způsobilá vyvolat obavy o život lidí i o jejich majetek v objektu domu, kde se nacházel byt a restaurace U K. Zpráva o žíravině na podlaze působila nejen poplašně, ale byla rovněž nepravdivá a přímo se dotkla všech osob, které se v dané době v objektu nacházely (17) a které musely být z objektu evakuovány, přičemž u těchto po seznámení se se stavem a nedobrovolnou evakuací z restaurace U K. došlo nebo přinejmenším mohlo dojít k důvodné obavě o jejich životy, a tím ke znepokojení nad nastalou situací. Zpráva byla sice skutečně umístěná v bytě, ovšem tak, aby obsah zprávy byl vidět z venku, když byla umístěna na vstupních dveřích, které byly proskleny, takže se s jejím obsahem mohly seznámit osoby, které se dostaly do prostoru před bytem, a před bytem byla zároveň záměrně vysypána neznámá sypká látka červené barvy, což nepochybně mělo vyvolat dojem, že se skutečně jedná o vážnou hrozbu. Jinak vyjádřeno, předmětná zpráva byla natolik konkretizovaná a takového charakteru, že byla schopna vážné znepokojení u evakuovaných osob vyvolat, když tyto byly Policií ČR nuceny opustit prostory restaurace.
Přesto však Nejvyšší soud dospěl k závěru, že nebyl naplněn znak šíření poplašné zprávy. Obecně se sluší uvést, že trestní zákoník zákonnou definici pojmu „šíření“ poplašné zprávy (přesněji rozšiřování) neobsahuje. Komentářová literatura vykládá tento pojem jako jednání pachatele, které zajistí, že se o ní dozví alespoň část obyvatelstva prostřednictvím rozhlasu či televize, dále její šíření na demonstracích či shromážděních obyvatel apod. (srov. ŠÁMAL. P. a kol. Trestní zákoník I., §140 až §421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 3027). V projednávané věci byla zpráva obsažena na sádrových kartonech umístěných uvnitř bytu, proto se o ní bezprostředně mohl dozvědět pouze otec obviněného a osoby přítomné v danou dobu v restauraci U K. za předpokladu, že by se dostaly do prostor před bytem, který ovšem nebyl veřejně přístupný hostům restaurace. I za předpokladu, že obviněný mohl důvodně předpokládat, že jeho otec sdělí obsah zpráv i dalším osobám, nelze dovodit, že by jednání obviněného bylo svojí intenzitou srovnatelné s výše uvedenými jednáními, které se jako formy rozšiřování uvádějí v komentářové literatuře, když obviněný k šíření poplašné zprávy o přítomnosti nebezpečí a žíraviny na podlaze uvedené na sádrokartonových deskách nepoužil žádnou z uvedených forem. Zpráva se reálně mohla dostat k obyvatelům bytu, potažmo domu, a návštěvníkům a personálu restaurace, která se v objektu domu rovněž nachází. Stěží se tak mohla poplašná zpráva obviněného dostat k části obyvatelstva nějakého místa, když částí obyvatelstva se rozumí podstatně vyšší počet osob, než vyjadřují na jiných místech trestního zákoníku použité pojmy skupina (tj. nejméně tři) nebo lidé (tj. nejméně sedm lidí). Vzhledem k absenci zákonného znaku „šíření“ jako obligatorního znaku přečinu šíření poplašné zprávy podle §357 odst. 1 tr. zákoníku lze uzavřít, že jednání obviněného nenaplňuje všechny znaky skutkové podstaty tohoto přečinu. Proto v tomto směru lze dovolací argumentaci obviněného přisvědčit.
I ve vztahu k naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu šíření poplašné zprávy podle §357 odst. 2 tr. zákoníku lze mít za to, že obviněný uplatnil dovolací námitky právně relevantním způsobem, když opětovně zpochybňuje naplnění všech znaků této zvolené skutkové podstaty, konkrétně znaku, že poplašnou zprávu, která byla zároveň nepravdivá, sdělil fyzické osobě, která byla podnikatelem. Přečinu šíření poplašné zprávy podle §357 odst. 2 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo zprávu uvedenou v odst. 1 nebo jinou nepravdivou zprávu, která je způsobilá vyvolat opatření vedoucí k nebezpečí vážného znepokojení alespoň části obyvatelstva nějakého místa anebo bezdůvodnou záchrannou práci integrovaného záchranného systému sdělí soudu, orgánu Policie České republiky, orgánu státní správy, územní samosprávy, nebo jinému orgánu veřejné moci, právnické osobě, fyzické osobě, která je podnikatelem, anebo hromadnému informačnímu prostředku. V dané věci měl obviněný vyvolat bezdůvodnou akci integrovaného záchranného systému. Nad rámec teoretických poznatků uvedených v odůvodnění k námitkám vztahujícím se k odst. 1 tohoto přečinu, Nejvyšší soud uvádí, že jiná nepravdivá zpráva je zpráva, jež nemá povahu poplašné zprávy, avšak obsah v rozporu s realitou je schopna svými důsledky vyvolat opatření vedoucí k nebezpečí vážného znepokojení alespoň části obyvatelstva nějakého místa nebo bezdůvodnou záchrannou akci integrovaného záchranného systému. Výklad znaku nebezpečí vážného znepokojení je zcela stejný jako u odst. 1 téhož přečinu, avšak toto nebezpečí zde není vyvoláno rozšiřováním poplašné zprávy pachatelem, nýbrž jím vyvolanými opatřeními (zastavením provozu dopravy, vyklizením objektu apod.), která jsou učiněna příslušnými policejními nebo jinými orgány, popř. vedením podniku nebo organizace k ověření poplašné zprávy. Integrovaný záchranný systém je definován v zákoně č. 239/2000 Sb., o integrovaném záchranném systému a o změně některých zákonů. Rozumí se jím koordinovaný postup jeho složek při přípravě na mimořádné události a při provádění záchranných a likvidačních prací. Použije se v přípravě na vznik mimořádné události při potřebě provádět současné záchranné a likvidační práce dvěma nebo více složkami integrovaného systému. Mimořádnou událostí je škodlivé působení sil a jevů vyvolaných činností člověka, přírodními vlivy a také havárie, které ohrožují život, zdraví, majetek nebo životní prostředí a vyžadují provedení záchranných a likvidačních prací. Záchrannými pracemi je činnost k odvrácení nebo omezení bezprostředního působení rizik vzniklých mimořádnou událostí, zejména ve vztahu k ohrožení života, zdraví, majetku nebo životního prostředí, a vedoucí k přerušení jejich příčin. Likvidačními pracemi jsou činnosti k odstranění následků způsobených mimořádnou událostí a ochranou obyvatelstva se rozumí plnění úkolů civilní ochrany, zejména varování, evakuace, ukrytí a nouzové přežití obyvatelstva a další opatření k zabezpečení ochrany jeho života, zdraví a majetku. O vyvolání bezdůvodné záchranné práce integrovaného systému jde tehdy, pokud je dán impuls k tomu, aby integrovaný záchranný systém v souladu s podmínkami stanovenými zákonem č. 239/2000 Sb., o integrovaném záchranném systému a o změně některých zákonů na podkladě nepravdivé informace, navozující existenci mimořádné situace, realizoval přípravu na vznik mimořádné události nebo začal provádět záchranné a likvidační práce ve smyslu tohoto zákona (P. Šámal a kol., Trestní zákoník: Komentář I., 1 vydání, Praha: C. H. Beck, s. 3312-3320).
Podstatným rozdílem mezi skutkovou podstatou podle odst. 1 a skutkovou podstatou podle odst. 2 je způsob sdělení poplašné zprávy nebo nepravdivé zprávy, neboť v případě odst. 2 je možné sdělení jakýmkoliv způsobem (písemně, telegraficky, dálnopisem, ústně, internetem, faxem, telefonicky aj.). V projednávaném případě byla poplašná zpráva obviněným směřována vůči otci obviněného, který byl podnikatelem. U fyzické osoby se v tomto ustanovení vyžaduje, aby byla podnikatelem, a proto její činnost musí být navázána na podnikání, přičemž poplašná nebo jiná nepravdivá zpráva však pachatelem nemusí být sdělena jen do místa podnikání fyzické osoby, která je podnikatelem, ale může být učiněna i na jiném místě, kde tato osoba provádí svou podnikatelskou činnost (provozovna, kancelář, závod apod.).
Z pohledu těchto shora naznačených východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolací argumentace obviněného. Především ve vztahu k námitce obviněného, že nejednal vůči svému otci jako fyzické osobě – podnikateli, je nutné uvést, že otec obviněného neztratil status podnikatele jen z důvodu rodinné vazby mezi ním a obviněným. V tomto směru nelze pominout, že obviněný věděl, že otec je podnikatel a k jeho protiprávnímu jednání došlo v objektu, kde otec obviněného vykonával podnikatelskou činnost, když zde provozoval restauraci. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud musí podotknout, že sdělení nepravdivé zprávy ohledně nebezpečí a žíraviny na podlaze se sice nacházelo v soukromé části objektu, avšak součástí tohoto objektu byla i provozovna podnikatelské činnosti otce obviněného, restaurace U K. V důsledku toho obviněný musel vědět a být přinejmenším srozuměn s tím, že vyvolá pocit nebezpečí nejen u otce, ale rovněž i u dalších osob nacházejících se v objektu, tj. v místě podnikání jeho otce, neboť se dalo logicky očekávat, že budou přivolány složky integrovaného záchranného systému, minimálně Policie ČR, pyrotechnici či hasičský sbor. V tomto směru je také třeba zdůraznit, že obviněný musel zcela logicky předpokládat, že jeho otec bude muset přijmout určitá preventivní opatření k ochraně svých hostů, neboť právě jako osoba vykonávající podnikatelskou činnost, si musel být vědom toho, že pokud by neučinil žádné opatření k ochraně svých hostů, mohl by se vystavit odpovědnosti právě z titulu své podnikatelské činnosti za jejich případné zranění, ztrátu na věcech, újmu na zdraví apod. (např. §2924 občanského zákoníku). Lze tedy uzavřít, že vyvěšený vzkaz o nebezpečí a žíravině zasáhl rovněž i evakuované osoby nacházející se v prostorách restaurace, čímž zároveň ohrozil činnost jeho otce jako podnikatele. V evakuovaných osobách z restaurace důvodně vyvolal pocit nebezpečí, ohrožení jejich životů i majetku. Podnikatelská činnost otce obviněného byla poznamenána do takové míry, že nejen potenciálně hrozilo, že může dojít k ohrožení prosperity restaurace, když lze logicky předpokládat, že návštěvníci předmětné restaurace si pro příště rozmyslí, zda chtějí využívat pohostinské služby v objektu, kde zasahuje Policie ČR a kde se důvodně mohou obávat o svoje životy a majetek. Svým jednáním obviněný narušil činnost svého otce jako fyzické osoby – podnikatele. Proto je třeba námitky obviněného, podle kterého rodinný vztah vylučuje posouzení jeho jednání jako jednání směřující proti fyzické osobě – podnikateli, považovat za nedůvodné.
Jak již bylo naznačeno, obviněný dále uplatnil námitku zavinění částečně právně relevantním způsobem, když posouzení formy zavinění podle §15 tr. zákoníku nebo §16 tr. zákoníku, je součástí aplikace trestního zákoníku, tedy hmotněprávního předpisu. Případný nedostatek v tomto posouzení lze proto úspěšně namítat prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož se může jednat o nesprávné hmotněprávní posouzení. Ve vztahu ke konkrétně právně relevantní argumentaci je třeba konstatovat, že obviněný zpochybňuje, že byl srozuměn s tím, že může svým jednáním způsobit ohrožení či porušení trestního zákona (§15 odst. 2 tr. zákoníku).
Obecně platí, že závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat (srov. R 19/1971). Zavinění se chápe jako vnitřní, psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu (P. Šámal a kol., Trestní zákoník: Komentář I., 1 vydání, Praha: C. H. Beck, s. 165). Platí, že zavinění musí být dáno v době činu a závěr o zavinění, tedy zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě, je nepochybně závěrem právním. Zavinění má dvě formy, úmysl (§15 tr. zákoníku) a nedbalost (§16 tr. zákoníku). Závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout, kdy okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12].
O zavinění ve formě úmyslu přímém dle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se jedná tehdy pokud pachatel věděl, že způsobem uvedeným v trestním zákoně poruší nebo ohrozí zájem chráněný takovým zákonem nebo alespoň věděl, že může uvedený zájem porušit nebo ohrozit, a chtěl takové porušení nebo ohrožení způsobit. O zavinění ve formě nepřímého úmyslu se dle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s ním srozuměn. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Na takové srozumění pak usuzujeme z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného. Trestní zákoník v §15 odst. 2 stanoví, že srozuměním ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoníku může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Pro eventuální úmysl postačuje pouhá představa možnosti výsledku, kterou pachatel uskutečnil svým jednáním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1010/2014).
Vzhledem ke shora nastíněným skutečnostem Nejvyšší soud musí konstatovat, že ačkoliv byly námitky obviněného vztahující se k naplnění subjektivní stránky přečinu šíření poplašné zprávy podle §357 odst. 2 tr. zákoníku uplatněny právně relevantním způsobem, jsou zjevně neopodstatněné. Především je třeba uvést, že soud prvního stupně dospěl k závěru, že obviněný ve vztahu k naplnění přečinu podle §357 odst. 2 tr. zákoníku jednal v úmyslu nepřímém (viz str. 6, bod 10. rozsudku soudu prvního stupně) a soud druhého stupně dospěl k závěru, že obviněný jednal v úmyslu přímém, byť odkazuje na srozumění, které se vztahuje k nepřímému úmyslu. Nejvyšší soud, stejně jako soud prvního stupně shledal, že obviněný jednal v úmyslu nepřímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Při posuzování srozumění obviněného s tím, že jeho jednání může způsobit ohrožení nebo porušení trestního zákona, je třeba zdůraznit, že v projednávané věci jsou důležité i skutečnosti bezprostředně s jednáním obviněného související, které následovaly po samotném umístění sádrokartonových desek s varováním o žíravině na podlaze, ale i události, které tomuto předcházely. Nelze si odmyslet skutečnost, která předcházela zásahu pyrotechnické služby Policie ČR v Olomouci, když obviněný před jednáním, které je předmětem nyní projednávané věci, pověsil na rám dveří předmětného bytu demontovaný granát, což již tehdy vedlo k zásahu Policie ČR, což bylo obviněnému známo. Přes vědomí této skutečnosti se následně obviněný dopustil nyní projednávané trestné činnosti, ačkoliv si musel být minimálně vědom a srozuměn s tím, že v otci vyvolá důvodné obavy, v důsledku nichž s nejvyšší pravděpodobností přivolá specializovanou pomoc v podobě subjektů záchranného integrovaného systému, když i v případě demontovaného granátu zasahovala Policie ČR. V tomto směru je třeba zdůraznit, že otec obviněného neměl důvod obsahu zprávy na sádrokartonových deskách nevěřit a sám nebyl schopen bez přivolaných pyrotechniků rozpoznat, že sypká směs na podlaze není žíravina, ale pouze neškodná křída. S ohledem na charakter sdělované nepravdivé zprávy, kdy předstíral existenci nebezpečí plynoucího z útoku nespecifikovatelnou chemickou látkou, musel být obviněný přinejmenším srozuměn s tím, že mimo Policii ČR, jejíž zásah byl vzhledem k dalším okolnostem jistý, budou na místě zasahovat i další složky integrovaného záchranného systému. Obviněný tedy musel být minimálně srozuměn [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku] s tím, že jím sdělená nepravdivá zpráva je nejen způsobilá vyvolat zásah integrovaného záchranného systému, ale také s tím, že tento zásah skutečně vyvolá. Současně nemohl reálně spoléhat na žádnou okolnost, která by mohla vzniku tohoto následku zabránit.
O srozumění obviněného s vyvolaným následkem svědčí i jeho další jednání poté, co byl informován o tom, že na místě se nachází Policie ČR. Přestože ho svědek C. telefonicky informoval v průběhu zásahu integrovaného záchranného systému o tom, co se děje, obviněný neměl snahu do místa zásahu osobně se dostavit, působil lhostejně k nastalé situaci a neměl ani snahu zmírnit dopady vzniklé situace, kterou způsobil svým jednáním. Skutečnost, že tomuto svědkovi sdělil, že se má jednat o křídu, byla bezpředmětná, neboť obviněný neučinil žádné kroky k tomu, aby se spojil s Policií ČR a situaci adekvátně vyřešil, ačkoliv si byl vědom toho, že tato je na místě. Navíc v té době již probíhal zákrok záchranného integrovaného systému, takže trestný čin byl dokonán. Obdobně lze za bezpředmětnou a neodůvodněnou považovat námitku obviněného ohledně neadresovanosti obsahu zprávy, tedy že nemohly být naplněny subjektivní a objektivní znaky přečinu podle §357 odst. 2 tr. zákoníku. Obviněný tvrdí, že zprávu si mohla přečíst i matka obviněného, která není fyzickou osobou – podnikatelkou. Jak poukazuje i státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání obviněného, takové tvrzení je v rozporu s jiným tvrzením obviněného v podaném dovolání, kdy argumentoval, že jeho jednání bylo pokračováním rozepře s otcem a že zpráva byla určena otci. Vzhledem k tomuto je nepochybné, že obviněný chtěl, aby se obsah zprávy dostal k jeho otci, který byl v tu danou dobu podnikatelem a provozoval restauraci ve stejném objektu, kde došlo k předmětnému jednání obviněného, a tím naplnil skutkovou podstatu přečinu šíření poplašné zprávy podle §357 odst. 2 tr. zákoníku ve formě nepřímého úmyslu.
Vzhledem ke shora učiněným závěrům ve vztahu k naplnění skutkové podstaty přečinu podle §357 odst. 1 tr. zákoníku se Nejvyšší soud nezabýval možným souběhem skutkové podstaty podle odst. 1 a 2 §357 tr. zákoníku, byť lze připustit, že za určitých okolností je tento souběh možný. V předmětné věci není ovšem nutno blíže předpoklady takového souběhu rozvádět, když Nejvyšší soud dospěl k závěru, že ve věci nebyla naplněna skutková podstata přečinu šíření poplašné zprávy podle §357 odst. 1 tr. zákoníku.
Lze tedy uzavřít, že za částečně důvodné lze považovat námitky obviněného ve vztahu k naplnění skutkové podstaty přečinu šíření poplašné zprávy podle §357 odst. 1 tr. zákoníku v oblasti nenaplnění všech obligatorních znaků skutkové podstaty podle §357 odst. 1 tr. zákoníku, konkrétně zákonného znaku „šíření“ poplašné zprávy. Jednání obviněného mělo být tedy posouzeno pouze jako přečin šíření poplašné zprávy podle §357 odst. 2 tr. zákoníku. Přes tento naznačený závěr shledal Nejvyšší soud, že v dané věci není nutné v rámci dovolacího řízení zrušit předmětné rozhodnutí a věc vrátit soudu druhého stupně, když je třeba mít za to, že změna napadeného rozhodnutí by zásadně nemohla ovlivnit postavení obviněného a otázka, která byla z podnětu podaného dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Zde je na místě zdůraznit, že obviněnému byl uložen trest odnětí svobody na samé spodní hranici zákonné trestní sazby stanovené §357 odst. 2 tr. zákoníku, podle které by trest byl uložen i v případě vypuštění právní kvalifikace podle §357 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž výkon trestu byl obviněnému odložen na nejkratší zkušební dobu. Trestní zákoník totiž umožňuje za předmětný trestný čin podle odst. 2 uložit trest odnětí svobody ve výměře 6 měsíců až 3 léta. Z uvedeného je tedy nepochybné, že v projednávané věci uložení jiného trestu nepřichází v úvahu ani za předpokladu správné právní kvalifikace jednání obviněného toliko podle §357 odst. 2 tr. zákoníku. Odpadnutí právní kvalifikace podle §357 odst. 1 tr. zákoníku by za dané situace nezpůsobilo lepší postavení obviněného, ani s ohledem na výrok o náhradě škody poškozenému, která se váže k zákroku Policie ČR jako složky záchranného integrovaného systému, a taková změna by neměla žádný reálný dopad na celkové postavení obviněného. Nejvyšší soud tedy v tomto ohledu shledal pochybení soudů obou stupňů, neshledal však důvod pro zrušení jejich rozhodnutí a vracení věci soudu druhého stupně, popř. prvního stupně k nápravě. Jak již bylo naznačeno, takovýto postup by totiž jen stěží mohl ovlivnit postavení obviněného, jelikož je zřejmé, že nové projednání věci před soudem druhého stupně by nemělo vliv na druh a výši uloženého trestu, navíc ani otázka, která by byla předmětem dalšího řešení, není po právní stránce zásadního významu. Z uvedených důvodů se tedy Nejvyšší soud ke zrušení dřívějších rozhodnutí neuchýlil.
S poukazem na uvedené proto Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 5. 2019
JUDr. František Hrabec
předseda senátu
Vypracovala:
JUDr. Marta Ondrušová