ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.509.2019.1
sp. zn. 4 Tdo 509/2019- 258
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 6. 2019 o dovolání obviněného B. K., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2018 č. j. 5 To 202/2018-229, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 8 T 287/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného B. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. 4. 2018 č. j. 8 T 287/2016-191 byl obviněný B. K. uznán vinným jednak přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku za jednání spočívající v tom, že „vědom si skutečnosti, že po předchozím požití alkoholických nápojů není schopen bezpečně ovládat řízení motorového vozidla, což se projevovalo v jeho chování a ve způsobu jízdy, dne 8. 11. 2016 kolem 15:45 hod. řídil osobní motorové vozidlo tov. zn. Škoda Citigo AA, r. z. XY, a to v Praze 8, ulici XY, kde byl kontrolován hlídkou PČR, mu byla naměřena na přístroji Dräger hodnota 1,51 g/kg alkoholu, následně při lékařském vyšetření, které bylo spojené s odběrem vzorku krve, který byl odebrán dne 8. 11. 2016 v 16:55 hod., byla naměřena hodnota 1,33 g/kg alkoholu“ (bod I. výroku o vině), a jednak přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku na skutkovém základě, že „dne 2. 11. 2016 kolem 7:35 hod. řídil vlastní osobní motorové vozidlo tov. zn. Škoda Superb, r. z. XY, a to přesto, že si byl vědom, že po předchozím požití alkoholických nápojů není schopen bezpečně ovládat řízení motorového vozidla, a to v Praze 9, ulici XY, při výjezdu z podzemních garáží vlivem požitého alkoholu nedokázal udržet směr a poškodil vjezd uvedené garáže, čímž způsobil bytovému družstvu XY škodu ve výši 9.270 Kč, následně se v 10:09 hod. podrobil na MOP Prosek orientační dechové zkoušce na přístroji Dräger, kde mu byla naměřena hodnota 1,43 g/kg alkoholu, při lékařském vyšetření, které bylo spojené s odběrem krve, kdy vzorek mu byl odebrán dne 2. 11. 2016 v 10:30 hod., mu byla naměřena hodnota 1,47 g/kg alkoholu, kdy znalec - toxikolog uvedl, že v době dopravní nehody měl obviněný v krvi nejméně 1,82 g/kg alkoholu“ (bod II. výroku o vině).
Za to a dále za trestnou činnost, pro kterou byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 26. 1. 2017 sp. zn. 1 T 179/2016, byl obviněnému podle §274 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Dále mu byl podle §73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu třiceti měsíců. Výrokem podle §43 odst. 2 tr. zákoníku soud zároveň zrušil výrok o trestu ze shora citovaného rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti shora citovanému rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný B. K. a státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 odvolání. Obviněný je zaměřil do všech výroků napadeného rozsudku, státní zástupce pak v neprospěch obviněného napadl pouze výrok o trestu. Městský soud v Praze o těchto řádných opravných prostředcích rozhodl rozsudkem ze dne 21. 11. 2018 č. j. 5 To 202/2018-229, jímž z podnětu obou odvolání podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o trestu. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. pak v rozsahu zrušení nově rozhodl tak, že obviněného za nyní posuzované přečiny ohrožení pod vlivem návykové látky a za přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 26. 1. 2017 sp. zn. 1 T 179/2016 odsoudil podle §274 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku a §67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku k peněžitému trestu v celkové výměře 100.000 Kč. Podle §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku byl trest vyměřen ve 100 denních sazbách po 1.000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, odvolací soud podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Obviněnému byl rovněž podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu tří let. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok ze zmíněného rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Tento rozsudek městského soudu napadl obviněný B. K. následně dovoláním , v němž uplatnil důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. s tím, že oba stíhané skutky byly nesprávně posouzeny po stránce hmotněprávní. Pokud jde o skutek popsaný v bodě I. výroku o vině rozsudku obvodního soudu, došlo podle jeho mínění k chybnému výkladu ustanovení §18 tr. zákoníku a v důsledku toho byl přijat chybný závěr o naplnění subjektivní stránky přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky v jeho jednání. Dovolatel se v uvedené souvislosti neztotožňuje s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně, podle nějž se reálně uvažující člověk nemůže domnívat, že po vypití půl litru sektu v průběhu dopoledne a panáka vodky v poledne bude v odpoledních hodinách usedat za volant bez toho, že by „měl v sobě alkohol“. Takové kategorické tvrzení po jeho výtce nemá žádnou oporu v provedených důkazech. Naopak, u zdravého jedince jeho tělesné konstituce by byl takto požitý alkohol odbourán beze zbytku cca v 16:00 hodin. V 15:45 hodin by se tudíž zdravý člověk důvodně cítil v pořádku a zbytkový alkohol v jeho krvi by při změření vykazoval zanedbatelnou hodnotu. Pokud měly soudy o této argumentaci obhajoby pochybnosti, nic jim nebránilo v tom, aby požádaly o odborný výpočet znalce. To však neučinily. Dovolatel jim naopak předložil lékařská potvrzení, z nichž vyplynulo, že trpí chorobou jater, která má vliv na rychlost odbourávání alkoholu z organismu a o které dříve, než byl kontrolován policejní hlídkou, nevěděl. Důvodně se domníval, že pod vlivem alkoholu v danou chvíli již neřídí, a proto nemohl jednat úmyslně, jak předpokládá skutková podstata přečinu podle §274 odst. 1 tr. zákoníku. Mylně totiž předpokládal skutkovou okolnost, která by vylučovala protiprávnost činu. Stran skutku popsaného v bodě II. výroku o vině rozsudku obvodního soudu dovolatel postrádá jakékoli odůvodnění závěru, že svým jednáním způsobil dopravní nehodu jako pojmový znak kvalifikované skutkové podstaty přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Za tu soud prvního stupně mylně považoval poškození vjezdu do podzemní garáže bytového domu, který však nelze považovat za pozemní komunikaci ve smyslu §47 odst. 1 zákona o silničním provozu. Odvolací soud sice dal dovolateli za pravdu potud, že právní věta v rozsudku obvodního soudu byla formulována chybně, ale zjištěnou vadu nijak nenapravil. Nehodu v prostorách podzemní garáže sám posoudil jako tzv. „jinou nehodu“ a v návaznosti na tom dospěl k závěru, že obvodním soudem zvolená právní kvalifikace skutku byla správná. S tímto názorem dovolatel nesouhlasí. Připomněl, že v daném případě měl způsobit škodu zhruba pětkrát nižší, než je dolní hranice větší škody podle §138 odst. 1 tr. zákoníku, která je jedním z explicitně vyjmenovaných těžších následků ve smyslu použité kvalifikované skutkové podstaty. Jednotlivé alternativy nehod uvedené v §274 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku by přitom měly být co do závažnosti ekvivalentní. V daném případě tomu tak zjevně není. Z toho dovolatel dovozuje, že skutek, pokud by mu byl řádně prokázán, mohl být posouzen nejvýše jako přečin ohrožení pod vlivem návykové látky v základní skutkové podstatě podle §274 odst. 1 tr. zákoníku. Především ale zdůraznil, že výrok o jeho vině jednáním popsaným pod bodem II. výrokové části rozsudku soudu prvního stupně byl přijat na základě procesně nepoužitelného důkazu, a sice vzorku krve získaného dne 2. 11. 2016. Tomuto odběru se totiž podrobil až v důsledku nezákonného donucení, resp. hrozby takovým donucením. V danou chvíli byl v rozporu s ustanovením §76 odst. 1 tr. ř. nezákonně zadržen pro podezření ze spáchání skutku, pro který nepřichází vazba typově v úvahu, aniž by zároveň byla dána jakákoli okolnost podřaditelná pod některý z vazebních důvodů a aniž by s tím státní zástupce vyslovil souhlas. Tento postup policejního orgánu zároveň neodůvodňovala ani naléhavost jeho zadržení jakožto osoby podezřelé dříve, než bude zahájeno trestní stíhání. Dovolatel se tedy ocitl v postavení, v němž mohl jen obtížně „svobodně“ spolupracovat s orgány činnými v trestním řízení při pořizování důkazů. Pokud tak činil, pak jen z obav o svůj další osud a pod hrozbou pokračujícího nezákonného zadržování. K důkazům pořízeným v jeho průběhu proto nemělo být v řízení vůbec přihlíženo. Soudům se kromě toho nepodařilo vyvrátit obhajobu obviněného, podle níž se mezi údajným řízením motorového vozidla v 7:35 hodin a jeho zadržením, k němuž došlo až pod 9. hodině dopolední, volně pohyboval a právě v tomto časovém úseku vypil doma dvě sklenice becherovky, dvě malé vodky a dvanáctistupňové pivo. Provedený důkaz znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, byl v tomto směru hodnocen jednostranně a v rozporu se zásadou in dubio pro reo.
Z výše rekapitulovaných důvodů proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc „vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení“.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která úvodem poukázala na to, že obviněný v něm v podstatě pouze zopakoval svoji argumentaci známou z předchozích fází trestního řízení. Zároveň se ztotožnila s názorem odvolacího soudu, že námitky obhajoby jsou zcela liché. Má za to, že dokazování v dané věci proběhlo zákonným způsobem, provedené důkazy jsou procesně použitelné a obviněného z trestné činnosti usvědčují bez důvodných pochybností. Následně konstatovala, že obviněný byl v krátkém časovém úseku třikrát po sobě zadržen z důvodu požívání alkoholu při řízení motorového vozidla, kdy ve všech případech odevzdal krev a nic nenasvědčuje tomu, že by ho k tomu orgány činné v trestním řízení násilím nebo jiným způsobem nutily. Výsledky krevních testů pak ve dvou projednávaných případech jasně prokázaly, že obviněný vykonával ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky, činnost, při které by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na cizím majetku, a v jednom případě takovým činem dokonce způsobil dopravní nehodu. Závěry městského soudu k použité právní kvalifikaci se tedy státní zástupkyni jeví jako logické a správné. Dovolatel navíc podle jejího mínění v rozporu s obsahovým vymezením důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil námitky, jejichž povaha je primárně skutková, neboť soudům vytkl způsob, jakým hodnotily provedené důkazy. Z tohoto pohledu se tedy jednalo o výhrady, které žádnému ze zákonných důvodů dovolání ani neodpovídají.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než jsou uvedeny v zákoně, a aby tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání projevila i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněný B. K. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle §265 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl obviněnému po provedeném odvolacím přezkumu nově uložen trest.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., na které odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku (jako celku) buď bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo kdy byl řádný opravný prostředek zamítnut, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů.
V posuzované trestní věci ovšem Městský soud v Praze k žádné z výše uvedených alternativ rozhodnutí o odvolání obviněného nepřistoupil. Mimo jiné i z jeho podnětu napadený rozsudek obvodního soudu naopak zrušil ve výroku o trestu a poté za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. obviněnému sám nově uložil peněžitý trest a trest zákazu činnosti. Daná procesní situace tedy uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. z logiky věci vylučovala a odkaz obviněného na předmětné zákonné ustanovení byl v tomto případě zcela bezpředmětný. Že městský soud ve věci nerozhodl zprošťujícím verdiktem, za zamítnutí odvolání obviněného považovat nelze .
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se naopak není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na shora rozvedená obsahová východiska je zřejmé, že v rozporu s obsahem uplatněného dovolacího důvodu uplatnil dovolatel námitku, podle níž výrok o jeho vině přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (skutek II. ) vycházel z procesně nepoužitelných důkazů dechovou zkouškou a odběrem krve, neboť ty byly pořízeny v průběhu jeho nezákonného zadržení. V tomto smyslu se tedy mělo jednat o důkazy získané nezákonným donucením, a proto k nim podle §89 odst. 3 tr. ř. nemělo být vůbec přihlíženo. Taková argumentace má totiž zjevně procesní a nikoli hmotněprávní základ. Přisvědčit jí navíc nelze ani z věcného hlediska. Především není pravdou, že by zadržení dovolatele bránila již sama skutečnost, že byl původně podezřelý toliko ze spáchání přečinu podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, u kterého je vzhledem k zákonné trestní sazbě obecně vyloučeno vazební stíhání. Zde je nutno zdůraznit, že trestní řád nevyžaduje, aby policejní orgán při zadržení podezřelého zvažoval jiné zákonné předpoklady pro takový postup, než jsou důvody vazby podle §67 tr. ř. Není tedy ani jeho povinností zjišťovat, zda jsou v konkrétním případě splněny například i podmínky pro vazební stíhání uvedené v §68 odst. 2, odst. 3 a odst. 4 tr. ř. To je logické zejména v naléhavých případech, kdy charakter činu nebo okolnosti vypočtené v posledně citovaných zákonných ustanoveních ještě nemohou být zjištěny. Právě lhůta stanovená zákonem pro zadržení slouží mimo jiné i k objasnění, zda jde o trestný čin, pro který lze či nelze vzít obviněného do vazby, nebo zda jsou pro jeho případné vazební stíhání dány takové důvody, pro něž se omezení uvedená v §68 odst. 2 tr. ř. neužijí.
Z předloženého procesního spisu navíc nevyplývá nic, co by podporovalo tvrzení dovolatele, že byl k dechové zkoušce či lékařskému vyšetření spojenému s odběrem krve jakkoli přinucen. Jeho obhajoba spočívající na konstrukci, podle níž se v důsledku nezákonného zadržení bál o svůj další osud a jen proto se raději těmto úkonům podrobil, působí s ohledem na věk obviněného a zejména jeho právnické vzdělání, když se v rozhodné době dokonce věnoval jako OSVČ výkonu advokacie, mírně řečeno kuriózně až neuvěřitelně. O její zjevné účelovosti ostatně svědčí i obsah protokolu o výslechu osoby podezřelé ze dne 2. 11. 2016, jehož správnost dovolatel stvrdil svým podpisem a do nějž mimo jiné uvedl, že s policií plně spolupracoval a odběru krve se podrobil dobrovolně. Bez významu v tomto ohledu není ani skutečnost, že dovolatel již při prvotním kontaktu se zasahujícími policisty předestřel svoji budoucí obhajobu, podle níž se po incidentu v garážových vratech doma uklidňoval dvěma panáky becherovky. I z toho lze dovodit, že s provedením dechové zkoušky i následným lékařským vyšetřením na alkohol počítal jaksi „dopředu“ a nemínil se jim jakkoli bránit, když pro očekávané pozitivní výsledky testů měl již předem připravené vlastní vysvětlení.
Za právně relevantní z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebylo možno považovat ani výtku dovolatele, že dosud nebyla vyvrácena jeho obhajoba, podle níž dne 2. 11. 2016 požil alkohol až po jízdě, resp. poté, co poškodil vlastní vůz a garážová vrata obytného domu. I zde totiž svůj mimořádný opravný prostředek založil na zpochybnění skutkových závěrů soudů, domáhal se jejich zásadního přehodnocení (revize) ve svůj prospěch a teprve v návaznosti na tom namítal vadu rozhodnutí spočívající v nesprávném posouzení jeho jednání jako trestného činu.
Nejvyšší soud učinil shora uvedený závěr při vědomí konstantní judikatury Ústavního soudu, který v řadě svých rozhodnutí opakovaně vyslovil právní názor, podle nějž dovolací důvody nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jejich interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným procesním vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Mezi taková flagrantní pochybení Ústavní soud zařadil především existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94, usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09 aj.). Tento rozpor je založen zpravidla tím, že zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci zároveň vždy vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině tehdy lze připustit, že i skutkové námitky jsou způsobilé založit dovolací přezkum.
Žádnou z výše uvedených flagrantních procesních vad však Nejvyšší soud v postupu Obvodního soudu pro Prahu 2 ani Městského soudu v Praze nezjistil . Oba soudy se s obhajobou obviněného spočívající v tvrzení, že při ranním odjezdu z domu boural střízlivý a teprve následně se z utrpěného šoku léčil doma alkoholem, vypořádaly způsobem, jemuž z hlediska principů formální logiky nelze nic vytknout. Rozhodně nelze dovozovat, že by byl jimi učiněný skutkový závěr, podle nějž se obviněný nacházel ve stavu silného ovlivnění alkoholem již při inkriminovaném pokusu o vyjetí z garážových vrat, v jakémkoli (natož pak extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů.
Jediná hmotněprávní námitka dovolatele směřující vůči právnímu posouzení skutku ad II. , a sice, že svým jednáním nenaplnil znak kvalifikované skutkové podstaty přečinu podle §274 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, spočívající ve způsobení „jiné nehody“, pak postrádala jakékoli opodstatnění. Jako tzv. jinou nehodu definuje obecně uznávaná právní nauka událost, která nastane v souvislosti s provozem určitého zařízení (zde motorového vozidla) při jeho technickém nebo jiném využití, při níž dojde k usmrcení či zranění osoby nebo ke škodě na majetku v přímé souvislosti s takovým provozem a kterou nelze považovat za havárii nebo dopravní nehodu (k tomu srov. např. Šámal P. a kol.: Trestní zákoník II. – komentář, 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2012, str. 2794). Výše způsobené škody pro naplnění tohoto kvalifikačního znaku přitom není rozhodná, což lze ostatně snadno dovodit i jazykovým a systematickým výkladem výše citovaného zákonného ustanovení. Skutečnost, že dovolatel svým ohrožujícím řidičským manévrem „pouze“ způsobil škodu na garážových dveřích ve výši cca 10.000 Kč, tak na správnost právní kvalifikace jeho jednání neměla žádný vliv.
Jako zjevně neopodstatněnou vyhodnotil Nejvyšší soud i argumentaci dovolatele vztahující se k výroku o vině pod bodem ad I. rozsudku soudu prvního stupně. Zde se především ztotožňuje s úvahou obvodního soudu, podle níž se normálně myslící dospělý člověk zkrátka nemůže domnívat, že bude po vypití půl litru sektu během dopoledních hodin a panáka vodky v poledne usedat cca v 15:45 hodin za volant, aniž by byl přitom významněji ovlivněn alkoholem. Dovolatelem prezentovaný názor, že jako zdravý člověk by do doby silniční kontroly stihl veškerý takto požitý alkohol ze svého organismu odbourat, jednoduše nemá oporu v realitě. Soud prvního stupně v uvedené souvislosti navíc případně poukázal na to, že dovolatel měl za sebou v době spáchání posuzovaného skutku dvě čerstvé zkušenosti s řízením motorového vozidla pod vlivem návykové látky, kdy byl pozitivně testován v rámci prováděné silniční kontroly a následně proti němu byly v souvislosti s tímto jeho protiprávním jednáním zahájeny úkony trestního řízení. Stav, kdy řídil motorové vozidlo pod vlivem alkoholu v krvi v koncentraci zřetelně převyšující 1 g/kg, měl tedy poměrně dobře zažitý. Pak lze ovšem jen těžko uvěřit jeho obhajobě, podle níž se právě dne 8. 11. 2016 odpoledne cítil do té míry fit, že na sobě subjektivně nepozoroval žádné významnější zhoršení motorických funkcí a reakcí v důsledku požitého alkoholu, vyjížděl s vnitřní jistotou, že je schopen bezpečně ovládat motorové vozidlo, a v tomto smyslu jednal v tzv. negativním skutkovém omylu podle §18 odst. 1 tr. zákoníku. Takovéto tvrzení obviněného je třeba odmítnout, mj. i proto, že po předchozích zkušenostech se měl nejprve přesvědčit, zda se již skutečně nachází ve stavu, kdy jízdou v motorovém vozidle nebude ohrožovat své okolí, což ale zjevně neučinil.
Lze tedy shrnout, že dovolání obviněného B. K. bylo dílem opřeno o námitky, které nebylo možno podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ale ani pod žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., a dílem o námitky, jimž nebylo možno přiznat žádné opodstatnění. Nejvyšší soud proto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k takovému postupu bylo třeba souhlasu stran.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 6. 2019
JUDr. František Hrabec
předseda senátu