ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.516.2019.1
sp. zn. 4 Tdo 516/2019- 290
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 5. 2019 o dovolání obviněného D. K. , nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 11. 2018, sp. zn. 5 To 349/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 3 T 94/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 3 T 94/2018, byl obviněný D. K. uznán vinným ze spáchání zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
„dne 6. 4. 2018 kolem 19.30 hod. v M., v ul. N., před vchodem do budovy Českých drah čp. XY, přistoupil k poškozené E. H., nar. XY, řekl jí „dej mi nějaký drobný“ a mával proti ní rukou, kdy jmenovaná ze strachu vyndala z kapes cca 40 Kč v drobných mincích a tyto mu dala a poté odcházela, kdy obviněný šel za ní, neustále na ni mluvil, předstoupil před ní, vytáhl malý kapesní nůž a čepelí tohoto nože jí mířil do oblasti hrudníku, poté jí chytil oběma rukama zepředu jakoby ji objímal a řekl jí, že chce peníze, kdy poškozená ze strachu z obžalovaného ze své peněženky vytáhla 1 200 Kč a tyto obviněnému předala, načež obviněný odešel i s penězi, ke zranění poškozené nedošlo.“
Za uvedené jednání byl obviněný D. K. odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Současně byl podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 28. 5. 2018, sp. zn. 3 T 90/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 3 T 94/2018, podal obviněný D. K. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 8. 11. 2018, sp. zn. 5 To 349/2018, tak, že jej podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 11. 2018, sp. zn. 5 To 349/2018, podal následně obviněný D. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v dovolání uvedl, že skutek tak, jak byl na podkladě provedeného dokazování zjištěn, nenaplňuje znaky zločinu loupeže, neboť absentuje složka násilí, jakož i úmysl zmocnit se cizí věci. Vyjádřil názor, že se skutek popsaný ve výrokové části odsuzujícího rozsudku skládá ze dvou dílčích částí. První představuje získání částky 40 Kč od poškozené, kterou mu však tato dala dobrovolně a bez užití násilí či jeho pohrůžky. Pokud jde o druhou dílčí část, tedy získání peněžní částky 1.300 Kč, ani v tomto případě podle něj poškozená jednoznačně nesdělila důvod, proč mu peníze vydala (v rozporu se skutkovými zjištěními tvrdí, že poškozená mu předala 1.300 Kč). Nelze tedy dojít k závěru, že by on jednal v úmyslu zmocnit se cizí věci. Spíše je dle obviněného pravděpodobné, že jeho přítomnost byla pro poškozenou nepříjemná a stresující a peníze, které měla v peněžence, mu dala proto, aby se ho zbavila. Dovolání uzavřel konstatováním, že první dílčí jednání nenaplnilo znaky žádného trestného činu, přičemž pakliže by mělo být shledáno trestným druhé dílčí jednání, šlo maximálně o přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. K tomuto závěru se měly přiklonit soudy obou stupňů a to s ohledem na zásadu in dubio pro reo.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, aby zrušil také rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 3 T 94/2018, a aby věc přikázal Okresnímu soudu v Mostě k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že zaměří-li se pak na obsahovou stránku podaného dovolání, obviněný v zásadě jen opakuje obhajobu uplatněnou v předchozích stadiích trestního řízení, s níž se oba soudy logicky a správně vypořádaly. Z hlediska posouzení podaného opravného prostředku a rozhodnutí o něm je pak podstatné, že výhrady dovolatele pod vytýkaný ani žádný jiný dovolací důvod podřadit nelze. Obviněný v dovolání sice formálně prohlašuje naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti však nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku. V rámci podaného dovolání v podstatě jen zpochybňuje skutková zjištění, přičemž pokud ve vztahu k získání částky 1.200 Kč tvrdí, že nejednal v úmyslu zmocnit se cizí věci, účelově zmiňuje jen část výpovědi poškozené a pouze úzký výsek skutkových zjištění. Zcela přitom pomíjí zbylé pasáže vyjádření poškozené, které byly pro úplné zformování skutkového děje podstatné. Výhrady dovolatele se tedy podle jeho názoru s uplatněným dovolacím důvodem zcela míjí. Obviněný v podaném opravném prostředku „rozdělil“ jednání kladené mu za vinu do dvou dílčích útoků představovaných na straně jedné získáním peněžní částky 40 Kč a na straně druhé získáním finanční hotovosti 1.200 Kč. Ve vztahu k peněžní částce 40 Kč a okolnostem jejího zahrnutí do popisu skutku nicméně pominul pasáž usnesení odvolacího soudu vtělenou do bodu 13. V ní Krajský soud v Ústí nad Labem konstatoval, že poškozená ve své výpovědi před soudem prvního stupně skutečně neuvedla, že by obviněný v tomto případě užil násilí či jím hrozil (nezmiňovala se tedy již o pohybu ruky obviněného směřované proti její osobě). Ani odvolací soud přitom netvrdí, že již předání finanční hotovosti 40 Kč bylo spojeno s užitím násilí či pohrůžkou jeho bezprostředního užití, a tedy že by již tímto okamžikem dovolatel naplnil zákonné znaky skutkové podstaty zločinu loupeže. Jinak je tomu ale ohledně jednání, kterého se dopustil posléze. Pokud jde o finanční hotovost 1.200 Kč, obviněný sice cituje kratší část výpovědi poškozené tak, jak ji prezentovala u hlavního líčení dne 19. 9. 2018, zcela však pomíjí její další pasáže. Poškozená totiž zmínila, že když šel za ní a ona před ním couvala – což byl právě moment, na který navázalo vytažení nože – tak z něj již měla strach. Dovolatelovo tvrzení o absenci úmyslu zmocnit se peněz poškozené pod hrozbou užití násilí tak nemá oporu v provedených důkazech. Je postaveno výlučně na prezentaci neúplných skutkových zjištěních, neboť obviněný zcela pominul svůj výslovný požadavek na vydání peněz směřovaný na poškozenou a doplněný hrozbou nožem.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že v posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného výhradně směřují do oblasti skutkové a procesní, přičemž takové námitky, kterým by bylo možné přiznat právní relevanci s ohledem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v podaném dovolání absentují. Obviněný D. K. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně výpovědi obviněného a výpovědi poškozené E. H.) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. V podaném dovolání tedy obviněný neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění nenaplňovala znaky zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Pouze takto koncipované námitky by obsahově odpovídaly dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z povahy, obsahu a smyslu uplatněných námitek je zřejmé, že obviněný dovoláním usiloval o prosazení své vlastní verze skutkového stavu, kterou založil na tvrzení, že nejednal v úmyslu zmocnit se finančních prostředků poškozené. Obviněnému šlo tedy o to, aby se předmětem právního posouzení stal jiný skutkový stav, než jaký zjistily soudy. Obviněný založil dovolání v celém rozsahu výlučně jen na námitkách zaměřených proti skutkovým zjištěním soudů a proti tomu, jakým hodnocením důkazů soudy k těmto zjištěním došly. Tyto námitky ovšem pro svou vyloženě skutkovou povahu stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný sice formálně deklaroval tento zákonný dovolací důvod, ale jinak uplatnil námitky, které mu obsahově neodpovídají a nejsou pod něj podřaditelné. Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani námitku, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Mostě, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Ústí nad Labem, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o žádný extrémní rozpor. Soudy prvního i druhého stupně ve svých rozhodnutích důsledně rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly ve věci provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházely (srov. zejména str. 4-5 rozsudku soudu prvního stupně, resp. str. 3-4 usnesení soudu druhého stupně). V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je přitom v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování, přičemž je zcela na úvaze soudů, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky budou objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Nadto Nejvyšší soud dodává, že zjištění, že poškozenou oloupil obviněný, má potřebnou oporu především ve svědecké výpovědi poškozené, která byla v hlavním líčení ve shodě s výpovědí v rámci přípravného řízení, kdy poškozená velmi podrobně a konkrétně popsala jednání obviněného a okamžiky předcházející incidentu i po něm. V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně uvedl, že „…nemá důvod k pochybnostem o věrohodnosti výpovědi poškozené v porovnání s níž výpověď obviněného, působí naprosto nelogicky, a jak již bylo shora zmíněno, tak obviněný v podstatě v každé výpovědi uvedl jiné skutečnosti a žádná z jeho výpovědí se navzájem neshodovala. … Výpověď samotné poškozené je pak podpořena výpovědí svědkyně E. K.“ (str. 4-5 rozsudku soudu prvního stupně). Z výpovědi poškozené, učiněné jak v přípravném řízení, tak i před soudem, vyplývá, že na slovní žádost obviněného mu dala v drobných částku 40 Kč s tím, že z něho měla strach. Lze připustit, že se ve svých procesních výpovědích nezmínila o pohybu ruky obviněného (mával proti ní rukou), jak je uvedeno v popisu skutku. Avšak za situace, kdy jde o zcela nevýznamný detail, který nemá žádný vliv na skutkové ani právní závěry, když se jedná jen o popis jednání obviněného navozující jeho následný trestně postižitelný čin /zmocnění se peněz poškozené pod pohrůžkou použití nože/ (srov. str. 4 usnesení odvolacího soudu) . S tímto závěrem odvolacího soudu se Nejvyšší soud ztotožnil. Pro úplnost lze uvést, že z popisu skutku je zjevné, že obviněný naplnil znak pohrůžky bezprostředního násilí tím, že přistoupil k poškozené s nožem v ruce, kterým směřoval proti jejímu tělu, čímž vyjádřil hrozbu útoku tímto nožem proti zdraví a životu poškozené. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily. Je tedy namístě poznamenat, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům přikročit i k závěrům právním, přičemž soudy dostatečně vyložily, proč je po právní stránce kvalifikace předmětného jednání jako zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku zcela přiléhavá. Jednání obviněného nelze kvalifikovat jako přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, neboť nevychází ze skutkových zjištění soudů, nýbrž z vlastní představy obviněného.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného D. K. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 7. 5. 2019
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu