ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.651.2019.1
sp. zn. 4 Tdo 651/2019- 600
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 6. 2019 o dovolání obviněného R. K. , nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 8 To 36/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 4 T 162/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Na úvod považuje Nejvyšší soud za nutné poznamenat, že v posuzované věci již bylo třikrát meritorně rozhodnuto. Poprvé rozsudkem ze dne 29. 12. 2015, sp. zn. 4 T 162/2014, byl obviněný uznán vinným ze spáchání přečinu podle §241 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 11. 2011 a byl mu uložen trest odnětí svobody ve výměře 12 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 2 let. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 4. 2016, sp. zn. 8 To 119/2016 byl rozsudek okresního soudu zrušen a věc vrácena okresnímu soudu, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž nalézacímu soudu byly uloženy závazné pokyny k doplnění dokazování. V druhém případě okresní soud uznal opětovně obviněného vinným ze spáchání přečinu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1, 3 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 11. 2011, a uložil mu podle §241 odst. 3 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 11. 2011, trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců s podmíněným odkladem výkonu tohoto trestu na zkušební dobu v trvání 2 let. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 5. 2017, sp. zn. 8 To 234/2017, byl rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech zrušen a věc byla vrácena okresnímu soudu, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Krajský soud uložil okresnímu soudu závazné pokyny k doplnění dokazování, a to vypracování doplňku znaleckého posudku z oboru ekonomie, odvětví účetnictví a uložil okresnímu soudu, aby hodnotil důkazy, zejména výpověď svědkyně L. a svědka A. tak, jak mu zákon ukládá a z těchto výpovědí vyvodil správné skutkové závěry. V pořadí třetím rozsudkem ve věci ze dne 31. 5. 2018, sp. zn. 4 T 162/2014, byl obviněný R. K. zproštěn podle §226 písm. c) tr. ř. obžaloby. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 9. 2018 byl rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech zrušen a věc byla vrácena okresnímu soudu, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž krajský soud uložil okresnímu soudu závazné pokyny k doplnění dokazování a okresnímu soudu uložil, aby se zabýval tím, zda se obviněný nedopustil stíhané trestné činnosti v úmyslu nepřímém ve smyslu ustanovení §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku.
Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 3. 1. 2019, sp. zn. 4 T 162/2014, pak byl obviněný R. K. uznán vinným ze spáchání přečinu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 11. 2011, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
„jako jediný jednatel obchodní společnosti K., IČ XY, se sídlem XY, v současné době se sídlem XY, odpovědný za řádné odvedení povinných plateb za zaměstnance společnosti
a) za zdaňovací období roku 2011 v období od 1.2.2011 do 30.11.2011, vyjma měsíce června a srpna neodvedl za období leden 2011 až říjen 2011, za zaměstnance společnosti daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků, čímž úmyslně nesplnil zákonnou povinnost uloženou mu zákonem č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, a společnost tak dluží Finančnímu úřadu pro Karlovarský kraj, Západní 19, celkovou částku ve výši 297.240,- Kč,
b) v období od 1.6.2011 do 30.11.2011 neodvedl za období červenec 2011 až říjen 2011,. Vyjma měsíce srpna za zaměstnance společnosti pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, čímž úmyslně nesplnil zákonnou povinnost uloženou mu zákonem č. 589/1992 Sb., o pojištění na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, a společnost tak dluží Okresní správě sociálního zabezpečení Karlovy Vary, Krymská 2a, částku ve výši 6.577,- Kč,
c) v období od 1.3.2011 do 30.11.2011 neodvedl za období únor 2011 až říjen 2011 vyjma měsíce června a srpna za zaměstnance společnosti pojistné na zdravotní pojištění Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, čímž úmyslně nesplnil zákonnou povinnost uloženou mu zákonem č. 592/1992 Sb., o pojistném na zdravotní pojištění, a společnost tak dluží Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, IČ: 41197518, se sídlem Praha 3, Orlická 4/2020, částku ve výši 122.559,- Kč,
d) v období od 1.3.2011 do 30.11.2011 neodvedl za období únor 2011 až říjen 2011 vyjma měsíce června a srpna za zaměstnance společnosti pojistné na zdravotní pojištění Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra ČR, čímž úmyslně nesplnil zákonnou povinnost uloženou mu zákonem č. 592/1992 Sb., o pojistném na zdravotní pojištění, a společnost tak dluží Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra ČR, IČ: 47114304, se sídlem Praha 10, Kodaňská 1441/46, částku ve výši 9.674,- Kč,
e) v období od 1.2.2011 do 31.8.2011 vyjma měsíce června a srpna neodvedl za období leden 2011 až červenec 2011 za zaměstnance společnosti pojistné na zdravotní pojištění Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, čímž úmyslně nesplnil zákonnou povinnost uloženou mu zákonem č. 592/1992 Sb., o pojistném na zdravotní pojištění, a společnost tak dluží Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, IČ: 47114321, se sídlem Plzeň, Purkyňova 17, částku ve výši 7.176,- Kč,
f) v období od 1.2.2011 do 30.9.2011 vyjma měsíce června a srpna neodvedl za období leden 2011 až srpen 2011 za zaměstnance společnosti pojistné na zdravotní pojištění Revírní Bratrské Pokladně, čímž úmyslně nesplnil zákonnou povinnost uloženou mu zákonem č. 592/1992 Sb., o pojistném na zdravotní pojištění, a společnost tak dluží Revírní Bratrské Pokladně, IČ: 47673036, se sídlem Slezská Ostrava, Michálkovická 108, částku ve výši 2.533,- Kč,
g) v období od 1.1.2011 do 31.3.2011 vyjma měsíce června a srpna neodvedl za období prosinec 2010 až únor 2011 za zaměstnance společnosti pojistné na zdravotní pojištění Vojenské zdravotní pojišťovně ČR, čímž úmyslně nesplnil zákonnou povinnost uloženou mu zákonem č. 592/1992 Sb., o pojistném na zdravotní pojištění, a společnost tak dluží Vojenské zdravotní pojišťovně ČR, IČ: 47114975, se sídlem Praha 9, Drahobejlova 1404/4, částku ve výši 1.858,- Kč,
a to přesto, že příslušné částky povinných plateb byly jednotlivým zaměstnancům průběžně sráženy ze mzdy a společnost měla v uvedených obdobích dostatek finančních prostředků, aby mohly být příslušné částky řádně odvedeny, přičemž za uvedená období neodvedl za zaměstnance společnosti povinné platby ve výši celkem 437.943,- Kč a tyto prostředky použil na jiné platby společnosti.“
Za uvedené jednání byl obviněný R. K. odsouzen podle §241 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku.
Proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 3. 1. 2019, sp. zn. 4 T 162/2014, podal obviněný R. K. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 8 To 36/2019, tak, že ho podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 8 To 36/2019, podal následně obviněný R. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že konečné rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, neboť neměl být odsouzen za uvedené jednání, a to ani v úmyslu nepřímém. Dále uvedl, že z provedeného dokazování vyplynul závěr, že existuje jiná osoba (Š. K. – jeho otec a jediný společník), která měla podstatný vliv na rozhodování v dané společnosti, a dále, že důsledkem jejího rozhodnutí bylo neodvedení předmětných plateb. Obviněný R. K. Š. K. udělil plnou moc k samostatnému zastupování společnosti. Rovněž bylo dle obviněného prokázáno, že plně počítal s konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, a to zásahem otce do financování, když mu několikrát sdělil, že tyto platby vyřeší (což mu také několikrát sdělil). V této souvislosti vyjádřil názor, že skutková podstata uvedeného přečinu dává u právnické osoby v postavení zaměstnavatele a plátce příčinu, aby v souzeném případě bylo jasně definováno, kdo je konkrétním pachatelem, jakožto fyzická osoba, je nutné provádět dokazování ohledně chodu společnosti. Proto bylo nutné pro závěr o nepřímém úmyslu učinit závěr o jeho výhradním postavení pachatele, který jako jediná fyzická osoba, měl vliv na tok financí a ekonomiku firmy směrem k povinným platbám. Pokud soudy uvedly, že nebyl zjištěn rozsah neplnění povinnosti, není najisto postaveno, že plnil či neplnil danou povinnost.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 8 To 36/2019.
Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k uvedenému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného R. K.
Obviněný uplatnil právní námitku relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když uvedl, že svým jednáním nenaplnil znaky skutkové podstaty přečinu neodvedení daně, pojistného na sociálním zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 11. 2011, neboť nebyla naplněna subjektivní stránka daného přečinu.
V obecné rovině je nejprve třeba uvést, že trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §241 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí pachatel, který jako plátce ve větším rozsahu nesplní za poplatníka zákonnou povinnost odvést daň, pojistné na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění, nebo příspěvek na státní politiku zaměstnanosti. Jde o trestný čin úmyslný. Nesplněním zákonné povinnosti plátce se rozumí neodvedení uvedených plateb, resp. jejich částí, které je povinen platit zaměstnanec (poplatník) z příjmů ze závislé činnosti a z funkčních požitků, zaměstnavatelem (plátcem), který mu je srazil ze mzdy. Zaměstnavatel (plátce) je povinen tyto sražené platby odvést správci daně, tj. finančnímu úřadu, zdravotní pojišťovně, popřípadě správě sociálního zabezpečení. Po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl, přičemž pachatelem trestného činu podle §241 tr. zákoníku může být jen plátce (zaměstnavatel, resp. jeho statutární orgán nebo odpovědný pracovník, který má platby provést), tedy konkrétní subjekt se zvláštní vlastností ve smyslu ustanovení §114 odst. l tr. zákoníku. Pokud je plátcem právnická osoba, uplatní se ustanovení §114 odst. 2 tr. zákoníku a trestně odpovědnou bude fyzická osoba, která jednala jménem právnické osoby. Může to být statutární orgán, člen kolektivního statutárního orgánu, ale též jiná fyzická osoba (např. vedoucí zaměstnanec), jestliže je důsledkem jejího rozhodnutí neodvedení sražených plateb (srov. např. R 53/2000 Sb. rozh. tr.).
Dále je nutno připomenout, že předpokladem trestní odpovědnosti konkrétní osoby za trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1 tr. zákoníku je, aby zaměstnavatel svým zaměstnancům z hrubé mzdy skutečně srazil příslušné částky na povinné odvody, aniž by je dále odvedl. Z toho vyplývá i to, že zaměstnavatel musí mít k dispozici dostatek prostředků na výplatu hrubých mezd a částky sražené zaměstnancům použije na jiné účely nebo je ponechá na účtu u banky či v hotovosti v pokladně (srov. rozhodnutí č. 30/2001 Sb. rozh. tr.). Judikatura Nejvyššího soudu uvádí, že nemá-li zaměstnavatel dostatek peněžních prostředků k odvedení povinných částek v plné výši (je-li tedy insolventní nebo předlužen), měl by všechny své závazky uspokojit poměrně a rovnoměrně, přičemž je toto hledisko vyváženo názorem, že pokud pachatel (podnikatel, statutární orgán společnosti) není schopen přizpůsobit hospodaření společnosti (podniku) tomu, aby plnil svou zákonnou povinnost odvádět platby uvedené v §241 tr. zákoníku, musí podnikání ukončit. Případy dlouhodobého udržování ekonomického stavu plátce tak, že není schopen plnit zákonné odvody, je třeba hodnotit jako úmyslné neplnění zákonných povinností sražené částky odvádět (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tz 228/2001, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 456/2002, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 316/2012 aj.).
Je možno konstatovat, že soudy nižších stupňů se otázkou úmyslu obviněného zabývaly, když soud prvního stupně dospěl k závěru, že obviněný jednal v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (str. 11-13 rozsudku soudu prvního stupně), soud druhého stupně dospěl ke stejnému závěru (viz str. 3-4 rozhodnutí soudu druhého stupně). Nejvyšší soud konstatuje, že s odůvodněním soudu prvního i druhého stupně ohledně naplnění subjektivní stránky se lze ztotožnit.
K subjektivní stránce přečinu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1 tr. zákoníku Nejvyšší soud připomíná, že k jeho spáchání se vyžaduje úmyslné zavinění pachatele (§15 tr. zákoníku), které musí vyplývat i ze skutkových okolností obsažených v popisu skutku ve výroku o vině v odsuzujícím rozsudku a rozvedených v jeho odůvodnění.
Podle názoru Nejvyššího soudu rozhodné skutkové okolnosti, které soud prvního stupně vyjádřil u přečinu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1 tr. zákoníku ve výroku o vině, svědčí o úmyslném zavinění obviněného R. K. ve formě nepřímého úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, jak správně konstatoval soud prvního stupně (viz str. 12-13 odůvodnění jeho rozsudku). Zmíněná forma zavinění pak vyplývá zejména ze způsobu jednání obviněného popsaného v označené skutkové větě ve výroku o vině a vyjádřeného zejména formulací, podle které obviněný „… za zaměstnance neodvedl daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků, pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti a na zdravotní pojištění … úmyslně nesplnil zákonnou povinnost … přesto, že příslušné částky povinných plateb byly jednotlivým zaměstnancům průběžně sráženy ze mzdy…“. Jak je totiž patrné z uvedeného popisu a z odůvodnění na něj navazujícího, nejde jen o nějaké nedbalé jednání obviněného, protože věděl o neplnění příslušných zákonných povinností spočívajících v odvádění povinných plateb za zaměstnance obchodní společnosti K., v níž v inkriminovaném období od 1. 1. 2011 do 30. 11. 2011 působil jako jednatel a osoba, která se podílela na řízení této obchodní společnosti.
K dovození trestní odpovědnosti obviněného R. K. za neuhrazení zákonných odvodů je nutné připomenout ustanovení §66 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, účinného v době spáchání trestného činu, který v odstavci 2 jasně stanovil osobní charakter funkce jednatele jako statutárního orgánu společnosti s ručením omezeným. Ohledně plné moci udělené dne 15. 8. 2009 Š. K. k samostatnému zastupování společnosti (č. l. 156) lze uvést, že uvedenou plnou mocí jednatel obchodní společnosti obviněný R. K. nemohl převést na Š. K. svou funkci, ale pouze ho zmocnil k tomu, aby obchodní společnost K. zastupoval. Z obsahu provedených důkazů vyplynulo, že tento obviněný řídil běžný provoz obchodní společnosti a jednání s dodavateli ze zahraničí. Z výslechu obviněného ze dne 20. 11. 2018 rovněž vyplynula skutečnost, že měl do datové schránky v předmětné době přístup jako jediný.
Přitom závěr o naplnění subjektivní stránky přečinu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1 tr. zákoníku vyplývá nejen z charakteru a způsobu jednání obviněného R. K. popsaného ve skutkové větě ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale i z ostatních rozhodných okolností, zejména pak z neodvratnosti následku v podobě porušení zájmu státu na řádném odvádění povinných plateb, k němuž došlo jednáním obviněného.
Tento závěr nemůže být zpochybněn ani tvrzením obviněného, podle něhož počítal s konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, a to zásahem otce do financování. Ve vztahu ke znaku úmyslu soudy zcela správně dovodily, že obviněný si byl vědom existence povinnosti platit za zaměstnance daň z příjmů fyzických osob a pojistné na sociální a zdravotní pojištění, i skutečnosti, že tyto povinné platby v rozhodné době odváděny nejsou. Je to zřejmé z výpovědi samotného obviněného u hlavního líčení dne 18. 12. 2018, v níž sám připustil, že mu bylo známo neplnění těchto povinností, přičemž mu byl znám i ekonomický stav společnosti, věděl o zpožděných platbách, neprovedených platbách, o probíhajících exekucích a i o záležitostech v rámci provozu. Tento závěr dále potvrzují také listinné důkazy, jimiž jsou zprávy Okresní správy sociálního zabezpečení Karlovy Vary, zprávy Finančního úřadu v Karlových Varech a zprávy zdravotních pojišťoven, které obsahují výši dlužných částek, které ze strany firmy K. nebyly řádně odvedeny na dani z příjmu fyzických osob a na pojistném na sociálním zabezpečení a na příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a rovněž na pojistném na zdravotní pojištění, výkazy nedoplatků společnosti K. a dále písemnosti, které byly zaslány v době od 1. 7. 2010 do 31. 12. 2011 do datové schránky uvedené společnosti a výpovědi svědků A. L. a J. A.
Jak v nyní posuzované věci jednoznačně vyplývá z výše uvedených důkazů, obviněný R. K. jako jednatel společnosti K. nebyl toliko formálně dosazenou osobou, která neměla žádné předpoklady k jednání jejím jménem, ale společnost řídil v provozních záležitostech. Z těchto skutkových okolností tedy lze dovodit, že obviněný se snaží zbavit své trestní odpovědnosti jen s poukazem na své tehdejší postavení v rámci jmenované obchodní společnosti, v níž byl jejím statutárním orgánem, avšak ekonomiku a platby jako takové řídil majitel firmy Š. K. Výhrady obviněného v tomto směru však nelze akceptovat, protože citované ustanovení nevyžaduje ke spáchání trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby žádné zvláštní postavení či funkci pachatele, ale postačí, jestliže formálně i fakticky plní roli zaměstnavatele nebo jiného plátce.
Pro posouzení subjektivní stránky tohoto trestného činu má tedy význam postavení obviněného ve jmenované obchodní společnosti, od kterého se odvíjí i závěr o jeho úmyslném zavinění. Obviněný zde vystupoval ve funkci statutárního orgánu (jednatele), a v této funkci byl tedy povinen v rámci obchodního vedení zmíněné obchodní společnosti znát stav jejího hospodaření (viz zejména ustanovení §134 a §135 odst. 1 obch. zák.). Obviněný proto musel vědět i o tom, že obchodní společnost K. řádně neplní své závazky vůči příjemcům povinných plateb. Přestože si obviněný a majitel společnosti Š. K. vymezili v rámci vnitřních vztahů u jmenované obchodní společnosti odpovědnost za určitý úsek jejího podnikání, samo o sobě to neznamená, že se tím obviněný zbavil svých zákonných povinností uložených mu jako statutárnímu orgánu citovanými ustanoveními. Fakticky tak obviněný R. K. měl dostatečný přehled o všech záležitostech podnikání včetně dispozic s finančními prostředky, tudíž byl jako statutární orgán této obchodní společnosti v předmětném období nadále (spolu)zodpovědný za odvedení zákonem stanovených plateb pojistného za zaměstnance.
Vzhledem k tomu Nejvyšší soud považuje za nedůvodnou námitku obviněného R. K., jejímž prostřednictvím zpochybnil naplnění subjektivní stránky přečinu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1 tr. zákoníku spáchaného skutkem popsaným ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně.
Byť soud druhého stupně ve svém rozhodnutí vytkl soudu prvního stupně jisté nedostatky, kterých se dopustil (viz např. str. 3 napadeného usnesení), tak následně přesvědčivě odůvodnil, na základě jakých úvah a podkladů bylo možné podané odvolání zamítnout podle §256 tr. ř., když vytýkané vady zejména neměly vliv na posouzení viny obviněného a následné uložení trestu. Nejvyšší soud následně mohl po provedeném přezkumu věci závěrům soudu druhého stupně přisvědčit. Současně poznamenává, že pokud soudy v odůvodnění svých rozhodnutí nadbytečně uvedly, že byl obviněný podle §135 odst. 1 obchodního zákoníku povinen zajistit řádné vedení předepsané evidence a účetnictví a podle §135 odst. 2 a §194 odst. 5 obchodního zákoníku byl povinen vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře, nelze učinit závěr, že byl obviněný na základě výše uvedeného uznán vinným předmětným přečinem. Soudy zde pouze poukazovaly na povinnosti obviněného vztahující se k funkci jednatele a týkající se obchodního vedení zmíněné obchodní společnosti.
Je možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný R. K. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu neodvedení daně, pojistného na sociálním zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 11. 2011, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného R. K. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 6. 2019
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu