ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.67.2019.1
sp. zn. 4 Tdo 67/2019-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 2. 2019 o dovolání obviněného S. M. , nar. XY, Slovenská republika, trvale bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Bělušice, a obviněné R. B. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Světlá nad Sázavou, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 8. 2018, sp. zn. 4 To 232/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 3 T 220/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného S. M. a obviněné R. B. odmítají .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 3 T 220/2017, byli obvinění S. M. a R. B. (dále jen obvinění, popř. odvolatelé) uznáni vinnými ze spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustili tím, že:
dne 8. 8. 2017 v přesně nezjištěné době po 15. hodině v Teplicích, XY, na parkovišti u Městského hřbitova, obžalovaná R. B. oslovila poškozeného H. P. S. R., nar. XY, když jej požádala o odvoz směrem k prodejně Lidl a dále do XY v Teplicích, s čímž poškozený souhlasil, po jejím nasednutí na místo spolujezdce odjeli vozidlem tovární značky Škoda Fabia combi, registrační značky XY, barvy šedá metalíza, řízeným poškozeným do XY v Teplicích, poškozený během jízdy odmítal opakované nabídky sexuálních služeb ze strany obžalované, v ulici XY v Teplicích poblíž objektu bývalé plynárny, kde poškozený zastavil podle pokynu obžalované, před vozidlo přistoupil obžalovaný S. M., který poškozenému sdělil, že nikam nepojede, obžalovaná, která vystoupila z vozidla, vyzvala poškozeného, aby nedělal hlouposti a dal obžalovanému peníze, obžalovaný poškozenému sdělil, že pokud obžalovaný přivolá policii, nejmenší pokuta bude 5 000 Kč za to, že si poškozený objednal sex se sedmnáctiletou holkou, oba obžalovaní vyzývali poškozeného, aby dal obžalovanému nejméně 5 000 Kč, což poškozený odmítl, načež obžalovaný nasedl do vozidla na místo spolujezdce a začal prohledávat vnitřní prostory vozidla, přičemž nahoře u zrcátka našel bankovku v nominální hodnotě 10 Euro, kterou si vzal, obžalovaná přistoupila k pootevřeným dveřím vozidla na straně řidiče, kde seděl poškozený, a začala prohledávat přihrádku dveří u řidiče, v níž nalezla bankovku v nominální hodnotě 10 Euro, kterou si ponechala, čemuž chtěl poškozený zabránit, poté ho obžalovaná chytila za rukáv začala jej tahat ven z vozidla, zároveň s tím obžalovaný z místa spolujezdce poškozeného vytlačoval ven, následně v době, kdy se poškozený nacházel venku z vozidla, obžalovaná poškozeného držela za ruce a obžalovaný ho prošacoval, nic však nenašel, poté se obžalovaný přesunul k zavazadlovému prostoru vozidla, který otevřel a vytáhl z něj pánskou kabelu, ze které vyndal peněženku, z níž vzal finanční hotovost ve výši 3 000 Kč a 200 Euro, kabelu, kterou na místě odhodil, sebrala obžalovaná a utíkala s ní pryč, poškozený ji doběhl a začal se s ní o kabelu přetahovat, avšak po zjištění, že se v ní již nenachází peněženka, se poškozený otočil a chtěl se vydat za obžalovaným, přičemž si povšiml, že jeho peněženka leží odhozená na zemi, poté oba obžalovaní z místa utekli, svým jednáním poškozenému způsobili škodu v celkové výši 8 753 Kč.
Za uvedený zvlášť závažný zločin uložil Okresní soud v Teplicích obviněnému S. M. a za sbíhající přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 16. 2. 2018 č. j. 25 T 165/2017-757, který nabyl právní moci dne 16. 2. 2018, podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 roků. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku pro výkon uloženého trestu zařadil obviněného do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 16. 2. 2018 č. j. 25 T 165/2017-757, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obviněné R. B. uložil uvedený soud podle §173 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 2,5 roku. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku pro výkon uloženého trestu zařadil obviněnou do věznice s ostrahou.
Proti rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 3 T 220/2017, podali oba obvinění odvolání směřující do výroku o vině a trestu. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 20. 8. 2018, sp. zn. 4 To 232/2018 tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ohledně obviněné R. B. ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněné R. B. uložil za zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byla uznána vinnou napadeným rozsudkem a ohledně něhož zůstal napadený rozsudek nezměněn, a za přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byla uznána vinnou trestním příkazem Okresního soudu v Chomutově ze dne 9. 3. 2018, č. j. 52 T 32/2018-86, podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 roků a šesti měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon zařadil obviněnou podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Současně zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Chomutově ze dne 9. 3. 2018, č. j. 52 T 32/2018-86, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Odvolání obviněného S. M. zamítl podle §256 tr. ř.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 8. 2018, sp. zn. 4 To 232/2018, podali oba obvinění dovolání.
Obviněný S. M. podal dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho řádného opravného prostředku proti rozsudku, ačkoliv v předchozím řízení byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný konkrétně spatřuje v existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovým stavem, který soud z těchto důkazů dovodil. Zdůrazňuje, že takové pochybení může zakládat důvodnost přezkumu rozhodnutí Nejvyšším soudem, pokud je jeho následkem nespravedlivé řízení jako celek.
Obviněný namítá, že přestože ve věci bylo provedeno více důkazů, tak soud prakticky vycházel při formulování závěru o vině z výpovědi poškozeného, ačkoliv tato nebyla potvrzena žádným objektivním důkazem. Současně poukazuje na skutečnost, že v Teplicích je všeobecně známým faktem, že na parkovišti u hřbitova nabízejí prostitutky své služby. Osamocená žena stojící v dané lokalitě nemůže být stopařkou, nýbrž prostitutkou. Proto je nepochybné, že poškozený se v místě nacházel z toho důvodu, že měl zájem o sexuální služby spoluobviněné R. B. a jeho výpověď je proto zcela nepravdivá. Vyjadřuje přesvědčení, že změny ve výpovědi spoluobviněné R. B. u hlavního líčení jsou nepodstatné. Konstatuje, že výpověď poškozeného nepodporuje žádný objektivní důkaz. Navíc úvahy soudu, z jakého důvodu by poškozený nemluvil pravdu o účelu zastavení spoluobviněné jsou nelogické, když manželka poškozeného nemohla nahlížet do spisu. Skutečnost, že by poškozený o účelu zastavení spoluobviněné nemluvil pravdu, by nepochybně snižovala jeho věrohodnost. Soudy také ohledně skutečnosti, zda poškozený vyhledával služby prostitutek, neprovedly žádné dokazování.
Obviněný zdůrazňuje, že za dané důkazní situace měl soud respektovat zásadu presumpce neviny a in dubio pro reo a obžaloby ho zprostit.
V závěru podaného dovolání obviněný S. M. navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek a rozhodnutí mu předcházející podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněná R. B. rovněž podala dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněná spatřuje v extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovým stavem, který soud z těchto důkazů dovodil. Poukazuje na skutečnost, že takové pochybení může zakládat důvodnost přezkumu rozhodnutí Nejvyšším soudem, pokud je jeho následkem nespravedlivé řízení jako celek, což se v dané věci podle jejího názoru stalo.
Obviněná konkrétně namítá, že soud vycházel při formulování závěru o vině z výpovědi poškozeného, ačkoliv v řízení byla provedena celá řada důkazů. Vyjadřuje přesvědčení, že změny v její výpovědi u hlavního líčení proti výpovědi z přípravného řízení nejsou podstatné. Současně poukazuje na skutečnost, že v Teplicích je všeobecně známo, že na parkovišti u hřbitova nabízejí prostitutky své služby. Výpověď poškozeného, že ji z místa odvážel na její žádost je nepravdivá, poškozený měl od počátku zájem o její sexuální služby. Pokud poškozený nemluvil pravdu o účelu, proč se na místě nacházel a z tohoto ji odvážel, tak tato skutečnost nepochybně snižuje jeho věrohodnost. Je také nelogické, aby se ona a spoluobviněný na jednání vůči poškozenému dohodli, když i poškozený vypověděl, že během jízdy autem nikomu netelefonovala.
Obviněná uvádí, že soudy měly respektovat zásadu presumpce neviny a in dubio pro reo a obžaloby ji zprostit.
V závěru podaného dovolání pak navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek a rozhodnutí mu předcházející podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 3. 1. 2019 sp. zn. 1 NZO 1264/2018 uvedla, že nevyužívá možnosti podle §265h odst. 2 tr. ř. se k podaným dovoláním vyjádřit. Současně vyslovila souhlas tím, aby podaná dovolání byla podle §265r odst. 1 tr. ř. odmítnuta v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného či obviněné obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř . je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V posuzované věci obvinění namítají, že soud druhého stupně zamítl jejich podané odvolání, ačkoliv podle obviněných byl v předchozím řízení dán dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněných. Oba obvinění shodně namítají existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, zpochybňují věrohodnost poškozeného a nerespektování zásady presumce neviny a in dubio pro reo. Vzhledem k obsahu podaných dovolání se sluší poznamenat, že podaná dovolání obviněných jsou z obsahového hlediska v podstatě shodná a proto se Nejvyšší soud s podanými dovoláními obou obviněných vypořádal totožným způsobem.
Vzhledem ke konkrétnímu obsahu zvolené dovolací argumentace je třeba mít za to, že obviněnými uplatněné námitky nelze pod zvolený dovolací důvod, ale ani pod žádný jiný, podřadit. Obvinění sice formálně uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g), ovšem fakticky žádné námitky, které by namítaly nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotně právní posouzení neuplatnili. Obvinění ve skutečnosti vyjadřují jen nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, když namítají, že soudy při formulaci skutkového stavu vycházely z výpovědi poškozeného, ačkoliv poškozeného nelze považovat za věrohodného. Takto formulovanými námitkami obvinění míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť jejich námitky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení. Primárně jimi brojí proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů. Obvinění fakticky jen vyjadřují nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudem prvního stupně a druhého stupně, a rozsahem provedeného dokazování, kdy podle jejich názoru nebylo prokázáno, že se předmětného skutku dopustili. Jak již bylo naznačeno, takto formulované dovolací námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Z pohledu jednotlivých námitek obviněných lze uvést následující. Obvinění především namítají existenci extrémního rozporu mezi zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy. Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit, že vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, ale i Nejvyššího soudu, které opakovaně uvedly, že s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09), může existence extrémního rozporu naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu dne 17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1482/2014). Z pohledu tohoto závěru je současně nutno zdůraznit, že nestačí pouhé tvrzení této skutečnosti, ale existence extrémního rozporu musí být prokázána. Platí, že extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Nejvyšší soud považuje za vhodné v dané souvislosti konstatovat, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009). Zároveň platí, že existenci extrémního rozporu nelze dovozovat jen z toho, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněných a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené v obžalobě. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obvinění, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014).
Z pohledu shora naznačených východisek bylo přistoupeno k námitce obviněných týkající se existence extrémního rozporu. Vzhledem k uplatněné dovolací argumentaci lze konstatovat, že obvinění existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem dovozují toliko ze způsobu hodnocení důkazů, když vyjadřují nesouhlas s tím, že soudy považovaly za věrohodnou výpověď poškozeného. Z pohledu uplatněné argumentace obviněných je především třeba uvést, že soudy nižších stupňů své skutkové závěry řádně a náležitým způsobem odůvodnily, a to zejména soud prvního stupně. V souvislosti s postupem soudu prvního stupně je třeba konstatovat, že tento podrobně k věci vyslechnul všechny zúčastněné osoby, když neprováděl jen důkazy navržené obžalobou, ale i obhajobou, takže důkazy neprováděl selektivním způsobem. Následně výpověď obviněných a výpověď poškozeného hodnotil v kontextu dalších provedených důkazů, když nepomíjí ani obhajobu obviněných a zabývá se otázkou věrohodnosti poškozeného. Všechny provedené důkazy následně hodnotil v jejich vzájemném kontextu, tak jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Poté své úvahy ohledně hodnocení důkazů řádně rozvedl, když přesvědčivým způsobem objasnil, k jakým dospěl skutkovým závěrům a na podkladě jakých důkazů (viz str. 5-6, bod 16 rozsudku soudu prvního stupně). Lze tedy konstatovat, že uvedený soud závěr o vině obviněného nestaví pouze na výpovědi poškozeného, ale na ostatních provedených důkazech, které hodnotí v jejich souhrnu.
Soud druhého stupně se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil, když v rámci podaného odvolání obvinění uplatnili stejné námitky jako v podaném dovolání. Nespokojil se pouze s odkazem na písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, nýbrž své úvahy řádně odůvodnil z pohledu námitek obviněných vztahujících se k věrohodnosti poškozeného (viz str. 5-6, body 5-8 rozsudku soudu druhého stupně), tak jak to vyžaduje ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. Lze proto uzavřít, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. tyto i náležitě hodnotily v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř, takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud považuje za vhodné současně zdůraznit, že hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. V dané souvislosti je vhodné sdělit, že na případ, kdy dovolatelé v dovolání uplatňují obsahově shodné námitky, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné. O takovou situaci se v dané věci jedná.
Přesto z pohledu jednotlivých námitek týkajících se otázky věrohodnosti poškozeného je nezbytné uvést, že soudy nižších stupňů nedospěly k závěru, že by poškozený vyhledal obviněnou za účelem sexuálních služeb. Soudy toliko výslovně uvedly, že i pokud by tomu tak bylo, nesnižovalo by to věrohodnost výpovědi poškozeného, když ohledně podstatných skutečností týkajících se naplnění všech znaku skutkové podstaty zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku vypovídá poškozený na rozdíl od obviněných neměnně. Nejvyšší soud považuje za vhodné zdůraznit, že samotné vyhledávání sexuálních služeb není trestným činem, když se dá pochopit, že i pokud by tomu tak bylo, že by tuto skutečnost poškozený zamlčel. Z lidského hlediska je jistým způsobem logické, že by poškozený nechtěl, aby v průběhu probíhajícího trestního řízení tato skutečnost vyšla najevo. Nelze totiž pominout skutečnost, že poškozený je ženatý, takže by se mohl oprávněné domnívat, že by se toto mohla jeho manželka v průběhu probíhajícího řízení dozvědět. Přesto je třeba připustit, že i pokud by o této skutečnosti poškozený nemluvil zcela pravdu, tak by to nemohlo vést k závěru, že z jeho výpovědi při formulování skutkového stavu nelze vycházet. Nelze totiž pominout, že oba obvinění shodně tvrdí, že poškozený měl za údajné sexuální služby uhradit obviněné částku 10 Euro. Jedná se o tak nepatrnou částku, že pro ní jen stěží poškozený měl důvod obviněné křivě obvinit, když z jejichž výpovědi vyplývá, že celá platba proběhla v klidu a že s poškozeným neměli žádný konflikt a to ani nikdy v minulosti. Za takové situace by bylo zcela nelogické, aby pro částku 10 Euro poškozený záměrně lhal a riskoval nepříjemnosti v rodině a byl připraven podrobit se trestnímu řízení, které nepochybně pro většinu osob představuje určitým způsobem stresující záležitost, byť vystupují jako svědci či poškození. Při posuzování celé věci rovněž nelze pominout, že poškozený celou událost ohlásil bezprostředně a že i jeho manželka slyšená jako svědkyně vypověděla, že poškozený byl z celé události psychicky špatný. Pokud pak obvinění namítají, že oblast hřbitova je vyhlášena tím, že se tam nabízejí sexuální služby, tak nelze pominout, že z výpovědi poškozeného, ale i jeho manželky vyplývá, že poškozený jel skutečně uvedeného dne na hřbitov, takže svoji přítomnost na místě logicky vysvětlil. Ve vztahu k námitce, že obviněný S. M. nemohl vědět, kde auto s poškozeným a obviněnou zastaví, když obviněná v průběhu jízdy netelefonovala, je možno uvést, že místo zastavení určila právě obviněná, přičemž vzhledem k průběhu dalšího jednání, kdy prvotně se pokusil obviněný poškozeného vydírat právě tvrzením, že poškozený měl mít sex s osobou nezletilou a že je to přestupek za 5 000 Kč, se jeví zcela logické, že obvinění byli dopředu domluveni, kde by mělo auto zastavit. K další námitce obviněných, že soudy nižších stupňů neprověřily jejich tvrzení o tom, že poškozený vyhledával sexuální služby, je třeba podotknout, že skutečnost, zda poškozený někdy v minulosti vyhledal služby prostitutky je pro posouzení věci nerozhodná. Navíc soud prvního stupně se na základě návrhu obviněných k této skutečnosti pokusil vyslechnout navrhovanou svědkyni E. C., kterou předvolal k hlavnímu líčení, přičemž ovšem tato využila svého zákonného oprávnění a odmítla podle §100 odst. 1 tr. ř. vypovídat, když navrhovaná svědkyně je sestrou obviněné. Tedy tvrzení obviněných je neodpovídající.
K argumentaci obviněných zásadou in dubio pro reo je nutno uvést, že uvedená zásada vyplývá z principu neviny (§2 odst. 2 tr. ř.). Tato námitka nemůže zvolený dovolací důvod založit, když směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněnými zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí též, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak vyjádřeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.). Současně je třeba zdůraznit, že existence rozporů mezi důkazy ale sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněné vinným předmětným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněných. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněnými. Rozhodnout ve prospěch obviněných lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněných není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. O naznačenou situaci se v dané věci nejednalo, když v tomto směru je třeba odkázat na přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, které odpovídá §125 odst. 1 tr. ř.
Vzhledem ke shora uvedenému je nepochybné, že obvinění se svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu rozešli a vznesli námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvod jimi deklarovaný (a současně ani pod jiné ustanovení §265 b tr. ř. upravující dovolací důvody). Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání obviněných nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jejich odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265 r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 6. 2. 2019
JUDr. František Hrabec
předseda senátu
Zpracovala:
JUDr. Marta Ondrušová