ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.680.2019.1
sp. zn. 4 Tdo 680/2019- 543
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 7. 2019 o dovolání obviněného J. S. , nar. XY v XY, bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2019, sp. zn. 67 To 442/2018, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 3 T 103/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 1. 11. 2018, sp. zn. 3 T 103/2018, byl obviněný J. S. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:
1) jako jediný jednatel společnosti S. M., IČ: XY, se sídlem XY, uzavřel se společností SG Equipment Finance Czech Republic s.r.o., IČ: 61061344, se sídlem náměstí Junkových 2772/1, Praha 5, dne 19.12.2011 leasingovou smlouvu č. 11003220/11 na 12 kusů Optických bezdrátových spojů LaserCom 1G v celkové pořizovací hodnotě 2.205.840,-Kč bez DPH, zároveň téhož dne podepsal "Prohlášení o ručení", čímž na sebe převzal ručení za plnění závazků ze smlouvy a tímto se zavázal hradit pravidelné měsíční splátky ve výši 53.421,72 Kč, které však ke dni 15.9.2013 přestal hradit, na základě čehož dne 17.3.2014 společnost SG Equipment Finance Czech Republic s.r.o. vypověděla leasingovou smlouvu č. 11003220/11 ke dni 27.3.2014, která byla společnosti S. M. doručena, jelikož dlužné splátky nebyly uhrazeny, byla společnost S. M. vyzvána výzvou ze dne 7.4.2014 k odevzdání předmětů leasingu ke dni 14.4.2014, s čímž byl obviněný přinejmenším srozuměn, kdy na tuto výzvu nebylo ze strany obviněného reagováno, dlužné splátky nebyly uhrazeny a ani předměty leasingu nebyly do dnešního dne vráceny, když se svěřenými předměty nakládal jako s vlastními, a tímto způsobil poškozené společnosti SG Equipment Finance Czech Republic s.r.o. škodu ve výši 338.118,- Kč,
2) jako jediný jednatel společnosti S. M., IČ: XY, se sídlem XY, uzavřel se společností SG Equipment Finance Czech Republic s.r.o., IČ: 61061344, se sídlem náměstí Junkových 2772/1, Praha 5, dne 27.3.2012 leasingovou smlouvu č. 11003508/12 na 12 kusů Optických bezdrátových spojů LaserCom 1G v celkové pořizovací hodnotě 2.205.840,-Kč bez DPH, zároveň téhož dne podepsal "Prohlášení o ručení", čímž na sebe převzal ručení za plnění závazků ze smlouvy a tímto se zavázal hradit pravidelné měsíční splátky ve výši 43.850,46,-Kč, které však ke dni 15.9.2013 přestal hradit, na základě čehož dne 17.3.2014 společnost SG Equipment Finance Czech Republic s.r.o. vypověděla leasingovou smlouvu č. 11003508/12 ke dni 27.3.2014, která byla společnosti S. M. doručena, jelikož dlužné splátky nebyly uhrazeny, byla společnost S. M., IČ: XY vyzvána výzvou ze dne 7.4.2014 k odevzdání předmětů leasingu ke dni 14.4.2014, s čímž byl obviněný přinejmenším srozuměn, kdy na tuto výzvu nebylo ze strany obviněného reagováno, dlužné splátky nebyly uhrazeny, předměty leasingu nebyly do dnešního dne vráceny, když se svěřenými předměty nakládal jako s vlastními, a tímto způsobil poškozené společnosti SG Equipment Finance Czech Republic s.r.o. škodu ve výši 404.008,- Kč,
3) poté, co z důvodů zajištění pohledávky z leasingových smluv č. 11003220/11 a č. 11003508/12 došlo mezi společnosti S. M., zastoupené obviněným a společnosti SG Equipment Finance Czech Republic s.r.o., IČ: 61061344 dne 2.10.2013 k uzavření Smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva k předmětům zajištění: automat na tisk pájecí pasty DEK 260 v.č. XY, osazovací automat Suzuki SMT 1000V v.č.XY, osazovací automat Suzuki SMT 1200E v.č. XY, přetavovací pec SEHO 4035-8 v.č. XY, čímž přešla vlastnická práva na tyto čtyři stroje na poskytovatele leasingu, tedy společnost SG Equipment Finance Czech Republic s.r.o., když následně z důvodů neplnění podmínek z leasingových smluv č. 11003220/11 a č. 11003508/12, uplatnila společnost SG Equipment Finance Czech Republic s.r.o. svá vlastnická práva k těmto předmětům zajištěni a dne 15.1.2015 vyzvala společnost S. M., IČ: XY k vydání předmětů zajištění do 31.1.2015, kdy tuto výzvu si společnost S. M. převzala dne 16.1.2015, s čímž byl obviněný přinejmenším srozuměn, předměty zajištění nebyly do stanovené doby obviněným jakožto jednatelem společnosti S. M., předány, naopak byly společností obviněného nadále neoprávněně užívány, kdy tak s nimi obviněný nakládal jako s vlastními, a tímto způsobil poškozené společnosti SG Equipment Finance Czech Republic s.r.o., škodu ve výši 550.000,-Kč,
a uvedeným jednáním způsobil poškozené společnosti SG Equipment Finance Czech Republic s.r.o., IČ: 61061344, celkovou škodu ve výši 1.292.126 Kč.
Za shora uvedený zločin uložil Obvodní soud pro Prahu 5 obviněnému podle §206 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 2 let. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost SG Equipment Finance Czech Republic s. r. o., IČ 61061344, se sídlem Antala Staška 2027/79, Praha 4, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 1. 11. 2018, sp. zn. 3 T 103/2018, podal obviněný odvolání do všech výroků rozsudku. Odvolání rovněž podal státní zástupce v neprospěch obviněného do výroku o uloženém trestu. O podaných odvoláních rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 1. 2019, sp. zn. 67 To 442/2018, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že byl obviněný uznán vinným ze spáchání zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, kterého se dle skutkových zjištění dopustil tím, že:
1) jako jediný jednatel společnosti S. M., IČ: XY, se sídlem XY, uzavřel se společností SG Equipment Finance Czech Republic s.r.o., IČ: 61061344, se sídlem náměstí Junkových 2772/1, Praha 5, dne 19.12.2011 leasingovou smlouvu č. 11003220/11 na 12 kusů Optických bezdrátových spojů LaserCom 1G v celkové pořizovací hodnotě 2.205.840,-Kč bez DPH, zároveň téhož dne podepsal "Prohlášení o ručení", čímž na sebe převzal ručení za plnění závazků ze smlouvy, a tímto se zavázal hradit pravidelné měsíční splátky ve výši 53.421,72 Kč, které však ke dni 15.9.2013 přestal hradit, na základě čehož dne 17.3.2014 společnost SG Equipment Finance Czech Republic s.r.o. vypověděla leasingovou smlouvu č. 11003220/11 ke dni 27.3.2014, tato výpověď byla společnosti S. M., doručena, jelikož dlužné splátky nebyly uhrazeny, byla společnost S. M., vyzvána výzvou ze dne 7.4.2014 k odevzdání předmětů leasingu ke dni 14.4.2014, s čímž byl obžalovaný přinejmenším srozuměn, kdy na tuto výzvu nebylo ze strany obžalovaného reagováno, dlužné splátky nebyly uhrazeny a ani předměty leasingu nebyly do dnešního dne vráceny, když se svěřenými předměty nakládal jako s vlastními, a tímto způsobil poškozené společnosti SG Equipment Finance Czech Republic s.r.o. škodu ve výši 338.118,- Kč,
2) jako jediný jednatel společnosti S. M., IČ: XY, se sídlem XY, uzavřel se společností SG Equipment Finance Czech Republic s.r.o., IČ: 61061344, se sídlem náměstí Junkových 2772/1, Praha 5, dne 27.3.2012 leasingovou smlouvu č. 11003508/12 na 12 kusů Optických bezdrátových spojů LaserCom 1G v celkové pořizovací hodnotě 2.205.840,-Kč bez DPH, zároveň téhož dne podepsal "Prohlášení o ručení", čímž na sebe převzal ručení za plnění závazků ze smlouvy, a tímto se zavázal hradit pravidelné měsíční splátky ve výši 43.850,46,-Kč, které však ke dni 15.9.2013 přestal hradit, na základě čehož dne 17.3.2014 společnost SG Equipment Finance Czech Republic s.r.o. vypověděla leasingovou smlouvu č. 11003508/12 ke dni 27.3.2014, tato výpověď byla společnosti S. M., doručena, jelikož dlužné splátky nebyly uhrazeny, byla společnost S. M., IČ: XY vyzvána výzvou ze dne 7.4.2014 k odevzdání předmětů leasingu ke dni 14.4.2014, s čímž byl obžalovaný přinejmenším srozuměn, kdy na tuto výzvu nebylo ze strany obžalovaného reagováno, dlužné splátky nebyly uhrazeny, předměty leasingu nebyly do dnešního dne vráceny, když se svěřenými předměty nakládal jako s vlastními, a tímto způsobil poškozené společnosti SG Equipment Finance Czech Republic s.r.o. škodu ve výši 404.008,- Kč,
přičemž z důvodů zajištění pohledávky z leasingových smluv č. 11003220/11 a č. 11003508/12 došlo mezi společností S. M., zastoupenou obžalovaným a společností SG Equipment Finance Czech Republic s.r.o., IČ: 61061344 dne 2.10.2013 k uzavření Smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva k předmětům zajištění: automat na tisk pájecí pasty DEK 260 v.č. XY, osazovací automat Suzuki SMT 1000V v.č.XY, osazovací automat Suzuki SMT 1200E v.č. XY, přetavovací pec SEHO 4035-8 v.č. XY, čímž přešla vlastnická práva na tyto čtyři stroje na poskytovatele leasingu, tedy společnost SG Equipment Finance Czech Republic s.r.o., když následně z důvodů neplnění podmínek z leasingových smluv č. 11003220/11 a č. 11003508/12 uplatnila společnost SG Equipment Finance Czech Republic s.r.o. svá vlastnická práva k těmto předmětům zajištění a dne 15.1.2015 vyzvala společnost S. M., IČ: XY k vydání předmětů zajištění do 31.1.2015, kdy tuto výzvu si společnost S. M., převzala dne 16.1.2015, s čímž byl obžalovaný přinejmenším srozuměn, avšak ani tyto předměty zajištění, jejichž časová hodnota byla ke dni 31.5.2015 znaleckým posudkem stanovena na 550.000,- Kč, nebyly do stanovené doby obžalovaným jakožto jednatelem společnosti S. M., předány,
a uvedeným jednáním způsobil poškozené společnosti SG Equipment Finance Czech Republic s.r.o., IČ: 61061344, celkovou škodu ve výši 742.126 Kč.
Za shora uvedený zločin uložil Městský soud v Praze obviněnému podle §206 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 2 let. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost SG Equipment Finance Czech Republic s. r. o., IČ 61061344, se sídlem Junkových 2772/1, Praha 5, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2019, sp. zn. 67 To 442/2018, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání do všech výroků rozsudku z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný následně odkazuje na znění trestného činu zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž zdůrazňuje, že z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje úmyslné zavinění. Konstatuje, že subjektivní stránkou se u skutkově podobné věci zabýval již Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí vedeném pod sp. zn. 7 Tdo 210/2018 (pozn. ze dne 21. 2. 2018), když ovšem namítá, že právní hodnocení soudu druhého stupně tento judikát zkresluje a zjednodušuje. Uvádí, že z provedeného dokazování nevyplývá, že by jednal tak, že by vyloučil poškozenou společnost z užívání předmětů leasingu, neboť podle jeho názoru nepostačí „pouhé“ zjištění, že měl předměty leasingu vrátit a tyto nevrátil, když jedině po prokázání skutečnosti, že poškozeného vyloučil z možnosti tyto předměty užívat, by bylo možno dovodit naplnění subjektivní stránky. Tvrdí, že instalace předmětů leasingu na střechách domů byla záležitostí náročnou (technicky i finančně), když bylo možno očekávat, že tyto budou na domech namontovány po celou dobu životnosti. Zdůrazňuje, že podle svědka D. se nikdy leasingová společnost nepokusila zařízení dohledat a zajistit, neboť údajně neměla příslušnou dokumentaci. V důsledku tohoto tvrzení namítá, že mu je možné vyčítat porušení smluvních podmínek, ale nelze z toho dovodit naplnění subjektivní stránky, jelikož uvedená nespecifická dokumentace nebránila poškozené v přístupu k předmětům leasingu (výslovná citace). Poukazuje rovněž na skutečnost, že z finančních důvodů by ani fyzické předání předmětných zařízení nemohl provést, když neměl dostatek finančních prostředků, jak vyplývá z insolvenčního rejstříku. Náročnost instalace předmětů leasingu, jakož i jejich sejmutí, nemůže jít tedy k jeho tíži a o této okolnosti musela poškozená společnost v dané době vědět.
Soudy nižší instance podle jeho názoru neshledaly a nekonstatovaly žádné kroky, které by vyloučily poškozenou společnost z dispozice s předměty leasingu, včetně způsobu tohoto vyloučení. Za vinu mu je v podstatě dáváno, že nevydal předměty leasingu, ačkoliv smlouvy byly vypovězeny. Zdůrazňuje, že aktivně předměty leasingu neskrýval. Ve vztahu k pokusu zajištění předmětu leasingu vymáhací agenturou konstatuje, že chtěla zajistit předmět leasingu bez předchozí domluvy. Namítá, že samotné umístění předmětu leasingu na střechách vedlo k zachování status quo, když předměty leasingu nadále přinášely společnosti S. M. finanční prospěch, přičemž poukazuje na skutečnost, že nebylo bráno v úvahu, že prospěch z předmětu leasingu nenáležel jemu, ale společnosti S. M.
Posléze pro srovnání odkazuje na běžnou situaci ohledně leasingu motorového vozidla, kdy z hlediska naplnění trestného činu zpronevěry je rozhodující, zda je vozidlo umístěno v nepřístupném prostoru, popř. je úmyslně zamlčená jeho poloha, není odevzdán technický průkaz, nejsou odevzdány klíče od vozidla. Zdůrazňuje, že poškozená organizace věděla, kde se předměty leasingu nachází a fakticky neučinila nic, aby předměty leasingu získala. Neztotožňuje se ani se závěry soudů, že jednotlivé předměty leasingu převedl na společnost L. p., neboť tento závěr je ničím nepodložený a v rozporu se zjištěným skutkovým stavem a z dokazování ani neplyne skutečnost, že by této společnosti poskytl jakoukoliv součinnost.
Dále namítá porušení čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), podle kterého nikdo nesmí být zbaven osobní svobody pouze pro neschopnost dostát smluvním závazkům. Jeho odsouzením došlo k takové situaci, neboť je mu kladeno za vinu nesplnění závazků z leasingových smluv (neplnil leasingové splátky z finančních důvodů) a nezajištění demontáže a předání předmětů leasingu poškozené. Je tedy trestán za nesplnění závazkových vztahů a nevyřešení situace. Podle jeho mínění pro naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry je zapotřebí dalších skutkových zjištění, z nichž by byly zřejmé jeho konkrétní kroky, kterými by bránil poškozené v převzetí předmětů leasingu. Současně odkázal na zásadu subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, když zdůrazňuje, že pohledávky poškozené jsou řádně uplatněny v insolvenčním řízení. Navíc dotčené věci jsou součástí majetkové podstaty v insolvenčních řízeních, a proto nemohl poškozenou vyloučit z dispozice s tímto majetkem, když se jednalo o zajištěného věřitele [s odkazem na §2 písm. g) a §298 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon].
V závěru podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozhodnutí soudu druhého i prvního stupně a dále, aby podle §265m odst. 1 tr. ř. nově rozhodl tak, že se podle §226 písm. b) tr. ř. zprošťuje obžaloby, jelikož skutek není trestným činem.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 16. 5. 2019, sp. zn. 1 NZO 505/2019, nejprve shrnul řízení před soudy nižších stupňů, posléze uplatněný dovolací důvod a v jakých skutečnostech spatřuje obviněný jeho naplnění. Státní zástupce se následně zabývá podstatou dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a možností naplnění zvoleného dovolacího důvodu v případě extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, přičemž zdůrazňuje, že v daném případě k extrémnímu nesouladu nedošlo a dokazování bylo soudy provedeno v rozsahu §2 odst. 5 tr. ř. a důkazy byly hodnoceny podle §2 odst. 6 tr. ř. Nastínil, že mezi obviněným jako jednatelem společnosti a poškozenou byly uzavřeny dvě smlouvy o leasingu, následně vypovězeny z důvodu nehrazení splátek obviněným, když po vyzvání obviněný předměty leasingu nevrátil ani dluh neuhradil, čímž způsobil škodu 742 126 Kč. Podle názoru státního zástupce byly ve skutku vyjádřeny všechny znaky zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku včetně subjektivní stránky. S ohledem na tuto skutečnost se ztotožnil se závěry soudu druhého stupně a se shora uvedeným usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 210/2018 a plně na ně odkazuje. Nad rámec uvedeného doplnil, že po výpovědi smluv si musel být obviněný vědom, že musí zařízení vrátit, k čemuž byl i vyzván, ale neučinil tak. Úmysl obviněného je tak imanentní. Nejenže ignoroval povinnost vrátit předměty leasingu, dále je užíval a čerpal prospěch z neposkytnutí součinnosti poškozené. Tím je vyloučena možnost nedbalostního jednání obviněného, když nelze z nedbalosti disponovat předmětem leasingu, čerpat z něj prospěch a současně jej po zániku smluvního vztahu na výzvu nevrátit.
Ve vztahu k nenaplnění znaku „přisvojení“ státní zástupce odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně, z něhož je patrné, že obviněný užíval předměty leasingu nadále, i přes vědomí ukončení smluvního vztahu a opakované výzvy k jejich vrácení, nereagoval na výzvy poškozené a neposkytl nutnou součinnost poškozené k tomu, aby se mohla předmětu leasingu ujmout sama. Tím znemožnil poškozené s předmětem leasingu disponovat, když neposkytl poškozené reálnou součinnost. Rovněž tvrzení obviněného o nemožnosti vrácení předmětů leasingu kvůli nedostatku finančních prostředků považuje státní zástupce za neopodstatněné, neboť i přes nedostatek finančních prostředků mohl obviněný činit efektivní kroky, v důsledku nichž by poškozená mohla získat předmět leasingu do dispozice, tedy mohl jí poskytnout reálnou součinnost, což neučinil.
K námitce obviněného, že prospěch z užívání předmětů leasingu nenáležel jemu, nýbrž společnosti S. M. uvádí, že z dikce zákona nevyplývá, že by pro závěr o vině měl význam prospěch ze zpronevěřené věci či osoba adresáta prospěchu. Pro úplnost ještě doplňuje, že byl naplněn jak znak „přisvojení“, tak rovněž i znak svěření a znak způsobení značné škody.
Ohledně námitky nedostatku společenské škodlivosti činu konstatuje, že jednání obviněného nevykazuje znaky porušení principu subsidiarity trestní represe a jeho námitka je nedůvodná (společenská škodlivost spáchaného činu z hlediska spodní hranice trestnosti odpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům skutkové podstaty zpronevěry). Neobstojí ani výtka v porušení čl. 8 odst. 2 LZPS, neboť naplnil skutkovou podstatu soudně trestaného deliktu.
V závěru podaného vyjádření státní zástupce navrhl, aby podané dovolání obviněného bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné a Nejvyšší soud tak učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání vyslovil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i pro případ jiného stanoviska Nejvyššího soudu.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce repliku k vyjádření státního zástupce, ve které uvedl, že nesouhlasí s jeho závěry, že se domáhá toliko změny skutkových zjištění, přičemž poukazuje na obsah svého dovolání, na kterém setrvává. Zdůrazňuje, že nejednal tak, aby vyloučil poškozeného z užívání předmětu leasingu. Podle jeho názoru to měl být právě poškozený, který měl vyvinout veškerou snahu, aby svůj majetek získal. Skutečnost, že neplatil splátky leasingu, nemůže vést k závěru, že naplnil všechny znaky trestného činu zpronevěry. Dále uvádí, že u něho není dána subjektivní stránka, když není rozhodující, že měl z předmětů leasingu prospěch, neboť nemohl vědět, zda vůbec chce poškozená předměty leasingu odebrat. Poukazuje na skutečnost, že poškozená měla seznam adres, kde se předměty leasingu nachází a že jedinou možností součinnosti z jeho strany bylo, aby předměty leasingu ze svých vlastních prostředků demontoval a předal. Podle jeho názoru vzhledem k charakteru předmětu leasingu muselo být poškozené od počátku zřejmé, že si v případě porušení podmínek předmětu leasingu nebude moci předměty leasingu odebrat. V závěru uvedl, že na svém dovolání setrvává.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněné dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Obviněný naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje v neprokázání všech znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, konkrétně nenaplnění znaku přisvojení, v neexistenci subjektivní stránky, v porušení zásady subsidiarity trestní represe a čl. 8 odst. 2 Listiny a rovněž v existenci insolvenčního řízení. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace je možno konstatovat, že obviněný uplatnil námitky převážně právně relevantním způsobem, přestože určitá část zvolené dovolací argumentace má procesní charakter. Za právně relevantním způsobem uplatněnou argumentaci lze považovat námitky týkající se otázky naplnění znaku „přisvojení“, subjektivní stránky a porušení zásady subsidiarity trestní represe. Je tomu tak proto, že předmětná argumentace směřuje do právního posouzení skutku.
Ve vztahu k námitce obviněného ohledně nenaplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku, neboť podle jeho názoru nebyl naplněn znak spočívající v „přisvojení“ a nedošlo k naplnění subjektivní stránky, je nutné uvést, že předmětná argumentace, jak již bylo naznačeno, je podřaditelná pod zvolený dovolací důvod, byť část námitek je procesní povahy, když obviněný zpochybňuje způsob hodnocení důkazů soudy nižších stupňů (hodnocení jeho obhajoby ve vztahu k důvodnosti námitky nemožnosti vydat předměty leasingu). Obecně platí, že o zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku se jedná tehdy, jestliže si pachatel přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu. Značnou škodou se podle §138 odst. 1 tr. zákoníku rozumí škoda dosahující nejméně částky 500 000 Kč. Cizí věcí se rozumí věc, která nenáleží pachateli, tedy není v jeho vlastnictví, když za svěřenou pachateli se považuje, jestliže je mu odevzdána do faktické moci (do držení nebo do dispozice) zpravidla s tím, aby s věcí nebo s jinou majetkovou hodnotou nakládal určitým způsobem. Pachatel si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, jestliže s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc nebo jiná majetková hodnota dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Přisvojení tedy představuje takové nakládání pachatele s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou, které má trvale vyloučit svěřitele z dispozice s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2006-2016).
Pro naplnění základní skutkové podstaty se vyžaduje z hlediska zavinění úmysl, byť postačí úmysl nepřímý [viz §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku], přičemž úmysl zpronevěřit cizí věc může vzniknout i později, tedy nemusí být v době převzetí svěřené věci. Ve vztahu k naplnění kvalifikované skutkové podstaty uvedeného zločinu postačí i nedbalost [§17 písm. a) tr. zákoníku].
Jak již bylo uvedeno shora, obviněný uplatnil námitky právně relevantním způsobem ve vztahu k naplnění všech objektivních znaků trestného činu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku, když vyjádřil přesvědčení, že si předměty leasingu nepřisvojil. Obviněný svoji argumentaci založil na tvrzení, že neměl v úmyslu si předměty leasingu přisvojit, nýbrž že tyto nepředal z toho důvodu, že neměl finanční prostředky k tomu, aby předmět leasingu předal poškozené organizaci. Jak již bylo uvedeno, pojem „přisvojení“ je třeba chápat tak, že pachatel naložil se svěřenou věcí nebo jinou majetkovou hodnotou v rozporu s účelem, ke kterému mu byly předány do opatrování nebo do dispozice, a tento způsob nakládání současně maří základní účel jejich svěření. Pod pojmem „svěření“ věci nebo jiné majetkové hodnoty je pak třeba rozumět jejich odevzdání pachateli do faktické moci (do držení nebo do dispozice) zpravidla s tím, aby s nimi nakládal určitým způsobem. „Přisvojení“ věci není získání věci do vlastnictví, neboť trestným činem nelze k věci nabýt vlastnického práva, nýbrž získání možnosti trvalé dispozice s ní, přičemž není rozhodné, jak pachatel poté s přisvojenou věcí, která mu byla svěřena, skutečně nakládá (v právní nauce k tomu srov. např. Šámal P. a kol. Trestní zákoník II, §140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2010, str. 1814 a násl.). V dané věci měl obviněný zpronevěřit předměty leasingu (optické spoje) poskytnuté poškozenou společností, ačkoliv tyto předmětné předměty leasingu měly být po nesplácení sjednaných splátek a vypovězení leasingových smluv vráceny poškozené. Pokud obviněný namítá, že neměl finanční prostředky na vrácení předmětu leasingu, lze uvést následující. Z provedeného dokazování vyplývá, že obviněný si ponechal v držení předměty leasingu, ačkoliv mu byla doručena výzva k odevzdání předmětů leasingu, což ani obviněný nezpochybňuje. Z pohledu obhajoby obviněného je třeba uvést, že soudy obou stupňů zcela správně dovodily, že v daném případě předměty leasingu představovaly ve vztahu k obviněnému cizí věc, která mu byla svěřena, protože mu byla odevzdána do faktické moci, přičemž podmínky nakládání s ní vymezovala leasingová smlouva, potažmo podaná výpověď smluv. Obviněný si byl vědom, že s takto svěřenými věcmi nemůže nakládat podle vlastního uvážení, ale že má povinnost umožnit poškozené společnosti s předmětem leasingu po vypovězení smluv nakládat. Z tohoto pohledu je nerozhodné, zda obviněný disponoval dostatkem finančních prostředků k tomu, aby předměty leasingu předal poškozené společnosti. Rozhodující je skutečnost, že obviněný přes vědomí povinnosti předměty leasingu vrátit poškozené společnosti, tyto poškozené společnosti nevydal, ale ani neposkytl řádnou součinnost poškozené k tomu, aby tato mohla předměty leasingu fakticky převzít. Naopak z provedeného dokazování je nepochybné, že obviněný neposkytl poškozené společnosti žádnou součinnost, nýbrž činil aktivní kroky k tomu, aby k předání předmětů leasingu nedošlo a toto znemožnil. Zde je třeba zdůraznit, že z výpovědi svědka D. vyplývá, že obviněného opakovaně vyzývali, aby předměty leasingu vrátil, což neučinil, přičemž nesdělil ani aktuální místo, kde se předměty leasingu nachází, tedy neposkytl v tomto směru žádnou součinnost. Nelze také pominout, že v případě věcí, které byly zajištěny smlouvou o zajišťovacím převodu práva ze dne 2. 10. 2013, takže přešly do vlastnictví poškozené společnosti, obviněný rovněž odmítl spolupracovat s inkasní agenturou, která měla zajistit tyto věci pro poškozenou společnost. I tato skutečnost svědčí o tom, že obviněný fakticky nehodlal respektovat uzavřené leasingové smlouvy a předmět leasingu si chtěl ponechat v trvalé dispozici. Lze tedy uzavřít, že za přisvojení si cizí věci je třeba považovat i takové jednání pachatele, který přes vědomí skutečnosti, že je povinen svěřenou věc vrátit jinému subjektu a přes oprávněnou výzvu takového subjektu k vrácení věci či jejímu vydání záměrně neposkytne žádnou součinnost v tom směru, aby svěřenou věc mohl oprávněný subjekt převzít, přičemž si je vědom toho, že v důsledku neposkytnutí součinnosti z jeho strany fakticky nemůže oprávněný subjekt svěřenou věc dostat do své dispozice. O takovou situaci se v dané věci jednalo, když bez toho, že by obviněný sdělil poškozené společnosti relevantní skutečnosti, zejména kde se konkrétně předměty leasingu nacházejí a na základě jakých smluv, nemohla poškozená společnost předměty leasingu fakticky převzít, ale ani se o to pokusit. Z pohledu argumentace obviněného také nelze pominout, že přestože obviněný věděl, že předměty leasingu je povinen předat poškozené společnosti, tyto poškozené společnosti nepředal, naopak je dále záměrně používala jeho firma a ponechávala si finanční prospěch z jejich užívání, což i obviněný v rámci podaného dovolání připouští. I tato skutečnost svědčí o tom, že obviněný měl v úmyslu předměty leasingu přinejmenším na delší dobu, popř. trvale vyloučit z dispozice poškozené společnosti (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. 7 Tdo 210/2018). V dané souvislosti je vhodné ještě připomenout, že trestného činu zpronevěry se může dopustit i pachatel, který si přisvojil cizí svěřenou věc tím, že v rozporu s účelem, k němuž mu byla svěřena, ji odmítá vydat vlastníkovi, resp. svěřiteli a svévovolně si ji ponechá. Proto lze námitku obviněného považovat za zjevně neopodstatněnou.
Namítá-li obviněný, že s předměty leasingu nenakládal on, ale právnická osoba, takže neměl prospěch z provozu předmětů leasingu, nelze ani této námitce přiznat jakékoliv opodstatnění. Z postavení obviněného jako jednatele obchodní společnosti S. M., vyplývalo jeho oprávnění jednat jménem této společnosti, resp. za ni. V dané věci je nezbytné uvést, že trestný čin zpronevěry podle §206 tr. zákoníku je trestným činem s omezeným okruhem pachatelů podle §114 odst. 1 tr. zákoníku. Pachatelem trestného činu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku může být jen osoba, které byla věc nebo jiná majetková hodnota svěřena a která si ji neoprávněně přisvojila. V tomto případě byly předměty leasingu náležející do vlastnictví poškozené svěřeny společnosti S. M., jejímž jménem obviněný jednal, když byl jediným jednatelem této společnosti, vystupoval v postavení zmocněnce uvedené právnické osoby. Podle §114 odst. 2 tr. zákoníku, jestliže zákon stanoví, že pachatel musí být nositelem zvláštní vlastnosti, způsobilosti nebo postavení, postačí, že zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení jsou dány u právnické osoby, jejímž jménem pachatel jedná. O takovou situaci se v dané věci jednalo, když obviněný jednal jménem právnické osoby, které byly předměty leasingu svěřeny, takže byly splněny podmínky pro užití ustanovení §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. Navíc pro naplnění skutkové podstaty trestného činu zpronevěry není rozhodné, kdo měl prospěch ze zpronevěřené věci, tedy zda pachatel či jiný subjekt. Jinak vyjádřeno, pro naplnění trestného činu zpronevěry se nevyžaduje, aby došlo k přímému obohacení pachatele, přestože tomu tak zpravidla bude (srov. přiměřeně TR NS 36/2007-T 1000, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2014, sp. zn. 7 Tdo 1153/2014).
Pod zvolený dovolací důvod pak lze podřadit námitku obviněného ohledně nedostatku subjektivní stránky. Jak již bylo naznačeno, pro naplnění základní skutkové podstaty trestného činu zpronevěry se vyžaduje z hlediska zavinění úmysl. Úmysl se musí vztahovat nejen k tomu, že si pachatel ponechá cizí věc, která mu byla svěřena, ale jeho záměrem musí být i způsobení škody na cizím majetku (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2015, sp. zn. 5 Tdo 844/2015). Z ustanovení §15 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku vyplývá, že pachatel jedná úmyslně, pokud chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (přímý úmysl), nebo věděl, že může takové ohrožení způsobit a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (nepřímý úmysl). Podle Nejvyššího soudu lze na podkladě provedeného dokazování před soudy nižších stupňů dospět k závěru, že u obviněného byl dán jednak úmysl ponechat si předměty leasingu, jednak úmysl způsobit poškozené společnosti škodu, a to ve formě minimálně nepřímého úmyslu. V tomto směru není možno pominout výsledky provedeného dokazování, ze kterých není pochyb o tom, že obviněný si minimálně musel být vědom, že nepředáním předmětu leasingu po vypovězení předmětných smluv poškozené společnosti, dochází k porušování jak práva smluvního, tak rovněž i zájmu chráněného trestním zákoníkem. Obviněný si musel být vědom skutečnosti, že předmět leasingu používá za situace, kdy tyto měl již předat poškozené a zároveň musel být srozuměn s tím, že nevrácením předmětu poškozené společnosti vzniká škoda odpovídající hodnotě předmětům leasingu v daném místě a čase. Obviněný tedy jednal přinejmenším v úmyslu nepřímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. V tomto směru také nelze pominout, že obviněný i poté, co došlo k vypovězení předmětných leasingových smluv, a byl vyzván k vrácení předmětu leasingu, nadále čerpal finanční prospěch z předmětů leasingu, když tento si ponechávala jeho firma a ani po opakovaných výzvách a urgencích poškozené předměty leasingu nevrátil. Lze tedy uzavřít, že úmysl obviněného směřoval nejen k tomu, aby si ponechal předměty leasingu, ale i k tomu, aby mohl nadále čerpat prospěch z tohoto leasingu.
Z pohledu odkazu obviněného na čl. 8 odst. 2 Listiny považuje Nevyšší soud ještě za vhodné poznamenat, že obviněný byl uznán vinným ze spáchání zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, nikoliv z důvodu, že neměl dostatek finančních prostředků k hrazení splátek leasingu a k demontáži předmětů leasingu a jeho předání poškozené, ale proto, že neumožnil poškozené společnosti s předmětem leasingu nakládat, tj. že jí neposkytl dostatečnou reálnou součinnost, aby se sama mohla ujmout předmětů leasingu. Obviněný totiž nesdělil poškozené společnosti relevantní údaje ohledně toho, kde se předměty leasingu nacházejí, neumožnil při návštěvě poškozené si předmět leasingu prohlédnout ani si jej odvézt. Obviněný naopak svým jednáním fakticky zabraňoval poškozené společnosti nakládat a disponovat s předměty leasingu po vypovězení smluv, tedy po odpadnutí oprávnění obviněného se svěřeným předmětem leasingu nakládat. Přinejmenším se obviněný mohl pokusit poskytnut poškozené součinnost a nabídnout jí převzetí předmětu leasingu na její vlastní náklady, nicméně takovou možnost poškozené nenabídl, ba naopak znepřístupňoval poškozené přístup k předmětům leasingu a určení míst, kde se předměty leasingu nacházejí. Navíc je třeba zdůraznit, že ještě v roce 2014 firma obviněného uzavírala nájemní smlouvy na několik desítek tisíc korun měsíčně, takže její finanční situace nebyla tak špatná, jak tvrdí obviněný.
Z pohledu zvolené dovolací argumentace týkající se subsidiarity trestní represe je třeba zdůraznit, že obecně námitka týkající se subsidiarity trestní represe naplňuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Subsidiarita trestní represe se totiž vztahuje k pojmu trestného činu a týká se otázky viny, takže se jedná o námitku, která z pohledu §265b odst. 1 písm. g) tr. zákoníku formálně naplňuje uvedený dovolací důvod. Obviněný při uplatnění této námitky poukazuje na insolvenční řízení, když namítá, že pohledávky poškozené společnosti jsou řádně uplatněny v rámci tohoto insolvenčního řízení.
Subsidiarita trestní represe představuje jednu ze základních zásad, kterou se z ústavního hlediska řídí aplikace trestního práva. Vyjadřuje zásadu, že trestní represe je krajním prostředkem ochrany zájmů, které byly činem dotčeny. Zásada subsidiarity trestní represe je vyjádřena v §12 odst. 2 tr. zákoníku, který stanoví, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Podle §13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Z dikce tohoto ustanovení platí, že zásadně každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. V případě jeho existence je třeba vůči jeho pachateli vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Naznačený závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku.
Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenská škodlivost se neposuzuje v obecné poloze, vždy ji je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
V dané souvislosti považuje Nejvyšší soud za potřebné odkázat na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012 (publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.) podle kterého, „I. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. II. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ultima ratio“ do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. III. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. Chování pachatele po spáchání skutku vykazujícího znaky trestného činu, zejména jeho snahu nahradit takovým činem způsobenou škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu, není okolností, která by ve smyslu zásady subsidiarity trestní represe dovolovala rezignovat na povinnost uplatňovat trestní odpovědnost takového pachatele, ale lze ji zohlednit zejména při úvaze o použití §172 odst. 2 písm. c) tr. ř. (příp. §159a odst. 4 tr. ř.) nebo některého z odklonů v trestním řízení [srov. §179c odst. 2 písm. f), g), h), §307 a §309 tr. ř., §70 zákona o soudnictví ve věcech mládeže], případně při úvaze o druhu a výši sankce ukládané za takový trestný čin (srov. §39 odst. 1 věta za středníkem tr. zákoníku).“ Nejvyšší soud považuje za vhodné připomenout další závěry obsažené v rozhodnutích Nejvyššího soudu, týkající se problematiky zásady subsidiarity, v nichž bylo vysloveno (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010), že „sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio), bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského, obchodního práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu – účelu trestního řízení – tak, jak je vymezen v ustanovení §1 odst. 1 tr. ř.“.
Z pohledu uplatněné dovolací argumentace je třeba uvést, že skutečnost, že poškozená společnost uplatnila svůj nárok v rámci insolvenčního řízení nemůže vést k závěru, že v dané věci bylo namístě aplikovat ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku. Nejvyšší soud považuje především za nutné zdůraznit, že obviněný byl v předmětné věci stíhán pro zločin, kterého se dopustil v kvalifikované skutkové podstatě, když současně nelze pominout výši způsobené škody a skutečnost, že poškozená společnost opakovaně požadovala vrácení předmětů leasingu. Je třeba zdůraznit, že paralelní vedení insolvenčního řízení nemá na trestní řízení v daném ohledu vliv a nezpůsobuje překážku rei iudicatae nebo nezakládá důvod pro nevedení trestního stíhání, když tato skutečnost může mít pouze vliv na otázku náhrady škody. Navíc je třeba zdůraznit, že je všeobecně známou skutečností, že v rámci prohlášení konkursu, když na firmu S. M., byl vyhlášen úpadek a prohlášen konkurs dochází ke spokojení jen zlomků pohledávek věřitelů. Proto lze mít za to, že posuzovaný skutek v dané věci nepochybně dosahuje hranice společenské škodlivosti požadované pro posouzení skutku jako trestného činu.
Nejvyšší soud musí ještě konstatovat, že námitka obviněného ohledně nepřiléhavosti rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. 7 Tdo 210/2018 na danou věc, je zcela lichá. Obdobně, jako v projednávané věci, bylo pachatelem po vypovězení leasingových smluv odmítnuto vrácení předmětů leasingu, i když právní důvod k dalšímu užívání již zanikl, čímž byla poškozené společnosti způsobena značná škoda. Jedná se tedy v podstatě o skutkově stejnou problematiku, jako v nyní projednávané věci.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl obviněným sice uplatněn právně relevantním způsobem, ovšem zjevně neopodstatněně. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání.
Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. 7. 2019
JUDr. František Hrabec
předseda senátu
Vypracovala:
JUDr. Marta Ondrušová