ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.815.2019.1
sp. zn. 4 Tdo 815/2019- 126
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 7. 2019 o dovolání obviněného P. P. , nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 3. 2019, sp. zn. 3 To 72/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 1 T 117/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 25. 1. 2019, sp. zn. 1 T 117/2018, byl obviněný P. P. uznán vinným ze spáchání přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným ve skutkové větě výroku o vině daného rozsudku.
Za toto jednání a za sbíhající se přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, přečin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku a přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, kterými byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 2. 10. 2018, sp. zn. 1 T 80/2018, byl obviněný P. P. odsouzen podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, za užití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněný zařazen pro výkon trestu do věznice s ostrahou.
Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu v bodě II. rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 2. 10. 2018, sp. zn. 1 T 80/2018, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 25. 1. 2019, sp. zn. 1 T 117/2018, podal státní zástupce Okresního státní zastupitelství v Břeclavi odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 6. 3. 2019, sp. zn. 3 To 72/2019, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného P. P. uznal vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
„dne 2. 11. 2017 okolo 13:45 hodin v XY, okres Brno-venkov, v prostorách XY situovaného na ulici XY, poté, co mu poškozený J. L., nar. XY, odmítl vydat kopací míč, o němž poškozený obviněnému sdělil, že je v jeho vlastnictví, jej obviněný napadl tak, že ho zezadu chytil za pravé rameno, přitlačil ke zdi, zkroutil pravou ruku, udeřil nejméně třikrát pěstí do obličeje a nejméně třikrát kopl do hlavy, vše ve snaze získat kopací míč, když útokem byla poškozenému L. způsobena zranění v podobě oděrky délky cca 1 cm na přední části levého ušního boltce, zhmoždění dolní čelisti vlevo s mírným otokem a bolestivostí, otoku dolního rtu s drobnou rankou, otoku na levém spánku, kterážto zranění si vyžádala lékařské ošetření s následným citelným omezením v obvyklém způsobu života kratším sedmi dnů.“
Za toto jednání a za sbíhající se přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, přečin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku a přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, kterými byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 2. 10. 2018, sp. zn. 1 T 80/2018 (body 3, 4, 5), byl obviněný P. P. odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, za užití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3,5 roku. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněný zařazen pro výkon trestu do věznice s ostrahou.
Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu v bodě II. rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 2. 10. 2018, sp. zn. 1 T 80/2018, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 3. 2019, sp. zn. 3 To 72/2019, podal následně obviněný P. P. prostřednictvím své obhájkyně dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v dovolání namítl, že odvolací soud po právní stránce nesprávně posoudil skutková zjištění, když skutek kvalifikoval jako trestný čin loupeže dle ust. §173 odst. 1 tr. zákoníku (v dovolání chybně uvedeno ustanovení §234 odst. 1 tr. zák.). Vzhledem k tomu, že obviněný od počátku tvrdil, že se poškozeného L. snažil přimět k vydání míče, o kterém byl důvodně přesvědčen, že je jeho vlastnictvím, jeho jednání tedy nesměřovalo ke zmocnění se míče poškozeného, tj. s úmyslem zmocnit se cizí věci. Dále pak je potřeba hodnotit intenzitu násilí, které fakticky způsobilo poškozenému pouze lehké a povrchové zranění, dále k motivu jednání a narovnání vztahu mezi ním a poškozeným. S ohledem na tyto skutečnosti vyjádřil názor, že skutek měl být kvalifikován pouze jako trestný čin vydírání ve smyslu ust. §175 odst. 1 tr. zákoníku (nikoli §235 odst. 1 tr. zák., jak je uvedeno v dovolání), nikoli trestný čin loupeže, jak shledal odvolací soud. V tomto směru považuje právní kvalifikaci za chybnou.
Dále uvedl, že nebyla dána subjektivní stránka jeho jednání ve vztahu ke znaku skutkové podstaty zločinu loupeže dle §173 odst. 1 tr. zákoníku. I kdyby z objektivních skutečností z provedeného dokazování vyplynulo, že předmětný míč nebyl v jeho vlastnictví, odvolací soud se nikterak doposud nevypořádal s otázkou jeho právního omylu k této skutečnosti, neboť nelze ponechat stranou ani tuto zásadní okolnost, a to zda v době skutku nejednal v právním omylu. V této souvislosti odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 3 Tdo 848/2005. S ohledem na uvedené skutečnosti dovodil, že z důvodu nedostatku subjektivní stránky neměl být uznán trestně odpovědným za trestný čin loupeže. Rovněž konstatoval, že z provedeného dokazování, především výslechu samotného poškozeného, který sám potvrdil, že minimálně 10 dnů před skutkem neměl předmětný míč k dispozici a před skutkem se s ním nebavil o tom, že míč dostal od babičky, a připustil, že v mezidobí, když míč neměl v držení, mohl někdo tento míč prodat jemu, a dále z výslechu svědka A. M., vyplynulo, že míč získal koupí a subjektivně byl přesvědčen, že je jeho vlastníkem a z tohoto titulu se také domáhal jeho vydání po poškozeném. Jestliže pachatel odejme jinému násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí věc, která mu patří a kterou předtím napadenému svěřil, jde o vydírání dle §175 odst. 1 tr. zákoníku.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí, a aby věc vrátil Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že z obsahu dovolací argumentace vyplývá, že obviněný sice zpochybňuje právní kvalifikaci užitou odvolacím soudem, když tvrdí, že ve vztahu k jeho osobě nešlo o cizí věc, a pokud ano, tak jednal v omylu (podle něj právním), takové závěry však činí výlučně na podkladě zpochybnění hodnocení důkazů odvolacím soudem a na skutkových zjištěních odlišných od těch, k nimž dospěl Krajský soud v Brně. Námitky uvedeného charakteru však pod vytýkaný (ale ani žádný jiný) dovolací důvod podřadit nelze. Zaměří-li se na skutková zjištění, ke kterým v rámci odvolacího řízení dospěl Krajský soud v Brně, podle těch obviněný poté, co mu poškozený odmítl vydat svůj kopací míč s odůvodněním, že je jeho a že ho dostal od babičky, tohoto fyzicky napadl, a takto jednal právě v úmyslu získat míč pro sebe. Dovolatel se sice hájí tím, že se domníval, že míč je jeho (neboť ho údajně v minulosti koupil či dostal), a dokonce tvrdí, že pokud tedy fakticky nebyl jeho vlastnictvím, bylo namístě posoudit jeho jednání jako právní omyl, naznačenou obhajobu prezentovanou před oběma soudy nicméně nepotvrdili ani svědci M. a B. Obviněný tak musel být nejméně srozuměn s tím, že kopací míč je ve vlastnictví poškozeného, a Krajský soud v Brně mu naopak zcela po právu neuvěřil v tom, že mohl mít jakýkoli rozumný důvod domnívat se (či být dokonce přesvědčen), že míč je jeho majetkem. Zjištěné jednání, v jehož rámci se dovolatel hodlal zmocnit cizí věci v bezprostřední časové návaznosti na užité násilí, tak odvolací soud posoudil důvodně jako zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, a nikoli jako přečin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu shledal, že obviněný P. P. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně výpovědi obviněného, výpovědi svědka A. M., výpovědi poškozeného J. L.) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Obviněný neuplatnil v dovolání žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění neznamenala naplnění zákonných znaků zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný založil dovolání v celém rozsahu na námitkách vyloženě jen skutkové povahy. Tyto námitky se odvíjely od jeho tvrzení, že jeho jednání nesměřovalo ke zmocnění se míče poškozeného, neboť byl přesvědčen, že daný míč je jeho vlastnictvím. Dovolatel totiž jejich prostřednictvím pouze předkládá dovolacímu soudu vlastní (pro něj příznivější a od skutkových zjištění soudů odlišnou) verzi skutkového děje s tím, že polemizuje s obsahem provedeného dokazování a především se způsobem, jakým soudy hodnotily (ve věci provedené) důkazy. Až sekundárně - z uvedených skutkových výhrad - vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Přitom soud odvolací v odůvodnění svého rozhodnutí jasně objasnil, z jakých důkazů vycházel a jak jednotlivé důkazy hodnotil a proč uznal dovolatele vinným právě výše uvedeným zločinem. Tyto námitky ovšem nejsou podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., neboť s ním obsahově nijak nekorespondují. Nenamítají rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotněprávní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit, jsou-li skutková zjištění soudů v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Zásah do takových zjištění pak vyžaduje potřeba dát průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Břeclavi, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Krajský soud v Brně, na straně jedné a provedenými důkazy rozhodně není žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají jasný obsahový podklad v důkazech, jimiž byly především svědecká výpověď poškozeného, výpovědi svědků A. M. a J. B., dále listinné důkazy, částečně též výpověď obviněného P. P. Soudy si byly vědomy protichůdnosti svědecké výpovědi poškozeného a výpovědi obviněného (ohledně vlastnictví předmětného míče), a pokud svá zjištění založily na svědecké výpovědi poškozeného, učinily tak poté, co svědeckou výpověď poškozeného zhodnotily s nezbytnou mírou obezřetnosti. Svědecká výpověď poškozeného byla (byť nepřímo) podporována dalšími důkazy, a to výpověďmi svědků A. M., J. B., znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a záznamy o podaném vysvětlení A. T. a Z. H. Tím byla podle plně akceptovatelného závěru soudu vyvrácena verze, kterou prezentoval obviněný a podle které se snažil poškozeného přimět k vydání míče, o němž byl důvodně přesvědčen, že je jeho vlastnictvím. Soudy hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné deformace důkazů ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. Za popsaného stavu neměl Nejvyšší soud důvodu k tomu, aby zasahoval do skutkových zjištění představujících podklad výroku o vině. To, že obviněný nesouhlasí s těmito zjištěními a že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Uplatněnému důvodu dovolání neodpovídá ani námitka obviněného, že soudy neposuzovaly, zda nejednal v právním omylu, neboť nejednal s vědomím, že se dopouští trestné činnosti a nebyl s tím ani srozuměn. Námitka právního omylu je sice obecně hmotněprávní povahy, ale obviněný ji zakládá na své verzi obhajoby, kterou odvolací soud na základě provedených důkazů považoval za vyvrácenou. Obviněný tak tuto námitku zakládá na jiných skutkových zjištěních, než ke kterým dospěly soudy prvního a druhého stupně na základě provedených důkazů. Domáhá se tak v podstatě změny skutkových zjištění soudu v souladu s jeho obhajobou a na základě této změny, aby pak bylo jeho jednání posouzeno jako jednání v namítaném omylu.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného P. P. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. 7. 2019
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu