ECLI:CZ:NS:2019:5.TDO.565.2019.1
sp. zn. 5 Tdo 565/2019-1607
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 6. 2019 o dovolání, které podal obviněný J. B., nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 11. 2018, sp. zn. 6 To 280/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 3 T 159/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného J. B. odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 3 T 159/2009, byl obviněný J. B. uznán vinným přečinem porušení (soud nesprávně uvedl „porušování“) povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákoníku. Za to mu byl podle §220 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků. Zároveň byla obviněnému podle §82 odst. 2 tr. zákoníku uložena povinnost, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil uhradil škodu, kterou svým jednáním způsobil poškozenému. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému rovněž uložena povinnost nahradit poškozené obchodní společnosti AVERSEN ENTERPRISES LIMITED, Limited Company, se sídlem Antistaseos 14, 7562 Tersefanou, Larnaca, Kypr, IČ: C 107986, škodu ve výši 630 000 Kč, přičemž se zbytkem svého nároku byla tato obchodní společnost podle §229 odst. 2 tr. řádu odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Dále byli podle §229 odst. 1 tr. řádu poškození manželé Š. D. a P. D., obchodní společnost AMÁDEUS REAL, a. s., IČ: 16193733, a M. B. odkázáni s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Podle skutkových zjištění spáchal obviněný trestnou činnost popsanou ve výroku o vině tím, že na základě rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 6. 1998, č. j. 18 K 140/97-23, o prohlášení konkursu na majetek úpadce „P. D. T.“, IČ: XY, se sídlem XY, okres Ústí nad Labem, s účinky prohlášení konkursu od 6. 8. 1998, jako správce konkursní podstaty zpeněžil:
- na základě kupní smlouvy ze dne 15. 11. 2000 uzavřené mezi jím jako prodávajícím a manžely V. B., nar. XY, a V. B., nar. XY, jako kupujícími, majetek úpadce - zemědělské hospodářské budovy se stavební parcelou č. XY o výměře 1 489 m 2 (zastavěná plocha), zemědělské hospodářské budovy se stavební parcelou č. XY o výměře 455 m 2 (zastavěná plocha), zemědělské hospodářské budovy se stavební parcelou č. XY o výměře 131 m 2 (zastavěná plocha), zemědělské hospodářské budovy čp. XY se stavební parcelou č. XY o výměře 119 m 2 (zastavěná plocha), zemědělské hospodářské budovy se stavební parcelou č. XY o výměře 734 m 2 (zastavěná plocha) a manipulační plochy s parcelou č. XY o výměře 622 m 2 (ostatní plocha) zapsaných na LV č. XY pro katastrální území XY, obec XY, okres XY, u Katastrálního úřadu v XY za částku 295 000 Kč,
- na základě kupní smlouvy ze dne 1. 11. 2000 uzavřené mezi jím jako prodávajícím a manžely A. H., nar. XY, a L. H., nar. XY, jako kupujícími majetek úpadce - nemovitost čp. XY se stavební parcelou č. XY o výměře 789 m 2 (zastavěná plocha), parcela č. XY o výměře 154 m 2 (zahrada) a parcela č. XY o výměře 330 m 2 (zahrada) zapsaných na LV č. XY pro katastrální území XY, XY, u Katastrálního úřadu v XY, za částku 900 000 Kč,
a takto získané prostředky, na místo toho, aby je bezprostředně po udělení souhlasu konkursním soudem uděleném dne 22. 8. 2005 vyplatil oddělenému věřiteli EKOAGROBANKA, a. s. (nyní EKOAGROBANKA, a. s., v likvidaci), uložil do plechového příručního trezoru, který vložil do zásuvky psacího stolu umístěném v kanceláři v XY, odkud v důsledku nesplnění povinnosti vůči oddělenému věřiteli při výkonu funkce správce konkursní podstaty a nedostatečného zajištění těchto prostředků náležejících do konkursní podstaty před jejich ztrátou a odcizením, došlo k jejich ztrátě či odcizení, v důsledku čehož byla na konkursní podstatě úpadce „P. D. T.“, způsobena škoda ve výši 1 195 000 Kč, která následně nemohla být ani uhrazena z pojistného plnění, neboť obviněný, ač k tomu byl povinen ze zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, účinného do 31. 12. 2007 (dále jen ve zkratce „ZKV“), neměl uzavřenou smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu vzniklou v souvislosti s výkonem funkce správce konkursní podstaty.
3. Proti shora zmíněnému rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem podal odvolání jednak obviněný J. B. a jednak syn obviněného V. B. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 5. 11. 2018, sp. zn. 6 To 280/2018, podle §258 odst. 1 písm. d), f) tr. řádu v celém rozsahu zrušil napadený rozsudek a podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že na podkladě totožných skutkových zjištění obviněného shledal vinným přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákoníku s tím, že odvolací soud upravil tzv. právní větu výroku o vině tak, že obviněný porušil podle zákona mu uloženou povinnost opatrovat (nikoli též „spravovat“) cizí majetek, přičemž obě alternativy přísnější skutkové podstaty tohoto přečinu podle druhého odstavce zůstaly zachovány. Za to odvolací soud uložil obviněnému podmíněný trest odnětí svobody ve stejné výměře i délce zkušební doby, jako soud prvního stupně. Stejně bylo rozhodnuto o uložení přiměřené povinnosti obviněného nahradit způsobenou škodu. V adhezním řízení byla podle §228 odst. 1 tr. řádu rovněž obviněnému uložena povinnost nahradit škodu ve výši 630 000 Kč, avšak již nově poškozené obchodní společnosti Glory Daze Associated, S. A., reg. č.: 584444, se sídlem 33 Porter Road, P. O. Box 3169 PMB 103, Road Town, Tortola, Britské Panenské ostrovy, které původní poškozená AVERSEN ENTERPRISES LIMITED, Limited Company, postoupila tuto svou pohledávku. Se zbytkem svého nároku byla poškozená obchodní společnost odkázána podle §229 odst. 2 tr. řádu na řízení ve věcech občanskoprávních. Dále byli podle §229 odst. 1 tr. řádu poškození manželé Š. D. a P. D., obchodní společnost AMÁDEUS REAL, a. s., a dědici zemřelé poškozené M. B. odkázáni s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. K tomu je třeba dodat, že Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodoval v této trestní věci prvním rozsudkem ze dne 11. 9. 2015, sp. zn. 3 T 159/2009, jímž obviněného podle §226 písm. a) tr. řádu zprostil obžaloby státního zástupce okresního státního zastupitelství v Ústí nad Labem pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zákona a poškozené podle §229 odst. 3 tr. řádu odkázal s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. K odvolání státního zástupce podanému v neprospěch obviněného rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 6 To 26/2016, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. řádu v celém rozsahu zrušil napadený rozsudek a podle §259 odst. 1 tr. řádu věc vrátil soudu prvního stupně s tím, aby ji znovu projednal a rozhodl. V návaznosti na to pak Okresní soud v Ústí nad Labem již výše citovaným rozsudkem ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 3 T 159/2009, rozhodl o vině a trestu obviněného a o uplatněných nárocích na náhradu škody.
II. Dovolání obviněného
5. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem napadl prostřednictvím svého obhájce obviněný J. B. dovoláním ve všech jeho výrocích a opřel je o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
6. Podle názoru obviněného nevykazuje jím spáchaný skutek všechny zákonné znaky přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákoníku. Konkrétně nemohlo dojít k úmyslnému porušení zvlášť uložené povinnosti hájit zájmy poškozeného a ke způsobení škody na cizím majetku tím, že obviněný neměl jakožto správce konkursní podstaty uzavřenou smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu, která by mohla vzniknout v souvislosti s výkonem této funkce. Podle obviněného soudy řádně nezjišťovaly, zda takovou smlouvu skutečně uzavřenu neměl, neboť při zkoumání této skutečnosti nebyly osloveny všechny pojišťovny. Dále své výhrady v podstatě formuloval tak, že soudy nerozhodovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo a vzhledem k neprokázání jeho „nepojištění“ mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest.
7. Další námitkou obviněný tvrdil, že nelze z ničeho usuzovat na jeho úmyslné zavinění jak v případě neuzavření smlouvy o pojištění za škodu, tak v případě nedostatečného zabezpečení finančních prostředků, které obviněný jako správce konkursní podstaty získal zpeněžením majetku z konkursní podstaty úpadce. Konkursní soud totiž nevyslovil, do jakého termínu měl obviněný vydat výtěžek z prodeje tohoto majetku, a z uložení peněžních prostředků způsobem, jakým učinil obviněný, nelze jeho úmyslné jednání dovodit.
8. Obviněný rovněž vytkl vady odůvodnění napadeného rozsudku, v němž je mylně uvedeno, že měl být vydán oddělenému věřiteli výtěžek z prodeje nemovitostí v částce 630 000 Kč, že obviněný tyto peníze nepředal včetně částky 1 195 000 Kč, kterou utržil. Podle názoru obviněného tyto úvahy soudu vyvolávají dojem, jakoby měl předat součet obou uvedených částek, ačkoli šlo o celkovou částku 1 195 000 Kč, skládající se z částek 295 000 Kč a 900 000 Kč.
9. Své výhrady směřoval obviněný dále proti popisu okolností, za kterých měl být čin spáchán, míry zavinění a zejména pohnutky, záměru nebo cíle, dále zhodnocení doby, která uplynula od spáchání činu, významu trestního řízení pro obviněného i odůvodnění toho, jak soud přihlédl k jeho osobním, rodinným, majetkovým a jiným poměrům. Zdůraznil, že bylo nedostatečně přihlédnuto k jeho dosavadnímu způsobu života a chování po spáchání činu.
10. Obviněný dále zpochybnil postup Krajského soudu v Ústí nad Labem, který při zrušení původního zprošťujícího rozsudku nařídil soudu prvního stupně jiné hodnocení důkazů. Takto odvolací soud instanční cestou vnutil soudu prvního stupně vlastní hodnocení důkazů, což je v rozporu jak s trestním řádem, tak s judikaturou Ústavního soudu.
11. Podle obviněného bylo nesprávně rozhodnuto též v adhezním řízení, neboť mu byla uložena povinnost nahradit škodu, avšak za situace, kdy byl na majetek obviněného prohlášen konkurs. Takovému výroku bránilo ustanovení §14 odst. 1 písm. c) ZKV. Tato vada představuje podle obviněného nesprávnou aplikaci hmotného práva a odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 142/2002. (Zřejmě měl na mysli rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2002, sp. zn. 6 Tdo 142/2002, uveřejněný pod T 413 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha.)
12. Dále obviněný v podstatě jen citoval úvahu odvolacího soudu, týkající se použití principu ultima ratio , aniž by zaujal k této otázce vlastní stanovisko, resp. přednesl jakoukoli výhradu.
13. Poslední námitka, které obviněný věnoval větší část svého dovolání, se týkala nepřiměřené délky trestního řízení, již ovlivnily průtahy ze strany státních orgánů až na jednu výjimku, kdy bylo odročováno hlavní líčení z důvodu pobytu obviněného v lázních. Podle mínění obviněného nelze o jeho trestní věci hovořit jako o složité, neboť v ní nešlo o žádné složité vztahy, jednání apod., v řízení nemusely být vypracovány znalecké posudky či odborné studie atd. Šlo totiž o jednoduchou věc, se kterou se mohly státní orgány vypořádat jistě dříve než po 10 letech a 4 měsících. Odůvodnění odvolacího soudu ohledně průtahů v trestním řízení považuje obviněný za nedostatečné a odkaz na rozsah a složitost věci označil za alibistický a nemající oporu v obsahu spisu. S ohledem na uvedené obviněný poukázal na zákonem stanovenou možnost soudu při stanovení druhu a výměry trestu přihlédnout mj. i k době, která uplynula od spáchání trestného činu a k délce trestního řízení, trvalo-li nepřiměřeně dlouhou dobu, což odvolací soud neučinil.
14. Závěrem svého dovolání obviněný J. B. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, popř. i řízení jemu předcházející, a aby přikázal věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
III. Vyjádření k dovolání
15. K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Podle něj obviněný v části dovolání opakuje obhajobu, kterou uplatňoval již v předchozím řízení, přičemž s těmito námitkami se již soudy nižších soudů vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Dále státní zástupce upozornil na nesprávný názor obviněného, který uvedl, že soudy spatřovaly jeho porušení povinnosti při správě cizího majetku v tom, že neuzavřel z titulu své funkce správce konkursní podstaty pojistnou smlouvu. V této souvislosti pak obviněný namítl, že zjištěná škoda nemohla vzniknout v příčinné souvislosti právě z důvodu neuzavření pojištění obviněným. Podle státního zástupce je ale z popisu skutku výroku o vině patrné, že škoda vznikla z nevhodného uložení peněz v opuštěné kanceláři a absence pojištění měla jen vysvětlit, proč tuto škodu obviněný poškozenému následně neuhradil. Ze skutkových zjištění soudů tak vyplývá dostatečný skutkový základ pro právní posouzení jednání obviněného tak, jak učinil odvolací soud. Otázka možného pojištění je proto podle státního zástupce nerozhodná, proto je dovolání obviněného v této části zjevně neopodstatněné.
16. Obviněný rovněž nesprávně interpretoval tu část odůvodnění, v níž se odvolací soud vyjadřoval k výši peněžní částky, kterou měl obviněný vyplatit oddělenému věřiteli, s celkovou částkou, kterou získal zpeněžením nemovitého majetku úpadce a nezabezpečil před ztrátou či odcizením. Podle státního zástupce je z celého textu odůvodnění zřejmé, že soud předmětné částky nesčítal, jak mylně usuzuje obviněný.
17. K námitce obviněného, že došlo v řízení k porušení zásady in dubio pro reo, státní zástupce uvedl, že jde o zásadu procesní, a Nejvyšší soud nepřipouští, aby bylo její dodržení zkoumáno v dovolacím řízení. Navíc nešlo v dané věci ani o extrémní rozpor mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním soudů, což by teoreticky mohlo být považováno za dovolací důvod. K námitce, podle níž odvolací soud svým předchozím rozhodnutím nařídil soudu prvního stupně jiné hodnocení důkazů, státní zástupce uvedl, že ji považuje za natolik nekonkrétní, že se k ní není možné vyjádřit. Stejnou povahu má i výhrada týkající se posouzení principu ultima ratio , která neobsahuje bližší argumentaci. Obě jsou ryze procesního charakteru a nespadají pod žádný dovolací důvod.
18. Námitku týkající se rozhodnutí o povinnosti obviněného nahradit škodu, považoval státní zástupce za důvodnou, neboť s odkazem na §14 odst. 1 písm. c) ZKV měli být poškození odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
19. K výhradě nepřiměřené délky trestního řízení, státní zástupce konstatoval, že neodpovídá míře složitosti žalovaného skutku, na druhé straně i sám obviněný nepřispěl k urychlení řízení. Z jeho mimořádně obsáhlých výpovědí, v nichž podrobně popisoval i nejjemnější nuance nejvzdálenějších souvislostí skutku s jinými událostmi, totiž vyplývá, že obviněný v době svého trestního stíhání věc sám za jednoduchou nepovažoval. Přes poměrně jednoduchý skutek se tím věc stávala postupně složitou pro neobvyklý rozsah dokazování, který přispěl k prodlužování řízení a jednoduchosti neodpovídal. Státní zástupce shrnul, že nelze popřít obviněným nezaviněné průtahy na straně soudu prvního stupně, pokud z důvodu změny předsedy senátu nebylo ve věci více než jeden rok jednáno, a pokud bylo další řízení zatíženo potřebou zopakovat dokazování. V ostatních případech se však na mimořádné délce řízení podílel samotný obviněný tím, že se domohl takového rozsahu dokazování, které neodpovídalo povaze věci. Tím ovšem nemá být řečeno, že by snad takový postup obviněného byl nezákonný či nelegitimní. Podle státního zástupce však soud prvního stupně při ukládání trestu přihlédl k době, která uplynula od spáchání činu, obviněnému byl uložen mírný trest nespojený s omezením osobní svobody. Za vhodné považoval státní zástupce jen doplnění odůvodnění příslušné části napadeného rozsudku tak, aby přesvědčivěji vysvětlil okolnosti, k nimž bylo při ukládání trestu přihlédnuto včetně délky trestního řízení. Taková změna by však nemohla zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která měla být u podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu.
20. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil ve výroku o náhradě škody ve výši 630 000 Kč poškozené obchodní společnosti Glory Daze Associated, S. A., včetně obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a aby podle §265 tr. řádu za použití §265m odst. 2 tr. řádu odkázal poškozenou v uvedené části jejího nároku na řízení ve věcech občanskoprávních.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
21. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky
k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
22. Obviněný J. B. uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který je naplněn, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. K výkladu tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že je dán tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
b) K přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku
podle §220 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákoníku
23. Přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jako osoba, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného, poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, a tím způsobí jinému značnou škodu. Podstatou tohoto přečinu je tedy jednání (konání nebo opomenutí), v jehož důsledku vznikla škoda na cizím majetku, ale nevyžaduje se, aby se tím pachatel nebo někdo jiný obohatil nebo získal jinou výhodu. Povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek mají osoby, které jsou povinny spravovat (zařizovat) záležitosti jiných osob, pokud je v tom zahrnuta i povinnost péče o jejich majetek nebo nakládání s ním. Přitom taková povinnost nemusí být výslovně nazvána jako povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Podstatné je, že jejím obsahem je to, co se rozumí opatrováním nebo správou cizího majetku. Povinnost může být formulována též jako péče o majetek, péče řádného hospodáře, odborná péče, náležitá péče, obhospodařování majetku, nakládání nebo hospodaření s majetkem, právo činit úkony s majetkem, převádět ho, obchodovat s ním, investovat ho atd. Vznik uvedené povinnosti, zejména nastává-li přímo ze zákona, není podmíněn svěřením majetku zvláštním aktem do péče (dispozice) pachatele, byť při vzniku povinnosti na základě smlouvy může tato obsahovat i ujednání o způsobu převzetí opatrovaného (spravovaného) majetku. Porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek spočívá v tom, že pachatel jedná v rozporu s obecným nebo konkrétním vymezením obsahu takové povinnosti. K porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek může dojít především konáním pachatele (aktivní činností), zejména takovými dispozicemi s cizím opatrovaným nebo spravovaným majetkem, při kterých pachatel neobdrží do opatrovaného nebo spravovaného majetku odpovídající protihodnotu, ale také opomenutím takového jednání, k němuž byl pachatel podle okolností a svých poměrů povinen, tj. neodůvodněnou nečinností (§112 tr. zákoníku). Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje úmyslné zavinění pachatele, přičemž postačí i úmysl nepřímý, tj. pokud pachatel ví, že porušuje svou zákonnou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek a že tím způsobí jinému škodu nikoli malou (v základní skutkové podstatě tohoto přečinu podle §220 odst. 1 tr. zákoníku), a je s tímto následkem (účinkem) srozuměn. Úmysl se tedy musí vztahovat jak k porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek, tak i ke způsobení škody na něm. Osobou, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného, je ve smyslu §220 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ten, u něhož z pracovního, funkčního nebo služebního postavení nebo jiného právního vztahu plyne, že jeho hlavním úkolem je péče o zabezpečování a ochranu zájmů poškozeného. Taková zvláštní povinnost může vyplývat z právního předpisu anebo ze smlouvy. Značnou škodou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč (§138 odst. 1 tr. zákoníku). Z hlediska subjektivní stránky postačí způsobení tohoto těžšího následku z nedbalosti, protože zákon zde nevyžaduje úmyslné zavinění (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2184 až 2195).
24. S určitou mírou tolerance lze považovat za odpovídající dovolacímu důvodu námitku obviněného, podle níž došlo k nesprávnému právnímu posouzení jeho trestní odpovědnosti za způsobení škody tím, že neuzavřel pojistnou smlouvu pro případ vzniku škody při výkonu funkce správce konkursní podstaty . Nutno však konstatovat, že tento výklad zjištěného skutku je pouhou nesprávnou interpretací odůvodnění napadeného rozsudku, případně i jemu předcházejícího rozsudku soudu prvního stupně obviněným, který tak deformoval podstatné okolnosti, z nichž soudy obou stupňů dovodily jeho trestní odpovědnost. Jak totiž vyplývá z popisu skutku v tzv. skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku, podkladem pro vyslovení viny obviněného se stalo zjištění, že prodejem nemovitostí vyjmenovaných ve výroku o vině, získal obviněný finanční částku 1 195 000 Kč, z níž měl po vyslovení souhlasu konkursním soudem (tj. po datu 22. 8. 2005) vyplatit 630 000 Kč oddělenému věřiteli úpadce a zbývající část předat novému správci konkursní podstaty, namísto toho ji však uložil ve své kanceláři bez jakéhokoli zabezpečení, přičemž následně došlo k její ztrátě či odcizení. Právě tímto způsobem došlo ke vzniku škody na majetku spadajícímu do konkursní podstaty úpadce „P. D. T.“, ve výši 1 195 000 Kč. Část popisu výroku o vině, která se týkala neuzavření pojistné smlouvy pro případný vznik škody související s výkonem funkce správce konkursní podstaty, v podstatě pouze dokresluje příčinu, proč nemohla být škoda poškozenému uhrazena, jak by se zjevně stalo za předpokladu uznání vzniku pojistné události pojišťovnou. Sama skutečnost, že obviněný neuzavřel pojistnou smlouvu, však neovlivnila trestní odpovědnost obviněného, neměla žádný vliv na správné právní posouzení skutku, dá se říci, že je ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku nadbytečná, neboť i bez ní je skutkový základ pro náležité právní posouzení skutku zcela dostatečný. Je tedy nutno uzavřít, že obviněný sice formálně vytkl nesprávné právní posouzení skutku, avšak učinil tak deformací skutkových zjištění rozhodných pro dovození jeho trestní odpovědnosti za spáchání přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku. Z tohoto důvodu ji Nejvyšší soud posoudil jako neopodstatněnou.
25. V podstatě stejný charakter lze přiznat i výhradě týkající se posouzení zavinění, pokud obviněný tvrdí, že ze zjištěných skutkových okolností nevyplývá jeho úmyslná forma. Ačkoliv soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku výslovně neuvedl, zda se obviněný činu dopustil v úmyslu přímém či nepřímém, z jeho navazujících úvah je možné dovodit, že shledal (správně) u obviněného nepřímý úmysl podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (srov. bod 23. rozsudku okresního soudu). Soud druhého stupně, ačkoli sám rozsudek napadený odvoláním zrušil a znovu rozhodl o vině a trestu obviněného, se v rámci odůvodnění svého rozsudku omezil v části týkající se použité právní kvalifikace skutkových zjištění, ztotožnil s úvahami soudu prvního stupně a v zájmu stručnosti na ně odkázal (viz bod 14. napadeného rozsudku). Přestože uvedený přístup krajského soudu k vysvětlení právního posouzení skutkových zjištění, není možné považovat za perfektní a zcela odpovídající §125 odst. 1 tr. řádu, nejde o takovou vadu, jež by mohla vyvolat pochybnosti o shledané formě zavinění, jak vyplývá z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Nejvyšší soud, který je vázán skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, je ve shodě s jimi přijatými závěry o zavinění obviněného v nepřímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Způsob provedení činu totiž jasně svědčí o tom, že obviněný jako správce konkursní podstaty nepostupoval při zacházení s výtěžkem z prodeje majetku úpadce s odbornou péčí, jak ukládal tehdy účinný §8 odst. 2 ZKV, naopak velmi nezodpovědně, pokud ponechal poměrně značnou finanční částku ledabyle v „krabičce“ ve své kanceláři, odkud se však nezjištěným způsobem „ztratila“. Nebylo totiž prokázáno, že by si peníze obviněný ponechal pro svou potřebu, jak tvrdila obžaloba, nicméně postupoval tak, že k nim mohly mít přístup cizí osoby a jen díky takovému zacházení s majetkem konkursní podstaty došlo ke vzniku škody rovnající se výši obdrženého výtěžku z prodeje nemovitostí popsaných ve výroku o vině. Je až zarážející, jakým způsobem se obviněný snaží zbavit své trestní odpovědnosti za takové jednání, odmítá připustit jakýkoli podíl viny na „ztrátě“ finanční částky převyšující jeden milion korun. Přestože on sám požádal konkursní soud o souhlas s vyplacením nároku oddělenému věřiteli dne 19. 8. 2005 a ten mu byl udělen již dne 22. 8. 2005, neřídil se jím až do svého zproštění funkce správce konkursní podstaty dne 4. 9. 2006, oddělenému věřiteli nic nevyplatil, ani peníze z majetku úpadce nepředal novému správci konkursní podstaty. Skutečně jde o situaci typickou pro zavinění v nepřímém úmyslu, neboť obviněný jako zkušený advokát i osoba vykonávající funkci správce konkursní podstaty věděl, jak měl s penězi naložit, přesto je ponechal v podstatě nezabezpečené, ani nevyužil např. bankovního účtu k jejich uložení, bez jakéhokoli vysvětlení je neposkytl oprávněnému věřiteli, resp. jejich převážnou část. Nelze tak pochybovat minimálně o jeho srozumění se způsobením škodlivého následku, který byl při uvedeném způsobu „opatrování“ majetku spadajícímu do konkursní podstaty úpadce v zásadě jistý, až nevyhnutelný. Nakonec lze poznamenat, že obviněný v dovolání blíže neobjasnil, v čem konkrétně spatřuje nedostatky skutkových zjištění ve vztahu k úmyslnému zavinění, zda ve složce vědění či volní, tudíž nelze s žádnými argumenty polemizovat. Nejvyšší soud považuje právní posouzení skutku jako přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákoníku za správné a odpovídající zákonu a neshledal tedy žádnou vadu hmotněprávní povahy.
c) K ostatním námitkám obviněného, které neodpovídají dovolacím důvodům
26. K námitce obviněného, podle které není v souladu s §125 odst. 1 tr. řádu v odůvodnění napadeného rozsudku popis okolností, za kterých měl být čin spáchán, míra zavinění, zejména pak pohnutka, záměr nebo cíl, zhodnocení doby, která uplynula od spáchání činu, význam řízení pro osobu obviněného a odůvodnění toho, jak soud přihlédl k osobním, rodinným, majetkovým a jiným poměrům obviněného, jeho dosavadnímu způsobu života či chování po činu, Nejvyšší soud uvádí, že je třeba ji ve smyslu §265a odst. 4 tr. řádu považovat za nepřípustnou. Podle citovaného ustanovení totiž není možné směřovat dovolání jen proti důvodům napadeného rozhodnutí. Nad rámec dovolacího přezkumu považuje Nejvyšší soud za nutné se stručně vyjádřit k otázce pohnutky u přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku, a to i vzhledem k podání obviněného ze dne 22. 5. 2019, které sice Nejvyšší soud nepovažuje za doplnění dovolání, nicméně se nad rámec dovolacího přezkumu jen stručně vyjádří k nepřiléhavosti srovnání posuzované věci s případem řešeným v rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 6 To 425/2016, na něž obviněný poukázal, a jímž údajně došlo ke zproštění obžaloby mj. z důvodu neprokázání pohnutky.
27. Pohnutka (motiv) trestného činu, jakožto vnitřní psychický podnět, který vede pachatele k rozhodnutí spáchat trestný čin je fakultativním znakem subjektivní stránky trestného činu. Fakultativní znaky subjektivní stránky trestného činu obsahují jen některé z trestných činů vyjmenovaných ve zvláštní části trestního zákoníku. Pohnutka však není znakem skutkové podstaty přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákoníku, a proto pro závěr, že zákonné znaky tohoto přečinu byly naplněny, není nezbytné, aby byla prokázána a následně uvedena v odsuzujícím rozsudku na rozdíl např. od trestných činů vraždy podle §140 odst. 3 písm. j) tr. zákoníku, nebo násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Z tohoto důvodu není ani přiléhavý odkaz obviněného na rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem vydané ve věci pod sp. zn. 6 To 425/2016, protože zde byl obviněný J. M. (obviněný odkazuje ve svém podání na části odůvodnění rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 6 To 425/2016 týkající se právě osoby obviněného J. M.) stíhán pro spáchání přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. U tohoto přečinu je k naplnění jeho zákonných znaků nezbytné prokázání tzv. druhého úmyslu (někdy též pohnutky), tj. aby jednání úřední osoby bylo vedeno úmyslem způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 72/2010, uveřejněné pod T 1263 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, v sešitě 63, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2010). Vzhledem k tomu, že výše zmíněná pohnutka u obviněného J. M. prokázána nebyla, Krajský soud v Ústí nad Labem zrušil v té věci napadený rozsudek soudu prvního stupně a vrátil mu věc k novému projednání a rozhodnutí (nešlo tedy o zprošťující rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem, jak mylně uvedl obviněný). V každém případě se však nejednalo o stejný druh trestného činu, za který je stíhán a v této věci i odsouzen obviněný J. B..
28. Uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu neodpovídá ani námitka, podle níž z důvodu probíhajícího konkursního řízení vedeného na majetek obviněného nebylo možné ve věci rozhodnout o jeho povinnosti k náhradě škody, přičemž obviněný odkázal na znění §14 odst. 1 písm. c) ZKV. Nejde totiž o námitku svým charakterem zpochybňující správnou aplikaci hmotněprávních předpisů, jak se domnívá obviněný, ale o procesní vadu, která má spočívat v zákonné překážce rozhodnutí v adhezním řízení podle §228 odst. 1 tr. řádu a bránit soudu uložit obviněnému povinnost k náhradě škody (srov. přiměřeně několik usnesení Nejvyššího soudu, a to ze dne 2. 6. 2004, sp. zn. 7 Tdo 587/2004, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod T 703, ve svazku 6, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 4 Tdo 624/2015, ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 6 Tdo 649/2016). Obviněný v rámci uvedeného dovolacího důvodu nemůže namítat rozpor výroku o náhradě škody s ustanovením, které neupravuje žádný hmotněprávní aspekt odpovědnosti obviněného za škodu způsobenou trestným činem a které stanoví pouze vliv rozhodnutí o prohlášení konkursu na řízení. Citované ustanovení se nedotýká odpovědnosti obviněného za způsobenou škodu, rozsahu této odpovědnosti ani jiných hmotněprávních otázek (srov. §8 odst. 2 ZKV). Procesní námitky obsahově nekorespondují se zákonným dovolacím důvodem spočívajícím v nesprávném hmotněprávním posouzení, proto ani k této části dovolání Nejvyšší soud nepřihlížel.
29. Nejvyšší soud pak nemohl akceptovat ani blíže neodůvodněné tvrzení obviněného, podle něhož byla porušena zásada subsidiarity trestní represe a použití trestního práva jako ultima ratio . Trestným činem je totiž obecně každý protiprávní čin, který trestní zákoník označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Proto ani pojetí trestního práva jako krajního prostředku, tedy ultima ratio , nevylučuje spáchání trestného činu a uložení trestu v případě závažného porušení určitých povinností, které lze obecně sankcionovat též mimotrestními prostředky, protože trestní zákoník chrání rovněž soukromé zájmy fyzických a právnických osob (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010). Navíc v nyní posuzované věci skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, ani další rozhodné okolnosti, za nichž byl spáchán, nejsou nijak výjimečné v tom smyslu, že by nešlo o případ společensky škodlivý a že by nebylo nutné ani vhodné uplatnit vůči obviněnému trestní represi. Naopak lze jednání obviněného hodnotit jako přinejmenším nezodpovědné, neboť jako zkušený advokát v rámci výkonu funkce konkursního správce, který měl pečlivě zacházet s majetkem úpadce (dlužníka) a řádně plnit své povinnosti uložené zákonem, projevil značnou lhostejnost k výtěžku z prodeje jím opatrovaného majetku, pokud poměrně značnou finanční částku ponechal prakticky bez zajištění, věděl, jak s ní má dále naložit, přesto tak neučinil, a jen v důsledku takového přístupu došlo k její ztrátě, a tím současně ke způsobení škody na majetku spadajícím do konkursní podstaty. V podrobnostech lze odkázat na přiléhavé úvahy odvolacího soudu na straně 10 napadeného rozsudku.
30. Své další výhrady obviněný směřoval v podstatě proti rozsahu provedeného dokazování a způsobu hodnocení důkazů soudy obou stupňů, a to jak ohledně nedostatečného objasnění možného subjektu, u něhož by v rozhodné době uzavřel pojistnou smlouvu, tak nedodržení zásady in dubio pro reo a rovněž ve vztahu k předcházejícímu usnesení odvolacího soudu, resp. k jeho odůvodnění, jímž tento soud zrušil původní zprošťující rozsudek soudu prvního stupně. Jde o námitky ryze procesního charakteru, které nemohou naplnit obviněným zvolený dovolací důvod ani žádný jiný důvod, jak jsou taxativně vyjmenovány v §265b odst. 1, 2 tr. řádu. Opět jen nad rámec dovolacího přezkumu Nejvyšší soud poznamenává, že to byl právě obviněný, kdo označil za svého pojistitele obchodní společnost WI-ASS ČR, s. r. o., která však jen prováděla zprostředkování pojištění, přičemž všechny v úvahu přicházející a oslovené pojišťovací subjekty podaly negativní odpověď na existující pojistnou smlouvu s obviněným. V podrobnostech je opět možné odkázat na přiléhavé a dostatečné argumenty v bodě 10. rozsudku krajského soudu, jimiž tento soud reagoval na shodnou výhradu obviněného. Navíc, jak již bylo uvedeno v tomto usnesení, nebyla otázka uzavření pojistné smlouvy stěžejní pro posouzení viny obviněného v této trestní věci, jen mohla dokreslit přezíravý přístup obviněného k výkonu funkce správce konkursní podstaty, který svědčí o neplnění povinností pečovat řádně o majetek úpadce a vykonávat tuto funkci podle pravidel konkursního řízení. Za porušení zásady presumpce neviny a hodnocení důkazů v pochybnostech ve prospěch obviněného ( in dubio pro reo ) pak nelze považovat případy, v nichž soudy dospěly k jiným skutkovým a právním závěrům, než jaké předkládá obviněný. Nejvyšší soud nezjistil v posuzované trestní věci žádné pochybení ve způsobu, jakým soudy nižších stupňů hodnotily výsledky provedeného dokazování, jež bylo velmi podrobné a vstřícné k obhajobě obviněného, skutkové závěry přijaté soudy jasně navazují na obsah jednotlivých důkazních prostředků, hodnotící úvahy soudů rovněž vychází z obecných pravidel logiky a právní posouzení skutku odpovídá i zákonným požadavkům definovaným v ustanovení §220 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákoníku.
31. K námitce obviněného, týkající se údajně nesprávného součtu peněžních částek, které měl podle odůvodnění napadeného rozhodnutí vydat oddělenému věřiteli, Nejvyšší soud připomíná, že proti odůvodnění rozhodnutí není dovolání přípustné (viz §265a odst. 4 tr. řádu). Podstatné je však to, že obviněný při její formulaci opomněl podstatnou část textu odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí, z níž je patrné, že obviněný nejprve nevydal částku 630 000 Kč oddělenému věřiteli a zbývající část výtěžku z prodeje nemovitého majetku úpadce nepředal novému správci konkursní podstaty, přičemž obdrženou peněžní hotovost nijak nezabezpečil před ztrátou či odcizením. První částka měla být tedy vyplacena oddělenému věřiteli a druhá částka zahrnovala to, co zůstalo z výtěžku prodeje nemovitého majetku úpadce a bylo určeno k poměrnému uspokojení zbývajících věřitelů.
32. Mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu se obviněný ocitl i námitkou proti nepřiměřenému trestu, který mu byl uložen. Podle judikatury Nejvyššího soudu lze námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí v dovolání úspěšně uplatnit zásadně jen v rámci zákonného důvodu dovolání uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Jedná se tudíž o případy, v nichž byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná případná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím posledně zmíněného ani jiného dovolacího důvodu. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je možno považovat, pokud jde o výrok o trestu, jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popřípadě společný trest za pokračování v trestném činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Takové vady ovšem obviněný nevytkl a ani u něj nepřipadaly v úvahu. Nad rámec rozhodnutí o dovolání Nejvyšší soud uvádí, že v posuzované trestní věci již soud prvního stupně dostatečně odůvodnil výši a druh uloženého trestu (viz bod 24. tohoto rozsudku), přičemž odvolací soud se v rámci nového rozhodnutí o trestu s hodnocením všech významných okolností se soudem prvního stupně v podstatě ztotožnil a přejal je do napadeného rozsudku (bod 15. rozsudku odvolacího soudu).
33. Samostatně se obviněný v dovolání zabýval otázkou vlivu délky trestního řízení v této trestní věci na druh, resp. výměru uloženého podmíněného trestu odnětí svobody. Konkrétně odkázal na ustanovení §39 odst. 3 tr. zákoníku, podle něhož při stanovení druhu trestu a jeho výměry soud přihlédne k době, která uplynula od spáchání trestného činu, a k délce trestního řízení, trvalo-li nepřiměřeně dlouhou dobu. Za daných okolností ale není významné, zda námitku spočívající v tvrzení, že nepřiměřená délka řízení nenalezla patřičný odraz ve výroku o trestu, lze podřadit pod důvod dovolání, jelikož nemůže být dovolacím soudem ignorována (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 855/08, ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. I. ÚS 2859/09 aj.). Nejvyšší soud proto připomíná, že pojem „nepřiměřená délka trestního řízení“ není v právních předpisech přesně definován, je však možno vycházet z ustálené judikatury jej vykládající. Za jedno z určujících rozhodnutí lze považovat nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 535/03, uveřejněný pod č. 157/2006 ve svazku 42 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. V tomto nálezu Ústavní soud se zřetelem na skutečnost, že kritérium přiměřené lhůty ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) nelze vykládat paušálně stanovením určité konkrétní délky konání trestního stíhání, jejímž překročením by bez dalšího došlo k porušení citovaného ustanovení Úmluvy, mj. vyslovil, že dobu trvání trestního řízení delší než 6 let je třeba považovat za spíše výjimečnou a v případě neexistence zřejmých a významných důvodů pro překročení této hranice nelze tolerovat trvání trestního stíhání v délce vyšší. Ústavní soud dovodil povinnost obecných soudů kompenzovat porušení práva na přiměřenou délku řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a to využitím všech prostředků, které jim trestní právo poskytuje. Dalším významným rozhodnutím v této otázce je nález Ústavního soudu ze dne 10. 11. 1998, sp. zn. IV. ÚS 358/98, uveřejněný pod č. 140/1998 ve svazku 12 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, v němž byla za nedůvodné průtahy označena situace, kdy soud mimo jiné neučinil žádný procesní úkon po dobu téměř 3 roků.
34. Při zohlednění délky trestního řízení a doby, která uplynula od spáchání trestného činu, má soud podle §39 odst. 3 tr. zákoníku přihlédnout ke složitosti věci, k postupu orgánů činných v trestním řízení, k významu trestního řízení pro pachatele a k jeho jednání, kterým přispěl k průtahům v trestním řízení. Případná nepřiměřená délka trestního řízení má být kompenzována primárně přímo v trestním řízení právě podle citovaného zákonného pravidla §39 odst. 3 tr. zákoníku. Jeho užití má přednost před možnou finanční kompenzací, kterou lze uložit v řízení o náhradě škody podle §31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (viz rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod č. 60/2013 Sb. rozh. obč. a usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 6/2014 Sb. rozh. tr.).
35. V posuzované věci byla obžaloba podána k Okresnímu soudu v Ústí nad Labem dne 1. 12. 2009 (č. l. 455 a násl. trestního spisu), přičemž trestní stíhání obviněného bylo zahájeno dne 14. 7. 2008 (č. l. 3 trestního spisu ). Záznam o zahájení úkonů trestního řízení, na jehož základě začaly orgány činné v trestním řízení v této věci konat, byl vydán dne 5. 2. 2007 (č. l. 7 trestního spisu). První zprošťující rozsudek soudu prvního stupně byl vydán až dne 11. 9. 2015, tedy více než 7 let po zahájení trestního stíhání, přičemž v roce 2013 došlo k více než roční nečinnosti soudu prvního stupně z důvodu změny předsedy senátu okresního soudu. Tento rozsudek z podnětu podaného odvolání státního zástupce zrušil v celém rozsahu Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ve veřejném zasedání konaném dne 23. 11. 2016. Po zrušení uvedeného rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně bylo nové hlavní líčení nařízeno až téměř za rok, a to na 20. 9. 2017. Následně po novém projednání věci rozhodl soud prvního stupně v hlavním líčení dne 26. 10. 2017, odvolací soud poté rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a nově ve věci rozhodl rozsudkem dne 5 . 11. 2018. Celková doba trestního stíhání (od jeho zahájení do pravomocného skončení) tedy činila zhruba 10 let a 4 měsíce, což zcela jistě neodpovídá složitosti projednávané věci. Lze ji tak označit za extrémní a mimořádnou z hlediska soudní judikatury, jak byla příkladmo zmíněna shora. Odvolací soud uložil obviněnému trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců, což je výrazně v dolní polovině zákonné trestní sazby, jež činí 6 měsíců až 5 let. Obviněnému byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků, tedy v polovině příslušného zákonného rozpětí 1 roku až 5 let. Odvolací soud při ukládání trestu obviněnému evidentně zohlednil, byť to výslovně nekonstatoval, kromě dalších hledisek rovněž dobu trvání trestního řízení, kterou nebylo možné považovat za přiměřenou povaze a složitosti věci. Přestože tedy ve věci obviněného došlo k významným průtahům zejména v řízení před soudem prvního stupně, je nutno považovat uložený trest obviněného za odpovídající citovaným zákonným kritériím včetně §39 odst. 3 tr. zákoníku.
IV. Závěrečné shrnutí
36. Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný J. B. podal proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem dovolání, které sice částečně vycházelo z námitek, jež odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale nebyly shledány opodstatněnými. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozsudku ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž by bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání obviněného v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 19. 6. 2019
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu