ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.1157.2019.1
sp. zn. 6 Tdo 1157/2019-271
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 10. 2019 o dovolání, které podal obviněný R. R. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, adresa pro doručování XY, t. č. ve Věznici Rapotice, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 5. 2019, sp. zn. 9 To 173/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 91 T 21/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. R. odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. 91 T 21/2019, byl obviněný R. R. uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil společně s obviněným J. V. tím, že
„ v době kolem 02:20 hodin dne 11. 12. 2018 v Brně na ulici XY na zastávce MHD XY po poškození zámku dvířek s ovládacími panely za použití šroubováku vnikli do jízdenkového automatu a z tohoto odcizili mincovník s finanční hotovostí ve výši 954,- Kč a dále poškodili mechanismus pro posuv papíru a zamykací mechanismus, čímž poškozené společnosti Dopravní podnik města Brna, a.s., IČ: 25508881, způsobili škodu odcizením ve výši 9.804,- Kč a škodu poškozením ve výši 13.600,- Kč.
a tohoto jednání dopustil přesto, že byl rozsudkem Městského soudu v Brně, sp. zn. 1 T 130/2013, ze dne 20. 9. 2013, který nabyl právní moci dne 20. 9. 2013, odsouzen pro trestný čin krádeže dle §205 odstavec 1 písmeno b), odstavec 2, odstavec 3 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, kdy trest vykonal dne 22. 3. 2016.“
2. Za tyto přečiny byl odsouzen podle §205 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání sedmnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně uhradit poškozenému Dopravnímu podniku města Brna, a.s., škodu ve výši 20.404 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený Dopravní podnik města Brna, a.s., odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Podle §226 písm. c) tr. ř. byl obviněný zproštěn podaného návrhu na potrestání Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 28. 1. 2019, sp. zn. 1 ZK 22/2019, pro další, v něm popsaný, skutek, neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obviněný.
4. Odvolání obviněného bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 23. 5. 2019, sp. zn. 9 To 173/2019, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
II.
5. Proti shora citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný R. R. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
6. V odůvodnění podaného dovolání předestřel, že se soudy nižších stupňů dostatečně nevypořádaly s právní otázkou týkající se užité kvalifikace jeho jednání jako spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kdy z provedeného dokazování ani odůvodnění rozhodnutí nevyplývá pojmový znak spolupachatelství spočívající ve spáchání činu úmyslným společným jednáním. Na tomto základě pak konstatoval, že jeho jednání ve vzájemné souvislosti s jednáním obviněného J. V. nesměřovalo k přímému vykonání přečinu krádeže a poškození cizí věci. Z konkrétních okolností totiž plyne, že na místě činu hlídal, aby případně upozornil obviněného J. V., kdyby se vyskytl nějaký nečekaný problém. S odvoláním na soudní judikaturu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 7 Tdo 782/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 438/2016), komentářovou literaturu (ŠÁMAL, Pavel. Trestní zákoník: komentář . I, §1-139. 2. vyd. Praha: C.H. Beck, 2012. Velké komentáře. ISBN 978-80-7400-428-5. S 264 - 276) a odbornou literaturu (JELÍNEK, Jiří. Trestní právo hmotné: obecná část, zvláštní část . 6. aktualizované a doplněné vydání podle stavu k 1. 10. 2017. Praha: Leges, 2017. Student. ISBN 978-80-7502-236-3. 976 s.) uvedl, že hlídání při činu a dělání tzv. „zdi“ je potřeba kvalifikovat jako účastenství v užším smyslu, nikoliv jako spolupachatelství.
7. Uvedl, že právní názor odvolacího soudu nepovažuje za správný, neboť k naplnění pojmových znaků nelze dovozovat pouze ze společného úmyslu, ale je třeba i společného přímého jednání. Z argumentace soudu druhého stupně pak jednoznačně vyplývá, že obviněný stál nedaleko místa činu a rozhlížel se. Nelze proto dojít k závěru, že by takové jednání bylo ve vzájemné souvislosti s obviněným J. V. a vedlo tak k přímému vykonání přečinu krádeže a poškození cizí věci. Závěrem své dovolací argumentace odvolacímu soudu vytkl, že se ve svých úvahách zabýval pouze přečinem krádeže a nevypořádal s přečinem poškození cizí věci, kterého se měl dopustit rovněž ve spolupachatelství.
8. S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 5. 2019, č. j. 9 To 173/2019-204, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 12. 3. 2019, č. j. 91 T 21/2019-171, a ve věci sám rozhodl podle ustanovení §265m odst. 1 tr. ř. tak, že jeho jednání bude právně správně kvalifikovat a uloží mu přiměřený trest, alternativně podle §265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Městskému soudu v Brně k opětovnému projednání.
9. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Předestřel, že jsou v něm opakovány námitky uplatněné již v odvolacím řízení. Zejména zdůraznil, že nalézací soud, potažmo i soud odvolací, učinil jiné skutkové zjištění, než z něhož vychází dovolatel. Podle skutkové věty ve výroku soudu prvního stupně totiž plyne, že oba obvinění „za použití šroubováku vnikli“ , „odcizili mincovník“ a „ poškodili mechanismus“ , přičemž obviněný „v samotném závěru vloupání také spoluobžalovaný R. manipuloval i s dvířky, díky čemuž pak kamera zabírá i spoluobžalovaného, jak se snaží plechový mincovník umístit do batohu.“ Tento soud tak dospěl k závěru, že účast dovolatele nespočívala pouze v hlídání, ale i v aktivní účasti na jednání spoluobviněného, přičemž soud druhého stupně pak na jeho skutkových zjištěních nic neměnil (ani měnit nesměl, neboť sám neprovedl doplnění dokazování).
10. Státní zástupce uvedl, že s jistou rezervou lze dovolání považovat za odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu, proto ze shora uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Z hlediska ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
III.
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) v první řadě zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.
12. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 5. 2019, sp. zn. 9 To 173/2019, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
13. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod uplatněný důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
14. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
15. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale zásadně nikoliv k revizi skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo dovolatele dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
16. V obecné rovině pak platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
17. Nejvyšší soud k uplatněné dovolací argumentaci konstatuje, že tato sice formálně deklaruje, že rozhodnutí obou soudů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku, fakticky se však opírá o námitky skutkové a procesní povahy. Obviněný totiž soudům obou stupňů primárně vytýká nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění. Činí tak snahou o prosazení vlastní - od skutkových zjištění nalézacího soudu aprobovaných usnesením odvolacího soudu, jímž bylo zamítnuto odvolání obviněného, podstatně odlišné - verze skutkového děje, kterou se snaží upravit jeho průběh tak, aby mohl být učiněn závěr, že jeho jednání naplnilo znaky účastenství v užším smyslu (stricto sensu). Za tímto účelem uvádí, že na místě činu pouze hlídal a dělal tzv. „zeď“ a z toho (sekundárně) dovozuje, že nelze učinit závěr o tom, že by úmyslným společným jednáním (jako spolupachatel) naplnil znaky skutkové podstaty přečinů krádeže a poškození cizí věci. Právě z těchto skutkových, resp. procesních, námitek vyvozuje existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
18. Dovolatel tedy nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry učiněnými po zhodnocení provedených důkazů soudem prvního stupně (potvrzenými zamítavým rozhodnutím odvolacího soudu) a užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje ve skutečnosti v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze.
19. Jak již bylo výše naznačeno, Nejvyšší soud v rámci řízení o dovolání zasahuje do skutkových zjištění soudů nižších stupňů jen zcela výjimečně, jestliže je mezi nimi a provedenými důkazy dán extrémní nesoulad. O případy tzv. extrémního nesouladu se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. III. ÚS 177/04, sp. zn. IV. ÚS 570/03 a další).
20. V nyní projednávané věci však není dán žádný z výše uvedených případů extrémního nesouladu (který ostatně obviněný ani nenamítl). K tomu lze alespoň ve stručnosti zmínit, že soud prvního stupně se jednotlivými skutkovými okolnostmi řádně zabýval, když své úvahy opřel o provedené důkazy, především o pořízený kamerový záznam z automatu na jízdenky, z něhož je patrné, [jak v odůvodnění svého rozsudku soudu prvního stupně výslovně uvedl: „[v] samém závěru vloupání také spoluobžalovaný R. manipuloval i s dvířky…“ (bod 11. rozsudku soudu prvního stupně)], že rovněž obviněný, kromě hlídání na místě činu, manipuloval s automatem na jízdenky [a to před dokonáním činu (zmocněním se věci – mincovníku s mincemi)], a tudíž jeho účast na skutku byla širší, než jak jí sám prezentuje. Uvedené společné jednání (jež nepochybně bylo vedeno společným úmyslem) soud prvního stupně explicitně vyjádřil ve skutkové větě výroku svého rozhodnutí, v níž uvedl, že „oba obžalovaní… po poškození zámku dvířek… za použití šroubováku vnikli… odcizili mincovník… a dále poškodili mechanismus…“ . Jinak řečeno, nalézací soud dovodil, že činnost obviněného se neomezila pouze na hlídání při činu a tím pomoc hlavnímu pachateli ve smyslu §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, nýbrž že se dovolatel aktivně přímo podílel se na páchání trestné činnosti. Za tohoto stavu věci správně právně kvalifikoval jednání obou obviněných jako účastenství v širším smyslu (lato sensu) neboli spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (byť to explicitně ve výroku svého rozsudku neuvedl, což však tento výrok žádnou vadou nezatěžuje – srov. ŠÁMAL, Pavel. Trestní řád: komentář . I, §1-156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013. s. 1671) jak na přečinu krádeže, tak na přečinu poškození cizí věci, když vyšel z toho, že vyjma společného úmyslu je prokázáno společné jednání obou na činu participujících obviněných. Tyto závěry aprobovalo rozhodnutí odvolacího soudu. V daných souvislostech nutno upozornit na to, že rozhodující je výrok rozhodnutí [právní moci (závaznosti a nezměnitelnosti), potažmo vykonatelnosti nabývá pouze výroková část rozhodnutí], proto z hlediska úvah dovolacího soudu nemůže hrát roli velmi strohé a nepřesné odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně.
21. Na základě uvedeného je pak nutno konstatovat, že soud prvního stupně, kterému především přísluší důkazy provádět a hodnotit a na tomto základě zjišťovat skutkový stav věci, si byl dobře vědom důkazní situace, provedl dokazování v rozsahu dostatečném pro rozhodnutí ve věci (§2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svého rozhodnutí rozvedl, jak hodnotil provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěl – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Soud druhého stupně se proto následně po provedeném přezkumu se skutkovými, potažmo právními, závěry nalézacího soudu důvodně ztotožnil.
22. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvého stupně, potvrzenými rozhodnutími soudu druhého stupně, na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Nadto lze dodat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
23. Na tomto místě je vhodné poukázat též na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů.
24. Činí-li dovolatel za této situace kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v rozhodnutích soudů nižších stupňů a výlučně z toho dovozuje vadnost právního posouzení skutku, pak nutno opětovně zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného důvodu (i jiných důvodů) dovolání irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.“
25. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání dovolatele nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem v §265b tr. ř., rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. 10. 2019
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu