ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.1342.2019.1
sp. zn. 6 Tdo 1342/2019-1141
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 11. 2019 o dovolání, které podal obviněný J. B. , nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 7. 2019, č. j. 12 To 89/2019-1103, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 1 T 38/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 8. 11. 2018, č. j. 1 T 38/2016-1078 , byl obviněný J. B. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
od 5. 4. 2012 do současné doby, v XY, okres Jičín, nepřevedl, ač přistoupil k e-mailové a ústní dohodě mezi I. B., narozenou XY, J. V., narozeným XY, a D. D. L. (rozeným H.), narozeným XY a k jejíž realizaci poskytl svůj osobní sporožirový bankovní účet číslo XY, vedený u České spořitelny, a. s., pobočka v Nové Pace, nepřevedl finanční prostředky v celkové výši 1.000.000 Kč, které
byly předmětem dědických řízení Obvodního soudu pro Prahu 10, pod č. j. 27 D 1237/2009 ve věci dědictví po zesnulém V. H., nar. XY, který zemřel dne 9. 6. 2009, pod č. j. 27 D 23/2010 po zesnulé H. H., nar. XY, která zemřela dne 14. 12. 2009, a zejména ve věci dědického řízení pod č. j. 27 D 1446/2010 po zemřelém A. H., nar. XY, který zemřel dne 6. 10. 2010, a to přesto, že si byl vědom toho, že se jedná o finanční částku, kterou měl obdržet D. D. L. (rozený H.), narozený XY, bytem XY, jako dědictví po výše zesnulých, kdy toto dědictví pro poškozeného vyřizoval na základě plných mocí J. V., nar. XY, který dne 5. 4. 2012 převedl na sporožirový bankovní účet číslo XY, vedený u České spořitelny, a. s., pobočka v Nové Pace, majitele J. B. předmětnou částku ve výši 1.000.000 Kč, která měla být následně, prostřednictvím rodiny B. a jimi k tomu s vědomím a souhlasem obžalovaného poskytnutého osobního sporožirového bankovního účtu obžalovaného, zaslána poškozenému D. D. L. (rozenému H.), narozenému XY, do USA, přičemž k převodu peněz nikdy nedošlo, finanční částka ve výši 1.000.000 Kč nebyla, ani po opětovných písemných výzvách, do současné doby zaslána poškozenému, naopak bez svolení poškozeného si ponechal tyto finanční prostředky na svém bankovním účtu a nejméně v 5 případech použil finanční prostředky pro svoji potřebu, a to dne 30. 5. 2012 částku ve výši 135.229 Kč na úhradu kuchyňské linky firmě M. U., IČ: XY, dne 27. 7. 2012 a dne 8. 8. 2012 hotovostním výběrem celkovou částku ve výši 400.000 Kč, dne 9. 8. 2012 použil finanční prostředky ve výši 40.000 Kč na zálohu výstavby krbu s doplatkem ve výši 20.506 Kč a dále v období od 21. 8. 2012 do 15. 10. 2012 použil celkovou částku ve výši nejméně 100.000 Kč na stavební úpravy rodinného domu č. p. XY v XY, čímž s finančními prostředky poškozeného D. D. L. (rozeného H.), narozeného XY naložil v rozporu s dohodou, ke které přistoupil a účelem, pro který mu byly svěřeny, a tímto svým jednáním způsobil poškozenému D. D. L. (rozenému H.), nar. XY, bytem XY, škodu v celkové výši nejméně 1.000.000 Kč.
2. Obviněný byl za tento zločin odsouzen podle §206 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Dále mu byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost uhradit poškozenému D. D. L. majetkovou škodu ve výši 1.000.000 Kč.
3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 24. 7. 2019, č. j. 12 To 89/2019-1103 , jímž je podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení krajského soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Jiřího Šlence dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. Obviněný nesouhlasí se závěry, které soudy vyvodily z provedeného dokazování. Soud prvního stupně nehodnotil provedené důkazy jednotlivě a ve všech souvislostech. Z komplexu důkazů vytrhl jen jednu svědeckou výpověď, a to výpověď poškozeného D. D. L. a na ní postavil závěr o zavinění. Výslechy dalších svědků i dovolatele označil za nevěrohodné, což odvolací soud akceptoval. Výpověď poškozeného soud považuje za rozhodující a důvěryhodnou, a to i přes to, že po provedeném dožádání do USA a vadném postupu příslušných policejních orgánů USA nebylo možné tuto výpověď v řízení před soudem použít. Poškozenému byly otázky zaslány z české strany a v průběhu 14 dnů na ně v písemné formě odpověděl. Věděl tedy, jaké otázky mu budou soudem v České republice kladeny, a měl čas si odpovědi připravit. Dovolatel tím byl zkrácen na svém právu na obhajobu. Poučení poškozeného o povinnosti vypovídat pravdu pod pohrůžkou trestní odpovědnosti se míjí účinkem, jelikož nikdo není schopen pravdivost jeho výpovědi ověřit. Je proto na místě použití zásady „v pochybnostech ve prospěch obžalovaného“.
6. Vyslovil pochybnost, zda se zločinu zpronevěry mohl dopustit. D. D. L. mu žádné finanční prostředky nesvěřil, a proto si je nemohl ani přisvojit. Poukázal na výpověď poškozeného, který uvedl, že nikdy nedal obviněnému zmocnění k tomu, aby s penězi z dědictví nakládal. Důkaz o tom, že se obviněný nemohl dopustit zpronevěry, plyne z písemnosti Vyššího soudu Arizony v okrese Maricopa ze dne 26. 6. 2013 nazvaná jako NÁVRH urychlený, kterou poškozený podal v rámci „zrušení manželství“ s J. D. L. V tomto návrhu požaduje, aby mu vrátila 50.000 dolarů z dědictví, kterých se zmocnila. Tím dal poškozený najevo, že část peněz byla započítána na půjčku a zůstatek má ve své moci J. D. L. K tomu došlo (vyjma půjčky 350.000 Kč) po zahájení dědického řízení a ještě před podáním NÁVRHU poškozeného Vyššímu soudu Arizony. Obviněný v podrobnostech poukázal na obsah e-mailové komunikace.
7. Dovolatel dále poukázal na výpověď bývalé manželky poškozeného, z níž plyne, že nemohl jiným způsobem pokrýt své životní náklady než právě penězi z dědictví a jejích výdělků. Výpověď svědkyně považuje za věrohodnou. Zmiňuje rovněž svědeckou výpověď svědka V., která nepotvrzuje výpověď poškozeného, ani nevyvrací výpověď obviněného. Tvrzení dovolatele o předání peněz v USA je potvrzováno rovněž P. B. Rovněž výpověď zemřelého P. B., která byla čtena v hlavním líčení, koresponduje s výpovědí dovolatele, J. D. L., P. B. a J. V. Má za to, že jednání vedoucí k přisvojení si finančních prostředků je vyloučeno svědeckými výpověďmi i výpovědí samotného dovolatele. Jako důkaz nebyla provedena žádná listina, která by jeho protiprávní jednání potvrzovala.
8. Obviněný připomenul důvody kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 690/2018 a zejména jeho závěr o chybějícím znaku svěření věci. V novém řízení soud prvního stupně neprovedl žádný nový důkaz. Na rozdíl od svého prvního rozhodnutí shledal zavinění dovolatele v tom, že přistoupil k e-mailové komunikaci a ústní dohodě mezi I. B., J. V. a D. D. L. a s předmětnou částkou naložil v rozporu s dohodou, k níž takto přistoupil. Takto formulovanou výrokovou částí se soud snaží překlenout chybějící znak svěření. Dovolatel poukázal na podmínky stanovené v kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu, podle nichž je nezbytné dospět k závěru, že pachatel nakládal s věcí jemu svěřenou, projevil vůli tuto věc do své dispozice přijmout a s finančními prostředky nakládal v rozsahu s účelem určeným svěřitelem. Soud měl tyto závěry promítnutou do nezměněných skutkových zjištění, což se nestalo. Nejprve měl posoudit, jestli byly obviněnému finanční prostředky svěřeny. Poškozený mu žádné prostředky nesvěřil s tím, aby současně určil způsob nakládání s nimi. To plyne z jeho výpovědi ze dne 19. 4. 2017. Pokud jde o případnou vícestrannou dohodu o svěření peněz obviněnému, taková dohoda nebyla nikdy uzavřena. O tom svědčí jak výpověď poškozeného, tak J. V., který uvedl, že peníze z dědictví měl předat rodině B. a nikoli přímo obviněnému. Nevypověděl, že měl povědomost o jakémkoli uzavření dohody s dovolatelem, kdy byl poškozeným zmocněn dohodu s obviněným o svěření finančních prostředků uzavřít. Podle výpovědi poškozeného měl svědek V. převést finanční prostředky na konto I. B.
9. Dovolatel konstatoval, že zavinění je vybudováno na tvrzení soudu, že přistoupil k e-mailové a ústní dohodě mezi I. B., J. V. a D. D. L. K pojmu přistoupení uvedl, že ho neznají trestněprávní ani občanskoprávní předpisy. Pokud jde o přistoupení ke smlouvě, není možné, aby ke smluvnímu ujednání tří osob přistoupila bez jejich souhlasu osoba čtvrtá. Poškozený souhlas nedal, svědek V. o žádném přistoupení nevypověděl a I. B. nevypovídala.
10. Závěrem proto obviněný navrhl, aby dovolací soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadená rozhodnutí zrušil a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal „odvolacímu a potažmo i prvostupňovému soudu věc znovu projednat a rozhodnout.“
11. Nejvyšší státní zástupce se k podanému dovolání vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Ten uvedl, že pod uplatněný dovolací důvod v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit ty námitky obviněného, v nichž zpochybňuje naplnění zákonného znaku objektivní stránky trestného činu zpronevěry spočívajícího ve svěření cizí věci a v návaznosti na to i subjektivní stránky tohoto trestného činu. Tyto námitky však nepovažuje za opodstatněné.
12. K postupu soudů nižších instancí po přikázání věci k novému projednání v souvislosti s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2018, sp. zn. 6 Tdo 690/2018 uvedl, že tyto soudy nebyly přímo vázány povinností doplnit dokazování. Dovolací soud ve svých závěrech vycházel primárně z toho, co vyjadřovala tzv. skutková věta výrokové části rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 1 T 38/2016. Nalézací soud přistoupil v intencích rozhodnutí dovolacího soudu k upřesnění popisu skutku, a to v souladu se svými skutkovými zjištěními, jež vyplývají z provedených důkazů a jež tu byly dány již v době vydání původních rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu, jen nenalezly náležitou odezvu ve formulaci skutkové věty.
13. Doplnění popisu rozhodných skutkových zjištění ve výroku o vině je podle názoru státního zástupce přípustné. Nalézací soud přistoupil na základě již dříve prokázaných okolností toliko k doplnění popisu skutku jeho upřesněním. Takto učiněné doplnění nevedlo k zásadní změně skutkových závěrů, ale pouze specifikovalo okolnosti k naplnění znaku objektivní stránky trestného činu spočívajícího ve svěření cizí věci obviněnému. V posuzovaném případě nebylo doplnění a upřesnění popisu skutku provázeno zhoršením postavení obviněného. Z upřesněné a pozměněné formulace skutkových zjištění (nikoli z formulace použité v předchozím rozhodnutí okresního soudu) je nyní podle názoru státního zástupce třeba při posouzení opodstatněnosti dovolání vycházet. V rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 8. 11. 2018, sp. zn. 2 T 105/2017 vyjádřený skutek vykazuje všechny rozhodné okolnosti nutné k tomu, aby mohlo být konstatováno naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku.
14. Obviněný jako majitel předmětného sporožirového bankovního účtu tento svůj bankovní účet vědomě poskytl za tím účelem, aby na něj svědek V. převedl dočasně finanční prostředky pocházející z dědictví, kteréžto náležely poškozenému. O připsání částky, pro obviněného a pro stav finančních prostředků na jeho účtu zcela neobvyklé, musel být vzhledem k proběhnuvší předchozí komunikaci zejména mezi poškozeným D. D. L., svědkem J. V., který jednal za poškozeného na podkladě plné moci, matkou obviněného, ale i obviněným, což on sám potvrdil, dopředu seznámen. Nebyl ani nikterak překvapen, když tyto prostředky v částce 1 mil. Kč na jeho účet přibyly. Obviněný musel být dopředu zpraven i o účelu, pro který došlo k připsání těchto prostředků na jeho bankovní účet, jímž bylo jejich přeposlání poškozenému, jemuž peníze náležely z titulu dědictví, které za něj vyřizoval zmocněný J. V. Žádný jiný důvod se v době připsání prostředků na účet obviněného ani nenabízel. Obviněný věděl, že jemu prostředky nenáleží. Musel si být vědom skutečnosti, že se na jeho bankovním účtu nachází finanční prostředky, které nejsou v jeho vlastnictví. Obviněný finanční prostředky poškozenému nikdy dobrovolně nevydal, nezajistil jejich odeslání do dispozice poškozeného jiným způsobem, ani nepřistoupil k jejich vrácení osobě, která je na jeho bankovní účet zaslala. Naopak s nimi prokazatelně začal nakládat jako s vlastními.
15. Podstatné podle názoru státního zástupce je, že obviněný s finančními prostředky naložil v rozporu se zájmy poškozeného vlastníka finančních prostředků a užil je pro svou potřebu, vědomě v rozporu s účelem, pro který mu byly na účet poukázány. Lze mít za to, že takto jednal na základě konkrétního právního titulu (smlouvy ústně uzavřené minimálně s matkou a skutečným složitelem peněz V., který ovšem jako zmocněnec vystupoval za poškozeného), podle kterého sice začal s plněním svých povinností, avšak později takové povinnosti nedodržel. Jestliže obviněný v dovolání namítá, že nebyl účastníkem žádné dohody, dostává se již vně hranic uplatněného dovolacího důvodu, když namítá vady ve skutkovém zjištění. Poukázal však na tu část jeho výslechu, v níž před soudem výslovně uvedl, že se na doručení peněz do USA dohodl se svou matkou a s poškozeným L., a to skrze něj či skrze matku. Dohoda přitom spočívala v doručení peněz do USA. Z výpovědi obviněného také jednoznačně vyplynulo, že tato dohoda existovala ještě před poukázáním peněz na jeho bankovní účet. Podstatná je přitom vědomost obviněného o tom, že na jeho bankovní účet budou připsány prostředky náležející poškozenému. Odkázal dále na svědectví J. V., který potvrdil, že měl s poškozeným uzavřenu dohodu, podle níž měly být finanční prostředky pocházející z dědictví převedeny na účet B. Svědek se měl spojit s někým z rodiny B. a prostředky převést na některý z jejich účtů s tím, že oni již vědí, z kterého účtu prostředky v minulosti do USA odcházely. Svědek J. V. rovněž výslovně potvrdil, že jednal nejen s paní B., ale i P. B. a J. B. (obviněným) a s nimi všemi se dohodl, na který účet jim má poslat finanční prostředky, k čemuž byl také pověřen poškozeným.
16. Jestliže obviněný namítl, že mu finanční prostředky nesvěřil přímo poškozený, státní zástupce oponuje, že není rozhodné, pokud prostředky do dispozice pachatele neodevzdal přímo poškozený, nýbrž jím zplnomocněná osoba. Skutková podstata trestného činu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku nevyžaduje, aby osoba, která věc pachateli svěřila, byla jejím vlastníkem. Pozastavil-li se dovolatel nad tím, že nalézací soud použil slovní spojení „přistoupení k dohodě“ s tím, že takový pojem právní řád nezná, nelze této námitce přiřknout zásadní význam. Trestní řád nepřikazuje soudu, aby ve formulaci skutkové věty používal výhradně takové formulace, jež jsou jako pojmy upraveny v některém z právních předpisů. Nelze podle jeho názoru rovněž přehlédnout, že jednou ze zásad občanskoprávních vztahů byla možnost, aby si účastníci občanskoprávních vztahů vzájemná práva a povinnosti upravili dohodou odchylně od zákona, jestliže to zákon výslovně nezakazuje a jestliže z povahy ustanovení zákona nevyplývá, že se od něj nelze odchýlit (§2 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů).
17. Pro posouzení, jestli došlo ke spáchání trestného činu či nikoli, není samo o sobě rozhodné, zda posuzované jednání bylo uskutečněno v rámci určité všemi zúčastněnými stranami přesně odsouhlasené transakce, ať již běžné, obchodní či jakékoli jiné. Neplatnost právního jednání je pro vznik trestní odpovědnosti významná jen v případě, že by mohla ovlivnit naplnění formálního znaku příslušného trestného činu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 49/2015). Není ani podstatné, zda a do jaké míry je určitý úkon pachatele neplatný podle norem občanského práva (přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 5 Tdo 265/2003 nebo ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 7 Tdo 88/2010). Pro závěr o naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu je, že se stal účastníkem ujednání, podle něhož mělo být využito bankovního účtu v dispozici rodiny B., počítaje v to i bankovní účet, jehož byl majitel obviněný k připsání finančních prostředků poškozeného, a to za účelem další dispozice s prostředky ve prospěch toho, aby se prostředky dostaly do rukou poškozeného.
18. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jím navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání
19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
a) obecná východiska
20. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
21. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
22. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
23. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
24. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
b) vlastní posouzení dovolání
25. Předně je třeba předeslat, že ve věci obviněného rozhodl Nejvyšší soud již usnesením ze dne 9. 8. 2018, sp. zn. 6 Tdo 690/2018, a to způsobem podle §265k odst. 1, 2 tr. ř., jímž zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 1. 2018, č. j. 12 To 219/2017-1003 a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 7. 6. 2017, č. j. 1 T 38/2016-974 a podle §265l odst. 1 tr. ř. posledně jmenovanému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
26. Obviněný ve svém v pořadí druhém mimořádném opravném prostředku brojí proti skutečnostem, jež odpovídají jeho obhajobě uplatněné již v prvním řízení o jeho dovolání a opakuje ty výhrady skutkové a procesní povahy, jimiž se dovolací soud zabýval ve svém předcházejícím usnesení (srov. především body 18. – 22.). Jelikož se s nimi Nejvyšší soud náležitým způsobem vypořádal již v odkazovaném rozhodnutí, necítí potřebu znovu detailně reagovat na takto uplatněné dovolací námitky. To podstatné je totiž obsaženo ve výše citovaném kasačním usnesení dovolacího soudu.
27. Nejvyšší soud se proto zabýval posouzením toho, zda se soudy náležitě vypořádaly s tím, co bylo důvodem ke zrušení prvního rozsudku soudu prvního stupně, resp. i usnesení odvolacího soudu, a to proto, že dovolatel opětovně vznesl tutéž výhradu, tj. že v dané věci nebyl naplněn znak objektivní stránky trestného činu (zločinu) zpronevěry, a to znak svěření .
28. Obviněný v podaném mimořádném opravném prostředku spatřuje vady napadených rozhodnutí v tom, že v řízení před okresním soudem nebyl proveden žádný nový důkaz, ani učiněna žádná nová skutková zjištění než ta, na podkladě kterých rozhodoval v předcházejícím řízení. Skutkový závěr spočívající v tom, že obviněný přistoupil k e-mailové a ústní dohodě mezi I. B., J. V. a D. D. L. a s předmětnou částkou naložil v rozporu s dohodou, ke které přistoupil a účelem, pro který mu finanční prostředky byly svěřeny, považuje dovolatel za snahu soudu prvního stupně překlenout chybějící znak objektivní stránky svěření věci do jeho dispozice.
29. Takovou námitku obviněného však nelze pokládat za obsahově vyhovující jím uplatněnému dovolacímu důvodu, neboť ten je určen k nápravě vad hmotně právního posouzení. Ve vymezení výše uvedeném však dovolatel nezpochybňuje vlastní důvodnost posouzení skutku popsaného ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně jako jím označeného zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, nýbrž samotnou důvodnost těchto skutkových zjištění. Dovolací soud by proto ve své podstatě na tuto námitku nemusel vůbec reagovat, neboť není způsobilá založit přezkum dovoláním napadeného rozhodnutí podle §265i odst. 3 tr. ř., k němuž dovolací soud přistupuje až tehdy, pokud zjistí, že dovolací argumentaci dovolatele lze pod jím deklarovaný důvod dovolání skutečně i po obsahové stránce podřadit a nejde přitom o uplatnění námitek zjevně neopodstatněných. Na straně druhé je i na tuto námitku vhodné alespoň stručně reagovat, neboť její naprosté pominutí by mohlo u dovolatele vést k přesvědčení, že mu Nejvyšší soud odepřel právo na spravedlivý proces tím, že by aproboval skutková zjištění, která nemají podklad v provedeném dokazování. Nelze totiž pomíjet, že k porušení tohoto ústavně garantovaného práva může dojít i nesprávnou realizací důkazního řízení (viz např. nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03).
30. V souladu s tím, co odeznělo ve vyjádření státního zástupce, je třeba připomenout, že dovolací soud ve svém kasačním usnesení nezavázal soud prvního stupně k provedení žádného dalšího dokazování, neboť na jeho uvážení ponechal, zda nápravu označené vady svého prvního (dovolacím soudem zrušeného) rozhodnutí, může učinit na opětovném zhodnocení již provedených důkazů či nikoli. Dovolací soud v usnesení ze dne 9. 8. 2018, sp. zn. 6 Tdo 690/2018 jasně vyložil, že důvodem zrušení dovoláním napadených rozhodnutí bylo nedostatečné vyjádření objektivní stránky zločinu, jímž byl obviněný uznán vinen, konkrétně znaku svěření . K této problematice výslovně uvedl (viz bod 28.), že „… naplnění znaku svěření … není ve výrokové části rozsudku explicitně vyjádřeno. Nápravu tohoto nedostatku nelze nalézt ani v odůvodnění rozsudku, neboť v něm … konkrétní vztah k osobě dovolatele (míněno z pohledu svěření finančních prostředků) nikde neuvádí.“ Dále přitom uvedl (body 32. – 35. usnesení), že „[s]kutková zjištění soudů obou stupňů vycházejí ze zjištění, že obviněný s finanční částkou … naložil v rozporu s ujednáními, která vznikla ‚na základě e-mailové a ústní dohody mezi I. B. … J. V. … a D. D. L. (roz. H.)‘ . Takové zjištění však nemůže založit důvodnost závěru o svěření věci obviněnému, resp. o vzniku jeho povinnosti jednat nějakým způsobem. Nevyjadřuje totiž to, že by obviněný na sebe závazek, jehož porušením mělo ke spáchání zločinu zpronevěry dojít, převzal. Takový závazek přitom pro něj nemohl vzniknout z jednání označených osob, neboť to vylučuje koncepce, na níž je budováno právo civilní v části týkající se závazkových vztahů … k učinění závěru, že pachatel nakládal s věcí mu svěřenou, je nezbytné zjištění, že projevil vůli tuto věc do své dispozice přijmout (a nakládat s ní pouze v rozsahu vymezeném jejím svěřitelem) … Za svěřenou věc může být pokládána jen taková věc, ve vztahu k níž pachatel projevil svoji vůli převzít ji do své dispozice a nakládat s ní způsobem slučitelným s důvodem jejího svěření. Nemůže za ni být považována věc, která se do jeho dispozice dostala na základě jednání jiných osob, k němuž obviněný svoji vůli nikterak neprojevil.“
31. Právě absence vyjádření znaku svěření obsaženého v tzv. skutkové větě výrokové části rozsudku okresního soudu byla důvodem pro vydání kasačního rozhodnutí dovolacího soudu. Tuto vadu předcházejícího rozhodnutí (rozsudku okresního soudu) soud napravil a dovolací soud závěry plynoucí z napadených rozhodnutí akceptuje.
32. Pokud jde v prvé řadě o námitku dovolatele, jíž brojí proti tomu, že pro domněle odlišná skutková zjištění soud prvního stupně neprovedl žádný nový důkaz a nebyla učiněna žádná nová skutková zjištění než ta, na podkladě kterých soud rozhodl v předcházejícím řízení, je třeba konstatovat, že po kasačním rozhodnutí dovolacího soudu soud prvního stupně při nařízeném hlavním líčení konaném dne 31. 10. 2018 (č. l. 1069-1074 spisu) provedl opětovný výslech dovolatele (č. l. 1069v. – 1070). Z tohoto výslechu žádná nová skutková zjištění nevyplynula. Potud jde o správné vývody dovolatele. Současně je však třeba konstatovat následující skutečnosti. Dovolací soud, jak již výše uvedeno, nezavázal soud prvního stupně k tomu, aby v dalším řízení provedl nějaké určité nové důkazy, nýbrž výslovně konstatoval, že (viz bod 38. usnesení) „[n]a nalézacím soudu je, aby uvážil, zda dosud provedené dokazování umožňuje učinění závěru, že obviněný participoval na smluvním ujednání předcházejícím poukázání částky 1 mil. Kč na označený bankovní účet, či zda lze dokazování v uvedeném směru k prokázání této skutečnosti nějak doplnit, neboť odlišná skutková zjištění, z nichž by bylo možno dovodit, že závazek s poukázanou částkou převzal, by vedla k tomu, že by byla odstraněna vada, která znemožnila potvrzení dosud soudy užité právní kvalifikace.“
33. Nejvyšší soud v předcházejícím řízení o dovolání nevyslovil žádnou konkrétní povinnost soudu prvního stupně, resp. soudu odvolacího, pokud jde o provedení nových důkazů. Konstatoval, že primárním důvodem kasačního zásahu nebyla snad vadná a zcela nedostatečná skutková zjištění soudů, nýbrž to, že soudy nedostatečně, resp. žádným způsobem, nevyjádřily ve skutkové větě rozsudku (a tento nedostatek nenapravily ani v odůvodnění napadených rozhodnutí) svěření jako znak objektivní stránky trestného činu (zločinu) zpronevěry. Na podkladě tohoto zjištění došlo ke zrušení dovolatelem napadených rozhodnutí, avšak s tím, že dovolací soud ponechal na úvaze soudu prvního stupně, zda závěr o existenci znaku objektivní stránky svěření věci nebo jiné majetkové hodnoty , jenž v předcházejícím rozsudku (který následně potvrdil odvolací soud) vyjádřen nebyl, lze důvodně opřít o závěry plynoucí z již provedených důkazů, či nikoli. Toliko pro případ druhé procesní varianty měl nalézací soud zvážit, zda a které nové důkazy provede za účelem zjištění, zda k naplnění tohoto znaku objektivní stránky skutečně došlo.
34. Dovolací soud proto nemůže přisvědčit dovolateli v jeho tvrzení, že dovoláním napadená rozhodnutí jsou vadná již proto, že soud prvního stupně při hlavním líčení, příp. soud odvolací při veřejném zasedání v řízení o řádném opravném prostředku dovolatele, neprovedly další důkazy, jež by odůvodnily změnu, která se projevila v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně.
35. Dovolací soud nepřisvědčil ani výhradě dovolatele, podle níž soud prvního stupně nahradil nedostatek skutkového zjištění učiněného ve vztahu k tomuto znaku důkazně nepodloženým závěrem o tom, že obviněný přistoupil k e-mailové a ústní dohodě mezi I. B., J. V. a D. D. L. a s předmětnou částkou naložil v rozporu s dohodou, ke které přistoupil a účelem, pro který mu finanční prostředky byly svěřeny.
36. Soud prvního stupně ve vztahu k naplnění znaku svěření – po stránce skutkové – uvedl (str. 13 rozsudku), že „[z] provedených důkazů a zejména pak shora popsaných skutečností je tak zřejmé, že rodina obžalovaného, ale ani sám obžalovaný, neměli v úmyslu částku převzatou od J. V. v souladu s přáním a pokyny poškozeného mu předat, když sám obžalovaný potvrdil, že tato částka se na jeho účet nedostala nikoli náhodně, ale jednalo se o e-mailovou a ústní dohodu mezi I. B. … J. V. … a D. D. L. …, ke které on přistoupil a po projednání věci v rodině, jelikož byl jediným, kdo vlastnil bankovní účet s elektronickým bankovnictvím, ke kterému měla přístup i jeho matka I. B., zároveň k realizaci poskytl svůj osobní sporožirový bankovní účet … na základě této dohody a jím poskytnutého účtu … byly finanční prostředky z dědictví poškozeného zaslány na jeho účet, přičemž tyto prostředky použil pro vlastní potřebu… aniž k takové dispozici měl souhlas poškozeného a byl si vědom toho, že se jedná o finanční prostředky poškozeného z dědictví.“
37. Soud prvního stupně poté – při právním posouzení zjištěného skutku – dovodil (str. 13 rozsudku), že tímto jednáním obviněný „naplnil všechny zákonné znaky zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku, neboť jemu svěřené finanční prostředky v rozporu s pokyny poškozeného a jimi se řídícím úmyslem J. V., neodeslal poškozenému do USA, kdy není sporu, jak vyplývá z doznání obžalovaného, že tyto prostředky se do jeho dispozice nedostaly náhodně, bez jeho vědomí, ale na základě dohody, k níž on přistoupil a pro její realizaci poskytl i svůj bankovní účet při vědomí, že se jedná o finanční prostředky, které poškozený získal z dědického řízení a přesto si je ponechal…“.
38. Odvolací soud ke znaku svěření konstatoval (str. 6 usnesení), že „[b]yť se poškozený vyjádřil, že chtěl, aby peníze byly zaslány na účet I. B., a že je obžalovanému nesvěřil „absolutně nikdy“, krajský soud má ve shodě s okresním soudem, že k tomuto svěření fakticky došlo. Byla potvrzena existence dohody (e-mailové a ústní) mezi I. B., J. V. a D. D. L., že částka 1 000 000 Kč z dědických řízení … bude převedena na účet B. s tím, že následně bude zaslána poškozenému D. D. L. Podstatné je, že obžalovaný tuto dohodu akceptoval a po projednání věci v rodině k ní přistoupil, neboť byl jediným, kdo vlastnil bankovní účet s elektronickým bankovnictvím, ke kterému měla přístup i jeho matka I. B. K realizaci dohody poskytl svůj osobní sporožirový účet číslo XY, vedený u České spořitelny, a. s., pobočka v Nové Pace. Obžalovaný věděl, že se předmětná částka nedostala na jeho účet náhodně, ale na základě předchozí dohody, k níž přistoupil. Bylo mu zřejmé, že předmětnou částku má převést na účet poškozeného, ale on tak neučinil a část svěřené částky použil pro svoji potřebu.“
39. Jinými slovy vyjádřeno, soudy nižších stupňů, na základě důkazů provedených již v řízení předcházejícím vydání prvního rozsudku nalézacím soudem (a dokazování posléze doplněného v rozsahu, který tento soud ve svém druhém rozhodnutí uvedl) zjistily skutkový stav, který shrnul ve svém vyjádření státní zástupce (body 14. a 15. tohoto usnesení). Z uvedeného plyne, že skutková zjištění soudů vyjádřená v tzv. skutkové větě výroku o vině mají oporu v jimi provedených důkazech a že tato nelze označit za projev jejich libovůle.
40. Pokud by se dovolací argumentace obviněného vyčerpala těmito skutkovými a procesními námitkami (míněno i těch, k nimž nepovažoval dovolací soud za nutné se znovu vyjadřovat vzhledem k tomu, co vyjádřil ve svém předchozím rozhodnutí), bylo by na místě rozhodnout o dovolání obviněného způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť by bylo třeba dovodit, že své dovolání podal z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
41. Přestože dovolací argumentace obviněného se nese v převažujícím rozsahu v podobě vyjádření nesouhlasu s procesním postupem soudů a následně jimi vyjádřenými skutkovými zjištěními, lze v ní zaznamenat i námitky, kterým lze hmotně právní povahu přiznat. Konkrétně je možno uvést, že za takovou námitku je možno považovat vývod obviněného, že znak svěření nebyl naplněn proto, že D. D. L. výslovně vyloučil, aby s finančními prostředky nakládal obviněný.
42. Jak již opakovaně uvedeno, důvodem kasačního zásahu dovolacího soudu v usnesení vydaném pod sp. zn. 6 Tdo 690/2018 byla absence vyjádření znaku svěření v rozsudku soudu prvního stupně, a to jak v jeho skutkové větě, tak i jeho odůvodnění (stejně tak odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu). Tento nedostatek soudy v řízení následujícím po zrušení jejich rozhodnutí odstranily. Je to zjevné již z vyjádření obsaženého ve skutkové větě z rozsudku soudu prvního stupně, podle níž „… nepřevedl, ač přistoupil k e-mailové a ústní dohodě mezi I. B. … J. V. … a D. D. L. (rozeným H.) … a k jejíž realizaci poskytl svůj osobní sporožirový bankovní účet … finanční prostředky v celkové výši 1.000.000 Kč, které byly předmětem dědických řízení … a to přesto, že si byl vědom toho, že se jedná o finanční částku, kterou měl obdržet D. D. L. (rozený H.) … jako dědictví po výše zesnulých, kdy toto dědictví pro poškozeného vyřizoval na základě plných mocí J. V. … který … převedl na sporožirový bankovní účet číslo XY… majitele J. B. předmětnou částku ve výši 1.000.000 Kč, která měla být následně, prostřednictvím rodiny B. a jimi k tomu s vědomím a souhlasem obžalovaného poskytnutého osobního sporožirového bankovního účtu obžalovaného, zaslána poškozenému D. D. L. (rozenému H.) … přičemž k převodu peněz nikdy nedošlo, finanční částka ve výši 1.000.000 Kč nebyla, ani po opětovných písemných výzvách do současné doby zaslána poškozenému…“.
43. Tímto skutkovým zjištěním je dovolací soud vázán a ve vztahu k němu pak uvádí následující poznatky. Skutkové závěry, které soudy nižších stupňů učinily, umožňují konstatovat, že existenci znaku svěření lze dovodit. Soud prvního stupně vyjádřením, že obviněný „přistoupil k dohodě“, zjevně mínil to, že byl stranou dohody uzavřené mezi J. V. a rodinou B. Tato skutečnost plyne z výpovědi J. V. Tento svědek vypověděl, že mu poškozený řekl, „ať se spojí s někým z rodiny B. a převede to (míněno předmětný finanční obnos) na nějaký účet, že oni už vědí, z kterého účtu jim v minulosti do USA manželům D. L., odcházely … Bylo mu řečeno, ať peníze převede na účet B. On tedy jednal s P. B., J. B., paní B. (zřejmě B.) a dohodli se na tom, že mu dají číslo účtu, na který on jim pošle prostředky.“ (viz str. 7 rozsudku soudu prvního stupně).
44. Na podkladě tohoto vyjádření lze dovodit, že obviněný byl jedním ze subjektů, s nimiž J. V. jako osoba odpovědná a zmocněná poškozeným, jednal. Jinými slovy vyjádřeno, na straně jedné stál poškozený, který byl zastoupen zmocněncem v České republice, jenž jeho jménem vyřizoval záležitosti související s vyřízením pozůstalosti a byl odpovědný za naložení s finančními prostředky způsobem odpovídajícím vůli poškozeného jako zmocnitele, na straně druhé stáli zástupci rodiny B., jimž tyto finanční prostředky byly svěřeny, a to za účelem jejich následného přeposlání poškozenému do USA. Lze proto uzavřít, že obviněný byl jednou ze stran dohody uzavřené mezi J. V. a rodinou B., a proto se stal rovněž účastníkem vystupujícím na jedné straně této dohody, jemuž (avšak nejen jemu) byly finanční prostředky poškozeného svěřeny za tím účelem, aby s nimi naložil způsobem odpovídajícím vůli poškozeného vyjádřené zástupcem J. V.
45. Jak správně poznamenal státní zástupce ve svém vyjádření, trestnost obviněného není podmíněna zjištěním, že mu finanční prostředky svěřil přímo poškozený, jelikož skutková podstata trestného činu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku nic takového nevyžaduje, tedy postačí, aby věc pachateli svěřila osoba odlišná od jejího majitele, vystupuje-li např. jako jeho zástupce, jak tomu bylo v posuzované věci.
46. Nepodstatná je rovněž námitka dovolatele, zda občanskoprávní předpisy, resp. trestněprávní předpisy, „znají“ či nikoli pojem přistoupení k dohodě (str. 5 dovolání). Je zjevné, že k přistoupení určité osoby k závazku může dojít, a to změnou závazku v subjektech. Podstatná je totiž v tomto případě skutečnost, že v konkrétní věci jde o právní jednání. Obecně však panuje shoda na tom, že trestného činu (zločinu) zpronevěry se jednající osoba může dopustit i tím, pokud jí je věc (nebo jiná majetková hodnota) svěřena i způsobem neformálním, tj. i v takovém případě, kdy mezi dvěma dotčenými osobami (pachatelem a osobou, která věc pachateli svěřuje) je založena faktická povinnost mající charakter společenské úsluhy.
47. Ke svěření finančních prostředků proto může dojít nikoli jen na základě právního jednání, nýbrž i na podkladě faktického jednání, jež v konkrétním případě povahu právního jednání mít nebude. I v těchto případech však platí, že pachateli byla svěřena určitá věc k nějakému účelu, tj. s určením toho, aby s ní určitým způsobem nakládal, a proto i tato osoba se může trestného činu zpronevěry dopustit. V tomto směru lze poukázat i na to, co ke znaku svěření vyslovuje odborná literatura, podle níž „[c]izí věc nebo jiná majetková hodnota je svěřena pachateli, jestliže je mu odevzdána do faktické moci (do držení nebo do dispozice) zpravidla s tím, aby s věcí nebo s jinou majetkovou hodnotou nakládal určitým způsobem. Skutková podstata trestného činu zpronevěry nevyžaduje, aby osoba, která věc nebo jinou majetkovou hodnotu pachateli svěřila, byla jejím vlastníkem” (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2008).
48. Na podkladě uvedeného hodnocení dovolání obviněného dospěl Nejvyšší soud k závěru, že ten ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil vedle námitek, které jím zvolený dovolací důvod obsahově nenaplnily, rovněž výhradu, kterou podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil zjevně neopodstatněně. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o celém dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
49. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 11. 2019
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu