ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.1381.2019.1
sp. zn. 6 Tdo 1381/2019
8
9
sp. zn. 6 Tdo 1381/2019-1535
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 11. 2019 o dovolání, které podal obviněný D. Č. , nar. XY ve XY, Slovenská republika, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Horní Slavkov, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 6. 2019, sp. zn. 50 To 159/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 2 T 68/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného D. Č. odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 18. 3. 2019, sp. zn. 2 T 68/2018, byl obviněný D. Č. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“), uznán vinným přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku [bod 1)], pokusem zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku za použití §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku [bod 2)], jichž se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že
„1) dne 5. července 2017 kolem 07:00 hodin ve svém bydlišti v XY, část XY, okres Cheb, na pozemku p. č. XY spolu s neustanovenou osobou vyhrožoval poškozenému V. B., nar. XY, který na místo přijel za účelem opravy postelí obžalovaného a od něhož již v minulosti pod pohrůžkou zbitím opakovaně požadoval provedení různých prací, nejprve sám slovy „co si to ty mrdko dovoluješ, chceš tady rozbít držku hned“, neboť nepřijel v dohodnutém termínu, přičemž za záda poškozeného se postavil zde přítomný J. Š., nar. XY, a napřáhl ruku k úderu, poté neustanovený muž, který se po příjezdu obžalovaného dotázal, zda poškozený „je ta mrdka“, vzal ze stolu dřevěný metr poškozeného, vysunul jeden díl, tímto mlátil poškozeného přes kšilt čepice a vyhrožoval mu slovy „ty nebudeš poslouchat, ty mrdko, chceš vidět, co umím“, následně přistoupil k poškozenému a dřevěným metrem jej opakovaně mlátil přes přirození, přičemž obžalovaný poškozenému vyhrožoval, aby si dával na tohoto muže pozor, že tento mu ztopoří pohlavní úd a poté mu jej uštípne štípačkami, při tomto neustanovený muž poškozenému vyhrožoval, že pokud nebude poslouchat jeho a obžalovaného, někam ho odveze a zahrabe ho, kdy obžalovaný k tomuto dodal, že mu „to visí na vlásku, aby byl na příjmu a koukal mu to dodělat“, což v poškozeném vzbudilo strach, že výhrůžky splní,
2) dne 12. července 2017 v blíže nezjištěnou dobu kolem 21.00 až 22.00 hodin ve svém bydlišti v XY, část XY, okres Cheb, v budově na pozemku p. č. XY, poté, co M. M., nar. XY, dle jeho pokynu přivezl na místo poškozeného B. U., nar. XY, tohoto se nejprve dotazoval, proč neplatí a kde celou dobu byl, s tím, že zažije to, co mu sliboval, na to dle jeho pokynu jmenovaného napadly zde přítomné osoby, a to J. Š., nar. XY, který jej bil pěstmi a kopal jej do těla a hlavy, přičemž kopem do úst vyrazil poškozenému přední umělou zubní náhradu, M. M., který jej bil kabelem, dále M. P., nar. XY, a další nejméně tři blíže neustanovení muži, kteří jej bili násadami, gumovou palicí a nezjištěnými předměty do hlavy a těla, až upadl na zem, kde jej všichni dále bili a kopali do něho, přičemž Z. Š., nar. XY, jej bila bičem, když poškozený prosil, aby ho nechali, obžalovaný jim opakovaně řekl, aby přidali, a když nejméně dvakrát bolestí omdlel, obžalovaný jej spolu s J. Š. poléval vodou, následně zde přítomný neustanovený muž, nejspíše M. Č., nar. XY, nastartoval motorovou pilu, položil ruku poškozeného na židli a vyhrožoval mu a pilou naznačoval, že mu uřízne prsty, při tomto obžalovaný poškozenému řekl, že to ho čeká příště, že přijde o nohy nebo ruce, pokud každý pátek nezaplatí 7.000,- Kč na dluh, který navýšil na 65 tisíc Kč, a takto v průběhu napadení, které trvalo kolem 30 minut, poškozený utrpěl četná zranění v oblasti obličeje, hlavy a celého těla, která jsou popsána ve znaleckém posudku, v podobě oděrek, pohmožděnin a krevních výronů, a tříštivou zlomeninu pravé loketní kosti s posunem, která si vyžádala lékařské ošetření s následnou sádrovou fixací, s přepokládanou dobou 5 až 8 týdnů, po kterou byl poškozený výrazným způsobem omezen v obvyklém způsobu života, přičemž v případě, že by úder stejné intenzity, v důsledku kterého došlo ke zlomenině loketní kosti paže, jíž si poškozený kryl hlavu, zasáhl oblast obličeje či hlavy, mohlo dle znalce dojít ke zlomenině kostí obličeje, lebky, ke krvácení do mozkových plen i k závažnému život ohrožujícímu poranění mozku, k čemuž nedošlo jen vzhledem k tomu, že poškozený si hlavu a obličej před údery rukama chránil.“
2. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k nepodmíněnému úhrnnému trestu odnětí svobody v délce čtyř a půl roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
3. Odvolání obviněného bylo usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 6. 2019, sp. zn. 50 To 159/2019, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
II.
4. Proti shora citovanému usnesení Krajského soudu v Plzni podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. V odůvodnění podaného dovolání předestřel, že soud své závěry opřel o skutková zjištění, ze kterých nelze dovodit úmyslné spáchání činu, přičemž tento znak absentuje i ve skutkových větách. Jako podstatnou vadu shledal, že v popisu skutku pod bodem 1. rozsudku chybí popis pohrůžky násilím, přičemž popřel, že by se dne 5. 7. 2017 byť jen pokusil pohrůžkou násilí poškozeného něco konat, což vyplynulo z jeho opakovaných výslechů. Pod bodem 2. rozsudku není podle něho vyjádřen úmysl směřující k poškození zdraví poškozeného a popis násilí či pohrůžky násilí k tomu, aby něco konal nebo strpěl. V daných souvislostech obviněný akcentoval, že orgány činné v trestním řízení musí respektovat ustanovení §2 odst. 4, 5, 6 tr. ř., a připomněl, že po celou dobu trestního řízení svou vinu kategoricky popírá.
6. Následně, opět se zdůrazněním svého popěrného stanoviska ve vztahu k oběma skutkům, k jednání popsanému pod bodem 2) připustil, že přítomní svědci mohli poškozeného U. udeřit, nevšiml si však hadice apod., zcela však popřel, že by komukoliv dával příkazy či pokyny k páchání násilí na zmíněném poškozeném. Podle jeho názoru se výpověďmi jednotlivých svědků podařilo prokázat jeho nevinu. Dodal, že záznam z mobilního telefonu, na němž je zachyceno napadání svědků K. a Š., je nezákonný, neboť není k věci samotné. Dále uvedl, že z doposud provedených důkazů nic nenasvědčuje tomu, že by se dopustil jednání pod bodem 1) obžaloby, když poškozený B. protizákonné jednání obviněného u hlavního líčení popřel. Jeho výpověď byla shodná jak v přípravném řízení, tak v řízení před soudem, přičemž v ní nepadlo slovo a nevyplynula z ní jakákoli pohrůžka násilí k nucení, aby něco tento poškozený konal. Jiné důkazy nebyly předloženy. Vyjádřil podiv nad tím, že pokud měl páchat trestnou činnost svědek Š., proč nebyl odsouzen ten, jeho jednání by pak nemohlo být kladeno za vinu obviněnému. Podle jeho názoru tak již od samého počátku byla jeho vina pod bodem 1) obžaloby pochybná, neprokázaná a měly být trestně stíhány jiné osoby.
7. K bodu 2) obžaloby obviněný poznamenal, že korunním svědkem byl poškozený U., který je však osobou vícekrát trestanou a nepožívající dobré pověsti. Při hlavním líčení změnil svou předchozí výpověď a tuto změnu vysvětlil, na změně setrval i po několikerém poučení o důsledcích nepravdivé výpovědi a vypovídal v nepřítomnosti obviněného. Poškozený popřel vznik jakýchkoli zranění v domě obviněného v XY, přičemž mu měla vzniknout až v Chebu, kdy byl napaden kolem půlnoci neznámými Romy. Tato skutková verze pak odpovídá i ostatním provedeným důkazům (záznam V. D., výslechy svědků M. a J., záznamy NEMOS SOKOLOV s.r.o.). Obviněný zdůraznil, že státní zástupce zcela ignoroval skutečnosti, které vypověděli policisté, že pokud by poškozený vykazoval znaky napadení, zasáhli by, případně takovou informaci zaznamenali do úředních záznamů. Ostatní svědci (K., Š., Š., W., P. a další) rovněž popřeli, že by došlo k páchání trestné činnosti či že by jí obviněný řídil nebo organizoval, připustili však, že se svědek Š. popral s poškozeným, ale vyloučili vznik jeho zranění nebo že by takové jednání nařídil, zosnoval či řídil obviněný.
8. Za podstatný považoval obviněný obsah zvukových záznamů, z nichž vyplývá, že poškozený U. byl skutečně napaden dne 13. 7. 2017 kolem půlnoci Romy, což koresponduje s jeho výpovědí před soudem. Ke stejným skutkovým zjištěním pak lze dospět i z obsahu odposlechů mezi svědkem M. a poškozeným U., svědky M. a D. Dále však namítl, že policie úmyslně zaměnila v rozhovoru pod call 01-23-16IN v předposledním odstavci zdola slovo „zbili“ za slovo „chtěli“.
9. Shrnul pak, že skutečnosti popsané stran jeho jednání ve skutkové větě obžaloby pod body 1), 2) byly v rámci trestního řízení vyvráceny.
10. S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 18. 3. 2019, sp. zn. 2 T 68/2018, a věc přikázal Krajskému soudu v Plzni podle §265l odst. 1 tr. ř. k novému projednání a rozhodnutí.
11. K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Předně uvedla, že námitky obviněného neodpovídají uplatněnému „hmotně právnímu“ dovolacímu důvodu. Na jeho základě se totiž není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, ale toho zda tyto jsou správně právně kvalifikovány v souladu s normami hmotného práva. Dále zdůraznila, že v projednávané věci nelze shledat žádný, natož extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Naopak konstatovala, že soudy obou stupňů řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí, zároveň provedené důkazy pečlivě hodnotily, a to zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů.
12. Uvedla, že nalézací soud nepochybil, když skutkový děj v obou posuzovaných případech konstruoval zejména podle výpovědí poškozených z přípravného řízení. Ke skutku v bodě 1. rozsudku konstatovala, že není pravdou, že by poškozený B. v hlavním líčení popřel protizákonné jednání obviněného. Pohrůžky násilím jsou pak tak konkrétní, že dovolují bez důvodných pochybností učinit závěr, že obviněný a další pachatelé nutili poškozeného pod pohrůžkou násilí, aby něco konal. Okresní soud se vyrovnal i s dalšími provedenými důkazy, tyto řádně hodnotil, a stran námitek trestního stíhání dalších osob připomenul zásadu obžalovací.
13. Ve vztahu k bodu 2. rozsudku připomněla vědomí soudu o výpovědi poškozeného Urbana u hlavního líčení, nicméně doplnila, že nalézací soud pečlivě vyhodnotil důkazní situaci a správně dovodil, že změna této výpovědi u hlavního líčení nevyzněla věrohodně, neboť její verze z přípravného řízení byla podpořena i dalšími důkazy (výpovědi svědků o chování obviněného k osobám pro něj pracujících). Tomu, že jí v přípravném řízení provedl na nátlak policie, pak soud důvodně neuvěřil, jelikož po celou dobu jeho výslechu byl přítomen obhájce obviněného a byl vyslechnut i vyšetřovatel, který výslech prováděl. Celou situaci dokresluje i výpověď poškozeného B., když nezávisle na sobě vypověděl obdobný způsob chování obviněného. Zranění vzniklá poškozenému U. pak byla popsána v lékařské zprávě, znaleckém posudku a fotografické dokumentaci, přičemž z nich plyne, že vzhledem k okolnostem útoku mohla vzniknout zranění daleko závažnější.
14. Stran námitky nesprávného přepisu jednoho ze zájmových hovorů vyjádřila, že záznam telekomunikačního provozu byl stranám předložen jako důkaz, avšak obviněný jeho přehrání nenavrhl tak, aby mohl být porovnán přepis se zvukovým záznamem.
15. Následně státní zástupkyně zdůraznila, že skutek pod bodem 2. rozsudku byl nesprávně právně kvalifikován. Měl být totiž kvalifikován jako zločin vydírání se způsobením těžké újmy na zdraví podle §175 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, neboť ten je speciální k ustanovení §145 tr. zákoníku, a proto je jednočinný souběh vyloučen. Vzhledem však k tomu, že přijatá právní kvalifikace je výrazně ve prospěch obviněného a státní zástupce nepodal dovolání v jeho neprospěch, je otázka její nepřiléhavosti úvahou ryze akademickou.
16. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2000 uvedla, že dovolání obsahuje námitky, s nimiž se již soudy nižších stupňů podrobně zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly, proto jde o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
17. Z těchto důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyjádřila souhlas, aby podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné, než navrhované rozhodnutí.
III.
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) v první řadě zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.
19. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 6. 2019, sp. zn. 50 To 159/2019, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
20. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod uplatněné důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
21. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí (s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu) vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
22. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale zásadně nikoliv k revizi skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo dovolatele dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
23. V obecné rovině pak platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
24. Nejvyšší soud k uplatněné dovolací argumentaci konstatuje, že tato sice formálně deklaruje, že rozhodnutí obou soudů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku, fakticky se však primárně opírá o námitky skutkové a procesní povahy. Obviněný totiž, jak je zřejmé z kontextu dovolacích námitek, soudům obou stupňů vytýká v prvé řadě nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění. Činí tak zejména snahou o prosazení vlastní verze skutkového stavu na základě vlastního přehodnocení provedených důkazů. Za tímto účelem uvádí, že provedené důkazy prokazují jeho nevinu, resp. že z doposud provedených důkazů nic nenasvědčuje tomu, že by se dopustil jednání kladených mu za vinu. V případě skutku pod bodem 1) výroku rozsudku soudu prvního stupně argumentuje zejména tím, že poškozený B. u hlavního líčení protiprávní jednání obviněného popřel, výpověď jeho samotného je v průběhu trestního řízení konzistentní a trestně stíhány měly být jiné osoby. Stran skutku pod bodem 2) odkázal na změnu výpovědi poškozeného U., který popřel vznik jakéhokoliv zranění v domě obviněného, přičemž tato verze je podporována i dalšími (jím odkazovanými) důkazy. Namítá rovněž, že důkaz záznamem z telefonu je nezákonný. Právě z těchto skutkových a procesních námitek vyvozuje vadné právní posouzení skutků kladených mu za vinu a tím existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje ve skutečnosti v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze.
25. Jak již bylo výše naznačeno, Nejvyšší soud v rámci řízení o dovolání zasahuje do skutkových zjištění soudů nižších stupňů jen zcela výjimečně, jestliže je mezi nimi a provedenými důkazy dán extrémní nesoulad. O případy tzv. extrémního nesouladu se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (viz přiměřeně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, sp. zn. IV. ÚS 570/03 a další).
26. V nyní projednávané věci však není dán žádný z výše uvedených případů extrémního nesouladu (který ostatně obviněný ani nenamítl). K tomu lze alespoň ve stručnosti zmínit, že soud prvního stupně se jednotlivými skutkovými okolnostmi řádně zabýval, přičemž jeho úvahy mají obsahové ukotvení v provedených důkazech, zejména výpovědí poškozených B. a U., svědků A., K., P., Š., M., J., Š., V., R., W., znaleckých posudků PhDr. Hofínka a MUDr. Zahradníkové nebo videonahrávkách. Co se týče námitky popření jednání obviněného svědkem B. při hlavním líčení, tak tato se nezakládá na pravdě, uvedený svědek výslovně a konkrétně označil výhrůžky směřující na jeho osobu ze strany obviněného (srov. č. l. 1009 a 1010 spisu). Pohrůžky násilím jsou tak konkrétní („už to máš na vlásku, nedojíždíš přesně, neděláš, jak chci já“, „víš, co oni dělaj, ztopoří ti penis, pak ti ho štípačkami uštípnou“ , nebo že poškozenému B. „to visí na vlásku, aby byl na příjmu a koukal mu to dodělat“), že není pochyb o naplnění znaku nucení jiného pod pohrůžkou násilí, aby něco konal. Soud prvního stupně (str. 11. až 13. jeho rozsudku) a soud druhého stupně (bod 20. jeho usnesení) své úvahy opřel i o další důkazy (výslechy svědků K., A., P., video nahrávku), na jejichž základě si vytvořily správný závěr o chování obviněného k osobám, které pro něj prováděly práce, a nevznikly jim tak pochybnosti o pravdivosti výpovědi svědka B. Pokud obviněný namítá nezákonnost nahrávky, neboť se přímo netýká žalovaného skutku, je třeba konstatovat, že ani tato námitka neobstojí. Souvislost či nesouvislost určitého důkazu s posuzovanou věcí, nemá vliv na jeho zákonnost (použitelnost). Dále je třeba připomenout, že podle ustanovení §89 odst. 2 tr. ř. za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci. V návaznosti na to je namístě zdůraznit, že předmětná nahrávka dotváří celkový obraz shora naznačeného zacházení obviněného s dalšími osobami, je důkazem toho, jakým způsobem se choval ke svým podřízeným a jakým způsobem tito reagovali na jeho příkazy. Je tak doplněním řetězce ostatních důkazů a rovněž slouží (přispívá) k objasnění otázky podle §89 odst. 1 písm. b) tr. ř., tj. zda skutek spáchal obviněný. Ve vztahu k námitce, že v dané věci měly být trestně stíhány jiné osoby (svědek Š. a neustanovený muž), je pak třeba připomenout obžalovací zásadu, na jejímž základě je trestní stíhání před soudy možné jen na základě obžaloby, návrhu na potrestání nebo návrhu na schválení dohody o prohlášení viny a přijetí trestu, které podává státní zástupce (§2 odst. 8 tr. ř.). Z tohoto důvodu v daném řízení nebylo a ani nemohlo být rozhodováno o vině a trestu jiných osob než obviněného, nicméně to nemění nic na závěru o jeho vině.
27. Soudy obou stupňů si v rámci skutku pod bodem 2. rozsudku soudu prvního stupně byly vědomy komplikované důkazní situace způsobené změnou výpovědi poškozeného U. u hlavního líčení. Nicméně nalézací soud se s touto skutečností řádně vypořádal (srov. str. 13 až 17 jeho rozsudku), když vyhodnotil změnu jeho výpovědi jako nevěrohodnou, přičemž tyto závěry soud druhého stupně potvrdil (srov. bod 22. a 23. jeho usnesení). Jakýkoliv nátlak ze strany policejního orgánu při výslechu jmenovaného poškozeného byl pak vyloučen, uvedenému totiž byl po celou dobu přítomen obhájce obviněného a rovněž byl vyslechnut vyšetřovatel (svědek D.), který výslech provedl. Výpověď poškozeného U. z přípravného řízení je pak podporována i dalšími důkazy (zejm. výpovědi svědků M., Š., P., V. a W., byť žádná z výpovědí nepopisuje jednání celé, ale ve svém souhrnu vytváří jasný obsah děje). Správný je pak i závěr soudů, že ačkoli se poškození U. a B. neznali, popisovali jednání obviněného shodně. Obviněný si za spolupracovníky vybíral osoby snadno manipulovatelné, které jeho chování akceptovaly, neboť u nich navazoval pocit vděčnosti za jím poskytnutou pomoc.
28. Pro úplnost lze dodat, že pokud se jedná o námitku nesprávného přepisu telekomunikačního hovoru, který byl stranám předložen jako důkaz podle §213 odst. 1 tr. ř., jde (stejně jako v případě ostatních námitek) o námitku pro svůj procesní charakter pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nepodřaditelnou. Nad tento rámec lze doplnit, že soud prvního stupně provedl jako důkaz vlastní nahrávku, kterou opakovaně přehrál v hlavním líčení dne 14. 2. 2019 a měl tak k dispozici její autentické znění (srov. č. l. 1283 spisu).
29. Na základě uvedeného je pak nutno konstatovat, že soud prvního stupně, kterému především přísluší důkazy provádět a hodnotit a na tomto základě zjišťovat skutkový stav věci, si byl dobře vědom důkazní situace, provedl dokazování v rozsahu dostatečném pro rozhodnutí ve věci (§2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svého rozhodnutí rozvedl, jak hodnotil provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěl – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Soud druhého stupně se proto následně po provedeném přezkumu se skutkovými, potažmo právními, závěry nalézacího soudu důvodně ztotožnil.
30. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvého stupně, potvrzenými rozhodnutími soudu druhého stupně, na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Nadto lze dodat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
31. Na tomto místě je vhodné poukázat též na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů.
32. Činí-li dovolatel za této situace kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v rozhodnutích soudů nižších stupňů a právě z toho dovozuje vadnost právního posouzení skutku, pak nutno opětovně zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného důvodu (i jiných důvodů) dovolání irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.“
33. Nad rámec uvedeného je možno dodat, že soudy obou stupňů správně dovodily, že skutkem pod bodem 1) rozsudku nalézacího soudu obviněný naplnil všechny znaky základní skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku [jiného pohrůžkou násilí nutil, aby něco konal, a takto zjevně jednal v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nicméně opomněly, že se obviněný skutku dopustil spolu s J. Š. a neustanovenou osobou, čili spáchal takový čin nejméně se dvěma osobami, a tudíž naplnil i kvalifikovanou skutkovou podstatu podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. V případě skutku soudy pod bodem 2) rozsudku nalézacího soudu taktéž správně dovodily, že obviněný zosnoval a řídil spáchání trestného činu v úmyslu jiného násilím a pohrůžkou násilí nutit, aby něco konal, čin spáchal nejméně se dvěma osobami a se zbraní. Rovněž správně dospěly k závěru, že v rámci popsaného činu obviněný svými pokyny jiné osoby usměrňoval a vedl (řídil) i k jednání, jež bezprostředně směřovalo k úmyslnému způsobení těžké újmy na zdraví poškozenému U. Jimi učiněná skutková zjištění přitom vytvořila dostatečně spolehlivý podklad pro závěr o tom, že veškeré uvedené znaky byly pokryty úmyslným zaviněním obviněného ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Tento skutek však nesprávně hodnotily jako jednočinný souběh pokusu zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku za použití §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Ustanovení §175 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku o trestném činu vydírání je totiž speciálním k ustanovení §145 tr. zákoníku o trestném činu těžkého ublížení na zdraví, a jednočinný souběh těchto trestných činů je proto vyloučen. Závěrečná kvalifikace soudů tak z uvedeného hlediska nebyla správná, avšak zmíněné vady nebylo možno napravit, neboť byly učiněny ve prospěch obviněného, přičemž státní zástupce v jeho neprospěch opravný prostředek nepodal. V souvislosti s tím je potřeba připomenout, že čin kvalifikovaný [pod bodem 1)] podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku je přísněji trestný (trestní sazba trestu odnětí svobody na dvě léta až osm let), než trestný čin podle §175 odst. 1 tr. zákoníku (trestní sazba trestu odnětí svobody na šest měsíců až čtyři léta). Obdobně je tomu u skutku pod bodem 2), kdy trestný čin kvalifikovaný podle ustanovení §175 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku je přísněji trestný (trestní sazba trestu odnětí svobody na pět až dvanáct let) než trestný čin, jímž byl dovolatel odsouzen (podle trestní sazby na tři až deset let trestu odnětí svobody).
34. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání dovolatele nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem v §265b tr. ř., rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 11. 2019
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu