ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.182.2019.1
sp. zn. 6 Tdo 182/2019-232
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 2. 2019 o dovolání, které podala obviněná R. R., nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 5 To 291/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 17 T 160/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.
Odůvodnění:
1) Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 17 T 160/2017, byla R. R. (dále jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) uznána vinnou přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustila jednáním popsaným ve výrokové části citovaného rozsudku. Za toto jednání byla odsouzena podle §148 odst. 1 tr. zákoníku za použití §67 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku, §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 40 denních sazeb po 100 Kč, celkem 4.000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by nebyl peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil soud náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce.
2) Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu ve Znojmě podala obviněná odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 5 To 291/2018, tak, že podle §257 odst. 1 tr. ř. z podnětu jejího odvolání napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle §257 odst. 1 písm. b) tr. ř. za použití §222 odst. 2 tr. ř. nově rozhodl tak, že věc postoupil Městskému úřadu, odboru dopravy ve Znojmě, neboť zažalovaný skutek by mohl být tímto orgánem posouzen jako přestupek.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3) Obviněná podala prostřednictvím svého obhájce proti shora uvedenému usnesení Krajského soudu v Brně dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř., tj. že bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí a napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Podané dovolání odůvodnila tak, že „nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že lze v jejím jednání spatřovat porušení ustanovení §4 písm. a), §5 odst. 1 písm. b) a §21 odst. 1 za středníkem zákona č. 361/2000 Sb.“ Oba soudy nižších stupňů se podle mínění dovolatelky nevypořádaly s právním posouzením jejího jednání, které bylo posouzeno jako neohleduplné a neukázněné. Nesouhlasí ani se závěrem, že měla přiměřený časový prostor, aby na vzniklou dopravní situaci vhodně reagovala. Uvedla, že nelze na základě pouhé domněnky učinit závěr, že nesledovala situaci v provozu. Na podporu svého tvrzení předložila detailní popis předmětné dopravní situace. V závěru dovolání navrhla, aby ji Nejvyšší soud „zprostil návrhu na potrestání podle §226 písm. b) tr. ř.“.
4) Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se ke dni konání neveřejného zasedání k dovolání obviněné nevyjádřil.
II.
Přípustnost dovolání
5) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. d) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6) Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu
č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst.
2 tr. ř.).
8) Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání nebo o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Dovolací důvod zde spočívá v okolnosti, že nebyly splněny zákonné podmínky k tomu, aby soud učinil některé z rozhodnutí uvedených v §265a odst. 2 písm. c), d), f) a g) tr. ř., kterým soud přesto rozhodl. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
III.
Důvodnost dovolání
9) Jak již bylo shora zmíněno, lze k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. obecně uvést, že tento je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. V daném případě byla věc obviněné postoupena Městskému úřadu, odboru dopravy ve Znojmě, když soud druhého stupně dospěl k závěru, že by žalovaný skutek mohl být tímto orgánem posouzen jako přestupek.
10) Obviněná s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. zpochybnila rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, s tím, že pro takové rozhodnutí nebyly splněny zákonné podmínky, přičemž rozvedla své výhrady k závěrům jak soudu prvního stupně, tak i hodnotícím úvahám soudu odvolacího, přičemž odvolacímu soudu vytkla „zmatečnost“ ve vztahu k hodnocení znaleckého posudku Ing. Procházky, kamerovému záznamu a odůvodnění jeho rozhodnutí, když argumentovala tím, že nebyl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř.). Odvolacímu soudu vytkla, že důkazy hodnotil jednostranně v její neprospěch, aniž by bral v úvahu, že odbočování vlevo v sobě zahrnuje hned několik úkonů, které si žádají určitý čas v řádu několika vteřin, přičemž ona postupovala plně v kontextu povinností řidiče v běžném provozu a dbala zvýšené opatrnosti.
11) V souvislosti s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. musí Nejvyšší soud konstatovat, že námitky obviněné, podřazené pod výše citovaný dovolací důvod, směřovaly vůči dosavadním skutkovým zjištěním, hodnocení provedených důkazů a rozsahu dokazování, a jako takové je nemohl Nejvyšší soud učinit předmětem svého posuzování. Ve vztahu k dovolání obviněné lze s ohledem na výše uvedené uvést, že pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněná namítá nesprávné hodnocení důkazů a z nich plynoucí vadná skutková zjištění (zejména zjištění stran spoluzavinění V. M., ohledně otázky možnosti vidět vozidlo Lexus, její koncentrace pozornosti na parkoviště, apod.), neboť těmito námitkami nezpochybňuje nesprávné právní posouzení skutku, ale prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a současně i vlastní verzi skutkového stavu věci. Takto obviněnou vznesené námitky jsou založeny na podkladě její vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verze skutkových událostí, a ve skutečnosti se týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů).
12) Pokud obviněná mj. argumentuje tím, že nebyl zjištěn skutkový stav věci, „o němž nejsou důvodné pochybnosti“, pak k tomuto tvrzení Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Vhodné je rovněž připomenout, že „důvodné pochybnosti“ nemohou existovat na straně soudu, na straně obviněného budou existovat vždy, když nebude rozhodnuto podle jeho představ [čemuž odpovídá i argumentace dovolatelky].
13) V podaném dovolání obviněná zpochybňuje okamžik, ve kterém mohla ve zpětném zrcátku vidět blížící se vozidlo zn. Lexus a na toto vozidlo reagovat. Nejvyšší soud zde musí zmínit závěry plynoucí jednoznačně ze znaleckého posudku, které jsou plně v souladu se záznamy kamery. Ze znaleckého posudku jednoznačně vyplynulo, že obviněná mohla vozidlo zn. Lexus vidět tři až čtyři vteřiny před střetem. Obviněná sama uvedla, že v rámci odbočovacího manévru se musela věnovat téměř současně hned několika činnostem, ve zpětném zrcátku sledovat situaci za sebou, hlídat si, aby správně zajela k obchodu, hlídala vozidla před sebou (tedy i v protisměru). Současně připouští, že odbočování vlevo je manévr, který vyžaduje zvýšenou pozornost takto jednajícího řidiče. Obviněná jednostranně prosazuje svoji verzi a ospravedlňuje své jednání jako bezvadné, bez jakéhokoli pochybení, přitom jak již bylo shora uvedeno, na vozidlo zn. Lexus, které mohla ve zpětném zrcátku vidět v čase 3-4 vteřin před samotným střetem nereagovala. Přitom zcela pomíjí tu skutečnost, že okamžik, kdy začala dávat znamení o změně směru jízdy, že bude odbočovat vlevo, se nekryl s okamžikem, kdy skutečně začala měnit směr své jízdy a začala přejíždět do levé poloviny vozovky. V tomto směru jsou závěry znaleckého posudku nezpochybnitelné. Oproti soudu prvního stupně, který dospěl k závěru, že obviněná svým jednáním porušila důležitou povinnost a jinému ublížila na zdraví z nedbalosti, přičemž chování svědka M. (řidiče vozidla zn. Lexus) hodnotil jako významnou příčinu nehodového děje, tak odvolací soud dospěl k závěru, že ze strany obviněné nedošlo k porušení důležité povinnosti, neboť podstatnější vliv na vzniku dopravní nehody mělo protiprávní jednání řidiče M. (na hranici 60%).
14) Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud správně uzavřel, že z provedeného dokazování nelze v daném případě bez pochybností vyvodit trestní odpovědnost obviněné. Krajský soud v Brně své úvahy podrobně rozvedl a odůvodnil, přičemž není úkolem a povinností Nejvyššího soudu jeho stanovisko znovu rozvádět za situace, kdy se s jeho závěry o důvodnosti postoupení věci ztotožnil, a proto lze odkázat na odůvodnění jeho usnesení (str. 3 – 4 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu). Odvolací soud poukázal zejména na tu skutečnost, že obviněná za situace, kterou sama popsala, a která také vyplývala z pořízené fotodokumentace a záběru kamery o provozu v místě dopravní nehody a krátce před jejím vznikem, se opětovným pohledem do zpětného zrcátka nepřesvědčila, v době 3-4 vteřin před střetem vozidel, že není předjížděna. V této souvislosti bylo správně poukázáno na specifickou povinnost řidiče motorového vozidla stanovenou v §21 odst. 1 za středníkem zák. č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, že při odbočování nesmí neohrozit řidiče jedoucí za ním a musí dbát zvýšené opatrnosti.
15) S přihlédnutím k výše uvedeným skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nebylo zatíženo hmotně právní vadou ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když argumentaci obviněné bylo nutno z pohledu uplatněného dovolacího důvodu označit za irelevantní. Námitky obviněné ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. sice formálně pod deklarovaný dovolací důvod podřadit lze, Nejvyšší soud je však neshledal důvodnými. S ohledem na shora uvedené skutečnosti Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněné R. R. odmítl, neboť toto má za zjevně neopodstatněné. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak takto učinil v neveřejném zasedání. K rozsahu odůvodnění poukazuje Nejvyšší soud na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 2. 2019
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu