ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.230.2019.1
sp. zn. 6 Tdo 230/2019-887
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 4. 2019 o dovolání, které podala obviněná E. Š. , roz. H., nar. XY ve XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 5 To 237/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 71 T 154/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné E. Š. odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. 5. 2017, sp. zn. 71 T 154/2014, byla obviněná E. Š. (dále též „obviněná“ nebo „dovolatelka“) uznána vinnou přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku spáchaným skutkem popsaným ve výroku daného rozhodnutí.
2. Za uvedený přečin byla odsouzena podle §143 odst. 2, §67 odst. 2 písm. b), odst. 3 a §68 odst. 1 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výši osmdesát tisíc Kč, který byl uložen ve čtyřech stech denních sazbách, přičemž výše denní sazby činí dvě stě Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl stanoven pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců.
3. Týmž rozsudkem byl spoluobviněný L. Š. podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Ostravě, podle které měl spáchat přečin usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl stíhán.
4. Podle §229 odst. 1 a §229 odst. 3 tr. ř. byli poškození M. T. a J. T. odkázáni se svými nároky na náhradu škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
5. O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podaly obviněná E. Š. a státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Ostravě, bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 5 To 237/2017. Podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. byl napadený rozsudek k odvolání obviněné zrušen v celém rozsahu a s přihlédnutím k §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněná byla uznána vinnou přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustila tím, že „jako službu konající lékařka Porodnicko-gynekologické kliniky XY, bez specializované způsobilosti v oboru, v rozporu s §11 odst. 1 a §55 odst. 1, odst. 2 písm. c) zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, v platném znění, v rozporu s čl. 4 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, vyhlášené pod č. 96/2001 Sb. M. s., a v rozporu se svými povinnostmi vyplývajícími z pracovního zařazení konkretizovaného v Popisu pracovního místa účinného od 7. 3. 2011, přivolaná dne 20. 6. 2011 v době kolem 23:30 hodin k pacientce M. T., prvorodičce ve 41. týdnu těhotenství se zralým plodem bez diagnostikovaných předchozích zdravotních potíží, přicházející pro spontánní odtok plodové vody a počínající kontrakce v intervalu 7 minut do XY, do P., po vstupním vyšetření, přes podezřelý vstupní kardiotokografický nález ukončený ve 23:43 hodin o hodnotách 140-110 tepů/min se saltatorními oscilacemi, neprovedla a nezajistila, ačkoliv měla a mohla, vyšetření, která mohla včas objektivizovat nástup akutní tísně plodu, jež byla indikací k okamžitému ukončení porodu, jako jsou kontinuální monitorování a další metody hodnotící stav oxygenace plodu, nezajistila provedení kontinuálního kardiotokografického monitorování po podezřelém nálezu, rodičku vyšetřila po podezřelém kardiotokografickém nálezu až v 6:00 hodin dne 21. 6. 2011, do té doby o zdravotní stav plodu a rodičky se vůbec nezajímala, načež v 6:23 hodin dne 21. 6. 2011 byl zaznamenán patologický kardiotokografický záznam, kdy tachykardie plodu byla zjištěna i poslechem ozev o hodnotách srdeční akce plodu nad 200 tepů/min, což neustále vedlo k prohlubující se tísni plodu, kdy o tomto stavu informovala vedoucího služby L. Š. až v 6:40 hodin, který indikoval akutní císařský řez u této rodičky, poté v rámci přípravy této operace dle pokynu vedoucího služby L. Š. telefonicky kontaktovala v 6:45 hodin službu konající lékařku Kliniky anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny anestezioložku L. K., které neuvedla, že se jedná o akutní císařský řez při tísni plodu, přičemž operace byla zahájena až v 7:12 hodin a V. T. byl vybaven dne 21. 6. 2011 v 7:16 hodin po provedeném císařském řezu, nedýchající, s pomalou srdeční akcí pod 60 tepů/min, s nízkým svalovým napětím a modravým zbarvením kůže a sliznic, s nutností zahájení taktilní stimulace dechu a prodýchání resuscitačním vakem a následnou vysoce odbornou léčbou na Jednotce intenzivní péče Dětské kliniky XY s nálezem po vyšetření na elektroencefalogramu svědčícím o těžkém funkčním postižení mozku jako následku po proběhlém nedostatku přísunu kyslíku, kdy následně byl V. T. dne 22. 8. 2011 přeložen do dětského centra D. v XY s diagnózou těžké hypoxicko ischemické encefalopatie III. stupně s infaustní prognózou stran vyléčení a velmi závažnou prognózou stran přežití, kdy dne 25. 4. 2012 V. T. zmírá následkem hypoxicko ischemické encefalopatie nastalé před či v průběhu porodu, která nebyla včas diagnostikována kardiotokografickým sledováním stavu plodu, a těhotenství nebylo včas ukončeno akutním císařským řezem.“
6. Za uvedený přečin byla obviněná odsouzena podle §143 odst. 2, §67 odst. 2 písm. b), odst. 3, §68 odst. 1 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výši osmdesát tisíc Kč, který byl uložen ve čtyřech stech denních sazbách, přičemž výše denní sazby činí dvě stě Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců.
7. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození M. T. a J. T. odkázáni se svými nároky na náhradu škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
8. Odvolání státní zástupkyně ve vztahu ke spoluobviněnému L. Š. bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
II.
9. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě podala obviněná dovolání, přičemž uplatnila dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.
10. V odůvodnění uvedla, že odkazuje na argumentaci uvedenou již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a je přesvědčena, že se s ní odvolací soud řádně nevypořádal. Zmínila, že napadala nepřezkoumatelnost rozsudku soudu prvního stupně s tím, že není vůbec patrné, o jaké konkrétní důkazy tento soud opřel své závěry o její vině. Sám odvolací soud konstatoval, že odůvodnění nalézacího soudu je do určité míry kusé. V té souvislosti zdůraznila, že rozhodnutí a jeho odůvodnění by mělo být srozumitelné a uchopitelné zejména pro ni jako obviněnou. Jen tak může podat kvalifikovaně opravný prostředek. Není proto podstatné, zda odvolací soud dospěje ke shodnému závěru jako soud nalézací, když přetrvává nesrozumitelnost v tom, jak ke svým závěrům dospěl právě soud prvního stupně. Již samotné zjištění odvolacího soudu, že odůvodnění je kusé, mělo vést ke zrušení napadeného rozsudku soudu prvého stupně. Nepřezkoumatelnost tohoto rozsudku potvrdil i soud druhého stupně, a to právě při hodnocení výpovědi svědkyně K., když na str. 8 svého rozsudku uvedl, že „nebyl shledán žádný důvod a neuvádí jej ani soud prvního stupně ...“ . Odvolací soud tedy sám nevěděl, proč soud prvního stupně hodnotil určitým způsobem výpověď svědkyně K., nicméně mu to nebránilo v tom, aby ji hodnotil jinak. I z toho důvodu bylo na místě napadený rozsudek zrušit.
11. Odvolací soud se podle dovolatelky dopustil pochybení, když činil odborné závěry stran stavu plodu a hypoxie. Nejenže takové závěry činit nemohl, ale navíc byly jeho závěry i medicínsky (biologicky) chybné. Soud totiž dovodil absenci hypoxie plodu z toho, že paní T. cítila pohyby plodu. Avšak i plod, který je vystaven hypoxii (nedostatku kyslíku) je schopen pohybu a žena tedy může pohyby cítit, to však neznamená, že k hypoxii a s tím souvisejícím poškozením mozku nemůže v tu chvíli docházet. I odvolací soud zcela opomíjí závěr znalce MUDr. Josefa Macka ohledně toho, že hypoxie může vznikat různě dlouhou dobu před porodem, a činí vlastní odborné, nikoli právní, závěry, které jsou v příkrém rozporu s provedeným dokazováním.
12. Z těchto důvodů i z důvodů uvedených v odvolání obviněné proti rozsudku soudu prvního stupně dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 3. 2018, č. j. 5 To 237/2017-806, ve výroku jí se týkajícím, současně zrušil rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. 5. 2017, č. j. 71 T 154/2014-756, a věc vrátil Okresnímu soudu v Ostravě, aby ji znovu projednal a rozhodl.
13. K tomuto dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která uvedla, že dovolatelka uplatnila argumentaci známou z její dosavadní obhajoby i z jejího odvolání. Přitom ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví různá specializace, anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicína, prof. MUDr. Vladimíra Černého, Ph.D. vyplynulo, že hlavní příčinou poškození plodu bylo nedostatečné zásobení kyslíkem do jeho vybavení. Bezprostřední indikací provedení císařského řezu by bylo náhle zjištěné významné urychlení srdeční akce plodu svědčící pro akutní tíseň plodu. Byť nelze vyloučit, že k hypoxii plodu došlo ještě v těhotenství před porodem, avšak se zřetelem ke skutečnosti, že při vyšetření rodičky v den nástupu do porodnice i po nástupu byly zaznamenány pohyby plodu, s ohledem na stav novorozence po porodu, jak vyplynulo ze znaleckého posudku znalce z oboru zdravotnictví, specializace neonatologie MUDr. Josefa Macka, lze bez důvodných pochybností dovodit, že k takovému poškození došlo až v důsledku lékařské péče po nástupu rodičky M. T. na P. Tyto závěry korespondují rovněž se závěry znalce MUDr. Jaroslava Živného, DrSc., podle kterého poškození plodu a úmrtí dítěte bylo s určitou pravděpodobností v příčinné souvislosti se zvoleným postupem lékařů při hospitalizaci rodičky.
14. Státní zástupkyně dále uvedla, že mimo to se obviněná v dovolací argumentaci prakticky výlučně zabývala pouze otázkami skutkovými, a soudům vytýkala jako nesprávný způsob, jímž hodnotily provedené důkazy. Jejich skutkové závěry však jsou náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování a jsou i správně zastřešeny příslušnými ustanoveními hmotného práva trestního. Výhrady uplatněné dovolatelkou nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání.
15. Závěrem proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a takto rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání . Současně pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřila ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. svůj souhlas s rozhodnutím věci i jiným, než navrženým způsobem.
III.
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
17. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 5 To 237/2017, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněná je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje (s výjimkou uvedenou v následujícím bodě) náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
18. Vzhledem k tomu, že obviněná ve svém dovolání odkázala na argumentaci uvedenou v odvolání, je na místě připomenout usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012, v němž uvedl, že „ Nejvyšší soud se může v dovolání zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v obsahu dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř. tak, aby byly uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání. Z těchto důvodů dovolatel nemůže svou námitku opírat jen o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích řízení, a to ani v závěrečných řečech v řízení před soudem prvního či druhého stupně“ .
19. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
20. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí - s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu - vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení, a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
21. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale zásadně nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
22. Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (prvá alternativa) , nebo byl–li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř . (druhá alternativa).
23. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
24. V posuzované věci však námitky obviněné uplatněné v podaném dovolání směřují výlučně do oblasti skutkové a procesní. Dovolatelka totiž vytýká soudu prvního stupně nepřezkoumatelnost rozsudku a soudu druhého stupně nesprávné hodnocení provedených důkazů a vadná skutková zjištění, přičemž současně presentuje jiná důkazní a skutková hodnocení (založená na odlišném hodnocení znaleckých závěrů). Na tomto základě pak dospívá k závěru, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Právě a pouze z uvedených skutkových, procesních výhrad vyvozuje závěr o naplnění dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.
25. Obviněná tedy nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení provedených důkazů) a právním posouzením věci, neuplatňuje žádné hmotněprávní námitky. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g), potažmo písm. l ) tr. ř. ve skutečnosti spatřuje v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod uvedené (ani jiné) dovolací důvody zásadně podřadit nelze.
26. Jak již bylo výše zmíněno, Nejvyšší soud zasahuje do skutkových zjištění v rámci řízení o dovolání jen zcela výjimečně – a to s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces – jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní nesoulad. Tzv. extrémní nesoulad je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když jsou skutková zjištění soudů opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 a další).
27. Nejvyšší soud v návaznosti na uvedené skutečnosti konstatuje, že nedospěl k závěru, že by napadené rozhodnutí vykazovalo takové vady, jež by svědčily o existenci extrémního nesouladu.
28. Pokud dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně činí odborné závěry stran stavu plodu a hypoxie s odkazem na větu ze str. 9 (taktéž str. 11) jeho rozsudku („Pokud by hypoxie nastala v průběhu těhotenství delší dobu před porodem, pak nelze vysvětlit, že poškození T. ještě v den porodu pozorovali pohyby plodu. Pokud by mozek plodu byl v důsledku hypoxie poškozen, tak jak tomu bylo po vybavení, kdy novorozenec byl bez jakýchkoli pohybů, tak poškození by nemohli pozorovat pohyby plodu, neboť by jich nebyl schopen.“) , pak je třeba konstatovat, že takto uvedená část rozsudku je pouze vytržena z kontextu celé argumentace odvolacího soudu, již je třeba hodnotit v její celistvosti, nikoliv pouze vybírat jednotlivé části. V daných souvislostech je možno dodat, že odvolacímu soudu nelze vytýkat zásadní vady v procesu hodnocení provedené důkazní materie (ostatně obviněná v tomto směru, kromě výše citované výhrady, jiné námitky nevznesla). Soud druhého stupně provedené důkazy hodnotil též (především) v jejich komplexnosti, přičemž není možno dospět k závěru, že by konečný výsledek jeho hodnotících úvah vykazoval vadu v podobě shora vymezeného extrémního nesouladu. Jestliže obviněná svoji námitku opírá o znalecký posudek MUDr. Josefa Macka, pak tedy lze poznamenat, že nešlo o jediný důkaz řešící otázku stavu plodu, neboť zde byly, jak na to správně poukázal odvolací soud, i další důkazy, zejména znalecký posudek prof. MUDr. Jaroslava Živného, DrSc., z něhož plyne, že před hospitalizací byl stav oxygenace plodu dobrý, po přijetí se začal zhoršovat. Příčiny poškození plodu tento znalec shledal v opožděné diagnóze hrozící hypoxie plodu a později akutní těžké hypoxie a dále též v opožděné indikaci císařského řezu a pomalé přípravě vlastní operace po provedené indikaci. Dalším důkazem byl znalecký posudek prof. MUDr. Vladimíra Černého, Ph.D., z něhož vyplývá, že hlavní příčina poškození plodu spočívala v jeho nedostatečném zásobení kyslíkem do doby jeho vybavení. Všechny tyto posudky odvolací soud hodnotil v souvislosti s výpovědí poškozené, její zdravotní dokumentací a výpovědí M. G. Co se týče znaleckého posudku MUDr. Josefa Macka, pak je nutno připomenout, že se z něj mimo jiné podává, že „[b]ezprostřední indikací k provedení císařského řezu… bylo náhle zjištěné významné urychlení srdeční akce plodu (200-220/min) svědčící pro akutní tíseň plodu.“ a že „[z]ačátek procesu, vedoucího k popisovanému klinickému stavu dítěte, komplikacím a úmrtí nutno hledat v průběhu porodu“ . Nehledě na uvedené je možno poznamenat, že obviněná ani konkrétně nevyjádřila, jaký vliv by tvrzené skutkové pochybení odvolacího soudu mělo mít na konečný závěr o její trestní odpovědnosti. V souvislosti s tím je ovšem na místě připomenout rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 8 Tdo 705/2015, v němž vyslovil, že úlohou dovolacího soudu není domýšlet, čím případně dovolatel chtěl argumentovat, a dotvářet tak za něj jeho podání.
29. V daných souvislostech nutno dále zmínit, že není na Nejvyšším soudu jako soudu dovolacím, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Zároveň lze poznamenat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové a právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
30. Na tomto místě je vhodné poukázat také na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů.
31. Činí-li za dané situace obviněná kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v rozhodnutí soudů nižších stupňů, a právě z toho dovozuje vadnost právního posouzení skutku, pak nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu (i jiných důvodů dovolání) irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněné(ho). Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
32. Co se týče námitky obviněné nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně, je možno předně poznamenat, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí podle §265a odst. 4 tr. ř. není přípustné. Nadto lze konstatovat, že v zásadě by bylo nadbytečné vyjadřovat se k rozhodnutí, které by bylo rozsudkem soudu druhého stupně zrušeno.
33. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. pak Nejvyšší soud uvádí, že v dané věci nemohl být vůbec uplatněn, jelikož zde chyběla jeho základní podmínka, a to, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř.
34. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo - li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. 4. 2019
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu