ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.25.2019.1
sp. zn. 6 Tdo 25/2019-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 3. 2019 o dovolání, které podal obviněný I. S. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kuřim, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. 4 To 230/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 88 T 50/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného I. S. odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 22. 6. 2018, sp. zn. 88 T 50/2018, byl obviněný I. S. (dále jen „obviněný“) uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku. Těchto přečinů se podle skutkových zjištění nalézacího soudu dopustil tím, že
„v blíže neurčené době od 05:03 hod. do 05:05 hod. dne 26. 10. 2017 v Brně na ul. XY, poté co nezjištěným předmětem překonal a odcizil visací zámek od plechové rolety, kterou byl zabezpečen vstup do zlatnictví H., následně vypáčil vstupní prosklené dveře, u kterých poškodil zámek, bezpečnostní kování a přídavný zámek dveří následně prostor zlatnictví prohledal a z vitríny naproti vstupním dveřím odcizil klíče k venkovním roletám výloh, čímž způsobil poškozenému J. K., nar. XY, škodu ve výši 6 000 Kč a dále odcizil plato stříbrných prstenů, na kterém se nacházelo 27 prstenů ve váhovém rozpětí od 2 do 3,5 g stříbra v celkové hodnotě 4 700 Kč, z vitríny odcizil z makety krku dva stříbrné přívěšky, dle cenovek v hodnotě 600 Kč, a dva stříbrné řetízky v hodnotě 300 Kč, z pracovního stolu odcizil drahé kameny, které byly vloženy do jednoho sáčku 2x tanzanit - 17 x 10 mm ve tvaru slzy, světle modré barvy v celkové hodnotě 3.500,- Kč, 2x kulatý diamant o průměru 4.2 mm v hodnotě 23 500 Kč, 2x kulatý diamant o průměru 3.5 mm v hodnotě 12 200 Kč, 2x kulatý diamant o průměru 3.2 mm v hodnotě 6 300 Kč, 6x kulatý diamant o průměru 2.4 až 2.5 mm v hodnotě 7 900 Kč, 28x kulatý diamant o průměru 1.8 mm v hodnotě 15 300 Kč, 7x kulatý diamant o průměru 1.7 mm v hodnotě 3 100 Kč, 20x kulatý diamant o průměru 1.2 mm v hodnotě 4 400 Kč, dále materiál - 12 g 750/1000, 18 karátů v ceně 11 252 Kč, toto zlato bylo již ve tvaru drátu a dále odcizil finanční hotovost ve výši 80,- Kč, čímž poškozenému jménem M. H., nar. XY, způsobil celkovou škodu odcizením ve výši 93 132 Kč,
a uvedeného jednání se dopustil, ačkoli byl rozsudkem Městského soudu v Brně sp. zn. 10 T 11/2015 ze dne 16. 3. 2015, který nabyl právní moci ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 9 To 122/2015, odsouzen pro přečin krádeže dle ustanovení §205 odst. 2 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn dne 21. 9. 2016.“
2. Za shora uvedené přečiny a sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku spáchaný ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 22. 1. 2018, sp. zn. 88 T 137/2017, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 12. 4. 2018, sp. zn. 9 To 67/2018, byl odsouzen podle §205 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 22. 1. 2018, sp. zn. 88 T 137/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, částku ve výši 5.000 Kč, poškozenému J. K. částku ve výši 1.000 Kč a poškozenému M. H. částku ve výši 93.132 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození J. K. a M. H. odkázáni se zbytkem svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Z podnětu odvolání obviněného byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. 4 To 230/2018, napadený rozsudek nalézacího soudu podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušen v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo rozhodnuto tak, že podle §45 odst. 1 tr. zákoníku byly zrušeny výroky o vině, trestu a náhradě škody z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 22. 1. 2018, sp. zn. 88 T 137/2017. Obviněný byl nově uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se dopustil skutky popsanými pod body 1) a 2) výroku rozsudku soudu druhého stupně [skutku pod bodem 1) odpovídá skutek z výroku rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 22. 1. 2018, sp. zn. 88 T 137/2017, a skutku pod bodem 2) odpovídá shora popsaný skutek z výroku odvoláním napadeného rozsudku nalézacího soudu].
4. Za dané přečiny byl odsouzen podle §205 odst. 3 tr. zákoníku za použití §45 odst. 1 tr. zákoníku ke společnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl zavázán k povinnosti zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, částku ve výši 5.000 Kč, poškozenému J. K. částku ve výši 1.000 Kč, poškozenému M. H. částku ve výši 93.132 Kč a poškozené společnosti Financial Consortium, s. r. o., částku ve výši 7.426 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození J. K. a M. H. odkázáni se zbytkem svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
II.
5. Obviněný podal proti shora citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
6. V úvodu svého mimořádného opravného prostředku předeslal, že jednání, která jsou mu kladena za vinu, se ani zčásti nedopustil. Ohledně skutku popsaného pod bodem 2) výroku rozsudku odvolacího soudu namítl, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily vlastnické vztahy k údajně odcizenému zboží a případný vznik škody, což má bezprostřední dopad na výrok o vině i na výrok o náhradě škody. Zdůraznil, že údajná škoda nebyla a ani nemohla být způsobena poškozenému M. H. (dále též „poškozený“). K tomu rozvedl, že podle svědka S. K. byly odcizené šperky jeho vlastnictvím, takže jejich odcizením nemohla být způsobena žádná škoda poškozenému, který ani netvrdil, že by byl jejich vlastníkem. Poté podotkl, že S. K. poškozeného k nahrazení škody nijak nevyzýval. V reakci na vyjádření odvolacího soudu, podle něhož vznikl poškozenému z titulu smlouvy o dílo, resp. odpovědnosti za svěřené šperky, v okamžiku jejich odcizení závazek nahradit škodu S. K., obviněný uvedl, že aby poškozenému škoda skutečně vznikla, musel by ji S. K. již uhradit. Vznik závazku poškozeného podle obviněného není škodou spočívající ve zmenšení majetku, k čemuž doplnil, že případná smluvní odpovědnost vůči S. K. není existující vzniklou škodou, neboť institut potenciální škody české právo nezná. Nadto poznamenal, že nebylo prokázáno, jaká smlouva byla mezi poškozeným a S. K. uzavřena. Za podezřelý označil rovněž důvod toho, proč S. K. od poškozeného žádnou škodu nikdy nevymáhal. V případě, že poškozenému nahradí škodu přiznanou soudy nižších stupňů, tak podle něj u poškozeného dojde k bezdůvodnému obohacení.
7. Dále namítl neprokázání existence odcizených šperků, resp. jejich přítomnost ve zlatnictví v době odcizení, přičemž tvrzení poškozeného a S. K. o odcizení věcí označil za neprokázané. Za nepřezkoumatelný považoval znalecký posudek, na jehož základě byla stanovena hodnota odcizených věcí, s tím, že neodkazuje na žádnou metodiku výpočtu, ověřitelné zdroje, ani výpočet samotný. Zdůraznil přitom, že znalec nevěděl, že se jednalo o drahé kameny ze starých šperků po babičce, čímž jejich hodnota s ohledem na různé vrypy a možnosti opakovaného zpracování zásadně klesá. Zcela nepoužitelným důkazem ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu pak podle něj byla „pachová zkouška“ provedená způsobem vyplývajícím z odborného vyjádření, takže postup soudů nižších stupňů, jež se opřely o její výsledky, shledal zcela nepřípustným. Nadto podotkl, že předmětná pachová konzerva byla kontaminována tím, že byla otevřena v jiném trestním řízení. K tomu dodal, že vzorek pachové konzervy ze zlatnictví byl odebírán z pokladny na mince, kdy je nepochybné, že na jakékoliv minci coby oběživu mohla být přítomna jeho pachová stopa. V neposlední řadě zpochybnil kamerové záznamy, jejichž časy mají rozporovat údajný čas vloupání, neboť technicky není možné, aby se k několika set metrů vzdáleným kamerám z provozovny přesunul za pár vteřin. Hodnocení důkazů soudy obou stupňů proto považoval za extrémně rozporné s provedenými důkazy a zásadami formální logiky s tím, že soudy obou stupňů rovněž pominuly jeho obhajobu ve všech směrech. Poté ještě poukázal na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a soudům nižších stupňů vytknul, že svými rozhodnutími porušily §2 odst. 5 tr. ř., nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo a neprovedly navrhované důkazy, jež měly svědčit v jeho prospěch, pročež se jedná o tzv. opomenuté důkazy. Došlo tedy podle něj rovněž k porušení práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen „Úmluva“).
8. Ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem 1) rozsudku soudu druhého stupně namítl, že tento nevykazuje zákonné znaky přečinu krádeže a přečinu poškození cizí věci. Připomněl, že soudy nižších stupňů považovaly za stěžejní důkazy kamerový a úřední záznam, z nichž dovodily jeho přítomnost s nástroji v blízkosti poškozených dveří v době spáchání činu. Vyhodnocení tohoto důkazu soudy nižších stupňů označil za liché s tím, že jej z kamerových záznamů nelze identifikovat, přičemž jej v inkriminovaný den na místě činu neviděli ani svědci S. a R. Svou přítomnost na daném místě v době spáchání činu vyloučil a dodal, že byl tehdy silně fyzicky handicapován, což doložil zprávou od lékaře, takže pohybové úkony, o nichž vypovídali svědci, by v té době nezvládl. Namítl rovněž, že odvolací soud si předmětný kamerový záznam pustil až během porady senátu po skončení dokazování. Soudům obou stupňů pak vytknul vadu spočívající v opomenutí důkazů (výslechů svědků, především svědkyně M. B.), jejichž provedení navrhoval a jež měly prokázat, že se v době spáchání skutku nacházel na odlišném místě. V neposlední řadě připomněl i nové skutečnosti, jež prezentoval soudu druhého stupně a jež podle něj potvrzují skutečnost, že svědek S. jej nenávidí natolik, že by byl schopen proti němu „poštvat“ jiné osoby.
9. Z výše uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. 4 To 230/2018, jakož i všechna další rozhodnutí na toto rozhodnutí obsahově navazující, zrušil a podle §265m tr. ř. ve věci rozhodl tak, že jej v celém rozsahu zprostí obžaloby, příp. podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
10. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Dovolací námitky ohledně skutku pod bodem 1) rozsudku odvolacího soudu označil za nepřípustné s tím, že ve vztahu k tomuto dílčímu útoku by obviněný mohl polemizovat jen s existencí podmínek pro postup podle §45 tr. zákoníku. Obviněný však podle něj vznesl výhrady ryze skutkového charakteru, k čemuž podotkl, že soud druhého stupně byl stran skutku pod bodem 1) výroku jeho rozsudku vázán skutkovými zjištěními z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 22. 1. 2018, sp. zn. 88 T 137/2017, a nebyl je oprávněn přezkoumávat.
11. K námitkám týkajícím se dílčího útoku pod bodem 2) výroku odvolacího soudu nejprve připomněl, že v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. Vzhledem k tomu konstatoval, že značná část námitek obviněného deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídá. Za tyto považoval především jeho tvrzení, že se skutku vůbec nedopustil, tvrzení o procesní nepoužitelnosti výsledků pachové zkoušky a jeho vlastní hodnocení kamerového záznamu. Výhradu stran extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a provedenými důkazy označil za ryze formální s tím, že obviněný se jí fakticky domáhá pouze jiného hodnocení provedených důkazů, přičemž ignoruje argumentaci obsaženou na str. 6-7 rozsudku nalézacího soudu, jenž dostatečným způsobem reagoval na námitky týkající se kamerového záznamu zachycujícího pohyb obviněného na místě činu i námitky týkající se použitelnosti pachové stopy zajištěné na místě činu. Ohledně dovolacích výtek vůči pachové identifikaci nadto zmínil, že tyto do značné míry zpochybňují důkazní použitelnost metody pachové identifikace jako takové, k čemuž podotkl, že v současné době již nevznikají o použitelnosti metody pachové identifikace jako nepřímého důkazu v trestním řízení žádné pochybnosti. Skutkovými shledal rovněž námitky stran existence odcizených šperků a drahých kamenů a správnost jejich ohodnocení znalcem. V této souvislosti pro úplnost podotkl, že šperky, drahé kovy a drahé kameny nejsou věcí, u níž by uplynutím doby musela nutně klesat jejich obvyklá cena. Výhrady týkající se tzv. opomenutých důkazů pak označil za bezpředmětné již z toho důvodu, že jimi obviněný nijak nespecifikuje, o jaké důkazy se má jednat, když navíc soud prvního stupně na str. 7-8 odůvodnění svého rozsudku podrobně vyložil, proč nepovažoval za nutné provádět další obhajobou navržené důkazy, přičemž toto zdůvodnění považoval státní zástupce za zcela dostačující. Dodal, že soud v obecnosti není povinen provést všechny navrhované důkazy, k čemuž odkázal na související judikaturu Ústavního soudu.
12. Za relevantně uplatněné a částečně důvodné tak státní zástupce shledal toliko námitky týkající se nesprávného vyhodnocení vlastnických vztahů k odcizeným věcem. Připomněl, že ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů (vymezených zejména na str. 7 rozsudku nalézacího soudu) vyplývá, že část odcizených věcí (zlato, drahé kameny) byla skutečně vlastnictvím svědka S. K., který je předal poškozenému za účelem zhotovení zlatých šperků (náušnic) na zakázku, přičemž soudy obou stupňů tuto skutečnost označily za nerozhodnou vzhledem k tomu, že poškozený na základě uzavřené smlouvy o dílo odpovídal za ztrátu zlata a drahých kamenů a odcizením věcí mu vznikl závazek škodu S. K. nahradit (str. 5 rozhodnutí odvolacího soudu). Tyto okolnosti považoval státní zástupce za nepodstatné z hlediska výroku o vině, resp. z hlediska zákonného znaku „cizí věci“, jelikož není rozhodné, zda odcizené věci vlastnil poškozený či S. K., přičemž skutečnost, že S. K. není ve výroku o vině zmíněn, nemá vliv na právní kvalifikaci skutku a nejde ani o takovou vadu výroku o vině, pro niž by nemohl obstát.
13. Za odlišnou však označil situaci z hlediska výroku o náhradě škody. V té souvislosti uvedl, že postavení poškozeného, jemuž byla trestným činem způsobena majetková škoda, poškozený M. H. nepochybně měl, a to již z toho důvodu, že některé odcizené věci byly jeho vlastnictvím. Podotkl nicméně, že odcizením věcí (zlato, drahé kameny), jež nebyly vlastnictvím poškozeného, nemohlo dojít ke zmenšení jeho majetku. K tomu blíže rozvedl, že poškozený sice v zásadě jako zhotovitel odpovídal za ztrátu věci předané mu objednatelem ke zhotovení díla, když o uzavření smlouvy o dílo mezi jím a S. K. nevznikají rozumné pochybnosti, ze skutkových zjištění však vyplývá, že S. K. do doby rozhodování soudů žádnou náhradu neposkytl. Podle názoru státního zástupce by nárok na náhradu škody ohledně věcí patřících S. K. mohl poškozený v trestním řízení úspěšně uplatnit pouze v případě, že by vzniklou škodu tomuto skutečně uhradil. V tomto směru přiměřeně poukázal na závěry rozhodnutí publikovaného pod č. 53/1986 Sb. rozh. tr., které se sice týká případu, kdy nároky v adhezním řízení uplatňoval provozovatel odpovídající za odložené věci podle §433 odst. 2 tehdy platného zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, jeho závěry však lze podle státního zástupce vztáhnout na všechny případy, kdy se pachatel trestného činu krádeže zmocní cizích věcí, za jejichž ztrátu odpovídá vlastníkovi jiný subjekt, kdy na tento subjekt přechází nárok na náhradu škody vůči škůdci – pachateli trestného činu pouze v případě, že škodu skutečně uhradil.
14. V daných souvislostech doplnil, že soudy nižších stupňů se při rozhodování o náhradě škody věcí blíže nezabývaly ani z hlediska konkrétní občanskoprávní úpravy. Zdůraznil, že odpovědnost poškozeného za ztrátu věcí nebyla absolutní, k čemuž poukázal na §2598 odst. 2 obč. zák. a §2426 odst. 2 obč. zák. s tím, že v obecné rovině by nebylo vyloučeno, aby poškozený svou povinnost k náhradě škody z titulu uzavřené smlouvy o dílo odvrátil. Z hlediska vadnosti výroku o náhradě škody poškozenému však považoval za rozhodující, že tento v době rozhodování soudů žádnou částku S. K. za odcizené věci nezaplatil. Soudy tedy přiznaly poškozenému náhradu majetkové škody, která mu zčásti (mimo hodnoty věcí, jež byly jeho vlastnictvím) teprve v budoucnosti může vzniknout, což nemá oporu v občanskoprávní úpravě. Uzavřel proto, že výrok o povinnosti obviněného nahradit poškozenému škodu ve výši 93.132 Kč nemůže obstát, k čemuž pro úplnost dodal, že dalších výroků o náhradě škody se tato vada nijak nedotýká.
15. Státní zástupce vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. 4 To 230/2018, ve výroku, kterým byla obviněnému uložena povinnost nahradit M. H. škodu ve výši 93.132 Kč, a dále postupoval podle §265m odst. 2 tr. ř. a §265 tr. ř. Podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud učinil výše navrhované nebo i jiné rozhodnutí v neveřejném zasedání.
III.
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) v první řadě zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.
17. Dospěl přitom k závěru, že část dovolání směřující proti výrokům týkajícím se skutku pod bodem 2) rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. 4 To 230/2018 , je přípustná z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
18. Současně však nutno konstatovat, že část dovolacích námitek, jimiž obviněný brojí vůči výroku o vině stran skutku popsaného pod bodem 1) výroku rozsudku odvolacího soudu, přípustná není .
19. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že dovolání není přípustné , jestliže se jím dovolatel domáhá přezkoumání takové části rozhodnutí, kterou nepřezkoumával a nebyl povinen přezkoumat ve druhém stupni ani odvolací nebo stížnostní soud .
20. V nyní projednávané věci přitom soud druhého stupně nepřezkoumával a ani nebyl oprávněn přezkoumávat skutková zjištění týkající se skutku po bodem 1) výroku jeho rozsudku, pro který byl obviněný pravomocně odsouzen rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 22. 1. 2018, sp. zn. 88 T 137/2017, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 12. 4. 2018, sp. zn. 9 To 67/2018, přičemž tato rozhodnutí byla odvolacím soudem v důsledku ukládání společného trestu za pokračování v trestném činu ve smyslu §45 odst. 1 tr. zákoníku zrušena. Dovolací námitky, jež směřují do této části rozsudku soudu druhého stupně, jsou tudíž nepřípustné. Pouze pro úplnost lze poznamenat, že tyto námitky jsou primárně skutkového a procesního charakteru, neboť obviněný jimi vytýká soudům nižších stupňů v prvé řadě neúplné dokazování, nesprávné hodnocení provedených důkazů a vadná skutková zjištění, přičemž v daném směru předkládá vlastní hodnotící úvahy a skutkový závěr, že se činu nedopustil, a výlučně z takto koncipované argumentace (sekundárně) vyvozuje vadu v podobě nesprávného právního posouzení skutku. Takové námitky, jež lze v zásadě označit za prostou polemiku s procesním postupem soudů nižších stupňů, však obsahově nenaplňují uplatněný, ani jiný důvod dovolání.
IV.
21. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod uplatněný důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
22. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
23. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale zásadně nikoliv k revizi skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
24. V obecné rovině pak platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
25. S přihlédnutím k výše uvedeným východiskům však Nejvyšší soud konstatuje, že převážná část dovolací argumentace je ryze skutkového a procesního charakteru. Obviněný totiž soudům nižších stupňů vytýká vadnost a neúplnost důkazního řízení (nepoužitelnost výsledků metody pachové identifikace a neprovedení obhajobou navržených důkazů), nesprávné hodnocení provedených důkazů (včetně nerespektování zásady in dubio pro reo ) a chybná (nedostatečná) skutková zjištění. Současně přitom prosazuje vlastní hodnocení důkazů (zejména kamerových záznamů, znaleckého posudku a svědeckých výpovědí), na jehož základě předkládá vlastní skutkový závěr, že se souzeného skutku nedopustil. Převážně z těchto skutkových a procesních výhrad pak dovozuje své tvrzení o naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
26. Obviněný tudíž v daném směru nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry soudů nižších stupňů a užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje v této části dovolání zejména v porušení procesních zásad vymezených v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze.
27. Zásadu, že ve vztahu k výše popsaným námitkám neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, nelze podle judikatury Ústavního soudu uplatnit (jak již výše naznačeno) v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny) a v neposlední řadě případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy , tj. když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
28. Nejvyšší soud však konstatuje, že v nyní posuzované věci není dána žádná z výše uvedených vad důkazního řízení, k čemuž proto uvádí pouze ve stručnosti následující.
29. Ohledně skutkových zjištění učiněných ve vztahu ke skutku vymezenému pod bodem 2) výroku rozsudku odvolacího soudu vycházely soudy nižších stupňů zejména z kamerových záznamů, které jednoznačně svědčí o tom, že obviněný se v době spáchání daného skutku nacházel v blízkosti místa činu (vykradeného zlatnictví), což tento ostatně ani sám nepopírá, jakož i to, že si sundával rukavice, přikrývku hlavy atd. Jeho obhajobě, podle níž zde pouze vybíral popelnice, soud prvního stupně neuvěřil, přičemž se s ní v odůvodnění svého rozsudku podrobně a logicky vypořádal. Předmětné kamerové záznamy jsou navíc po časové stránce podporovány výpovědí poškozeného, podle níž mu mj. trvalo šest minut, než se od oznámení vloupání na jeho mobilní telefon dostavil do zlatnictví, a pokud obviněný v daném směru poukazuje na časové nesrovnalosti, tak tyto lze jednoduše vysvětlit jiným nastavením času na kamerách a mobilním telefonu poškozeného.
30. O přítomnosti obviněného ve zlatnictví pak svědčí i nalezení jeho pachové stopy na místě činu (vzhledem k tomu, že tato byla zajištěna na krabici od finanční hotovosti, nelze považovat za jakkoliv opodstatněné tvrzení obviněného, že se zde jeho stopa mohla dostat v důsledku jeho předchozí manipulace se zde uloženým oběživem, což je i s ohledem na místo spáchání činu – Brno – vysoce nepravděpodobné), přičemž skutečnost, že srovnávací pachový vzorek obviněného byl získán (potažmo otevřen) v jiné trestní věci, je nerozhodná, když důležitý je postup při zajišťování pachových stop v nyní projednávané věci, jenž byl soudem prvního stupně posouzen jako řádný. Zpochybňuje-li pak obviněný v obecnosti použitelnost výsledků metody pachové identifikace jako důkazu v trestním řízení, tak tomuto jeho tvrzení nelze přiznat žádnou relevanci, k čemuž postačí odkázat na judikaturu Ústavního soudu (viz zejména jeho nález ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1098/15), která konstantně aprobuje použitelnost výsledků dané metody v trestním řízení jakožto důkazu nepřímého, jenž ovšem musí být podpořen i důkazy dalšími. V posuzované věci přitom (jak i shora patrno) není pachová stopa obviněného nalezená na místě činu jediným usvědčujícím důkazem.
31. Obviněný v neposlední řadě brojí proti skutkovým závěrům soudů nižších stupňů stran výše škody způsobené odcizením věcí, přičemž napadá (ne)přezkoumatelnost znaleckého posudku z oboru drahé kovy, ekonomika, odvětví ceny a odhady drahých kovů, potažmo nedostatečné prokázání přítomnosti odcizených věcí ve zlatnictví. Soud prvního stupně se nicméně i s těmito námitkami obhajoby náležitě vypořádal, k čemuž postačí připomenout, že příslušný znalec v rámci svého výslechu specifikoval metodiku a způsob výpočtu hodnoty odcizených šperků a kamenů a samotná přítomnost odcizených věcí ve zlatnictví v době spáchání posuzovaného skutku byla dostatečně prokázána výpověďmi poškozeného a svědka S. K., jímž nalézací soud i v této části uvěřil (což ve svém rozsudku rovněž patřičně odůvodnil), jež byly v daném směru podpořeny i listinnými důkazy. Lze tedy uzavřít, že i skutková zjištění ohledně výše škody způsobené odcizením šperků a drahých kamenů ve zlatnictví poškozeného mají dostatečné ukotvení v příslušném důkazním materiálu.
32. Namítá-li pak obviněný ve vztahu ke skutku pod bodem 2) výroku rozsudku odvolacího soudu neprovedení navrhovaných důkazů, jež měly svědčit v jeho prospěch, aniž by tyto blíže konkretizoval, tak postačí (v souladu s vyjádřením státního zástupce) uvést, že soud prvního stupně se důkazními návrhy obhajoby náležitě zabýval a v odůvodnění svého rozsudku adekvátním způsobem vysvětlil, z jakých důvodů jim nevyhověl, takže se nemůže jednat o shora specifikovanou vadu tzv. opomenutých důkazů.
33. Na tomto místě je zapotřebí shrnout, že soud prvního stupně, jemuž především přísluší důkazy provádět a hodnotit a na tomto základě zjišťovat skutkový stav věci, si byl vědom důkazní situace a z odůvodnění jeho rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotil provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěl – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (neodporujícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Současně je potřeba zdůraznit, že se podrobně zabýval i námitkami obhajoby (viz zejména str. 6-8 jeho rozsudku) a jeho rozhodnutí nevybočilo z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., takže mu nelze vytýkat svévoli. Odvolací soud se pak po provedeném přezkumu ztotožnil se skutkovými a částečně i právními závěry nalézacího soudu [nesouhlasil s posouzením vztahu mezi skutkem ad 1) a 2) výroku jeho rozsudku jako souběhu, který proto přehodnotil na pokračování v trestném činu, resp. trestných činech, a v návaznosti na to upravil i výrok o trestu a náhradě škody – tyto skutečnosti však obviněný ve svém dovolání nikterak nenapadá].
34. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, potvrzenými rozhodnutím odvolacího soudu, na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Nadto lze uvést, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že dovolatel předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). S přihlédnutím k uvedeným skutečnostem pak nelze přiznat žádnou relevanci ani výhradám obviněného stran nerespektování pravidla in dubio pro reo vycházejícího ze zásady presumpce neviny vymezené v §2 odst. 2 tr. ř.
35. V těchto souvislostech je vhodné poukázat též na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů.
36. Činí-li obviněný za této situace kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v rozhodnutích soudů nižších stupňů a převážně z toho dovozuje vadnost právního posouzení skutku, pak nutno opětovně zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného důvodu (i jiných důvodů) dovolání irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.“
37. Pokud by bylo dovolání podáno jen z výše uvedených důvodů, bylo by je nutno odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Obviněný však ve vztahu ke skutku pod bodem 2) výroku rozsudku odvolacího soudu brojí rovněž vůči nesprávnému posouzení subjektu poškozeného, jemuž přísluší nárok na náhradu škody za odcizení věcí ve vlastnictví S. K. Takovou výtku přitom lze označit z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za formálně právně relevantní jakožto námitku směřující vůči jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení.
38. K této argumentaci Nejvyšší soud v první řadě předesílá, že obsahově shodné námitky, které byly uplatněny v této části dovolání, zazněly již v rámci obhajoby obviněného před soudy dříve ve věci činnými, které se s nimi v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly. Pro případ takového okruhu námitek je pak nezbytné upozornit na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 (publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu ve sv. 17/2002 pod č. 408), z něhož mj. vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
39. V daném kontextu je dále zapotřebí připomenout, že soudy nižších stupňů dospěly na podkladě provedených důkazů k závěru, že mezi M. H. a S. K. došlo ohledně drahých kamenů a zlata patřících S. K. k uzavření smlouvy o dílo s tím, že M. H. měl z těchto převzatých předmětů zpracovat náušnice. Před vyhotovením této zakázky však došlo k odcizení (mj. i) daných věcí ze zlatnictví provozovaného M. H.
40. Podle §2944 obč. zák. platí, že každý, kdo od jiného převzal věc, který má být předmětem jeho závazku, nahradí její poškození, ztrátu nebo zničení, neprokáže-li, že by ke škodě došlo i jinak.
41. Je přitom nepochybné, že M. H. je v posuzované věci osobou, která jakožto zpracovatel díla převzala od S. K. (objednatele díla a vlastníka odevzdaných věcí) drahé kameny a zlato, k jejichž ztrátě došlo v důsledku spáchání skutku vymezeného pod bodem 2) výroku rozsudku odvolacího soudu obviněným. Zároveň lze konstatovat, že v daném případě nebyl dán žádný liberační důvod ve smyslu §2944 obč. zák. [který by mohl spočívat ve skryté vlastnosti věci plynoucí z její přirozené povahy nebo v živelné pohromě, která ve stejné míře postihne věřitele i dlužníka, blíže viz Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§2055-3014). Praha: C. H. Beck, 2014, str. 1660-1663].
42. Se zřetelem k uvedeným skutečnostem je tudíž zřejmé, že okamžikem spáchání skutku pod bodem 2) výroku rozsudku soudu druhého stupně vznikl M. H. dluh vůči S. K. spočívající v povinnosti nahradit v souladu s §2944 obč. zák. škodu způsobenou ztrátou odcizených drahých kamenů a zlata. Dále je tedy zapotřebí vyřešit otázku, zda je rozhodné, že M. H. do doby rozhodování soudů nižších stupňů v této věci předmětný dluh S. K. ještě nesplnil, resp. vzniklou škodu ještě nenahradil.
43. K tomu je nezbytné poukázat na §2952 větu druhou obč. zák., podle níž záleží-li skutečná škoda ve vzniku dluhu, má poškozený právo, aby ho škůdce dluhu zprostil nebo mu poskytl náhradu.
44. Vzhledem k danému ustanovení lze konstatovat, že ve světle platné občanskoprávní úpravy může škoda spočívat i ve způsobení dluhu. Tím, že v důsledku jednání obviněného popsaného v bodě 2) výroku rozsudku odvolacího soudu vznikl M. H. dluh vůči S. K. podle §2944 obč. zák., vznikla současně povinnost obviněného k náhradě škody M. H. spočívající ve vzniku dluhu, který mu svým protiprávním jednáním způsobil. Není proto rozhodné, zda M. H. škodu ve smyslu §2944 obč. zák. S. K. v době rozhodování soudů nižších stupňů již uhradil či nikoliv, jelikož mu vůči obviněnému vznikl nárok na náhradu škody (dluhu vůči S. K.) s ohledem na dikci §2952 obč. zák. již okamžikem spáchání skutku pod bodem 2) výroku rozsudku soudu druhého stupně.
45. Nejvyšší soud se zřetelem ke shora rozvedeným skutečnostem shrnuje, že pokud soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že M. H. je osobou přímo poškozenou trestným činem obviněného [spáchaným skutkem pod bodem 2) výroku rozsudku odvolacího soudu], postupovaly v souladu s platnou a účinnou občanskoprávní úpravou. Související (byť formálně právně relevantní) výhrady obviněného tak nutno označit za zjevně neopodstatněné.
46. Z výše jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako celek odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 3. 2019
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu