ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.250.2019.1
sp. zn. 6 Tdo 250/2019-1224
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 9. 2019 o dovolání, které podal obviněný R. H. A. , nar. XY ve XY, XY, občan Ukrajiny a Maďarska, trvale bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2018, č. j. 67 To 228/2018-1163, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 2 T 171/2017, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2018, č. j. 67 To 228/2018-1163, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. 4. 2017, č. j. 2 T 171/2017-1131.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 5 přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. 4. 2017, č. j. 2 T 171/2017-1131, byl obviněný R. H. A. (dále jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že: „na přesně nezjištěném místě nejpozději do 12. 6. 2013 si přisvojil osobní motorové vozidlo tovární značky Mercedes S 350 BlueTec, VIN:XY, rok výroby 2011, r. z. XY v hodnotě 1.164.336 Kč, ve vlastnictví poškozené společnosti ŠkoFIN, s. r. o., a vozidlo BRP 800, čtyřkolku Outlander 800R MAX LTD, VIN:XY, r.z. XY v hodnotě 270.700 Kč ve vlastnictví poškozené společnosti GE Money Auto s. r. o., která do té doby provozovala společnost A., jejímž byl jediným jednatelem a společníkem, přičemž, aby se vyhnul povinnosti splácet dále úvěry ve výši 1.154.521 Kč, kterými byla vozidla financována, a eventuelně své odpovědnosti z titulu ručení, převedl smlouvou ze dne 12. 6. 2013 svůj obchodní podíl ve společnosti A. na pana N. L., nar. XY, občana Rumunska, který se téhož dne stal jednatelem společnosti, když s předmětnými vozidly naložil dosud nezjištěným způsobem, přičemž tímto jednáním způsobil věřitelům společnosti A. - poškozené společnosti ŠkoFIN s. r. o. škodu přinejmenším ve výši 550.269,72 Kč a poškozené společnosti GE Money Auto s. r. o. (nyní MONETA Auto, s. r. o.) škodu přinejmenším ve výši 122.025 Kč . “
2. Za uvedený zločin a za sbíhající se účastenství jako organizátor zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 2. 2017, sp. zn. 6 T 68/2015, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. 5 To 260/2017, byl podle §206 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 2. 2017, sp. zn. 6 T 68/2015 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. 5 To 260/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
3. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené MONETA Auto s. r. o. částku 321.001,78 Kč a poškozené ŠkoFIN s. r. o. částku ve výši 787.393 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená ŠkoFIN s. r. o. odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2018, č. j. 67 To 228/2018-1163. Podle §258 odst. 1 písm. b), f), odst. 2 tr. ř. byl napadený rozsudek zrušen v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že „v rozporu se smluvními podmínkami, zejména bez výslovného souhlasu poškozených společností ŠkoFIN, s. r. o. a GE Money Auto, s. r. o. formálně předal na podkladě předávacích protokolů ze dne 28. 5. 2013 N. L., nar. XY, osobní motorové vozidlo tovární značky Mercedes S 350 BlueTec, VIN:XY, rok výroby 2011, r. z. XY v hodnotě 1.164.336 Kč, ve vlastnictví poškozené společnosti ŠkoFIN, s. r. o., a vozidlo BRP 800, čtyřkolku Outlander 800R MAX LTD, VIN:XY, r. z. XY v hodnotě 270.700 Kč ve vlastnictví poškozené společnosti GE Money Auto s. r. o., která do té doby provozovala společnost A., jejímž byl jediným jednatelem a společníkem, přičemž, aby se vyhnul povinnosti splácet dále úvěry ve výši 1.154.521 Kč, kterými byla vozidla financována, a eventuálně své odpovědnosti z titulu ručení, převedl smlouvou ze dne 12. 6. 2013 svůj obchodní podíl ve společnosti A. na pana N. L., nar. XY, občana Rumunska, který se téhož dne stal jednatelem společnosti, s vozidly bylo dále fakticky naloženo dosud nezjištěným způsobem, přičemž tímto jednáním způsobil věřitelům společnosti A. - poškozené společnosti ŠkoFIN s. r. o. škodu přinejmenším ve výši 550.269,72 Kč a poškozené společnosti GE Money Auto s. r. o. (nyní MONETA Auto, s. r. o.) škodu přinejmenším ve výši 122.025 Kč.“
5. Za uvedený zločin a za sbíhající se účastenství jako organizátor zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 2. 2017, sp. zn. 6 T 68/2015, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. 5 To 260/2017, byl podle §206 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 2. 2017, sp. zn. 6 T 68/2015, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. 5 To 260/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
6. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradu škody poškozené MONETA Auto s. r. o. částku 122.025 Kč a poškozené ŠkoFIN s. r. o. částku ve výši 550.269,72 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená ŠkoFIN s. r. o. odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
II.
7. Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
8. Ve svém mimořádném opravném prostředku namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení, jež je spatřováno v nesprávné aplikaci právní kvalifikace „přečinem“ zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a s tím souvisejícím nesprávném rozhodnutí o trestu a náhradě škody. Vedle toho je uvedený dovolací důvod spatřován v nesprávném zjištění skutkového stavu, který nelze striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace. Zde poukázal na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS - st. 38/14 (č. 40/2014 Sb.). „Nalézací soudy“ podle něj svým postupem porušily nejen ustanovení §206 tr. zákoníku, ale i čl. 6 Úmluvy a právo na spravedlivý proces podle hlavy páté Listiny základních práv a svobod spočívající v porušení čl. 36, 37, 39 a 40 Listiny, neboť skutkové závěry v odsuzujícím rozsudku vyjádřené jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, které byly vyhodnoceny v rozporu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. v jeho neprospěch. Přitom důkazy svědčící v jeho prospěch nebyly provedeny vůbec nebo byly ignorovány. Proces je tak zatížen porušením rovnosti zbraní, práva na obhajobu a zásady in dubio pro reo.
9. Následně uvedl, že výrok rozsudku odvolacího soudu prezentuje skutková zjištění spočívající ve formálním předání předmětných vozidel podle předávacích protokolů ze dne 28. 5. 2013 N. L. v rozporu se smluvními podmínkami a v převedení společnosti na tohoto v úmyslu vyhýbání se povinnosti splácet úvěry a eventuálně své odpovědnosti z titulu ručení, přičemž s vozidly bylo dále naloženo nezjištěným způsobem. V daných souvislostech konstatoval, že obě vozidla byla úvěrovými smlouvami svěřena do dispozice společnosti A., kdy převodem na nového společníka N. L. dne 12. 6. 2013 a předáním veškerého majetku společnosti novému společníku a jednateli nedošlo k přisvojení si cizí věci, protože obě vozidla i nadále zůstala v dispozici společnosti A.
10. Poukázal rovněž na svoji výpověď, z níž vyplynulo, že podpisy jeho a N. L. na předávacích protokolech datovaných dnem 28. 5. 2013, byly oběma dne 6. 6. 2013 uznány za vlastní u notářky JUDr. Jarmily Humpolcové. Na tento den byl plánován i převod společnosti, avšak nemohlo k němu dojít, protože N. L. neměl výpis z trestního rejstříku svého domovského státu, a proto si ponechal předávací protokoly u sebe. Tyto předal obviněnému až po uskutečnění faktického převodu společnosti a podání návrhu na zápis do obchodního rejstříku oproti předání majetku a účetnictví společnosti A. N. L. Zde existuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudu, který vycházel z data uvedeného na předávacím protokolu a předpokládal, že k předání vozidel došlo již dne 28. 5. 2013, což neodpovídá pravdě ani důkazům. Vzhledem k tomu, že obě vozidla byla předána novému společníkovi a jednateli společnosti N. L., v jejíž dispozici obě vozidla i nadále zůstala, nemohl se dovolatel dopustit trestného činu zpronevěry, který mu je kladen za vinu.
11. K tomu obviněný dodal, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno v rozporu s §259 odst. 3 tr. ř., neboť tento soud vydal nové rozhodnutí, ačkoli skutkový stav zjištěný nalézacím soudem se lišil od skutkového stavu popsaného odvolacím soudem, přičemž odvolací soud neprovedl nové důkazy. Odvolací soud změnil skutková zjištění v tom směru, že k formálnímu předání vozidel mělo dojít dne 28. 5. 2013, a teprve poté k převodu společnosti, zatímco nalézací soud předpokládal předání vozidel nejpozději dne 12. 6. 2013. Oba soudy ignorovaly vyjádření obviněného ohledně času fyzického předání vozidel N. L., který neodpovídal datu uvedenému v předávacích protokolech. Porušení zásady spravedlivého procesu dovolatel spatřoval v nesprávnosti hodnocení důkazů, protože skutkové závěry soudů obou stupňů jsou s nimi v extrémním rozporu. Soud přecenil a z hlediska věrohodnosti nesprávně hodnotil výpověď N. L., který v řadě bodů nehovořil pravdu. Jeho nepravdivá výpověď se týkala především časové návaznosti podpisu smlouvy o převodu obchodního podílu společnosti J. a společnosti A. Svědek tvrdil, že zakoupil pouze společnost J., k čemuž podepisoval listiny u notáře v Plzni a následně ještě další listiny v Praze, a to s časovým odstupem asi jednoho měsíce. Z těchto listin je však průkazné, že smlouva o převodu obchodního podílu A. byla podepsána u notáře v Praze dne 12. 6. 2013, zatímco smlouva o převodu obchodního podílu J. byla podepsána u notáře v Plzni dne 23. 7. 2013. Soud tento zásadní rozdíl shledal nepodstatným, způsobeným plynutím času, ačkoli svědek N. L. neodkazoval na to, že by si sled a místa událostí nepamatoval. Tento svědek se prokazatelně účastnil dne 17. 9. 2013 převodu dispozičního oprávnění jeho osoby k účtu společnosti A., kde ve smlouvě, kterou podepsal, je zřetelně uveden název A., takže jeho tvrzení, že o této společnosti nic neví, nemůže obstát. Totéž se týká údajů na předávacích protokolech, kde je zřetelně uveden název společnosti, ale i název předávaných motorových vozidel, jejichž názvy jsou mezinárodně srozumitelné. Z potvrzení o provedení platby ze dne 19. 6. 2013 vyplývá, že daného dne provedl platbu leasingových splátek v celkové výši 51.210,- Kč ve prospěch účtu společnosti ŠkoFIN N. L., což svědka usvědčuje ze lži. Obhajoba navrhovala provedení tohoto důkazu, soud jej odmítl pro nadbytečnost. Pro posouzení věrohodnosti svědka N. L. jsou významné i skutečnosti ohledně převodu obchodního podílu na tohoto svědka u dalších společností, a to nejen J., ale i I., kterou zakoupil před notářem v Plzni a kterou v rámci své výpovědi rovněž zpochybnil. K těmto převodům byl obhajobou navržen výslech příslušných osob.
12. Dovolatel rovněž uvedl, že obdržel neoficiální informaci od soukromé detektivní agentury, že předmětné vozidlo Mercedes překročilo státní hranici na Ukrajinu s řidičem N. L. Navrhl doplnění dokazování dotazem na hraniční přechody na Ukrajinu, zda, kdy a s jakým řidičem toto vozidlo státní hranice na Ukrajinu překročilo, protože potvrzení takové skutečnosti může mít zásadní vliv na skutkové závěry. Tento důkaz byl rovněž odmítnut. Soud v rámci hodnocení věrohodnosti výpovědi svědka N. L. zcela ignoroval možný motiv jeho nepravdivé svědecké výpovědi, spočívající ve snaze zbavit se vlastní trestněprávní odpovědnosti, když po zakoupení společnosti nedostál finančním závazkům v rámci úvěrových splátek a převzatá vozidla pravděpodobně zpronevěřil sám.
13. Námitky procesního charakteru podle obviněného spočívají v nezákonnosti trestního stíhání, neboť trestní stíhání bylo zahájeno pro zcela odlišný skutek. Nesouhlasil s argumentací soudu o zachování totožnosti skutku, když ostatní znaky skutkové podstaty trestného činu, pro který bylo stíhání zahájeno, tj. úvěrový podvod, a pro který byla podána obžaloba, tj. zpronevěra, jsou diametrálně odlišné. Jeho obhájkyni bylo doručeno opatření policejního orgánu – upozornění na změnu právní kvalifikace podle §160 odst. 6 tr. ř., přestože popis skutku vyjádřený v původním usnesení o zahájení trestního stíhání je zásadně odlišný od popisu vyjádřeného v upozornění na změnu právní kvalifikace, a které obsahuje zcela odlišné zákonné znaky skutkových podstat předmětných právních kvalifikací. Policejní orgán svým postupem částečně nahradil vydání nového usnesení podle §160 odst. 1 tr. ř., aniž by však dodržel všechny zákonné náležitosti usnesení o zahájení trestního stíhání. Z tohoto důvodu usnesení o zahájení trestního stíhání neobsahuje zákonné náležitosti, spočívající v řádném popisu skutku s uvedením všech zákonných znaků skutkové podstaty použitého trestného činu. Z popisu skutků je zřejmé, že přestože následkem byla škoda způsobená úvěrovým společnostem, jednání, které bylo obviněnému kladeno za vinu, je diametrálně odlišné. Postupem policejního orgánu podle §160 odst. 6 tr. ř. byla obviněnému odňata možnost se od samého počátku v rámci obhajoby účinně bránit. Argumentaci soudu o zachování totožnosti skutku z pouhého důvodu shodného následku považuje dovolatel za nepřípustný formalismus. Celé řízení tak trpí porušením zásady spravedlivého procesu, když bylo zahájeno pro jiný skutek a důkazy, které by mohly přispět k řádnému objasnění skutku i posouzení věrohodnosti svědka N. L., byly soudem zamítnuty jako nadbytečné.
14. Shrnul pak, že celkové hodnocení soudy nižších stupňů vykazuje znaky svévole s cílem dosáhnout jeho odsouzení. Při respektování jejich skutkových závěrů pak spatřuje hmotněprávní pochybení v použité právní kvalifikaci pro absenci popisu všech zákonných znaků skutkové podstaty „přečinu“ zpronevěry.
15. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2018, sp. zn. 67 To 228/2018, a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
16. K podanému dovolání zaslal vyjádření státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že k dovolací argumentaci obviněného je především nutno uvést, že v návaznosti na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Zásah Nejvyššího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu pouze ve zcela výjimečných případech tzv. extrémního nesouladu. Takový extrémní nesoulad však státní zástupce v případě dovolatele neshledal. Důkazy jednoznačně svědčí o tom, že se obviněný dopustil jednání, kterým si přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena, přičemž na cizím majetku způsobil značnou škodu. Skutkový stav logicky vyplývá z provedených důkazů. Odůvodnění označeného rozsudku je logické, skutkový stav věci je dostatečně popsán a důkazy hodnoceny podle §2 odst. 6 tr. ř. Na základě zjištěného skutkového stavu soudy správně dospěly k závěru, že činem obviněného došlo k naplnění všech znaků zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Pokud jde o námitku neprovedení některých důkazů, ani tato námitka neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu. Navíc závisí pouze na úvaze soudu, který z navržených důkazů provede.
17. Dovolacímu důvodu neodpovídá ani námitka porušení povinnosti zachovat totožnost skutku. U obviněného byla totožnost skutku ve vztahu k posuzovanému trestnému činu zachována, a to při shodě jím způsobeného následku. Obviněný jednal způsobem popsaným v usnesení o zahájení trestního stíhání, resp. obžalobě, když tímto jednáním vyvolal následek konkretizovaný v obžalobě. Shodným způsobem pak jednání obviněného, resp. jím vyvolaný následek, hodnotily soudy nižších stupňů. Není podstatné, jak byl skutek kvalifikován na počátku trestního stíhání, nýbrž jen to, zda byla zachována totožnost skutku. Nelze se tak ztotožnit s námitkou obviněného, že postupem soudů došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Navíc povinnost dodržet totožnost skutku vyplývá z norem trestního práva procesního, jejichž případné porušení není způsobilé založit existenci hmotně právního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
18. Podle odvolacího soudu obviněný dokonal trestný čin již tím, že svědkovi N. L. formálně předal na základě předávacích protokolů ze dne 28. 5. 2013 předmětná motorová vozidla. Přitom odvolací soud vzal v úvahu výsledky dokazování před soudem prvního stupně, který z nich vyvodil správná skutková zjištění. S tímto názorem se státní zástupce ztotožnil, neboť zhotovením a podepsáním předávacích protokolů bez vyžádání souhlasu či jen vyrozumění úvěrujících společností, obviněný deklaroval a realizoval svůj úmysl odejmout z dispozice vlastníků (úvěrujících společností) jejich vozidla a nakládat s nimi nadále jako s vozidly vlastními, podle vlastního uvážení. K tomuto jednání obviněný přistoupil s vědomím, že vozidla nejsou jeho ani společnosti A., aniž by k tomu vzhledem k závazkům z nesplacených úvěrových smluv byl oprávněn, a dokonce, aniž by k tomu existoval v té době i jiný právní důvod, neboť k převodu obchodních podílů došlo až s odstupem dalšího půl měsíce. Podpisem předávacích protokolů jednal obviněný v rozporu s všeobecnými obchodními podmínkami, které akceptoval sjednáním příslušných úvěrových smluv. Co se s vozidly dělo posléze, již není podle státního zástupce pro právní posouzení zásadní, kromě správného závěru obou soudů, že následné kroky týkající se převodu obchodních podílů ve společnosti a ustavení nového jednatele v ní byly pouze účelovým jednáním s cílem zakrýt předchozí defraudující čin. Došlo-li odvolacím soudem v tzv. skutkové větě k upřesnění doby spáchání činu tak, aby její znění odpovídalo více právnímu vyhodnocení, k jakému přistoupil odvolací soud, nelze přisvědčit dovolateli, že by překročil své pravomoci a změnil skutková zjištění soudu prvního stupně. Odvolací soud pouze blíže vymezil skutek časově. Státní zástupce považoval skutková zjištění, ke kterým dospěly soudy obou stupňů za dostatečná pro závěr, že obviněný naplnil svým jednáním všechny zákonné znaky zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku.
19. Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
III.
20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
21. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2018, č. j. 67 To 228/2018-1163, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
22. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
23. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí - s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu - vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
24. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
25. Obecně pak platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
26. Protože argumentace obsažená v dovolání obviněného je z nikoli nepodstatné části podřaditelná pod obsahové vymezení jím uplatněného dovolacího důvodu a tuto nelze pokládat za takovou, o níž by bylo lze rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 tr. ř., tj. formou odmítnutí podaného dovolání (viz výhrady vůči právnímu posouzení skutku popsanému ve výroku rozsudku odvolacího soudu), přezkoumal na jejím podkladě Nejvyšší soud podle §265i odst. 3 tr. ř. napadené rozhodnutí i řízení jemu předcházející a dospěl k následujícím zjištěním.
27. V daných souvislostech Nejvyšší soud neopomněl, že dovolatel orgánům činným v trestním řízení rovněž vytkl, že nebyla dodržena zásada totožnosti skutku. Jak již uvedl ve svém vyjádření státní zástupce, zásadně není tato výhrada podřaditelná pod uplatněný, ani pod jiný dovolací důvod. Přesto však bylo na místě se k ní vyjádřit, neboť ji lze považovat za jednu ze základních zásad trestního řízení a její porušení by mohlo mít charakter porušení pravidel spravedlivého procesu.
28. V obecné rovině je k uvedené problematice zapotřebí předeslat, že otázku zachování totožnosti skutku není možno zužovat na pouhou vnější podobnost popisu skutkového stavu mezi sdělením obvinění a konečným rozsudkem. Ve fázi sdělení obvinění nemá příslušný policejní orgán zdaleka dostatek informací pro precizní vyjádření skutkového stavu věci (čili popisu skutku ve sdělení obvinění). Naopak, jeho úkolem je tento stav zjišťovat a opatřovat o něm důkazy, na jejichž podkladě je státní zástupce při formulaci obžaloby nejen oprávněn, ale i povinen precizovat popis skutku tak, aby odpovídal obsahu dosud opatřených důkazů. Na základě výsledků dokazování provedeného soudem mohou některé skutečnosti odpadnout a jiné naopak přibýt. Skutek, který je předmětem trestního řízení, soud projednává v celé šíři. Proto přihlíží i ke změnám skutkového stavu, k nimž při projednávání věci před soudem došlo. Soud je rovněž povinen popsat stav věci podle výsledků dokazování, jež provádí v hlavním líčení (§220 odst. 1, 2 tr. ř.) (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1548/2015). Totožnost skutku je v trestním řízení zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku. Přitom nemusí být jednání nebo následek popsány se všemi skutkovými okolnostmi shodně, postačí shoda částečná (srov. rozhodnutí č. 1/1996-I. Sb. rozh. tr.). O totožnosti skutku mohou rozhodovat jen okolnosti a závěry skutkové nikoli samotné závěry právní.
29. V posuzované věci bylo trestní stíhání zahájeno podle §160 odst. 1 tr. ř. usnesením policejního orgánu Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územní odbor Praha venkov – ZÁPAD, oddělení SKPV ze dne 13. 3. 2015, sp. zn. KRPS-60749-95/TČ-2014-011681-MCH, pro spáchání zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb.
30. Z popisu skutku v něm obsaženého plyne mimo jiné, že obviněný coby jednatel obchodní společnosti A. uzavřel smlouvy o úvěru s poskytovateli úvěrů společnostmi ŠkoFIN s. r. o. a GE Money Auto s. r. o., jejichž předmětem bylo financování dvou motorových vozidel, a současně i zajišťovací převody vlastnického práva k oběma motorovým vozidlům na uvedené poskytovatele úvěrů. V návaznosti na nesplácení úvěrů poskytovatelé úvěrů odstoupili od smluv o úvěru a vyzvali společnost A. k předání (vrácení) vozidel, avšak vozidla nikdo jménem společnosti nepředal (nevrátil). Tímto jednáním jim byla způsobena škoda, kterou policejní orgán vyčíslil částkou 895.674,- Kč ve vztahu ke společnosti ŠkoFIN s. r. o. a částkou 258.847,- Kč ve vztahu ke společnosti GE Money Auto s. r. o. Obviněný s cílem vyhnout se povinnosti splácet úvěry, převedl smlouvou ze dne 12. 6. 2013 svůj (stoprocentní) obchodní podíl na nového jednatele a společníka N. L., občana Rumunska, který tam byl označen coby tzv. „bílý kůň“, nekontaktní osoba evidovaná v Rumunsku jako tzv. kriminálně závadová.
31. Z tohoto popisu (ačkoli trestní stíhání bylo Policií ČR zahájeno pro zločin úvěrového podvodu podle §211 tr. zákoníku) je zejména patrno, že předmětná vozidla byla ve vztahu k obchodní společnosti A. a každému z jejích jednatelů věcí cizí, a že tato vozidla byla svěřena do rukou obviněného jakožto statutárního orgánu dané obchodní společnosti. Následně příjemce úvěru přestal hradit splátky úvěru, na což obě úvěrové společnosti reagovaly výpověďmi smluv a výzvami k předání vozidel, avšak vozidla vrácena nebyla. V důsledku toho vznikla oběma úvěrovým společnostem škoda v částkách naplňujících v souhrnu znak značné škody.
32. Sdělením policejního orgánu Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územní odbor Praha venkov-ZÁPAD, oddělení služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 24. 1. 2016, č. j. KRPS-60749-239/TČ-2014-011681-MCH, byl obviněný upozorněn na změnu právní kvalifikace s tím, že skutek, pro který bylo zahájeno jeho trestní stíhání, je jiným trestným činem, a to zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku. Z jeho obsahu plyne, že se obviněný mohl zločinu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku dopustit tím, že si na přesně nezjištěném místě nejpozději do 12. 6. 2013 přisvojil předmětná vozidla, která do té doby provozovala společnost A., přičemž jeho jednáním byla věřiteli poškozené společnosti ŠkoFIN s. r. o. způsobena škoda cca ve výši 895.674,- Kč, a poškozené společnosti GE Money Auto s. r. o. škoda cca ve výši 258.847,- Kč.
33. Z porovnání popisu skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání, v upozornění na změnu právní kvalifikace a následně v obžalobě, podle níž obviněný „na přesně nezjištěném místě nejpozději do 12. 6. 2013 si přisvojil osobní motorové vozidlo tovární značky Mercedes …, a vozidlo BRP 800, čtyřkolku Outlander 800R MAX LTD …, když s předmětnými vozidly naložil dosud nezjištěným způsobem, přičemž tímto jednáním způsobil věřitelům … - poškozené společnosti ŠkoFIN s. r. o. škodu přinejmenším ve výši 550.269,72 Kč a poškozené společnosti GE Money Auto s. r. o. (nyní MONETA Auto, s. r. o.) škodu přinejmenším ve výši 122.025 Kč . “ , plyne, že byla v podstatné míře zachována přinejmenším shoda v následku. Tato shoda v následku pak byla zachována i ve vztahu obžaloby a rozsudků soudů nižších stupňů, jež tak postupovaly v souladu s ustanovením §220 odst. 1 tr. ř.
34. Se zřetelem k uvedeným skutečnostem lze učinit mezitímní závěr, že zásada totožnosti skutku nebyla v dané věci porušena a v tomto smyslu je třeba přisvědčit názoru soudu nižších stupňů. Rozhodně tak není možno přisvědčit s danou problematikou spojenému názoru obviněného, že postupem orgánů činných v trestním řízení mu byla odňata možnost účinně se hájit.
35. Obviněný dále ve svém mimořádném opravném prostředku zpochybnil právní závěr odvolacího soudu, jenž skutek popsaný ve výroku napadeného rozsudku kvalifikoval jako zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Podle jeho přesvědčení tato skutková zjištění nenaplnila znaky uvedeného trestného činu.
36. K této námitce je na místě nejprve připomenout zákonnou úpravu a judikaturu na danou problematiku se vztahující.
37. Trestného činu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu.
38. Objektivní stránku tohoto trestného činu naplní pachatel, který si
a) přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a zároveň tím
b) způsobí na cizím majetku značnou škodu.
39. Pachatel si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu , která mu byla svěřena, jestliže s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc nebo jiná majetková hodnota dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Přisvojení je tedy takové nakládání pachatele s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou, které má trvale vyloučit svěřitele z dispozice s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou (v tom se zpronevěra odlišuje od neoprávněného užívání cizí věci podle §207 odst. 1 alinea 2). Byla-li mu věc nebo jiná majetková hodnota svěřena za účelem opatření určitého prospěchu, považuje se také za její přisvojení, obstará-li si pachatel další prospěch v rozporu s tímto svěřením.
40. Přisvojením takové věci se nerozumí získání věci do vlastnictví, neboť trestným činem nelze nabýt vlastnického práva, nýbrž získání možnosti neomezené dispozice s věcí , není však rozhodné, jak poté pachatel s přisvojenou věcí, která mu byla svěřena, skutečně nakládá . O přisvojení jde tedy i v případě, když pachatel věc po dokonání činu někomu daruje, předá do zastavárny, odhodí ji nebo zničí apod. Obdobně se to pak týká i cizí svěřené jiné majetkové hodnoty. Trestného činu zpronevěry podle §206 se může dopustit pachatel-fyzická osoba i v případě, jestliže byla věc na podkladě leasingové smlouvy předána do nájmu právnické osobě , neboť ani tato skutečnost nevylučuje trestní odpovědnost fyzické osoby, která si přisvojí najatou věc v rozporu s leasingovou smlouvou.
41. Po subjektivní stránce se vyžaduje ve vztahu k základní skutkové podstatě úmysl, který zpravidla vznikne až později, nikoli hned při svěření věci. Může však být už při svěření věci, jestliže svěření nebylo dosaženo vyvoláním nebo využitím omylu. (In. Šámal P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 2005 - 2027 s.). Pokud jde o zavinění ve vztahu ke způsobení značné škody, postačí ve smyslu §17 písm. a) tr. zákoníku nedbalost.
42. Výchozí zákonné a teoretické vymezení doplňuje řada soudních rozhodnutí, z nichž dovolací soud vybral následující příklady.
43. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 3 Tdo 1483/2014: „Zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a tímto jednáním způsobí na cizím majetku značnou škodu. Pojem "přisvojení" je přitom třeba chápat tak, že pachatel naložil se svěřenou věcí nebo jinou majetkovou hodnotou v rozporu s účelem, ke kterému mu byly předány do opatrování nebo do dispozice, a tento způsob nakládání současně maří základní účel jejich svěření . Pod pojmem "svěření" věci nebo jiné majetkové hodnoty je pak třeba rozumět jejich odevzdání pachateli do faktické moci (do držení nebo do dispozice) zpravidla s tím, aby s nimi nakládal určitým způsobem. " Přisvojení" věci není získání věci do vlastnictví, neboť trestným činem nelze k věci nabýt vlastnického práva, nýbrž získání možnosti trvalé dispozice s ní, přičemž není rozhodné, jak pachatel poté s přisvojenou věcí, která mu byla svěřena, skutečně nakládá . Za "věc" se ve smyslu §134 odst. 1 tr. zákoníku považují i peníze. Škoda na cizím majetku je pak představována újmou majetkové povahy (tj. újmou vyčíslitelnou v penězích). Jde přitom nejen o zmenšení majetku poškozeného v důsledku činu pachatele, ale za škodu lze pokládat i to, o co by - nebýt protiprávního jednání pachatele - byla jinak hodnota tohoto majetku důvodně zvětšena.“
44. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2016, sp. zn. 6 Tdo 1048/2016:
„K trestnosti jednání pachatele konkrétním trestným činem nedostačuje, že obecně jedná úmyslně; jeho zavinění se musí vztahovat právě ke znakům konkrétního trestného činu, v případě trestného činu zpronevěry musí pachatel úmyslně způsobit následek projevující se konkrétním účinkem, a to jednáním spočívajícím v přisvojení si cizí věci, přičemž v popisu skutku musí být uvedeno, v čem konkrétně je toto přisvojení si cizí věci spatřováno .“
45. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 4 Tz 49/2010:
„I. Formulace uvedená ve výroku o vině v odsuzujícím rozsudku, podle které pachatel trestného činu zpronevěry naložil se svěřenou věcí „dosud nezjištěným způsobem“, bez dalšího neumožňuje závěr, že byly naplněny všechny znaky označeného trestného činu. Z takové formulace totiž nevyplývá to, zda pachatel s věcí naložil způsobem, který odpovídá znaku „přisvojení si“ ve smyslu citovaného trestného činu.
Zmíněná obecná formulace ovšem nevylučuje závěr, že pachatel mohl naplnit znaky skutkové podstaty jiného úmyslného trestného činu, např. trestného činu porušování povinností při správě cizího majetku podle ustanovení §255 TZ (ve znění účinném do 31. 12. 2009, od 1. 1. 2010 trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 TZ), který je určen především k postihu pachatele, jenž úmyslně způsobí škodu na svěřené věci, avšak nejedná v úmyslu přisvojit si svěřenou věc.
II. Vzhledem k tomu, že ke spáchání trestného činu zpronevěry se vyžaduje úmysl, musí být v tzv. skutkové větě i náležitě vyjádřeno, na základě jakých okolností soud dospěl k závěru, že pachatel si úmyslným jednáním přisvojil cizí věc. Přitom je třeba zabývat se i motivem uvedeného trestného činu.“
46. Obdobně Nejvyšší soud vyložil danou skutkovou podstatu ve svých rozhodnutích ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 7 Tdo 767/2014, ze dne 9. 6. 2016, sp. zn. 8 Tdo 665/2016, ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 3 Tdo 1610/2016, a ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 3 Tdo 1060/2017.
47. Na základě těchto východisek bylo nutno přistoupit k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Protože vadnost rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je třeba dovodit v případě, kdy popis skutku obsažený ve výrokové části rozhodnutí (s případným upřesněním v jeho odůvodnění) nevyjadřuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, který je v něm spatřován, bylo tak třeba posoudit, zda takovou vadou netrpí dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu.
48. Ze skutkové věty výroku odsuzujícího rozsudku, a tomu odpovídající argumentace obsažené v jeho odůvodnění, lze zjistit, že odvolací soud shledal naplněnost znaku přisvojení si cizí věci v tom, že obviněný motorová vozidla, která ve vztahu k němu, resp. společnosti, jejímž byl jednatelem, byla věcmi cizími „bez výslovného souhlasu poškozených společnosti ŠkoFIN, s. r. o. a GE Money Auto, s. r. o. formálně předal na podkladě předávacích protokolů ze dne 28. 5. 2013 N. L., nar. XY“. Takovým jednáním podle právního závěru odvolacího soudu skutkovou podstatu zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku naplnil, tento trestný čin uvedeným okamžikem dokonal, neboť z odůvodnění rozsudku plyne, že podle jmenovaného soudu je již nerozhodné (a z toho důvodu to ani není třeba dokazovat), jaký osud předmětná vozidla stihl, tj. jak s nimi bylo dále naloženo.
49. Uvedený právní závěr vztažený k citovanému skutkovému vymezení jednání dovolatele nemůže dovolací soud aprobovat již proto, že skutková zjištění odvolacího soudu jsou nejasná, případně nezohledňující další skutečnosti, které při rozhodování o vině obviněného úmyslným trestným činem nelze přehlížet.
50. Nejasnost rozsudku zakládá skutkové vyjádření odvolacího soudu, podle něhož obviněný označená vozidla „formálně předal“ , neboť z něj nelze zjistit (když to ani odůvodnění rozsudku blíže nerozvádí), zda již tímto okamžikem se předmětná vozidla reálně ocitla mimo dispozici oprávněného subjektu (společnosti A.). Pouze v takovém případě by totiž bylo možno zvažovat to, že z formálního hlediska svým jednáním znaky žalovaného zločinu naplnil. Pokud by však k faktické dispozici s vozidly nedošlo a tato zůstala v dispozici společnosti až do okamžiku změny nejvyššího orgánu nebo statutárního orgánu společnosti, nemůže být zvažována důvodnost právní kvalifikace skutku, kterou odvolací soud užil. Bylo-li by totiž v rozporu se smluvním ujednání s vozidly naloženo až v této době, nemohl by být obviněný volán k trestní odpovědnosti jako pachatel trestného činu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku, neboť by se již jednání v něm předvídaného nemohl dopustit.
51. Pochybení v právním posouzení skutku je třeba shledávat i pro případ, že by již před okamžikem změny statutárních orgánů společnosti obviněný předal předmětná motorová vozidla do dispozice N. L. V takovém případě by totiž musel odvolací soud zohlednit to, že podle textu listin, o které svůj závěr o vině dovolatele založil, mělo dojít k předání vozidel do dispozice budoucího jednatele společnosti, tj. osoby, která se podle zápisu v obchodním rejstříku skutečně ke dni 12. 6. 2013 jednatelem společnosti A. stala. Protože trestný čin zpronevěry je trestným činem úmyslným, kdy formu tohoto zavinění je třeba vztahovat ke všem znakům jeho skutkové podstaty, musel by odvolací soud náležitým způsobem vyložit, zda byl dán úmysl obviněného nejen dopustit se protiprávního jednání (porušit smluvní ujednání), ale současně i úmysl směřující ke způsobení škody na cizím majetku (majetku společností ŠkoFIN, s. r. o. a GE Money Auto, s. r. o.). Vyjma toho nelze pomíjet i tu skutečnost, že trestní právo představuje v systému právní regulace příslovečné ultima ratio. To znamená, že nikoliv každé jednání, které se ukáže být iracionálním, nehospodárným či dokonce protiprávním, je nutně i jednáním, které by mělo být potrestáno prostředky trestního práva (viz např. nález ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. II. ÚS 698/19). Protože trestní zákoník výslovně (§12 odst. 2) počítá s uplatňováním zásady subsidiarity trestní represe, přičemž platí, že pokud soudy neaplikují zásadu subsidiarity trestní represe, ačkoli skutkové okolnosti svědčí o to, že k tomu byly splněny podmínky, je porušen ústavní princip nullum crimen, nulla poena sine lege zakotvený v čl. 39 Listiny (viz např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 558/01, IV. ÚS 469/02, II. ÚS 372/03, I. ÚS 4/04, I. ÚS 69/06, III. ÚS 2042/08, III. ÚS 722/09, II. ÚS 1098/10), zakládá vadu hmotně právního posouzení skutku i takový případ, v němž je vyvozena trestní odpovědnost obviněného, ač tak vzhledem ke znění §12 odst. 2 tr. zákoníku a zjištěným okolnostem případu tak nemělo být učiněno.
52. Vztaženo na případ dovolacím soudem posuzovaný to znamená, že v tomto směru bude třeba přistupovat k posuzování věci v případě, že by skutková zjištění vyzněla tak, že k předání vozidel do dispozice N. L. došlo již před jeho skutečným ustanovením do funkce jednatele společnosti. Soudy v takovém případě budou muset zvážit, zda takové jednání obviněného, pokud by nebylo vedeno zlovolným úmyslem, resp. při vědomí, že bude bezprostředně následovat jednání další osoby zbavující společnost A. faktické dispozice s vozidly (v důsledku čehož nad nimi ztratí jakoukoli kontrolu i jejich vlastníci), tedy samotné porušení smluvních podmínek spočívající v předčasnosti takové dispozice zakládá důvod vyvození trestní odpovědnosti obviněného.
53. Obiter dictum Nejvyšší soud uvádí, že odvolací soud nesprávně konstatoval na str. 5 v odst. 6 odůvodnění svého rozhodnutí, že soud prvního stupně zbytečně řešil otázku, zda svědek N. L. převzal vozidla od obviněného či nikoliv, věrohodnost uvedeného svědka, pravost jeho podpisů, skutečnost, zda převzal společnost A. a vozidla či nikoliv. K uvedenému je třeba doplnit, že výraz „formálně předal“ nevyjadřuje, co se s nimi reálně stalo a z tohoto hlediska ani zákonný znak přisvojení si cizí věci.
54. Z rozvedených důvodů plyne, že odvolací soud pochybil, pokud jím popsaný skutek kvalifikoval jako zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku.
55. Nutno ovšem dodat, že rovněž soud prvního stupně zatížil své rozhodnutí pochybením v podobě vadného právního posouzení skutku. Podle popisu skutku v jeho rozhodnutí si obviněný „… přisvojil … když s předmětnými vozidly naložil dosud nezjištěným způsobem…“. Soud v tomto případě totiž užil pojem „přisvojil“, aniž by jej vyplnil konkrétním skutkovým obsahem (určením, co konkrétně obviněný učinil, resp. jak naplnil tento zákonný znak), a rovněž uvedl, že obviněný s vozidly naložil nezjištěným způsobem. Takový popis bez dalšího neumožňuje závěr, že byly naplněny všechny znaky zpronevěry (viz shora citované rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 4 Tz 49/2010).
56. Skutkové věty v rozhodnutích soudů nižších stupňů tak neodpovídají zákonným požadavkům, nepopisují dostatečně znaky trestného činu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr zákoníku, kterého se měl obviněný dopustit. Z jejich formulace totiž nevyplývá to, zda obviněný s věcí naložil způsobem, který odpovídá znaku „přisvojení si“ ve smyslu citovaného trestného činu. Ve skutkové větě přitom musí být náležitě vyjádřeno, na základě jakých okolností soud dospěl k závěru, že pachatel si úmyslným jednáním přisvojil cizí věc.
57. Při uvedených zjištěních dospěl Nejvyšší soud k poznatku, že rozhodnutí soudů obou stupňů nemohou pro vady v právním posouzení jimi učiněných skutkových zjištění zakládající existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obstát.
58. Protože dovolání obviněného shledal Nejvyšší soud důvodným, rozhodl z jeho podnětu tak, že podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2018, č. j. 67 To 228/2018-1163 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. 4. 2017, č. j. 2 T 171/2017-1131, tak také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §265 l odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o dovolání v neveřejném zasedání.
59. V dalším řízení bude povinností soudu prvního stupně vzhledem k výše definovaným vadám rozsudků soudů obou stupňů postupovat v mezích ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., tj. zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Ustálená skutková zjištění pak musí přiléhavě právně posoudit.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 9. 2019
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu