ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.1610.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 1610/2016-99
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 3. 2017 o dovolání obviněného J. Š. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 11. 2015, sp. zn. 5 To 37/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 40 T 5/2014, a obviněného J. S. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 7. 2016, sp. zn. 5 To 30/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 40 T 5/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněných J. S. a J. Š. odmítají.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 40 T 5/2014, byl obviněný J. Š. v bodě I. rozsudku uznán vinným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „jako obchodní a poté generální ředitel společnosti MEXX Reality s.r.o., se sídlem Praha 1, Václavské náměstí č. 802/56, spoluodpovědný za její vedení a za nakládání s finančními prostředky vkládanými do realitní úschovy u ní, společně s odděleně stíhaným Z. M., zastávajícím ve společnosti MEXX Reality s.r.o. nejprve funkci generálního ředitele a později prezidenta, organizovali činnost osob pro ni pracujících, zvláště pak realitních makléřů, a v rámci toho i skládání finančních prostředků jejích klientů do realitní úschovy na její běžný bankovní účet, a ve vazbě na to fakticky rozhodovali o nakládáni s těmito finančními prostředky klientů, když dávali pokyny k jejich užití a vyslovovali souhlas s jejich užitím na činnosti nijak nesouvisející s účelem jejich úschovy, zpravidla na plnění závazků vůči jiným klientům a na pokrytí provozních nákladů společnosti MEXX Reality s.r.o., a takto jednali cíleně s vědomím toho, že v důsledku takovýchto kroků mohou na úkor těch, v jejichž prospěch byly dané finanční prostředky složeny do realitní úschovy, tedy prodejců a kupců nemovitostí a navrhovatelů dražeb nemovitostí, navodit stav, kdy společnost MEXX Reality s.r.o. nebude schopna dostát svým závazkům z uzavíraných smluv o úschově, a takové stavy v důsledku toho také skutečně nastávaly a opakovaně docházelo k prodlevám v platbách z úschov, přičemž nejméně v sedmi případech nebyla společnost MEXX Reality s.r.o. schopna v důsledku takového jejich jednáni – po užití finančních prostředků složených do úschovy zájemci o prodávané nemovitosti a vydražiteli dražených nemovitostí bez jejich vědomí v rozporu s účelem složení takových finančních prostředků do úschovy – ani dodatečně – po uplynutí smluvených lhůt – splnit závazky z uzavřených smluv o úschově a vydat dané uschovávané finanční prostředky oprávněným osobám“ , a to v případech, podrobně rozvedených ve skutkové větě rozsudku.
Za uvedený zločin a za s ním se sbíhající přečin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 4. 2013, č. j. 3 T 72/2012-228, byl obviněný odsouzen podle §206 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let, pro jehož výkon byl v souladu s ustanovením §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.
Současně byl podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 3 T 72/2012, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené J. M., bytem St. G., R., Š., částku 82.281 Kč, poškozenému Mgr. L. Š., bytem P. – B., M., částku 153.750 Kč, poškozenému V. B., bytem P., V O., částku 1.200.000 Kč, poškozené společnosti Business Partnership, s. r. o., se sídlem Praha 10 – Uhříněves, Husovo náměstí č. 468/16, částku 70.776 Kč, poškozené J. M., bytem V., částku 2.200.000 Kč, poškozené společnosti Aventic International, a. s., se sídlem Praha 1, Truhlářská č. 1519/25, insolvenčnímu správci Mgr. Tomáši Kaplanovi, se sídlem Praha 8 – Karlín, Nekvasilova č. 584/17, částku 2.000.000 Kč, a poškozenému J. Š., bytem M.-M., náměstí č., částku 76.500 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození J. Š. a poškozená společnost Aventic International, a. s., insolvenční správce Mgr. Tomáš Kaplan odkázáni se zbytkem nároku na náhradu škody uplatněného vůči obviněnému J. Š. na řízení ve věcech občanskoprávních.
Rozsudkem bylo dále v bodě II. rozhodnuto, že se obviněný J. S. podle §226 písm. c) tr. ř. zprošťuje obžaloby státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze sp. zn. 1 KZv 178/2012, a to pro skutek, v němž byl spatřován zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, protože nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal. Nalézací soud dospěl k závěru, že obhajoba obviněného, že ač jednatel společnosti MEXX Reality, s. r. o., se o chod společnosti příliš nestaral, ani se o to nezajímal, neřídil ji a o ničem, co je předmětem trestního stíhání, nevěděl, vyvrácena nebyla a obviněný 1. 9. 2010 již i rezignoval na funkci jednatele v dané společnosti.
Podle §229 odst. 3 tr. ř. byli se svými nároky na náhradu škody uplatněným vůči obviněnému J. S. poškození J. M., Mgr. L. Š., V. B., společnost Business Partnership, s. r. o., J. M., společnost Aventic International, a. s., insolvenční správce Mgr. Tomáš Kaplan, a J. Š., odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 5 To 37/2015, podal obviněný J. Š. odvolání, a to do všech výroků napadeného rozsudku, které se ho týkají. Odvolání podala i státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze, a to v neprospěch obviněného J. S. stran zprošťující části napadeného rozsudku.
O odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 4. 11. 2015, sp. zn. 5 To 37/2015, a to tak, že podle §258 odst. l písm. b), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze napadený rozsudek ohledně obviněného J. S. zrušil a v tomto rozsahu věc podle §259 odst. 1 tr. ř. vrátil soudu prvního stupně. Odvolací soud uvedl, že i nadále přetrvávají pochybnosti o zjištěném skutkovém stavu ohledně obviněného J. S., kdy se nalézací soud některými otázkami vůbec nezabýval. Z odůvodnění napadeného rozsudku nebylo zřejmé, zda byly vedeny úvahy i v tom směru, zda se obviněný vytýkaného jednání nemohl dopustit jako spolupachatel podle §23 tr. zákoníku, eventuálně zda nejde o účastenství v širším smyslu, jak má na mysli §24 tr. zákoníku, a zda z hlediska subjektivní stránky nepřipadá v úvahu jednání v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
Odvolání obviněného J. Š. bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
V rámci nového projednání věci byl obviněný J. S. rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 40 T 5/2014, uznán vinným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním podrobně popsaným ve výroku rozsudku.
Za tento zločin a za s ním se sbíhající trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 9. 5. 2011, sp. zn. 30 T 32/2011, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2011, sp. zn. 6 To 303/2011, byl obviněný J. S. odsouzen podle §206 odst. 5 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 a §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, jehož výkon byl podle §84 tr. zákoníku za podmínek uvedených v §81 odst. 1 tr. zákoníku a podle §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 5 (pěti) let, a to za současného vyslovení dohledu nad obviněným. Současně byl podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 9. 5. 2011, sp. zn. 30 T 32/2011, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §85 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému na zkušební dobu stanovena povinnost, aby podle svých sil uhradil způsobenou škodu.
Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl dále obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy ve společnostech a družstvech zabývajících se realitní činností, a to na dobu 5 (pěti) let.
Podle §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 60 denních sazeb po 1.000 Kč, tedy celkem ve výši 60.000 (šedesát tisíc) Kč.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému J. S. uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně s již odsouzeným J. Š. na náhradě škody poškozené J. M., bytem St. G., R., Š., částku 82.281 Kč, poškozenému Mgr. L. Š., bytem P. – B., M., částku 153.750 Kč, poškozenému V. B., bytem P., V O., částku 1.200.000 Kč, poškozené společnosti Business Partnership, s. r. o., se sídlem Praha 1 – Uhříněves, Husovo náměstí č. 468/16, částku 70.776 Kč, poškozené J. M., bytem V., částku 2.200.000 Kč, poškozené společnosti Aventic International, a. s., se sídlem Praha 1, Truhlářská č. 1519/25, insolvenčnímu správci Mgr. Tomáši Kaplanovi, se sídlem Praha 8 – Karlín, Nekvasilova č. 584/17, částku 2.000.000 Kč, a poškozenému J. Š., bytem M.-M., náměstí č., částku 76.500 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození J. Š. a poškozená společnost Aventic International, a. s., insolvenční správce Mgr. Tomáš Kaplan odkázáni se zbytkem nároku na náhradu škody uplatněného vůči obviněnému J. S. na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 4 T 5/2014, podala státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze odvolání, a to v neprospěch obviněného J. S., které směřovala do výroku o uloženém trestu. Státní zástupkyně zejména zpochybnila zákonné podmínky pro využití postupu podle §58 odst. 1 tr. zákoníku, tedy mimořádné snížení trestu odnětí svobody.
O odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 7. 2016, sp. zn. 5 To 30/2016, a to tak, že k odvolání státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněných výrocích o vině a o náhradě škody obviněného J. S. odsoudil za zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, 5 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným napadeným rozsudkem, a za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 9. 5. 2011, sp. zn. 30 T 32/2011, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2011, sp. zn. 6 To 303/2011, podle §43 odst. 2, §206 odst. 5 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.
Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu nebo funkce prokuristy ve společnostech a družstvech, a to v trvání pěti (5) roků.
Podle §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl dále obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 60 denních sazeb po 1.000 Kč, tedy celkem ve výši 60.000 (šedesát tisíc) Kč.
Rozsudkem byl dále podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 9. 5. 2011, sp. zn. 30 T 32/2011, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
II.
Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 11. 2015, sp. zn. 5 To 37/2015, jako soudu odvolacího podal obviněný J. Š. dovolání (č. l. 5632–5637) opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadaná rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávně hmotněprávním posouzení, a současně bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán uvedený dovolací důvod, tj. obdobně dle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Taktéž namítá dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., vztahující se k výši uloženého trestu, pokud ovšem Nejvyšší soud dospěje k závěru, že vina byla i přes jím vznesené námitky prokázána nade všechnu pochybnost.
V rámci své argumentace obviněný v prvé řadě s odvoláním na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu uvádí, že jím vznesené námitky je namístě podřadit pod jím specifikovaný dovolací důvod tak, aby byla zachována všechna jeho práva a svobody v souladu s čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Výhrady vznáší zejména proti rozhodnutí Městského soudu v Praze, když odvolací soud jím učiněné závěry pouze ztvrdil. Namítá v prvé řadě, že provedenými důkazy nebylo prokázáno, že to byl právě on, kdo svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry dle §206 tr. zákoníku, tedy, že byl osobou, která s klienty smlouvy o úschově za společnost MEXX Reality, s. r. o., uzavírala. Z tohoto dovozuje, že nebylo prokázáno, že by tyto finanční prostředky byly svěřeny do jeho faktické moci, aby s nimi nakládal. Je pravda, že společnost měla k dispozici jeden bankovní účet, kam směřovaly převzaté peníze, ale i další finanční prostředky pramenící i z jiných příjmů společnosti, a z těchto byly hrazeny závazky společnosti, ale i byly vypláceny uschované peníze klientům. Má za to, že v okamžiku připsání na účet ztrácely svou individualizaci a stávaly se součástí peněžního zůstatku na účtu. Proto ne každá dispozice s nimi na příkaz svěřitele může být považována za její přisvojení ve smyslu §206 tr. zákoníku. Jako zásadní považuje vznik situace, kdy je zřejmé, že finanční prostředky nemohou být svěřiteli vráceny, v tu dobu nejde o to, že by prostředky byly použity k jinému účelu, ale že v daný okamžik nebyly na účtu peníze v nezbytné výši pro naplnění sjednané smlouvy. Jeho vina je vyvozována pouze ze zjištění, že byl seznámen se stavem hospodaření a finanční situací společnosti. O této okolnosti byly informovány i další osoby, ale tyto nebyly trestně stíhány. Namístě je proto zjištění zda, popř. jakým způsobem mohl vedení uvedeného účtu a hospodaření s tam vloženými penězi ovlivnit. Bylo zjištěno, že to byly zejména závazky z předchozích období, které byly v kritickém období placeny, na nichž se podíleli zejména Z. M. a J. S. Ti také mohli s finančními prostředky na účtu disponovat. V tomto směru poukazuje na povinnost soudu postupovat v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. při hodnocení důkazů a má za to, že soud svým povinnostem nedostál. Bez ohledu na jakousi marketingovou strategii společnosti a snahu hierarchizovat svou organizační strukturu, byla náplň jeho činnosti odsouzeného stále stejná, a to vedení oddělení realitních makléřů, kdy nemohl činit jakákoli finanční rozhodnutí za společnost, nedisponoval oprávněním nakládat s finančními prostředky na účtu společnosti, nebyl jednatelem společnosti povolaným k obchodnímu vedení. Nelze opomenout ani to, že dispoziční právo k bankovnímu účtu společnosti naopak měli ode dne jeho založení Z. M., J. S., P. T., M. K., Ing. P. S., L. M., M. H., L. W. a M. Č., tedy nemálo osob. Uvedenými důkazy nebylo prokázáno, jakým jednáním v úmyslné formě se měl dopustit přisvojení si cizí věci, když navíc z daného jednání neměl ani žádný prospěch.
Je si vědom toho, že Nejvyšší soud není povolán k hodnocení důkazů, ale může zhodnotit, zda zajištěné a provedené důkazy postačují pro závěr o vině. Sám na podkladě uvedených skutečností činí závěr, že tomu tak není. Proto absolutní rezignace soudů na objektivní dokazování nepochybně minimálně v rovině ústavněprávní zakládá jím uvedený dovolací důvod. Pokud by bylo jeho jednání skutečně posouzeno jako trestné, je nutné hodnotit, zda tímto došlo k naplnění znaků skutkové podstaty zločinu zpronevěry dle §206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, či zda není namístě toto posoudit jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku dle §220 tr. zákoníku. V tomto směru poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu a na zjištěnou důkazní situaci v dané věci a domnívá se, že vzhledem ke zjištěnému je třeba dané jednání posoudit právě jako jím uváděný trestný čin. Tím, že byl uznán vinným spácháním zločinu zpronevěry dle §206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, když je jedinou osobou, která byla za toto jednání postižena, byť jsou i další osoby stejně odpovědné za obchodní či finanční vedení společnosti, které však nebyly nijak, natož trestně, postiženy.
Obviněný uplatnil i dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Poukazuje na mu uložený trest, který byl ukládán jako souhrnný, kdy k jím činěným námitkám odvolací soud uvedl, že neshledal podmínky pro využití ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný se však domnívá, že pokud by byly vzaty v úvahu všechny jím v podaném dovolání uváděné skutečnosti, nepochybně by podmínky pro použití tohoto ustanovení shledány byly. Proto nyní uložený trest považuje za nepřiměřeně přísný, když má za to, že účelu trestu může být dosaženo i uložením trestu kratšího, než je spodní hranice sazby uvedené v §206 odst. 5 tr. zákoníku.
V souladu s výše uvedenými námitkami a skutečnostmi obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 11. 2015, sp. zn. 5 To 37/2015, jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 40 T 5/2014, zrušil a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), a to v rámci vyjádření doručenému Nejvyššímu soudu dne 17. 3. 2016, sp. zn. 1 NZO 196/2016.
Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že je zcela namístě vycházet ze skutkových závěrů učiněných soudy ve věci, a pokud obviněný napadl dostatečnost provedeného dokazování a zejména pak správnost hodnocení některých důkazů a v návaznosti na to i správnost zjištěného skutkového stavu, nelze k jeho tvrzením přihlížet. Je nutné konstatovat, že provedeným dokazováním bylo jednoznačně prokázáno, že obviněný jednal popsaným způsobem, přestože byl právníkem společnosti, stejně jako celé její vedení, upozorněn na možné trestněprávní následky, pokud dojde ke zneužití uschovaných klientských peněz. Všechny zásadní skutečnosti byly zjištěny jednak z výpovědí slyšených svědků, pracovníků uvedené realitní společnosti, ale také jejich klientů a současně pak z opatřených listinných dokladů, zejména bankovních informací. Obviněný spolu s dalšími osobami, jako generální ředitel spol. MEXX Reality, s. r. o., spolurozhodoval o přijímání finančních prostředků klientů do úschovy a současně o způsobu nakládání s nimi. Přestože si byl vědom toho, že nejde o finanční prostředky ve vlastnictví společnosti, umožnil jejich užití na financování závazků společnosti. Tohoto jednání se dopouštěl v době, kdy znal nedobrou finanční situaci společnosti, která v konečném důsledku neumožnila splnění závazků společnosti vůči klientům, kteří na jejich účet složili své finanční prostředky. Naplnil tak všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry dle §206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Není možné přehlédnout, že již odvolací soud se zcela shodnými námitkami proti právní kvalifikaci tak, jak je nyní obviněný uplatnil v podaném dovolání, zabýval a náležitým způsobem i s odvoláním na platnou judikaturu Nejvyššího soudu, se s nimi vypořádal. Neobstojí ani námitka, že je za předmětné jednání postihován pouze on.
Stran námitek podřazených obviněným pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupkyně uvedla, že námitka uložení nepřiměřeného přísného trestu nelze v dovolání prostřednictvím tohoto ani žádného jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. namítat (srov. rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. trest.). Obdobně je tomu i námitka, v rámci níž se domáhá mimořádného snížení trestu odnětí svobody dle §58 odst. 1 tr. zákoníku (blíže viz Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157-314 s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3169-3170).
Státní zástupkyně neshledala uplatněné námitky obviněného za důvodné, a proto jím podané dovolání považuje za zjevně neopodstatněné a navrhuje jej podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 7. 2016, sp. zn. 5 To 30/2016, jako soudu odvolacího podal obviněný J. S. dovolání (č. l. 5806–5816), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., maje za to, že předmětné rozhodnutí spočívá na nesprávném právní posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný namítl, že přestože se plně neztotožnil s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2016, nevyužil svého práva na odvolání. Mnohem zásadnější nesouhlas však vznáší vůči napadenému rozsudku odvolacího soudu. Podle jeho názoru došlo k diametrálně odlišnému posouzení důkazního stavu soudy, což je nepřípustné. V návaznosti na uvedené připomněl genezi trestního řízení a dovodil, že popsaný rozptyl v rozhodování soudů je nepřijatelný. V důsledku toho pak došlo k porušení principů nestranného a spravedlivého procesu. Sekundárním projevem uvedeného je pak podle něj nemožnost účinně a řádně využít práva obhajoby v dané situaci. Poukázal rovněž na judikaturu Ústavního soudu, zejména pak otázku deformace důkazů, opomenutých důkazů a tzv. překvapivé rozhodnutí. Dále obviněný namítl, že se Vrchní soud v Praze dopustil nesprávného hodnocení jeho jednání, neboť je přesvědčen, že nedošlo k naplnění znaků skutkové podstaty zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Obdobně pak lze dovodit svévoli v hodnocení důkazů a pochybení spočívající v nerespektování zásady in dubio pro reo, čímž došlo k nepřípustnému dotváření skutkového stavu a porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a 39 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv. Poukázal na jednotlivá pochybění soudů stran učiněných skutkových zjištění a hodnocení důkazů s tím, že je zřejmé, že svým jednáním nenaplnil skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry, kdy na podporu svého tvrzení odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu vztahující se k dané otázce. Obviněný dále soudům vytkl nesprávné uložení souhrnného trestu, který podle jeho názoru ukládán být neměl. Dovodil, že podle výpisu z evidence rejstříku trestů se stran odsouzení rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 30 T 32/2011 osvědčil již dne 24. 7. 2015. Je tak přesvědčen, že zákonné podmínky pro uložení souhrnného trestu splněny nebyly.
S ohledem na výše uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 7. 2016, sp, zn. 5 To 30/2016, zrušil.
Dne 28. 2. 2017 Nejvyšší soud obdržel žádost obviněného o přerušení výkonu rozhodnutí podle §265o odst. 1 tr. ř. s odůvodněním, že je přesvědčen, že jsou dány zákonné předpoklady a podmínky pro kladné rozhodnutí o takovéto žádosti.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, a to v rámci vyjádření doručenému Nejvyššímu soudu dne 22. 11. 2016, sp. zn. 1 NZO 1255/2016.
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že většinu námitek pod uplatněný dovolací důvod podřadit nelze. Obviněný polemizuje se skutkovými okolnostmi, které soudy na podkladě provedeného dokazování učinily, potažmo napadá, jakým způsobem byly důkazy hodnoceny a k jakým skutkovým závěrům v návaznosti na to soudy dospěly, kdy takové námitky stojí mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu. Skutkový stav byl náležitě zjištěn v souladu s pravidly vymezenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř. a odůvodněn v souladu s §125 odst. 1 tr. ř., přičemž odpovídající jsou rovněž právní závěry z něj vyvozené. Jako nepodložené shledává výhrady obviněného stran rozptylu v rozhodování soudů a diametrálně odlišné posuzování jeho trestní věci v prvotním rozhodnutí Městského soudu v Praze a v dalších rozhodnutích obou soudů, a výhradu, že rozhodnutí Vrchního soudu v Praze je třeba z hlediska možného očekávání výsledků trestního řízení posoudit jako tzv. překvapivé.
Pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelnou shledal státní zástupce námitku chybného uložení souhrnného trestu. Shledala ji však neopodstatněnou. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ve věci sp. zn. 30 T 32/2011, byl obviněný uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §171 odst. 1 písm. c) trestního zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009. Za uvedený čin mu byl uložen jednak trest peněžitý a dále trest zákazu činnosti. Pokud obviněný zmiňuje, že dne 24. 7. 2015 se osvědčil, opomíjí, že osvědčení se týkalo pouze trestu zákazu činnosti. Obviněnému však byl, jak uvedeno výše, uložen rovněž trest peněžitý, u něhož by fikce neodsouzení mohla nastat jen tehdy, pokud by bylo rozhodnuto o zahlazení takového odsouzení. Takové rozhodnutí však učiněno nebylo.
S přihlédnutím ke shora uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného J. S. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť se jedná o dovolání neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadených rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání obviněného J. Š. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 11. 2015, sp. zn. 5 To 37/2015, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným, a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud shledal, že i dovolání obviněného J. S. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 7. 2016, sp. zn. 5 To 30/2016, je přípustné, a to z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, neboť soud druhého stupně zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o trestu a jeho výkonu, o kterém poté nově rozhodl, čímž vytvořil obdobnou procesní situaci, jako by odvolání do výroku o vině zamítl. Přestože byl rozsudek nalézacího soudu ze dne 27. 1. 2016 napaden toliko odvoláním státní zástupkyně, kterážto jej směřovala výhradně do výroku o trestu, z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že napadený rozsudek nalézacího soudu stran obviněného J. S. byl přezkoumán i ve vztahu k výroku o vině ve smyslu ustanovení §254 odst. 2 tr. ř. Obviněný je tak podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání splňuje i další náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., bylo podáno prostřednictvím obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněnými uplatněnými dovolacími důvody.
Nejvyšší soud se nejdříve zabýval dovoláním obviněného J. Š.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným J. Š. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
První alternativa ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Vrchní soud v Praze odvolání obviněného projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho první alternativě proto nepřichází v úvahu.
Obviněný však podle obsahu dovolání uplatnil tento dovolací důvod v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy konkrétně odkázal na dovolací důvody uvedené pod písm. g), h).
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tak možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (emailová korespondence svědka S.; spadá sem i námitka nezadání znaleckého posudku stran účetní situace společnosti) a poukazoval na nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (stran zjištění, kdo s klienty společnosti MEXX Reality, s. r. o., uzavíral smlouvy o úschově, jaké osoby měly přístup a oprávnění nakládat s prostředky uloženými na jediném bankovním účtu společnosti, jak a kým byly částky vybírány či převáděny na jiné účty, zda jím konkrétně provedené transakce způsobily nemožnost výplaty uschovaných peněz; jaká byla účetní situace společnosti), kdy současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, především pak, že soud zcela rezignoval na objektivní dokazování) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný uvádí, že nebyl osobou, která s klienty společnosti MEXX Reality, s. r. o., uzavírala předmětné smlouvy o úschově, kdy primárně byly finanční prostředky uloženy na bankovním účtu společnosti, který byl pro veškeré finanční prostředky společnosti společný, tedy v okamžiku připsání na účet ztrácely svou individualizaci a stávaly se pouze součástí určitého peněžního zůstatku, přičemž k účtu mělo přístup více osob – Z. M., J. S., P. T., M. K., Ing. P. S., L. M., M. H., L. W. a M. Č.; trvá na tom, že i jako generální ředitel měl prakticky stále stejnou náplň činnosti, a to vedení oddělení realitních makléřů, kdy nemohl činit jakákoli finanční rozhodnutí za společnost, nedisponoval oprávněním nakládat s finančními prostředky na účtu společnosti a nebyl jednatelem společnosti povolaným k obchodnímu vedení; dále uvedl, že si nebyl vědom skutečnosti, že jednatel společnosti použil finanční prostředky z pokladny pro svou potřebu, přičemž on sám žádný prospěch ze svého pracovního poměru ke společnosti MEXX Reality, s. r. o., neměl).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod částečně nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů.
V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitku, v rámci níž namítl nenaplnění znaků skutkové podstaty zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, zejména znaků „přisvojení si cizí věci“ a naložení v rozporu s účelem uložení, a možné aplikace ustanovení §220 tr. zákoníku, tedy právní posouzení skutku jako trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku.
Zločinu zpronevěry dle ustanovení §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu .
Škodou velkého rozsahu se dle ustanovení §138 odst. 1 tr. zákoníku rozumí škoda dosahující nejméně částky 5.000.000 Kč.
Objektem trestného činu zpronevěry je vlastnictví věci nebo obdobné majetkové právo k jiné majetkové hodnotě. Cizí věc nebo jiná majetková hodnota je svěřena pachateli, jestliže je mu odevzdána do faktické moci (do držení nebo do dispozice) zpravidla s tím, aby s věcí nebo s jinou majetkovou hodnotou nakládal určitým způsobem. Pachatel si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, jestliže s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc nebo jiná majetková hodnota dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Přisvojení je tedy takové nakládání pachatele s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou, které má trvale vyloučit svěřitele z dispozice s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou. U trestného činu zpronevěry je způsobenou škodou celá skutečná hodnota zpronevěřené věci nebo jiné majetkové hodnoty. Pachatelem může být jen fyzická osoba, které byla věc nebo jiná majetková hodnota svěřena a která si ji neoprávněně přisvojila (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník 1. §1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, str. 1811-1818).
Dle skutkových zjištění obviněný působil ve společnosti MEXX Reality, s. r. o., nejdříve jako obchodní, a později jako generální ředitel, kdy spolu se Z. M., nejdříve generálním ředitelem, a později prezidentem společnosti, tedy stál v čele této společnosti a organizoval její činnost, kdy součástí realitních služeb byla i realitní úschova klientských finančních prostředků, a to na účet společnosti, kde však tyto prostředky nebyly vedeny odděleně od ostatních finančních prostředků na běžném bankovním účtu, a přestože byl spolu s celým vedením upozorněn na možné trestněprávní následky, pokud dojde ke zneužití klientských prostředků, i nadále organizoval činnost společnosti stejným způsobem, což vedlo k situacím, kdy byl z takto uložených finančních prostředků klientů na pokyn vedení společnosti, včetně obviněného J. Š. hrazen běžný provoz společnosti, zejména odměny vyplácené realitním makléřům, licitátorům a dalším zaměstnancům a spolupracujícím osobám, nájmy prostor a reklama, aby v konečném důsledku společnost nebyla schopna klientům jimi vložené peníze vyplatit, a to nejméně v 7 případech.
Argumentace obviněného, že zaslané finanční prostředky se okamžikem přípisu na účet společnosti staly pouze součásti jakéhosi finančního zůstatku, zcela opomíjí skutečnost, že tyto finanční prostředky se nestávaly vlastnictvím společnosti, ale i nadále se jednalo o finanční prostředky patřící klientům společnosti, přičemž společnost na podkladě podmínek upravených v příslušných smlouvách o úschově uzavřených s těmito klienty, měla povinnost tyto vyplatit původním majitelům prodávaných nebo dražených nemovitostí, případně je poukázat příslušným finančním úřadům na splnění daňových povinností. Uschované finanční prostředky tak byly již od roku 2008 neoprávněně používány na provoz společnosti a její obchodní aktivity, přičemž se tak dělo bez vědomí těchto klientů a tedy v rozporu s účelem složení těchto finančních prostředků, s nimiž bylo ze strany společnosti zacházeno jako s jejím vlastním majetkem. Nalézací soud uvedl, že v druhé polovině roku 2010 se „začaly se vyskytovat případy, v nichž nedošlo ani k dodatečnému splnění závazků z uzavřených smluv o úschově a k vydání uschovaných finančních prostředků oprávněným osobám. Identifikováno bylo devět z těchto případů. Jednalo se o případy klientů J. M., P. B., L. Š., J. Š., V. B., H. K. a společnosti Aventic International, a. s. Společným jmenovatelem těchto případů bylo to, že finanční prostředky složené do realitní úschovy společnosti MEXX Reality, s. r. o., nebyly užity na sjednaný účel – výplatu kupní ceny nebo vyrovnání daňové povinnosti – ale jiným způsobem a ve chvíli, kdy nastaly okolnosti předpokládané uzavřenými smlouvami nebo byly splněny stanovené podmínky a mělo být z úschovy plněno ve prospěch oprávněných osob, nedošlo k tomu a nestalo se tak ani nikdy později. Tím utrpěná škoda na majetku oprávněných osob – jmenovaných poškozených klientů společnosti MEXX Reality, s.r.o. – přitom dosáhla celkové výše 5.860.401,- Kč“ (str. 61 rozsudku nalézacího soudu). Je zcela zřejmé, že finanční prostředky nikdy nepřešly do vlastnictví společnosti, neboť tato je měla pouze po určitou dobu uschovat, nicméně po jejich složení na účet společnosti byly v rozporu s účelem použity k jiným než sjednaným účelům, a v době, kdy měly být poukázány podle podmínek příslušných smluv o úschově, společnost je takto oprávněným osobám nepoukázala, přičemž se jednalo buď o plnění v plné výši, nebo částečné.
Všechny zásadní skutečnosti byly zjištěny jednak z výpovědí slyšených svědků, pracovníků uvedené realitní společnosti, ale také jejich klientů a současně pak z opatřených listinných dokladů, zejména v bankovních informacích, přičemž v tomto bodě lze zcela odkázat na pečlivý rozbor a podrobné odůvodnění nalézacího soudu (zejména str. 30 až 66).
Nalézací soud se taktéž zcela dostačujícím způsobem vyrovnal s otázkou, kdo byl pachatelem dané trestné činnosti. Obviněný spolu s dalšími osobami – zejména Z. M. a J. S., jako generální ředitel společnosti MEXX Reality, s. r. o., spolurozhodoval o přijímání finančních prostředků klientů do úschovy a současně o způsobu nakládání s nimi, přičemž si byl vědom, že nejde o finanční prostředky ve vlastnictví společnosti, na což byl upozorněn, a přestože si byl vědom nedobré finanční situace společnosti, která nebyla sto dostát svým závazkům vyplývajících z uzavřených smluv o úschově, a umožnil, aby byly tyto finanční prostředky vyžívány na financování závazků společnosti, tedy v rozporu s jejich účelem. Nalézací soud přitom nevycházel toliko ze skutečnosti, že obviněný ve společnosti zastával příslušnou pozici – jako jednatel společnosti, ale zejména z jeho zapojení do nakládání s uloženými finančními prostředky, kdy spolu se Z. M. úkoloval zaměstnance a osoby pracující v její prospěch, organizoval podnikatelskou činnost společnosti, spolupodílel se na obchodním vedení společnosti, spolurozhodoval o nakládání s finančními prostředky (zejména str. 72 až 74 rozsudku nalézacího soudu).
Uvedenou námitkou se již zabýval odvolací soud v rámci řízení o řádném opravném prostředku obviněného, kdy uvedl, že základem zjištění nalézacího soudu, že se obviněný posuzovaného jednání dopustil, byl „řetězec hned několika na sebe navazujících důkazů, ať již jde o výpovědi svědku či o listinné důkazy spočívající zejména v e-mailové komunikaci o financích společnosti a plnění či placení jednotlivých závazku, jak je podrobně rozvedeno na str. 58–59 odůvodnění napadeného rozsudku. Z tohoto je jednoznačné, že tento obžalovaný o špatné finanční situaci společnosti věděl, věděl o tom, že na jednom účtu jsou kromě vlastních prostředku společnosti soustředěny i peníze z úschov a že tyto jsou používány k plnění předešlých závazků a vyplácení starších úschov. Z e-mailu je nepochybné, že to byl právě obžalovaný, kdo společně s odděleně stíhaným Z. M. v konečné fázi odsouhlasoval jednotlivé platby, kdy podklady pro ně připravoval svědek Ing. S.“ (str. 20 napadeného usnesení). Stran subjektivní stránky je pak nerozhodné, že k účtu společnosti neměl tzv. dispoziční právo nebo osobně žádné ze smluv o úschově osobně nesjednal (neuzavřel), neboť stěžejní je skutečnost, jak správně uvedl odvolací soud, že „svým úmyslným jednáním spolurozhodoval o tom, co a kdy bude zaplaceno, a to při vědomí toho, že jde mimo jiné i o peníze z úschov, jejichž účel a způsob využití je naprosto odlišný od toho, jak s nimi, i dle jeho pokynu, bylo nakonec naloženo“ (str. 20 napadeného usnesení).
Nejvyšší soud se ztotožnil s právní kvalifikací učiněnou soudy nižších stupňů, tedy, že obviněný J. Š. svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry dle §206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku.
Obviněný J. Š. taktéž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., kdy se domáhá mimořádného snížení trestu odnětí svobody dle §58 odst. 1 tr. zákoníku.
Podle ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je důvod dovolání dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či výměra musí být mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin zákonem.
Aby pak došlo k jeho naplnění, musí být v textu dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo k uložení nepřípustného druhu trestu či druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Nelze tedy prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. namítat jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 a násl. tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu. Obviněný však v podstatě nepřiměřenost, resp. přílišnou přísnost jemu uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody s přímým výkonem, namítá.
Podle §58 odst. 1 tr. zákoníku, má-li soud vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům pachatele za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody trestním zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání, může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby tímto zákonem stanovené.
Z uvedené lze dovodit, že mimořádnost snížení trestu odnětí svobody musí spočívat v takových okolnostech případu nebo poměrech pachatele, které jsou alespoň v nějakém směru neobvyklé a výjimečné do té míry, že ani trest na samé dolní hranici trestní sazby není způsobilý vyjádřit jejich význam.
Namítané nesprávné použití ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody může sice za určitých okolností zakládat existenci dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení, ale pokud obviněný zpochybňuje samu skutečnost, že tohoto zákonného ustanovení nebylo v jeho případě využito, zcela se s uplatněným důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. míjí. V této souvislosti je třeba uvést, že Nejvyšší soud není oprávněn přezkoumávat rozsah případného snížení vyjádřený ve výměře uloženého trestu, neboť tato otázka souvisí s přiměřeností trestu, proti které není možné uplatňovat v řízení o dovolání žádné námitky. Pokud soud ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody nevyužil a vyměřil trest odnětí svobody v rámci zákonné trestní sazby, nelze uzavřít, že by byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou trestním zákonem za trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným (blíže viz Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157-314 Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3169-3170).
Námitky obviněného J. Š. se zčásti zcela míjí s uplatněnými dovolacími důvody, částečně se jedná o námitky neopodstatněné, Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Obviněný J. S. uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak uvedeno výše ve vztahu k dovolání obviněného J. Š., dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, spočívá-li rozhodnutí soudu na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Dovolání je v tomto směru určeno jen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu se tak nelze úspěšně domáhat přezkoumávání správnosti soudy provedeného dokazování, ani opravy skutkových zjištění učiněných soudy, jimiž je Nejvyšší soud v zásadě vázán.
Pod obviněným uplatněný dovolací důvod proto nelze podřadit ty námitky, které svým obsahem směřují do oblasti důkazní situace, provedení a hodnocení důkazů, a z toho učiněných závěrů. Zejména se jedná o námitky, v rámci nichž namítá nesprávné hodnocení důkazů (kdy obviněný vznáší obecně formulované námitky o neexistenci důkazů k prokázání skutkových zjištění, a dále zpochybňuje hodnocení e-mailů) a vadná skutková zjištění (stran toho, jaká byla jeho skutečná úloha a pravomoci ve společnosti a kdo rozhodoval o vyplácení peněz), když prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že neexistují žádné důkazy, které by prokazovaly, že by si přisvojil nějakou finanční částku, rozhodoval o vyplácení peněz z realitní úschovny, že by shledal na praktickém chodu společnosti nějaké závady, a že by jakkoli zasahoval do sféry finančních nebo právních věcí společností) a z toho vyvozuje i vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy uvádí, že ve společnosti MEXX Reality, s. r. o., kde působil ve funkci jednatele, se vždy jednalo pouze o určitou součást obchodního vedení společnosti, přičemž se nijak nepodílel na vyplácení peněz z realitní úschovy, nijak nezasahoval do sféry finančních nebo právních věcí společnosti).
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný J. S. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, odst. 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Za relevantní proto nelze shledat námitku, že soudy vyhodnotily důkazy v jeho neprospěch, tedy, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Předmětná námitka svým obsahem směřuje výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Ve vztahu k uplatněným námitkám Nejvyšší soud poznamenává, že obviněný sice vznesl námitku, že nedošlo k naplnění skutkové podstaty zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 5 tr. zákoníku, kteréžto by bylo možno ve formální rovině podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně námitka obviněným vznesená byla uplatněna neregulérním způsobem, neboť byla uplatněna výhradně s odkazem na nesprávné hodnocení soudem provedených důkazů, jeho vlastní hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi skutkového stavu věci, čímž se zcela míjí s obviněným uplatněným dovolacím důvodem.
Obviněný nijak blíže nespecifikuje, v čem konkrétně spatřuje nesprávné právní posouzení věci, resp. nenaplnění subjektivní a objektivní stránky předmětných přečinů. Obviněný totiž nevznáší žádné konkrétní hmotněprávní námitky a takováto námitka pro svou neurčitost vyvolává nepřezkoumatelnost, neboť není možné, aby Nejvyšší soud sám aktivně dovozoval, z jakých konkrétních důvodů obviněný předmětné rozhodnutí napadá. V tomto ohledu je třeba konstatovat, že není úkolem Nejvyššího soudu rozebírat veškeré okolnosti případu a hodnotit napadené rozhodnutí ze všech možných hledisek, aniž by obviněný přímo uvedl, jaké vady rozhodnutí vytýká. Nadto je evidentní, že ačkoli obviněný v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vůči právnímu posouzení skutků, jak byly zjištěny soudem prvního (a potažmo i druhého) stupně, žádnou konkrétní hmotněprávní námitku neuplatnil a ve skutečnosti uplatnil pouze námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a až následně z jím prosazované změny skutkových zjištění vyvozoval, že jeho vina nebyla prokázána.
Nad rámec uvedeného je možno poznamenat, že první rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2014, jímž byl obviněný J. S. zproštěn obžaloby podle §226 písm. c) tr. ř., byl Vrchním soudem v Praze jako soudem odvolacím zrušen proto, že tento shledal, že se nalézací soud některými otázkami vůbec nezabýval, resp. že nebylo z odůvodnění napadeného rozsudku zřejmé, zda byly vedeny úvahy i v tom směru, zda se obviněný vytýkaného jednání nemohl dopustit jako spolupachatel podle §23 tr. zákoníku, eventuálně zda nejde o účastenství v širším smyslu, jak má na mysli §24 tr. zákoníku, a zda z hlediska subjektivní stránky nepřipadá v úvahu jednání v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Jinými slovy, odvolací soud konstatoval, že nalézací soud nedostál zásadám formální logiky a důkazy hodnotil chybně, proto tedy i závěry nalézacího soudu byly vadné. Nejednalo se tedy o jakýsi rozptyl v rozhodování soudů a diametrálně odlišné posouzení věci, jak obviněný namítá, ale toliko o nápravu vadného postupu nalézacího soudu, přičemž nalézací soud věc znovu projednal a rozhodl. Jak uvedl státní zástupce v rámci vyjádření k podanému dovolání obviněného, pokud by odvolací soud neměl možnost takového postupu, byl by zcela popřen smysl odvolacího řízení. Na porušení principů nestranného a spravedlivého procesu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Právo na spravedlivý proces v sobě nenese pravidlo, že bude rozhodnuto jen a výhradně ve prospěch stěžovatele. Stejně tak nelze usuzovat na to, že se jednalo z hlediska možného očekávání výsledků trestního řízení o rozhodnutí tzv. překvapivé. Je třeba připomenout, že obviněný akceptoval závěr Městského soudu v Praze, který jej uznal vinným trestným činem, za nějž byl ohrožen trestní sazbou 5–10 let. Již s ohledem na argumentaci státní zástupkyně v podaném opravném prostředku tak pro něj uložený nepodmíněný trest odnětí svobody při samé spodní hranici zákonné trestní sazby nemohl být rozhodnutím překvapivým či neočekávaným. Obviněný proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2016, který jej uznal vinným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, za který mu hrozil trest odnětí svobody v rozmezí 5 až 10 let, nepodal odvolání, tedy závěry nalézacího soudu akceptoval, jak ostatně i uvedl ve vyjádření k podanému odvolání státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze, v rámci něhož navrhovala uložení nepodmíněného trestu. Uložený nepodmíněný trest při samé dolní hranici zákonné trestní sazby tak nemohl být pro obviněného rozhodnutím překvapivým či neočekávaným.
Obviněný J. S. dále namítl nesprávné vyhodnocení podmínek ustanovení §43 odst. 2 tr. zákoníku, tedy chybné uložení souhrnného trestu. Dovodil, že podle výpisu z evidence rejstříku trestů se stran odsouzení rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 30 T 32/2011 osvědčil již dne 24. 7. 2015.
Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze v rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva.
Obecně lze pod jiné hmotněprávní posouzení skutku podřadit zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, a to jak hmotného práva trestního, tak i jiných právních odvětví.
Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku soud uloží souhrnný trest, když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Spolu s uložením souhrnného trestu soud zruší výrok o trestu uloženém pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
Nejvyšší soud si vyžádal příslušný spis Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 30 T 32/2011. Rozsudkem ze dne 9. 5. 2011 byl obviněný J. S. uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §171 odst. 1 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009 („tr. zák.“), a odsouzen podle §171 odst. 1 tr. zák. za použití §53 odst. 2 tr. zák. k peněžitému trestu ve výměře 60.000 Kč, přičemž mu byl podle §54 odst. 3 tr. zák. pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) měsíců. Podle §49 odst. 1 tr. zák. byl s přihlédnutím k §314e odst. 2 tr. ř. odsouzen k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení vozidel na dobu 2 (dvou) let. Usnesením ze dne 27. 11. 2012 bylo podle §90 odst. 1 tr. zákoníku za použití §350 odst. 2 tr. ř. podmíněně upuštěno od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti, a podle §90 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému stanovena zkušební doba podmíněného upuštění od výkonu trestu zákazu činnosti spočívajícím v trvání 20 (dvaceti) měsíců. Usnesením ze dne 17. 7. 2015 bylo rozhodnuto, že podle §350 odst. 2 tr. ř. s přihlédnutím k §332 odst. 1 tr. ř., za použití §90 odst. 1 tr. ř., se obviněný J. S., u kterého bylo usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. 30 T 32/2011, podmíněně upuštěno od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu, ve zkušební době podmíněného upuštění osvědčil. Usnesení nabylo právní moci dne 24. 7. 2015.
Obviněný opomněl, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 9. 5. 2011, sp. zn. 30 T 32/2011, mu byl vedle trestu zákazu činnosti, uložen ještě trest peněžitý. Ve vztahu k uloženému peněžitému trestu nenastala fikce neodsouzení. Ta sice v případě, že je peněžitý trest vykonán (zaplacen) či je pravomocně upuštěno od jeho výkonu nebo jeho zbytku, může nastat, ale fikce podle ustanovení §69 odst. 2 tr. zákoníku, stanovující, že se na pachatele hledí, jako kdyby nebyl odsouzen, se týká jen peněžitého trestu uloženého za přečin spáchaný z nedbalosti, případně za více takových přečinů, pokud byly všechny spáchány z nedbalosti. Trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §177 odst. 1 písm. c) tr. zák. je trestným činem úmyslným. Pokud byl pachatel odsouzen k pravomocnému trestu za úmyslnou trestnou činnost, nepřicházela v úvahu fikce dle §69 odst. 1 tr. zákoníku pro splnění podmínky uvedené v §43 odst. 4 tr. zákoníku, ale bylo nutno takové odsouzení zahladit postupem podle §105 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku. Jestliže tedy byl pachatel odsouzen k peněžitému trestu, který spáchal úmyslně, nepřichází v úvahu vznik fikce podle §69 odst. 1 tr. zákoníku, ale odsouzení k peněžitému trestu muselo být zahlazeno jen postupem podle §105 odst. 1 písm. e), resp. za dalších podmínek podle §105 odst. 3, 5 až 7 tr. zákoníku. Takové rozhodnutí však ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 30 T 32/2011 učiněno nebylo, a obviněný o takový postup ani nepožádal. Souhrnný trest tedy byl ukládán zcela po právu.
V projednávané věci se v podstatě jednalo toliko o formální výrok, neboť peněžitý trest již byl obviněným v minulosti vykonán, a nalézací, a potažmo odvolací soud ve výroku o uloženém souhrnném trestu toliko zopakovaly, aniž by však znovu rozhodovaly o náhradním trestu.
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené shledal námitku obviněného J. S. neopodstatněnou. Vzhledem ke způsobu rozhodnutí o podaném dovolání se Nejvyšší soud nezabýval ani návrhem obviněného na přerušení výkonu rozhodnutí podle §265o odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovoláním obviněných nebylo možno přiznat jakékoli opodstatnění.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona odmítl dovolání obviněného J. Š . Ze stejných důvodů pak odmítl i dovolání obviněného J. S.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 8. 3. 2017
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu